Kapitola 5

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Sheska otevřela oči. Otočila hlavu k oknu a zamžourala do slunečního světla, které sem zvenku padalo. Zvenku slyšela hlasy, kroky a další obvyklé zvuky pracovního dne. Pomalu se posadila, vstala a podívala se na sebe do zrcadla. Uviděla bledou tvář s kruhy pod očima, orámovanou rozcuchanými vlasy. Pohled měla smutný a unavený a když si znovu vzpomněla, proč vlastně, zesmutněla ještě víc. Několik okamžiků se na sebe dívala, pak si povzdychla, prohrábla si neuspořádané vlasy, aby jí nepadaly do očí a sebrala ze židle svou uniformu. Oblékla se, urovnala si límeček a klopu saka, rozčesala vlasy, zašla na snídani a vydala se do práce.

Budování města pokračovalo potěšujícím tempem. Podél její cesty, kde ještě před pár měsíci byly jen pusté zříceniny, vyrůstaly úhledné domky jako houby po dešti. Lidé pracující na jejich stavbě ji už často znali, aspoň od pohledu, a někteří ji i zdravili. Odpovídala jim a i se trochu usmála, ale necítila se vůbec dobře. Jediné, co jí trochu zlepšovalo náladu, aby nepropadla úplné depresi, byly knihy, o které se starala.

Dorazila ke knihovně. Odemkla si a vešla dovnitř. Okamžitě na ni dýchla důvěrně známá atmosféra, chladnější vzduch z kamenné budovy, ticho, klid a vůně tun uskladněného papíru. Došla k nejbližšímu regálu a pohladila hřbety vyrovnaných knih. Knihy. Její jediná útěcha po tom, co její láska zmizela. Přešla podél polic a hledala nějakou, kterou ještě nečetla. Ale tady už žádnou nenašla. Všechny si už oskenovala a uložila do svojí fotografické paměti. Kdykoli si je mohla vyvolat, slovo od slova a obrázek od obrázku. Vydala se k dalšímu regálu, když uslyšela zvuk otevírajících se dveří. Ohlédla se. Byl to Fuery.

„Dobré ráno, Shesko. Máte tady něco ohledně technologie budování obyčejných domů? Falman to chce ohlídat, abychom nějak nenarušili autentičnost. Aby to bylo opravdu jako předtím. Znáte ho, je to puntičkář.“

„Jo, znám,“ pousmála se. „Podívám se po něčem.“

Knihovnice nahlédla do své paměti. Před očima jí začaly probíhat tituly a stručné obsahy. Tahle to nebyla, to také ne… Ale tahle ano. Tam by něco mohlo být. A tady taky. Přehrála si před očima stránky knihy. Aha, přímo tady! Strana padesát sedm až šedesát tři. Ale takhle přesně to vědět nemusím, pomyslela si. Oni si to umějí najít sami. Nahlas řekla:

„Mám. Chvilku, najdu vám je.“

Zmizela mezi regály a za chvíli se vracela se čtyřmi knihami.

„Tady to máte, Fuery.“

Mladý důstojník si vzal dokumenty a podíval se na ni.

„Děkuji. Mimochodem, Shesko… Není vám v uniformě horko?“

„Proč? Jsem ve službě, co bych na sobě tak asi měla mít?“

„Vám to nikdo neřekl? Tady to není tak přísné. Máme pracovat, ne pochodovat na přehlídce. Venku na staveništích si touhle dobou už asi odložili všichni,“ zasmál se. Sám měl na sobě modré kalhoty od uniformy a bílé tričko, které jinak nosil pod sakem.

„Aha. Díky za zprávu, Kaine. Ale tady v knihovně je teplota pořád docela dobrá, i když trochu vyšší, než na co jsem byla zvyklá v Centrálu. Ale…“ Odmlčela se.

„Copak, slečno Shesko? Stalo se vám něco?“ zeptal se, když si všiml jejího posmutnělého pohledu.

„Scar,“ řekla smutně.

„Ten Ishbalan?“ došlo seržantovi. „Měla jste ho hodně ráda, že ano?“

Přikývla a vzdychla.

„Už několik týdnů o něm nevíme vůbec nic. Co se tak mohlo stát?“

„Nevím, Shesko. Asi nikdo neví… Ale nemáme ani žádný důkaz o tom, že by byl mrtvý. Pořád je naděje. Snad malá, ale je. Možná se ještě vrátí. Tak já jdu zpátky do práce. Falman na ty knihy čeká.“ Povzbudivě se usmál a odešel.

Sheska se ohlédla k tichému prostoru mezi policemi. Ucítila, jak jí vlnou oči, ale potlačila to a vydala se do uliček mezi regály. Přece jen se jí podařilo najít knihu, kterou ještě nečetla, posadila se ke stolu a otevřela ji. Byla to kniha o ishbalských zvyklostech týkajících se rodiny. Docela ji to zaujalo. Otočila stránku a začetla se.

Kolem poledne si zašla na oběd, prohodila pár slov s Fuerym (snažila se tvářit aspoň trochu vesele, když viděla, jak se ji snaží utěšit) a vrátila se zase ke své knize.

Právě dočetla padesátou osmou stranu, když ji něco vyrušilo. Zvedla hlavu a pokusila se přijít na to, co.

Složení zvuků přicházejících zvenku se změnilo. Nebyla schopná určit, jak přesně, jestli zeslábly, zesílily, něco přibylo nebo co se vlastně stalo, ale stejné jako předtím to nezůstalo. Co to může být? pomyslela si. A děje se něco opravdu nebo se mi to jenom zdá? Vstala a došla k oknu. Něco bylo jinak, to už věděla jistě. Ale co? A je to dobře nebo špatně? Přešla sem a tam po přední části knihovny a probírala všechny možnosti. Ale ta, která to nakonec byla, ji v tu chvíli vůbec nenapadla. To, že dovnitř vstoupil Kain Fuery, v zamyšlení ani nepostřehla. Všimla si ho až když promluvil.

„Shesko?“

Otočila se.

„Fuery? Nevíte co se venku děje?“

„Proto jsem tady, Shesko. Já… Oni…“

„Kdo oni? Co se stalo? Jste celý rozrušený.“ Udělala několik kroků směrem k němu.

Opravdu. Seržant se tvářil trochu jako by uviděla ducha a pohyboval se malinko omráčeně. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby se uklidnil, a přeleštil si brýle. Pak řekl:

„No… Asi bude nejlepší, když nebudu říkat nic a půjdete tam se mnou.“

„Kam? Co se stalo?“

„Nikam daleko. Pojďte už.“

Udělala několik kroků ke dveřím, ale pak se zarazila.

„Ale co knihovna? Moment.“

Napsala na kus papíru „Přijdu za chvíli“, přilepila to na dveře, zamkla, klíče schovala do kapsy a vydala se za Fuerym. Kam mě vede? Co to může být, že ho to tak rozhodilo? Ale jakmile došli k budově, kde měli své pracovny amestrijští velitelé a prodrali se davem, který se tam shlukl a stále rostl, už se neptala. Jen nevěřícně zírala.

Tam, na celkem malém prostoru před budovou, stála skupina, kterou tak dlouho postrádali. Jak se zdálo, právě přijeli. Nebyli tam všichni, Mustang někam odešel a někteří další asi také. Ale Riza Hawkeye a Jean Havoc tam seděli na lavici a oba vypadali vyčerpaně. Jednomu ze dvou vojáků, sedících vedle nich, chyběla noha. Major Armstrong měl několik obvázaných zranění, ale jen lehčích. S ohledem na jeho odolnost to šlo vlastně jen o malá škrábnutí. Ještě u nich stáli i jejich koně, ale těch se už ujalo několik lidí a odváděli je do stájí. To vše ale knihovnice jen zběžně přejela pohledem. Pátrala po někom jiném. Vzápětí ho také uviděla. Opíral se o stěnu vedle ostatních. V tom okamžiku nikoho jiného skoro nevnímala. Měla oči jen pro něho. Sundala si brýle, přeleštila je, zase nasadila, zamrkala a znovu zaostřila, jako by nevěřila svým očím. On se vrátil! Přece jen žije! V tu chvíli byl její smutek pryč, jako by nikdy neexistoval. Cítila se, jako by jí v duši rozkvetlo tisíc květů a rozezpívalo se tisíc ptáků. Vyšlo slunce. Stín zmizel. Najednou jí bylo úplně jedno, kolik lidí stojí okolo. Prostě vyrazila k němu a vrhla se mu kolem krku.

„Pane Scare! Vy… žijete!“

Ishbalan se trochu ošil. Už zase se na něho takhle vrhá, a ještě před tolika dalšími lidmi. Ne že by to bylo zas tak nepříjemné, cestou zpátky si na ni nejednou vzpomněl a po pravdě mu docela chyběla. Napadaly ho i takové myšlenky, jako co teď asi dělá a jestli vůbec ví, že je naživu. Jestli ne… jak to asi nese? Jen moc nechtěl, aby o tom všichni věděli. Ale všiml si i toho, jak je šťastná, že ho zase vidí. Knihovnice ho držela s překvapující silou, jakou by v jejím křehkém dívčím těle nikdo nehledal. Tiše vzlykla.

„Jste zpátky… Díky Bohu…“

Mustang vyšel z budovy a podíval se na něho s výrazem, který jako by říkal: Netvařte se jak pitomec a udělejte něco! Pomalu ji objal a přitáhl k sobě. Ucítil, jak se malinko překvapeně napjala, ale zase se uvolnila a položila mu hlavu na rameno.

„Shesko? Nemohl byste trochu povolit? Takhle mě za chvilku uškrtíte.“

„Jej… Omlouvám se, pane Scare.“ Povolila, ale nepustila ho. Jako by si potřebovala vynahradit těch několik týdnů, kdy ho ani jednou neviděla a mučily ji myšlenky, že je mrtvý.

Mustang se zatvářil spokojeně a pokračoval v cestě.

Major Armstrong se už zase dojatě třpytil, ale k velké úlevě všech, kteří ho znali a věděli, jak se v takových situacích obvykle chová, byl zticha a nechtěl ani nikoho objímat, jen si tiše slzel. I když, upřímně, už to vypadalo divně dost.

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Sheska se konečně uklidnila, pustila ho a o krok ustoupila, ale stále se na něho dívala. Vtom se dav okolo v jednom místě zavlnil. Všichni se podívali tím směrem. Hledali původce toho rozruchu. Nečekali dlouho, možná dvě tři vteřiny, a dopředu vystoupil muž. Byl to Ishbalan, stejně vysoký jako Scar, s brýlemi na očích, které mu dodávaly výraz učence nebo knihomola. V jeho rysech bylo něco povědomého. Jako by ho už někdy viděli. A – chyběla mu pravá paže. Sheska uslyšela, jak Scar zalapal po dechu. Ohlédla se na něho a znovu se podívala na muže před sebou. Vždyť ho v životě neviděla, tak proč ten pocit, že ho zná? Nebo… Nedomyslela. Jednoruký pomalu došel až k nim. Několik okamžiků se na Scara díval, prohlédl si jeho tetování a pak pomalu řekl:

„Pamatuješ si mě ještě, bratře?“

No ovšem! Teď už knihovnice věděla, co jí na něm bylo tak povědomé. Příchozí měl sice o něco jemnější tvář a křehčí stavbu než Scar, ale stejný základ se nezapřel. Opravdu si byli dost podobní, jen bylo vidět, že jeden se stal spíše myslitelem a druhý bojovníkem.

„Jsi to ty? Tys… Tys také přežil?“ Scar vypadal, jako by nemohl věřit svým očím. Shesku napadlo, že ho snad ještě neviděla takhle rozrušeného.

„Jak vidíš,“ usmíval se mírně druhý. „Mám sice jen jednu ruku, asi už víš, že jsem ti ji tehdy dal, abys nevykrvácel, ale žiji.“

„Drahý bratře! Myslel jsem, že tě už neuvidím!“ Oba sourozenci se objali. Pak se nově příchozí rozhlédl.

„Proč nám vlastně začali Amestrijci pomáhat? Víš o tom víc? A proč… Mám spoustu otázek.“

„To já také, bratře. Hodně se toho stalo a hodně změnilo. A jak jsi mě vůbec našel? Ale jedno bych ti měl říct raději hned. Moje jméno… které jsem dřív nosil, si asi pamatuješ.“

„Jistěže ano.“

„Tak ho, prosím, nepoužívej. A nikomu je neříkej. Zapomeň na ně.“

„Proč?“ podivil se jednoruký.

„Vzdal jsem se ho. Je to dlouhý příběh, někdy ti ho řeknu, ale teď stačí, abys to věděl. Nemám jméno.“

Druhý Ishbalan se trochu zarazil, ale pak přikývl a podíval se na Shesku, která pořád stála vedle.

„A kdo je tohle?“

„Správce knihovny, kterou tady Amestrijci vybudovali. Převezli sem hodně svých knih o Ishbalu, protože jim to pomůže při opravách, a ona to spravuje.“

„Knihovnice?“ To ho zaujalo. „Mohl bych vás někdy v práci navštívit?“

„Kdykoli,“ usmála se Sheska. „Vlastně… je to tady moje jediná pořádná práce.“

„Zavedu tě tam někdy, bratře,“ řekl Scar. „Ale nejdřív, řekneš mi jak jsi přežil?“

„Řeknu. V tomhle jsme si podobní, jsi stejně zvědavý jako já. Vždycky jsi byl. Jak jsi pořád chtěl, abych ti něco vyprávěl…“

„Já půjdu zase pracovat,“ vmísila se Sheska. „Když se budete chtít podívat do knihovny, určitě přijďte,“ usmála se a vydala se zpátky ke knihovně a do práce. Už zase z ní byla milá, usmívající se knihomolka. Žije. To jí stačilo.

Vešla do knihovny, ke stolu skoro dotančila, zatočila se kolem něho, sebrala sloupek knih, které tam někdo právě položil, a odplula mezi regály.

„Takže teď víš, co jsem těch několik dělal, proč nám Amestrijci pomáhají a proč nemám jméno. A co tvůj příběh?“

Oba bratři seděli v místnosti, kde Scar bydlel. Už staršímu sourozenci nabídl, že se může nastěhovat k němu, a oba chtěli vědět, jak se vedlo tomu druhému po ta léta, kdy se neviděli. Teď Daniel (tak se starší jmenoval) přikývl.

„Tvůj příběh je hodně zvláštní, bude mi chvíli trvat, než si to v hlavě urovnám, ale děkuji ti. Potvrzuje to i některé teorie, na které jsem přišel během svého výzkumu. A můj nápad zachránil Amestris i Ishbal?“ Zasmál se. „To je lepší zpráva, než jsem čekal. Nebo možná horší, protože to vůbec bylo potřeba? No, to je jedno. Hlavně že je to za námi.

Já jsem… To že jsem ti dal pravou ruku víš. Počítal jsem tehdy s tím, že to bude výměna života za život – snad tě zachráním, ale sám při tom zemřu. Po transmutaci jsem ztratil vědomí. Když jsem se zase probral, byl jsi pryč, stejně jako zápisky, které jsem ti dal a moje pravá paže. Ale nevykrvácel jsem. Přišel jsem o ni transmutací, ne useknutím nebo něčím takovým, takže se oddělila čistě a rána se potáhla kůží. Vůbec nekrvácela. Cítil jsem se sice vyčerpaně, zraněný, ale byl jsem naživu. Okolo byly jen trosky a mrtví, a tak jsem vstal a vydal se pryč. Doufal jsem, že jsi naživu, víc jsem v tom stavu už nemohl. Několik dní jsem šel na jih a přežíval ani nevím jak. Pak jsem potkal skupinu jednoho obchodníka z Aeruga. Zraněný, vyhladovělý a jednoruký jsem jim nejspíš připadal naprosto neškodný, a tak mě vzali s sebou. Další dny jsem cestoval s nimi, ošetřili mě, dali mi najíst a chovali se ke mně docela dobře. Až později jsem dozvěděl, že mě považují za svého zajatce a tedy za svůj majetek. To nebyla zrovna potěšující zpráva, ale neměl jsem moc na výběr a nakonec u nich nebylo tak zle. Když se ten obchodník vrátil domů, žil jsem u něho a jeho rodiny, dokud jsem si jakž takž neodpočinul. Už během té doby zjistili, co vlastně umím, a udělali ze mě domácího učitele a vychovatele. Oficiálně jsem byl otrok, ale nevedlo se mi špatně. Strávil jsem tam několik let a myslím, že jsme se docela spřátelili. Jeho dětem nijak nevadilo, že mám červené oči. Děti takovéhle předsudky nemají… Ale před několika měsíci se ke mně donesla zpráva, že v Amestrisu došlo k převratu a nový Vůdce chce napravit, co jeho předchůdce způsobil v Ishbalu, a proto povolil těm z nás, kteří přežili, návrat do naší země. A dokonce že nám Amestris oficiálně s obnovou pomůže. To bylo víc, než jsem kdy čekal. Hned jsem si uvědomil že chci také pomoci znovu vybudovat naši vlast. Můj… zaměstnavatel o tom nejdřív nechtěl ani slyšet, ale nakonec mne přece jen pustil. Vyrážel znovu na obchodní cestu do Amestrisu, a tak jsem jel až k hranicím s ním, pak jsem se oddělil. Byl dokonce tak milý, že mi dal koně a nějaké zásoby. Měl bych se mu někdy ozvat… Dostal jsem se sem a zapojil se trochu do prací. Snažil jsem se občas zjistit, jestli tady někde také nejsi, ale přijel jsem v době, kdy jsi byl pryč.“ Zasmál se. „Jak mě mělo napadnout, že ten záhadný Scar, kterém jsem občas uslyšel někoho mluvit a který to tady napůl řídí, je můj mladší bratr? Podle jména tě nikdo neznal. Až dnes, když jsem tě uviděl… Změnil ses, dospěl jsi, a ta jizva dělá také dost, ale to je jedno. Díky Ishbalovi, že žiješ a že jsme se přece jen našli.“

„To se ti vedlo lépe než mě.“ Chvilku bylo ticho. „Tohle doufám nebudeš chtít zpátky,“ zvedl pravou ruku.
Jednoruký se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Nebudu. Jednou jsem ti ji dal, nech si ji. Nevěděl jsem, že jsi získal i smysl pro humor. Ale něco bych s tím možná udělat měl,“ podíval se na prázdný pravý rukáv.

„V Amestrisu mají dobré automailové mechaniky. Možná by ti mohli udělat umělou.“

Daniel přikývl.

„To by šlo. Sice jsem si skoro zvykl, psát umím levou, ale mít obě není na škodu.“

„Dobrá, bratře. Řeknu to Mustangovi. Automaily sice něco stojí, ale jeden z Mustangových plánů je zaplatit umělé končetiny těm, kteří o ty své přišli ve válce.“ Vstal. „Tak se tu zařiď. Já jdu.“

„Kam, bratře?“

„Za Vůdcem Mustangem. Skoro o všem se radí se mnou a myslím, že za tu dobu, co jsme byli pryč, se tady nakupilo hodně práce.“

„Mohl bych jít s tebou? Skoro nic v ubytovně nemám a mohu si proto zajít večer.“

„Jak si přeješ.“

Oba se zase vydali ven do ruchu pomalu rostoucího města. Dříve všudypřítomné stopy zkázy pomalu mizely. Scar přitom bratrovi vysvětlil, jaké přesně má nový Vůdce Mustang plány na pomoc Ishbalu, s čím už začali a jak budování postupuje, a Daniel byl nadšený.

„V to jsem ani nedoufal,“ řekl, když mladší skončil. „Díky Ishbalovi za nového Vůdce.“

Scar jen přikývl. Pak mu ještě ukázal, kde je knihovna, kde Vůdcova pracovna a kde ho přes den nejspíš najde, když bude potřebovat. Blížil se večer, a tak se na chvíli rozloučili, starší bratr se vydal do ubytovny pro své věci a Scar za Mustangem, aby vyřešili aspoň to nejdůležitější, co budou muset v nejbližších dnech zařídit.