Kapitola 5

Anna se ztěžka posadila. Nemohla uvěřit tomu co se stalo. Pak se rozhlédla po mýtině. Nalevo ležel Rai, vyskočila a přeběhla k němu. Byl stále v bezvědomí, Anna si klekla vedle něj. Nad pravým obočím měl rozbitou hlavu a kapka krve mu stékala dolů po spánku. Sakra, praštila jsem ho moc. Tohle jsem nechtěla!

„Raii. Raii.“ Promluvila na něj a poplácala po tváři, když nereagoval přikročila k ráznějšímu řešení.

„Raii!“ napřáhla se a dala mu facku. S trhnutím otevřel oči a prudce se posadil.

„Anno! Co se stalo? Kde je?“ vypálil na ni hned několik otázek. Anna si oddechla.

„Je pryč. Moc mě mrzí, že jsem tě praštila. Nechtěla jsem ti ublížit, promiň.“ Rai si sáhl na ránu a zatvářil se trochu zmateně když uviděl vlastní krev.

„To je v pohodě, hlavně že jsou všichni v pořádku. Kde je Kana s Jomeiem?“

„Nevím, neviděla jsem je co odešli. Ale nebudou daleko.“ Měla pravdu, Kana a Jomei byli nedaleko v lese. Kana byla ještě o něco bělejší než předtím a Jomei se ji snažil uklidnit mluvením. Když je uviděli přicházet oba vyskočili. Kana je objala a téměř se rozbrečela. Bylo jí hrozně líto, že proti démonovi nedokázala ani udržet vědomí. Jomei si taky oddechl. Jako lékařský ninja se začal starat o zranění.

Když Jomei zašíval ránu Raiovi, který se ho neustále snažil odehnat se slovy „to se spraví časem samo“, Anna seděla s hlavou schovanou v rukou, jimiž pevně objímala kolena. Asi poprvé v životě jí vyhovovaly rozpuštěné vlasy, protože jí tak nikdo neviděl do tváře. Nechtěla věřit tomu co udělala. Ohrozila životy ostatních svou vlastní neuvážeností nad Přivoláním. A to co udělala Raiovi se nedalo odpustit. Nevypadal sice, že by ho to trápilo, ale to jeho nikdy nic.

„Co se tam vlastně stalo?“ vyřkl obávanou otázku Jomei. Všichni se podívaly na Annu, ta ale stále schovávala tvář v rukou. Rozmluvil se tedy Rai. Nemohl toho, ale říci moc, protože téměř okamžitě ztratil vědomí. U toho se ovšem zasekl. Zaváhal co říct. Nakonec to k Anninu překvapení svedl na démona. Byla mu vděčná, ale pak přišla řada na ni. Nevěděla jak to vyprávět, a pochybovala o tom, že by to Kana vydržela.

Rozhodli se, že do vesnice budou pokračovat až ráno. Anna té noci opět nemohla spát. Nedokázala se zbavit pocitu, že Mōretsuna může být kdekoli v okolní temnotě. Všichni ostatní, ale vypadali, že spí klidně. Po další hodině pozorování hvězd, vstala a přešla ke spícímu Raiovi. Ležel na boku čelem k lesu. Klekla si vedle něj. Chtěla do něj lehce šťouchnout a vzbudit ho, ale dřív než se ho stihla dotknout otevřel oči. Lekla se a ucukla.

„Přestaň mě děsit!“ zasyčela potichu, aby nevzbudila Jomeie a Kanu.

„Promiň.“ zašeptal Rai a posadil se.

„Chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem udělala. Bylo to zbrklý a absolutně hloupý.“

„To bylo. Ale nedivím se ti a nezlobím se. Koneckonců ty jsi jediná, kdo té kočce rozumí.“ mluvil vesele, ostatně jako vždycky.

„Rozumí?“ nechápala Anna.

„Jo, nechal tě přece jít, ne?“

„Jak to-?“

„Neporazila jsi ho a stále jsi na živu. To znamená, že tě nechal jít. Nebudu se tě ptát co se stalo, protože pokud bys chtěla abychom to věděli řekla bys to.“

„Ví to i Kana a Jomei?“

„Jomei ano, a s Kanou jsme se o tom neodvážili mluvit. Ona se ho bojí víc než my, protože si asi jako jediná dokáže představit co je zač.“

„Aha, no asi je to tak lepší. Chci abys věděl, že ani já nevím proč mě nechal žít. Rozhodně to není tak, že bych ho dokázala ovládat.“ Rai po chvíli mlčení pokračoval:

„Máš nějaký konkrétní důvod, že jsi mě vzbudila teď?“ Anna se ošila.

„Má to hned dva důvody. Zaprvé jsem nechtěla vidět jak se tváříš.“ Rai se na to krátce zasmál. „A za druhé, myslím že už to víš, Mōretsuna nezmizel. Žádné puf, ani tak. Odešel po svých, takže už je třeba stovky kilometrů od nás, nebo taky hned v nejbližším stínu. Neodvážila jsem se to říct, protože s tím stejně nic neuděláme a Kana by zbytečně neusnula.“

„Zaútočí?“ zeptal se mírně Rai. Anna zavrtěla hlavou.

„Tak proč nespíš?“ Anna se k němu spiklenecky nahnula.

„Myslím, že Jomeiovi se o mě zdá.“ 

Do vesnice došli v pořádku a splnili misi. Rozhodli se zůstat do dalšího dne. Anna, ale od boje s Mōretsunou neměla stání a po dlouhé hádce s týmem stylu „to není bezpečné, co když tam pořád je, někdo by měl jít s tebou, bla bla.“ je Anna přemluvila a vydala se zpět hledat svoji ztracenou zbraň. Bylo to těžší než čekala, protože les byl větší než myslela. Po několika hodinách se jí podařilo najít onu mýtinu a zanedlouho i bojovou tyč. Pohodila s ní v ruce, když znovu cítila její váhu připadala si mnohem jistější. Nestačila se ještě ani narovnat, když jí někdo k hrdlu přiložil kunai.

„Ani se nehni a nic se ti nestane.“ Promluvil muž s kunaiem v ruce. Před ní se objevili další tři. Hbitě se ohnala svou zbraní a praštila muže za sebou. Ihned ji však chytil další ze skupiny. Ninjové.

„Řekli jsme v klidu. Přivolej ho a můžeme tě hned pustit.“ Anna se pokusila vysmeknout, ale tentokrát se to nepovedlo.

„O čem to mluvíte?!“

„Nehraj hloupou, už vás nějakou dobu sledujeme. Prvně jsme šli po tom pohárku, ale pak jsme v lese potkali kočičího démona. To setkání nás stálo dva muže, ale stopovali jsme odkud přišel. A na té mýtině je všude cítit tvá čakra, holčičko.“ Anna se začínala obávat toho co nastane, Mōretsunu nepřivolá. Nikdy, sám jí v podstatě řekl, že příště ji zabije.

„Nevíte co žádáte, všechny vás roztrhá. A mě taky.“

„Nelži, slyšeli jsme tě s tím tvým klukem. Víme, že ho přivoláváš.“

„Já ho neovládám! Nepřijde na můj rozkaz!“ Zloděj přišel blíž a podíval se Anně do očí. Musela zadržet dech, aby se jí z jeho smradu neudělalo zle.

„Nehraj si s námi. Když přežila taková slaboška jako ty, my ho dostaneme. Víš jakou cenu bude mít jeho hlava? Obávaného démona? Půjde to tedy po dobrém, nebo po zlém?“ Anna nehla ani brvou. „Dobře tedy,“ pokračoval chlap a promluvil k jednomu ze svých poskoků, „myslíš, že přijde když ucítí krev své milované paní?“

„To je šílenství! Takhle to nefunguje! A já nejsem jeho paní.“ zaječela na ně Anna.

„O tom se přesvědčíme sami.“ Přešel k ní s kunaiem v ruce. Sykla když jí prořízl kůži na tváři, na kunaii zůstalo několik kapek krve.

„To asi nebude fungovat.“ Ozval se další když se několik minut nic nedělo. „Tak zkusíme víc krve.“ Dřív než Anna mohla zareagovat bodl jí kunai do břicha. Nestihla ani vykřiknout a už cítila jak jí oblečení nasakuje krví. Muž, který ji držel povolil sevření a ona spadla na zem. V duchu si říkala, že nejspíš nejsou moc chytří. Mrtvá jim k ničemu nebude a Mōretsuna sám od sebe nepřijde. Jeden z nich ji převrátil na záda a promluvil:

„Stále ho nezavoláš? Nechceš si zachránit život?“ Anna se nepohnula. Doslova cítila jak z ní uniká život. Teď by ho vlastně mohla zavolat. Ne aby si zachránila život, byla si celkem jistá, že on ho ukončí hned jak přijde. Ale možná by aspoň zatopil těmhle bastardům. Na tom už, ale nezáleželo. Na Přivolání nemá sílu.

Možná, že Bůh existuje a tehdy vyslyšel její tichou prosbu nebo s kočičím démonem opravdu měla nějaké spojení. Každopádně ucítila otřes jak něco obrovského dopadlo. Odvaha zlodějů byla ta tam když se mýtinou rozlehl Mōretsunův ohlušující řev. Hodili po něm pár kunaiů, ale pak vzali nohy na ramena. Viděla pouze jeho tlapy, jak se přibližují. Každý krok doprovázelo mírné chvění země. Je tu, přišel to ukončit. Mōretsuna došel až k ní. Tentokrát nevrčel ani necenil zuby. Místo toho ji očuchal. Krátce na ni pohlédl. Anna se na něj dívala nechápavě a její překvapení ještě stouplo když se sehnul a podebral jí hlavou tak, aby se mu dostala na hřbet. Netušila co bude dělat, ale jeho měkká srst ji uspávala.

„Kam, ty hloupá?“ zeptal se vrčivým hlasem. Pevně se chytila. Mōretsuna se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodl ji přijmout. Tušila, že se zraněním, které má by Jomei nic kloudného nedokázal. Proto potichu zašeptala „Oblačná“. Mōretsuna vyrazil. Bylo úžasné cítit pod sebou tu obří sílu. Démon běžel lehce a při každém odrazu Anna cítila napnutí svalů a zhoupnutí. Jednou jela rychlíkem, ale tohle jí přišlo jiné. Ta rychlost byla jiná. Nezáleželo jak běžel Mōretsuna rychle, vzdálenost pod jeho tlapami ubíhala snáz. Krajina se začala rozmazávat jak démon zvyšoval tempo. V duchu si usmyslela, že chce Mōretsunu někdy vidět běžet. Ten pohyb ji fascinoval.

Nevěděla jak dlouho běžel když démon zpomalil tempo. Uslyšela první zděšené výkřiky lidí. Museli dorazit do vesnice. Mōretsuna postupně přešel do kroku a začal znovu vrčet. Lidi mu uhýbali z cesty a nechávali ho projít. Pak Anna ztratila vědomí.