Kapitola 5

„Hm, tak co si dáš??“  zakřičela Elke od pultu. Šedovlasý muž sedel za stolem a podepíral si znuděně  tvář. Neslyšel ji, protože byl plně zaměstnán bubláním do mléčného šejku. Taky zapomeň, že jeho úloha je strážit koupený stůl, který se opíral o kožené sedadlo. 

„Sefi, co si dáš?!“ zopakovala hlasitěji a prodavačka se poškrábala po čele.

Muž vybublal pár kapek jahodového šejku na stůl a černou rukavicí spojoval mléčná oka.

 „Ach jo, tak dvakrát, prosím,“ vzdychla si  a popadla tác. „Proč nereaguješ??“položila před něj jídlo a sedla si oproti hledíc na zabalený stůl. 

 „Promiň, moc se omlouvám, byl sem nějak duchem nepřítomen“ řekl zamyšleně. „Co to je?“ píchl palcem do housky.

 „Sněz to,“ usmála se Elke a strčila si do pusy další hranolku. „Nebo to vystydne,“ přisunula mu tác blíž.

„Hm, znáš ty lidi za tebou?“ řekl hluboce šedovlasý a jemně  ji mrk do očí. Holka se otočila na protější stůl a uviděla partu třech holek zírajících střídavě na ni a na něj. Jakmile se otočila, holky se zasmály a něco si říkali.

„Ne, v životě sem je neviděla,“ zasyčela Elke a roztáhla lokty, aby měl nepřítel co nejmenší rozhled.

„Hehehe, hmm, promiňte…“ ozval se tichý hlásek za ní. Jedna z holek, pravděpodobně vyslankyně držela  v ruce foták a krčila ramena k sobě.  „Mohla bych se s vámi sfotit?“ usmála se a odhalila kovová rovnátka na předních radech zubů.

 Muž zvedl zrak a dívka se lekla, až ustoupila o krok.

„No, myslím že to nepůj…“ pronesla nahlas Elke a nestačila doříct už rovnátková královna zavolala zbylé holky které s pištěním přiběhli využít svoji šanci. Šedovlasý si rukama projel stehna a vstal. Holky se k němu nahrnuli z obou stráň a sevřeli mu paže. Elke ze svým vnitřní protestem zůstala sama a ani nevěděla jak, už držela v ruce foták. Nic jiného ji nezůstávalo jen cvaknout podařené kvarteto. V hledáčku si všimla jeho úsměvu který se dal těžce zachytit no přece tam byl. Najednou cítila zvláštní pocit. Cítila něco mezi hněvem a smutkem. Co mají nějaké cizí holky sahat na její majetek? Čím vším si musela projít aby ho potkala a teď najednou se má dělit? A proč nad tým vůbec uvažuje, vždyť ji není ničím.

 „Máte úžasný kosplej, opravdu, a děkujeme,“ zahihňali se holky a zmizely tak rychle jak se objevili.

„Co to mnělo být?!“ odula se Elke. Najednou se jí zdálo že všichni na něj zírali. Jak by se taky dal přehlédnout? Muž vzal zabalený rozkládací stůl a naklonil hlavu k odulý Elke. Gestem naznačil že by měli jít. Venku se mezitím rozpršelo ještě víc. Stůl si prohodil na druhu stranu a otevřel  jí dveře. Zvedl ho nad hlavu aby na ni nepršelo a vykročil na ulici. Elke opět stouplo teplo do tváře.

„Chyť  mě kolem pasu,“ řekl ze stolem nad hlavou.

 Holka opatrně obtočila svoji paži kolem jeho pasu jako kdyby čekala něco strašného. Cítila že má břicho tvrdé jako ocel a vůni bratrova trička. Déšť stékal kolem něj a v tu chvíli se cítila zvláštně. Měla pocit že vstupuje do velmi nebezpečné vody jejíž proudy ji brzy strhnou do oceánu. Její ruka chtěla zalézt pod to triko no hlava říkala jasně ne.

„A jsme tady,“ vybrala klíče z kapsy a odemkla těžké vchodové dveře. Upřímně se těšila na hořkou vanu a postel.