Kapitola 5

Mrtvý anděl

Tereza seděla na verandě a četla si knihu. Ale nemohla se na ni pořádně soustředit. Pořád upírala mysl na novou holku z jejich školy. Pořád viděla před sebou ten Alešův pohled, jak se na ni podíval. Nebyl to jeho normální pohled. Nebyl to ten ledoví pohled. Proč?

Najednou slyšela jak někdo vchází na verandu. Vzhlédla od knihy a spatřila Krafta. Už z dálky ji mával a ona mu pokynutím hlavy pozdrav oplatila.

„Ahoj.“ Řekl chraplavým hlasem Kraft a z kapsy vytáhl krabičku cigaret.

„Ahoj, co tak náhle. Nikdy ses za mnou nechtěl stavit a teď si tu jak na koni.“ Řekl Tereza a zaklapla knihu.

„Neboj oře mám zaparkovaného před domem.“ Řekl Kraft a mile se na ni usmál. Nabídl Terezy jednu cigaretu a ta si ji bez ostychu vzala. Poté se ale jeho pohled změnil. Byl vážný.

„Víš, popravdě jsem si chtěl o něčem promluvit.“ Řekl a zapálil si. Poté připálil i Terezy.

„A o čem?“ zeptala se ho Tereza a vydechla kouř z úst.

„O té nové holce. Já, víš, jsem něco zaslechl.“ Začal pomalu Kraft. Tereza ho pozorně poslouchala.“ No, slyšel jsem jeden rozhovor elity, když jsem si zašel na jedno pivko. Bavili se zrovna o té nové holce. Sakra jak se jmenovala?“ zamyslel se Kraft, ale moc se mu to nešlo.

„Blanka.“ Dořekla jeho větu Tereza. Ten jen přikývl.

„Jo přesně o ní.“ Pokračoval Kraft.“Tomášovi se líbí. A jak jsem tak něják postřehl, tak po ní kouká i náš šéf.“ Poslední větu řekl Kraft spíš pro sebe.

„Myslíš si, že z toho budou další problémy?“ zeptala se Tereza a popotáhla si cigarety. Kraft přikývl.

„Abych pravdu řekla, tak se mi to taky honí hlavou. A určitě nejsme jediní.“ Přemýšlela nahlas Tereza a zamyšleně se podívala na zahradu. Barevné listí padající ze stromu, mělo barvu podzimu.

Andrea otevřela ospale oči. Podívala se na budík vedle její postele. Bylo půl sedmé ráno. Otočila se na posteli a snažila se nahmatat tělo svého milence. Ale nic. Zvedla se a podívala se po místnosti. Vojtěch stál u stolu a dával si na své nahé tělo košili.

„Kam se chystáš?“ řekla a vzala z nočního stolku krabičku cigaret. Zapálila si a dívala se jak se Vojtěch oblíká. Teprve až byl oblečený tak ji odpověděl:

„Musím jí, aby nepojali podezření.“ Řekl tiše, protože věděl, že musí odejít, i když by byl raději s Andreou v posteli.

„Snaž se.“ Řekla Andrea a dívala se na vzor pokrývky. Jako by byla v transu. „Čím dřív to s nimi skončíme, tím dřív budeme spolu.“

„No nic já jdu.“ Řekl po chvilce Vojtěch. Než ale odešel dlouze a vášnivě Andreu políbil.

„Ach kdybys tak viděla Vojtěcha. Byl tak něžný a přitom silný. Ach já ho tak zbožňuji.“ Řekla zasněně Lenka, když šla se Sandrou do školy.

„Bože tohle poslouchám celý ráno. Nemáš něco nového?“ řekla nakysle Sandra a kopla do kamínku u cesty.

„No mám. Jak jste na tom ty a Tomáš?“ zeptala se Lenka a ušklíbla se na svoji kamarádku.

„Ani mi nepovídej.“ Vzdychla smutně Sandra „Jako by mě ani nevnímal. Teď má oči jen pro tu princeznu, slečnu Dubračovou.“

„Ale no tak. Sklidni se, víš že lidem neubližujeme.“ Řekla Lenka a vzala Sandru za rameno.

„Lidem ne, ale černým andělům ano.“ Řekl chlapský hlas za jejich zády. Obě dívky se otočili a spatřili Ondru.

„Jak to myslíš?“ zeptala se podezíravě Sandra.

„Tomáš už se rozhodl. Chce boj.“ Řekl Ondra a vážným pohledem se na ně podíval.

„Tak je to konečně tady.“ Řekla Lenka a zvesela se usmála. Konečně se pomstí.

Bára vyšla zamyšleně z domu. Pořád se vracela ke včerejšku. Jak velký to bude mít dopad na jejich plán? Musí dneska zabít Lenku.

„Hej Báro, co pak mě neslyšíš? Volám tady na tebe přes celou ulici.“ Křičela na ni Andrea a buchla ji na rameno.

„Promiň, něják jsem se zamyslela.“ Řekla tiše Bára. Poté se podívala na Andreu a trpce se usmála.

„Co se děje?“ zeptala se jí Andrea.

„Ale nic.“ Řekla už zvesela Bára „Dneska to udělám.“

„Konečně si ty kurvy zbavím.“ Řekla Andrea a v očích se jí objevili jiskřičky. „Škoda, že ji nemůžu zabít já.“

„Neboj se. Zařídím, aby trpěla.“ Řekla Bára a pohled ji směřoval k zemi. Dnes konečně zabije dalšího anděla.

„Dík, jsi fakt kámoška.“

Den uběhl rychleji, než Bára počítala. Pořád se jí honila hlavou ta vražda. Očkem pořád pokukovala po Alešovi a Blance. Její nejistoty vzrostly, když se na ni Aleš jednou trochu usmál. To neuděl celá léta.

„Hej všimni si, že se Tomáš furt na Blanku směje.“ Řekla Andrea Báře, když měli poslední hodinu.“A jak Sandra závidí.“

„André můžeš mi dneska pomoct?“ zeptala se Bára, aniž by reagovala na Andreinu poznámku.

„Jistě. S čím?“ zeptala se zmateně Andrea.

„Chci, aby Lenka došla do školní tělocvičny, ale nesmí nic tušit. Proto mě napadlo, že by jsi mohla napsat vzkaz jako že je od Tomáše. Že ji tam bude čekat.“ Řekla Bára, aniž by spustila oči z Lenky.

„Dobře hodím ji to po škole do skříňky.“ Řekla zvesela Andrea. „Konečně těm andělům oškubeme peří.“

„Hej Gábi, nechceš jít dneska ven?“ zeptala se Blanka Gábiny, která si dělala poctivě zápisek.

„Proč ne. A kam půjdem?“ řekla nadšeně Gábi a přitom nepřestala něco psát do svého poznámkového sešitu.

„Napadlo mě, že by jsi mi mohla ukázat celou vesnici.“ Řekla Blanka a přitom si hrála se svými vlasy.

„Tak jo. Stavím se pro tebe o půl šesté.“ Uzavřela rozhovor Gábi.

Lenka otevřela skříňku a spatřila dopis. Rychle jej vzala a přečetla.

„Čau. Co to je?“ řekla Anna, jež šla kolem.

„Koukni. Tomáš mě zve na nějakou schůzku.“ Řekla Lenka a ukázala Anně obsah dopisu. Anna si dopis přečetla a poté ho podala zpátky Lence.

„To je divný, že se chce se jít jen s tebou.“ Řekla zamyšleně Anna a nechápavě civěla na Lenku.

„Možná mě chce říct, že budu jako první vraždit.“ Řekla potěšeně Lenka.

„Nebo tě chce svést.“ Řekla z legrace Anna a plácla Lenku přes rameno. Lenka se zamyslela, jak by asi vypadalo chodit s Tomášem. Poté to hned vymazala z hlavy.

„Tomáš ví, že mám ráda Vojtu.“ Řekla na obranu a odešla před školu, kde už na ně čekal Vojtěch s Ondrou.

Lenka pomalu otevřela dveře od tělocvičny a vlezla tiše dovnitř. Její oči se snažili přivyknout mě a ruce hledali záchytný bod.

Najednou uslyšela cizí kroky.

„Tomáši jsi to ty?“ zavolala do prázdna Lenka a snažila se najít zdroj zvuku. Pak spatřila ve stínu postavu, která se k ní pomalu blížila. Ale neměla siluetu muže, ale ženy.

„Kdo je tam?“ zvolala Lenka se strachem v hlase. Když se postava dostala až na místo, kde to bylo osvětleno měsíčním svitem, stála tam Bára.

„Ty!“ křikla zlostně Lenka a její oči značili nenávist. Sevřela ruce v pěst.

„Ano já. Jak se zdá, tak jsi se nakonec do mojí pasti chytila.“ Řekla tiše a chladně Bára.

„Budeš litovat, že jsi se vůbec narodila, ty malá mrcho!“ křičela Lenka a přitom ji na zádech narostli sněhobílé křídla. Bára se jen usmála. Taky ji vyrostli křídla, ale měli barvu havraního peří. Obě vzlétli ve stejnou chvíli a mířili proti sobě.

Bára vytasila malou dýku. Lenka udělala totéž.

„Kam ještě půjdem?“ zeptala se vesele Blanka Gábi.

„Dnes už nikam, jsem unavená.“ Řekla Gábi a naplno zívla. Obě byli udýchané tím pochodem přes všechny zákoutí vesnice. „Ale zítra tě můžu zavést ještě na hřiště a do školní tělocvičny.“

„Vy máte školní tělocvičnu?“ zeptala se zmateně Blanka.

„Jo, ale je mimo školní pozemek.“ Řekla Gábi a obě zamířili k domovu, kde Blanka bydlela.

Bára stála a snažila se popadnout dech. Po obličeji ji tekl pramínek krve a v boku měla zaraženou Lenčinu dýku. Když se jí zklidnil dech, podívala se na zeď. Vysel tam mrtví anděl, Lenka. Ruce i nohy měla jak ježíš na kříži. Všude po podlaze byla krev. Bára se jen zlomyslně usmála. První anděl je mrtví. Bude to tu muset uklidit a tělo odtáhnout pryč. Její černá křídla zmizela. Vytáhla si z těla dýku. Sykla bolestí, ale na ni už byla dávno zvyklá.

Inspektor pan Dubrač vylezl z policejního auta. Všude svítili policejní majáčky a muži v uniformách pořád přelétávali z jedné strany na druhou.

„Tak co se tady stalo?“ zeptala se pan Dubrač a podíval se na chlápka, který si něco zapisoval do notýsku.

„Brutální vražda, pana inspektore. Tělo mladé dívky bylo nalezeno v telefonní budce. Bylo úplně zmasakrované.“ Řekl chlápek a na sucho polkl.

„A její identita?“ zeptal se pan Dubrač. Šel směrem, kde byla spáchána ta krutá vražda. Když ho ale spatřil, zvedl se mu žaludek. Všude krev a vnitřnosti jako by to děvče roztrhalo zvíře. Sklo z telefonní budky se válelo všude kolem.

„Nikdo ji v tomhle okolí nezná, pane.“ Řekl tiše chlap.