Kapitola 5

„Přihraj!“, „Bacha, vlevo!“, „Tak střílej!“, „Dobře!“, „Tady jsem!“ ozývalo se v tělocvičně, která se otřásala dusotem patnácti párů nohou. Těžký oranžový míč opakovaně narážel do dřevěné podlahy a zpocená těla patnácti chlapců pobíhala sem a tam. Balon střídavě poletoval z jedněch rukou do dalších, jak hráli kluci basketbal. Naruto právě chytil přihrávku od Shikamara, rychle se prodribloval ke koši a podařilo se mu hodit míč dovnitř. Jeho tým propukl v jásot a Naruto se usmál.

„Tak končíme!“ zvolal jejich tělocvikář a gestem naznačil, aby mu hodili míč. Naruto si s ostatními svlékl dres a odhrnul si zpocené vlasy z čela. Než odešli do sprch, přizval je ještě učitel k sobě. „Za tři dny je zápas.“ Informoval je a pohrával si s píšťalkou, „první ročníky se ho obvykle neúčastní, ale jedna třída čtvrťáků nemůže letos nastoupit, protože se včera dozvěděli, že mají nějakou přednášku. Takže jsem vás vybral jako náhradu.“ Oznámil jim a přelétl očima po jejich tvářích, přičemž se pohledem zastavil u kluka s hnědými vlasy svázanými do culíku, „Shikamaru, chci, abys mi do zítřka sestavil tým z vaší třídy. Jen kluci, holky budou hrát příští týden volejbal.“ Shikamaru přikývl a pak je tělocvikář propustil. Ve sprše ze sebe Naruto spláchl vrstvu potu a s úlevou se nasoukal do oblečení. Ještě je čekaly čtyři hodiny a blonďák byl vděčný za sprchy na téhle škole. Na základce totiž žádné neměli a to znamenalo sedět páchnoucí a zpocený ve škole ještě další hodiny, pokud měli tělák hned ráno. O přestávce, kdy už seděli v lavici a opakovali si fyziku, protože profesor Fáhib slíbil zkoušet, se ke Kibovi a Narutovi přitočil Shikamaru:

„Hele, jdete taky na ten zápas hrát s náma ne?“

„No… a kdo všechno jde?“ zajímal se Kiba.

„Já, Neji, Lee a vy dva. Shino je na střídačce.“ Vyjmenoval Shikamaru.

„Tak asi půjdem… co myslíš Naruto?“ otočil se Kiba na blonďáka.

„Jasně, můžem.“ Souhlasil Naruto a Shikamaru je zapsal.

„Takže v pondělí hned od osmi, jakobyste šli na normální hodinu. Uvidíme, jak dlouho to bude trvat, ale snad ne dýl jak do jedný…“ připomněl jim ještě, přičemž zazvonilo a do třídy se přihrnul profesor Fáhib, který vždycky chodil přesně, neboť „přesnost je výsadou králů“, jak jim neustále omílal dokola. Naruto a Kiba se vyhrabali na nohy, aby vestoje vzdali hold velkomožnému pánovi, který je mávnutím ruky nechal posadit, chopil se třídnice a zapisoval, kdo chybí.

„Tasí mě, určitě mě tasí.“ Děsil se Kiba a narychlo listoval sešitem fyziky.

„Teď už se to stejně nenaučíš.“ Pokrčil rameny Naruto.

„A co když vezme tebe?“ pozvedl Kiba obočí, „ty ses učil?“

„Neučil. Co se má stát, to se stane, ne?“ prohodil Naruto svoje oblíbené úsloví a Kiba se pobaveně zasmál.

„Tak kdopak půjde k tabuli…“ zabručel fyzikář a otevřel notýsek s klasifikací, „tak třeba… třeba…“ Třída zadržela dech. Vybírání oběti na zkoušení byly jediné chvilky, kdy bylo ve třídě absolutní ticho. „Tak co třeba slečna Yamanaka?“ dokončil učitel a pohledem vyhledal pohlednou blondýnku, která se s výrazem odsouzence neochotně sbírala z lavice. Kiba i Naruto si oddechli.

„Příště mě určitě vyvolá.“ Předvídal Kiba tlumeně a sledoval, jak se Ino u katedry potí, „docela jí to nezávidím. I když rovnováha na páce ještě není to nejhorší, co myslíš Naruto?“ obrátil se na svého souseda, „hej Naruto? To už si zas hraješ s tou propiskou?“ Naruto přestal mezi prsty protáčet černou psací potřebu. V posledních dnech si vážně uvykl hrát si s ní pokaždé, když se nudil. A to vlastně ani nebyla jeho. „Kdes k ní vůbec přišel?“ zeptal se Kiba.

„Tak… někde jsem ji našel.“ Odpověděl vyhýbavě Naruto a zastrčil propisku do penálu. Sebral ji u schodiště asi před čtyřmi dny a patřila Sasukemu. Protože však na něj ty poslední čtyři dny nikde nenarazil, Naruto se dosud neodhodlal ji Uchihovi vrátit.

„No, moc jste mi toho neřekla. Vám to snad připadá těžké? Vy tomu nerozumíte? No tak, co s vámi? Tak teda za čtyři, sedněte si.“ Zavrtěl nespokojeně hlavou profesor Fáhib a zapsal si to do svého notesu, „vy ostatní si vyndejte sešity, budeme pokračovat ve výkladu.“ Dodal potom a natáhl se pro své poznámky, zatímco Ino sklesle zaplula zpět do lavice. Zbytek hodiny proběhl jako obvykle. Fyzikář přednášel monotónním hlasem, Kiba si dělal poznámky a Naruto zamyšleně civěl na temeno Sakuřiny hlavy.

„Zajímalo by mě, co bys dělal, kdybych ti svoje poznámky odmítl půjčit.“ Nadhodil Kiba, když zazvonilo.

„To bych byl v prdeli.“ Usoudil Naruto upřímně, opět s černou propiskou v dlani.

„Tak proč si nic nepíšeš?“ otázal se Kiba a pohledem zabloudil k černé psací potřebě, kterou začal Naruto už zase protáčet mezi prsty. Naruto ji raději schoval do kapsy, než se Kiba začne znovu vyptávat. Sám nevěděl, proč si s tou propiskou pořád hraje.

„Hej Kibo!“ zavolal Shino a přišel k nim, „díky za ty poznámky.“ Hnědovlásek přikývnul. „Jdem po škole do Konohy, půjdeš s náma na kulečník?“ navrhl Shino.

„Jasně.“ Souhlasil Kiba a sbalil fyziku do báglu.

„Jdeš taky, Naruto, ne?“ obrátil se pak Shino na blonďáka, kterého ta nabídka překvapila.

„No… tak jo.“ usmál se potěšeně. Shino se taky usmál a odplachtil, když na něj zavolal Shikamaru. Kiba se na Naruta ušklíbl:

„Vidíš, jaký děláš pokroky.“ Naruto mlčel, ale nálada se mu podstatně zlepšila.

„Jo hele, budu potřebovat okopčit děják.“ Vzpomněl si blonďák, „minulou hodinu jsem si nějak moc nepsal…“ dodal s andělským úsměvem.

„No, to bude problém.“ Zamyslel se Kiba, „já tady minule přece nebyl. A to mi připomíná, že si to taky musím od někoho sehnat.“ Naruto chtěl něco říct, když se za nimi ozval dívčí hlásek. Byla to Hinata, tichá tmavovlasá dívka s výborným prospěchem, která se většinou vyhýbala velkým společnostem.

„Na-Naruto… můžu ti to poslat já, pokud chceš.“ Pravila plaše s pohledem upřeným na desku lavice a trochu se červenala, když se Kiba i Naruto překvapeně otočili.

„No… tak dobře. Máš můj mail? Počkej, napíšu ti ho.“ Řekl Naruto, utrhl ze sešitu kousek papíru, načmáral na něj svou e-mailovou adresu a potom ho Hinatě podal se slovy „díky Hinato“ Dívka přikývla, aniž by se na kluky podívala, ale na rtech jí hrál plachý úsměv. Oba chlapci se otočili zpět a Naruto se podíval na Kibu, který mu pohled s pokrčením ramen opětoval.

Konoha byla menší útulná hospůdka poblíž gymnázia, kde se většina dojíždějících studentů schromažďovala na skleničku piva nebo něčeho tvrdšího, aby nějak zabili čas, který jim zbýval do odjezdu vlaků nebo autobusů. Kromě výčepu se tam nacházelo i několik kulečníkových stolů. Naruto, Kiba, Shino, Shikamaru, Sakura a několik dalších lidí ze třídy vešli dovnitř, aby si taky zahráli. Nejprve se ale zastavili u baru, kde si každý zaplatil nějaký drink. Holky se odmítly přidat ke hře s tím, že se budou jen koukat, takže se usadily na židlích opodál a pustily se do drbání všech nových i starých klepů. Hoši si vypůjčili tága a střídali se u kulečníkového stolu. Naruto nebyl sice ve hře tak hrozný jako třeba Chouji, ale šlo mu to podstatně hůř než bowling, který ho bavil mnohem víc. Na druhou stranu musel uznat, že se doopravdy dobře bavil. Kluci sice byli soutěživí a zapálení do hry, jinak ale nebyli zlomyslní a nepošklebovali se mu za to, že to neumí. Společně se smáli, vtipkovali, vyprávěli si zážitky, čas od času si sehraně zanadávali na nějakého učitele, zkritizovali náročnost učení a vůbec nebyla nuda. Naruto cítil, že ho kluci ze třídy začínají brát o dost lépe než předtím a vlastně to byla Shinova zásluha a Naruto mu za to byl vděčný. Po nějaké době se k nim po několika přesvědčování přidaly i holky a byla opět další zábava. Naruto si všimnul, že Sakura zůstala na chvilku u stolu sama a vycítil svou příležitost. Nenápadně se odtrhl od party a zamířil k ní.

„Ehm… můžu?“ zeptal se a ukázal na volnou židli vedle ní. Sakura k němu zvedla oči a zřejmě byla překvapená, že ho tam vidí. Koneckonců, Naruto s nimi nikdy nikam nechodil.

„No… jasně, proč ne?“ pokrčila rameny a trochu se pousmála. Naruto si sednul. Několik minut oba mlčeli, Sakura upíjela ze skleničky džus a dívala se na společnost u kulečníkového stolu, odkud k nim doléhaly výbuchy smíchu. Naruto zoufale přemýšlel o nějakém vhodném tématu ke konverzaci, ale nemohl zaboha na nic přijít.

„Uhm… tak…“ začal a musel si odkašlat, protože mu poněkud vyschlo v krku. Sakura k němu obrátila obličej. „Tak jak… jak to jde?“ vymáčkl ze sebe a okamžitě se za tu otázku zastyděl. Takováhle stupidita! Sakura povytáhla obočí.

„No… dobře.“ Odpověděla potom pomalu, jakoby v té otázce hledala nějaký skrytý význam.

„To je… to je fajn.“ Přikývnul Naruto a horečně přemítal něco, co by ještě mohl říct, což ovšem nevedlo k žádnému výsledku. Opět zavládlo mlčení. Sakura si podepřela dlaněmi bradu a sledovala dění v sále.

„Znáš Sasukeho Uchihu?“ vyhrkla potom náhle. Naruta ta otázka překvapila, ale zároveň tak trochu podráždila. Proč se na to ptá?

„No… moc ne. Spíš od vidění…“ pravil a tázavě se na ni kouknul.

„Ach jo… on je vážně božskej…“ vzdychla Sakura zasněně a oči se jí na okamžik rozostřily.

„Hmm…“ udělal Naruto pouze, protože nevěděl, co jiného na to říci.

„Naruto, už jsi byl někdy do někoho zamilovaný?“ zajímala se Sakura.

„Hmm… jistě.“ Přisvědčil Naruto a významně se na ni usmál. Sakura to však zřejmě nepostřehla.

„A co jsi dělal, když jsi chtěl upoutat jeho pozornost?“ otázala se a upřela na něj pohled svých zelených očí.

„No… zkoušel jsem si s ní promluvit… bavit se s ní…“ odpověděl popravdě. Sakura se od něj s povzdechem odvrátila:

„To já zkoušela taky. Jenže on asi neměl náladu. Mluvím samozřejmě o Sasukem.“ Dodala, jakoby to Narutovi nedošlo, „jsem do něj zamilovaná už hrozně dlouho. Ale prostě já si nemůžu pomoct, je fakt dokonalej. Viděl jsi, jak mu to pokaždý sluší?“

Bůhví že viděl, přikývl Naruto v duchu, ale poté ztuhl. Opravdu si zrovna pomyslel něco takového?!

„No…“ plácnul neurčitě, ale Sakura jako kdyby nečekala na jeho odpovědi, pokračovala dál:

„A vlastně mě štve, že nemáme moc společných zájmů. Totiž, slyšela jsem, že chodil do výtvarného kroužku, ale než jsem se tam stihla nechat zapsat, tak se odhlásil. A potom samozřejmě navštěvuje basketbalový kroužek, jenže ty se u nás dělí na klučičí a na holčičí, takže tam bych stejně nemohla chodit s ním. Ten jeho kamarád, Juugo, znáš Juuga ne? Je to takový vysoký zrzek… no tak ten chodí se mnou do filmového klubu, ale Sasuke tam s námi nechodí, to je pěkně blbý. Myslela jsem, že by ho tam třeba Juugo mohl nějak dostat, ale nevím, jak mu to mám říct. A taky je tu samozřejmě problém s jeho bydlištěm. Sasuke bydlí v Kaštanové čtvrti, tam jak stojí vily. Já bydlím na opačném konci města, takže se nemůžu moc potloukat okolo jeho domu, protože by to vypadalo moc podezřele. Teda ne že by to nějak vadilo, ale on by to samozřejmě mohl brát jako… no víš jak to myslím… jako že ho uháním. A pak taky…“ Naruto na ni jen vytřeštěně koukal. Sakura vedla dlouhé monology, aniž by očekávala nějaké jeho reakce. Dokázala ze sebe chrlit překvapivé množství informací, pěla ódy na Sasukeho a mluvila a mluvila. Když konečně po několika dlouhých minutách skončila, Narutovi z toho všeho úplně třeštila hlava. „No jo… ale já se s ním stejně nějak dám dohromady, jenom to musím ještě promyslet.“ Dokončila růžovovláska a napila se ze skleničky. Mezitím se ke stolu vrátili ostatní, které už kulečník omrzel.

„No, je půl pátý. Co kdybysme to už zabalili?“ nadhodil Shikamaru, „musíme všichni ještě udělat ten úkol z matiky na zejtřek.“

„Já už ho mám hotový.“ Ušklíbnul se Shino, ale stejně jako ostatní se začal zvedat. Společně nějak zaplatili útratu a vydali se do ulic. Květnové sluníčko ještě pořád celkem slušně pálilo, takže bylo pro Naruta vysvobozením, když mohl nasednout do chladivé tramvaje. Tenhle rozhovor se Sakurou nebyl zrovna povedený. Aspoň teď ale věděl, kde Sasuke bydlí, pomyslel si spokojeně, ale opět se vzápětí zamračil. Proč ho proboha furt napadaj takovéhle myšlenky?