Kapitola 5
by MikhailBylo jen pár okamžiků, kdy se ukázalo, že měl Harvey pravdu, a přitom si přál, aby to tak nebylo. Ráno poté, co se mu Mike víceméně sesypal v kanceláři, bylo právě takovým případem. Mike se pomalu probouzel z nezvykle příjemného spánku. Postel byla nějak pohodlnější než obvykle, přikrývky jemnější a měkčí. A ještě voněly aviváží. Marně lovil v poměti, kdy je převlíkal. Pak konečně otevřel oči, a došlo mu, že není doma.
Pokoj byl zařízený moderně a vkusně, v teplých barvách. A jediný pohled na plochy leštěného dřeva doplnil, že i značně draze. Znal jen jednoho člověka, ke kterému takový styl seděl. Harveyho jméno mu prolétlo hlavou spolu s návalem vzpomínek na včerejší noc. Nechybělo moc k tomu, aby se mu zvedl žaludek, ale zkrátka odmítl poctít hustý krémový koberec vedle postele včerejší pizzou. Se zoufalým zaúpěním se zachumlal zpátky pod peřinu, jakoby doufal, že se tak teleportuje někam jinam. Opatrné zaklepání na dveře ho ovšem vyvedlo z omylu. Záhy na to slyšel nezaměnitelný zvuk otevírajících se dveří.
„Miku?“ ozval se Harveyho hlas odněkud z venku.
„Prosím tě, nech mě v klidu umřít,“ zaskučel Mike, odmítaje vylézt ze svého malého království. K jeho překvapení se Harvey tiše zasmál.
„Když teď nevstaneš, tak kromě toho, že propásneš svojí životní šanci dát si mnou připravené kafe, ani neuvidíš Louise v šoku, až si přijde pro těch pět krabic,“ nadhodil starší muž nabídku, o které věděl, že se zkrátka nedá odmítnout.
„Tys udělal kafe?“ ozvala se značně překvapená odpověď odněkud zpod peřiny.
„Navzdory všeobecně uznávaným domněnkám si tu nevydržuju permanentní služku, čili ano, udělal jsem kafe. A jestli se ze Země-Nezemě nevrátíš do pěti minut, budu ho muset vylít. Čas běží, Miku.“ S tím místnost opustil. Mike se rozhodoval jen velmi krátce, než konečně vstal a v rychlosti na sebe hodil kalhoty a košili. Zběžný pohled do zrcadla odhalil, že vlastně vypadá relativně odpočatě, rozhodně víc, než se cítil. Po chodbě našlapoval opatrně, jakoby se bál, že se každým krokem kouzlo rozplyne a probudí se buď u sebe doma, nebo pod stolem v archivu. Neodolatelná vůně čerstvé ranní kávy nicméně pohřbila jeho strach někam hluboko, kde ho vnímal jen stěží.
Harveyho našel v prostorném obýváku, zjevně pohodlně usazeného na pohovce s vlastním šálkem. Když slyšel Mika přicházet, jen kývl směrem ke kuchyni, kde byl na lince položený další hrnek. Mladík nečekal na druhé pobídnutí a sedl si i s kafem vedle Harveyho, byť tak daleko od něj, jak jen to kus nábytku dovoloval. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že si toho právník nevšiml, ten se ale dál věnoval novinám. Starým, dobrým, papírovým novinám. Mike neznal osobně snad nikoho, kdo jim ještě dával přednost před moderním zpracováním pro tablety, Harvey ale evidentně ano, což zase nebylo nijak zvlášť překvapivé. Kolik lidí má v dnešní době úctyhodnou sbírku vinylů, a dokonce si je i pouští.
Mike neřekl ani slovo, stále přemítajíc nad předchozím večerem. Harvey se choval, jako kdyby se nic nestalo. I když, to nebylo přesné. Byl jaksi milejší. Vždyť vzal svého koncipienta k sobě domů, jak sám řekl: výjimka z železného pravidla. Na druhou stranu, byla pravda, že mu včera řekl, že o tom popřemýšlí. Že popřemýšlí, jestli nechá jejich přátelství přerůst v něco víc. Neodmítl ho na místě, chtěl si to nechat projít hlavou. Mike došel k závěru, že Harveymu přeci jen nemůže být lhostejný, když uvažuje o tomhle. A mladík sám by byl vůl, kdyby nepřistoupil na jeho hru.
„To je… asi nejlepší kafe, který jsem kdy měl,“ přiznal, a stále zněl trochu přiškrceně.
„Díky, Donna ho nikdy neuměla dost ocenit, že prý co není cappuccino se šlehačkou a skořicí, se nedá pít,“ usmál se Harvey.
„Cože? To je pomalu na zavolání inkvizice,“ zazíral na staršího muže ve falešném šoku, zatímco ten se začal smát. Už podruhé to ráno, až se koncipient začal znovu obávat, že se mu to vážně jen zdá.
„No, aspoň někdo na to má stejný názor,“ pokrčil rameny, než položil teď už prázdný hrnek zpátky na stůl.
„Jdu se oblíct a tobě doporučuju to samé, Ray tu bude během patnácti minut,“ oznámil mu ještě, než se vydal do tajemných hlubin svého bytu.
„Ale…,“ Mike jen bezmocně vydechl, což Harveyho kupodivu zastavilo.
„Aha. No tak pojď,“ přivolal si ho k sobě, než zamířil do šatny.
„Pro jednou, jednou jedinkrát, ti něco půjčím, protože tohle je výjimečná situace,“ pronesl Harvey stylem, jako kdyby mu svěřoval krabici s drahocenným nádobím po babičce. Mike jen horlivě přikyvoval, než došli až na samý konec malé místnosti, kde advokát vytáhl obal s oblekem a z nejbližší police vylovil bílou košili, po menším váhání pak i kravatu a ladící manžetové knoflíčky.
„Tohle byl jeden z mých prvních slušných obleků, tak by ti snad měl aspoň trochu padnout. A varuju tě, jestli se s ním něco stane, tak budeš tři měsíce o chlebu a vodě,“ pohrozil mu ukazováčkem, než ho poslal pryč.
„Díky. A Harvey?“ odvážil se ještě. „Co když se mě na to někdo zeptá? Víš co, vzhledem k tomu, co nosím normálně a tak…,“ Vzhledem k zamyšlenému výrazu druhého muže zjevně položil správnou otázku.
„Náhradní sako máš v čistírně, to, co nosíš obvykle, sis včera v noci polil kafem, a protože se mnou jdeš dneska na schůzku s klientem, vyžadonil sis, abych ti něco půjčil.“ To znělo vlastně i docela uvěřitelně, když se nad tím tak zamyslel. S tím Mike zmizel do pokoje pro hosty, kde se dal trochu dohromady. I když, trochu asi nebylo úplně to správné slovo. Když se tak na sebe díval v zrcadle, musel přiznat, že už dlouho, pokud vůbec někdy, nevypadal tak dobře.
„To by šlo,“ zhodnotil za jeho zády Harvey, což Mika tak trochu vyděsilo, protože ho neslyšel přijít. Uvědomil si, že mu Harvey právě složil kompliment, nebo aspoň něco, co mělo ke komplimentu docela blízko.
„Možná bych ho od tebe koupil? Stejně už ti nesedí,“ navrhl směle Mike.
„Zapomeň. Jakkoliv oceňuju tvoji snahu vylepšit to peklo, kterému říkáš šatník, radši si zkrátka našetři a pak zajdi k Renému,“ poplácal ho po rameni v gestu poměrně dost kontrastním s rezolutním odmítnutím, které mu právě sdělil. Nebylo to poprvé, co na sobě měl Harveyho oblek, na to faux pas posledně ještě dlouho nezapomene, ale tohle bylo podstatně jiné. Právník měl pravdu, když odhadoval, že tenhle mu padne líp. Vlastně mu připadalo, že mu padne i líp, než jeho vlastní, a bylo to nezvyklé a příjemné zároveň. Připadal si, jako kdyby bylo sako jeho druhou kůži a tak nějak automaticky začal uvažovat o tom, zda se tak Harvey cítí pořád.
„Na vyšší standard se zvyká rychle, viď?“ sledoval ho pobaveně jeho nadřízený, když mu na mobilu zapípala zpráva.
„Ray je tady, jdeme,“ zavelel, v rychlosti se obuli a zamířili ven. V průběhu rána Mika opustila nervozita, ta chvíle strávená s Harveym, který byl tak příjemný, jak ho Mike ještě nezažil, ho zanechala pozitivně naladěného. Navíc na sobě měl jeho věci, které mu dodávaly nebývalé sebevědomí. Byl si dost jistý, že to bude ještě zajímavý den.
„Jak jsi to sakra udělal… moment… co to máš na sobě?“ Louis se tvářil nejdřív překvapeně, posléze trochu rozladěně, a nakonec šokovaně, když k němu to ráno Mike přišel s tím, že má hotovo. A tentokrát Mike měl co dělat, aby udržel kamennou tvář. Viděl, jak Louis opět jednou zrudl, a kvapně odešel z kanceláře s Mikem v patách. Tohle si nechtěl nechat ujít. Nejdřív to vypadalo, že se pokusí Donnu ignorovat a protlačí se rovnou k Harveymu, ale TEN pohled by zastavil i rozjetou lokomotivu.
„Ahoj Donno,“ pokusil se Louis snad o nějaký šarm, což mu zoufale nešlo.
„Co potřebuješ, Louisi?“ zeptala se ho se stejným výrazem, s jakým nepochybně zašlapávala šváby.
„Ah, no, potřeboval bych mluvit s Harveym,“ přiznal poslušně. Donna se podívala na svého šéfa, který si nonšalantně pohazoval jedním ze svých baseballových míčků. Kupodivu se nezdálo, že by mu sádra nějak extrémně překážela v běžných aktivitách.
„Hmf, tak dobře,“ rozhodla se, a propustila ho dovnitř. V tu chvíli se Mike přestal schovávat za rohem a kvapně přešel k Donně, která měla samozřejmě zapnutý interkom.
„Ty jsi mu pomohl s prací, kterou jsem mu zadal!“ Ukázal na staršího partnera prstem. Jen spousta dnů po Harveyho boku Mikovi prozradila, že se opravdu dost přemáhá, aby se nesmál.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl mu lehce Harvey, aniž by, byť na okamžik, přestal věnovat pozornost míčku.
„Pomohl jsi Rossovi s kontrolou těch pěti beden, které mi měl odevzdat dneska ráno!“ Louis zrudl ještě o něco víc, a to už se smála i Donna.
„Měl? On to neudělal?“ zeptal se znovu, tentokrát se zájmem.
„Ale ano, jenže…“ nestihl dokončit větu, protože mu do ní Harvey nevybíravě skočil.
„Jenže co, Louisi? Udělal cos chtěl? Evidentně ano, tak co po mně chceš? Jestli mu chceš udělit pochvalu a mám mu to říct já, když je to můj koncipient, s tím nemám problém.“ Odložil míček zpátky na stojánek a zaměřil na Louise svou plnou pozornost. Mike dobře věděl, jaké to je, a svým způsobem ho málem litoval.
„No… vlastně… jo, to jsem přesně chtěl.“ Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak mladší partner ztratil veškerou pevnou půdu pod nohama.
„Fajn, dojednáno, hezkej den i tobě,“ rozloučil se bryskně, načež Louis z kanceláře prakticky vycouval. Mike se stihl jen tak tak schovat vedle Donny, která Louisovi pokývla na pozdrav, jako by se nechumelilo.
„To je Harveyho oblek,“ ozvala se najednou Donna, a ani to nebyla otázka.
„Ehm, jo, už to tak bude,“ začal se nervózně ošívat, což jen podráždilo zrzčinu zvědavost.
„Archiv, za dvacet minut, postup znáš,“ spiklenecky na něj mrkla, než ho propustila.
„Harvey? Proč má Mike tvoje sako?“ zeptala se, jakmile vstoupila do místnosti.
„To je součástí konverzace, kterou teď nechci vést,“ povzdychnul si právník, a promnul si oči.
„Harvey, je ti doufám jasné, že to, co si představuju je pravděpodobně mnohem horší, než to, co se stalo?“ Věděla moc dobře, že z Harveyho to nevytáhne, ale Mike? Ten bude zpívat jako ptáček. Jediné, co Spectera zachránilo před hněvem shůry, byl fakt, že byl aspoň upřímný.
„Ano, ale teď to prostě rozebírat nebudu,“ ukončil debatu, než ji příslušným gestem vyhnal zpátky za dveře.
„Tak spusť, a jestli od tebe uslyším jedinou lež, tak si budeš přát, aby ses nikdy nenarodil,“ začala s výhružkou, když za ním zamkla dveře od archivu.
„Jestli na to Harvey přijde…,“ znejistěl Mike. Připadal si trochu jako když zrazuje právníkovu důvěru. Ne že by pochyboval o tom, kolikrát asi Harvey s Donnou řešili jeho.
„Harvey nepřijde na nic, co mu neřeknu. Ptala jsem se ho, řekl, že o tom teď nechce mluvit, to je jak kdyby zařval na celou budovu, že se něco stalo,“ věnovala mu pátravý pohled. „A ty seš taky nějakej veselejší, co přesně se mezi vámi dvěma včera odehrálo?“ naléhala, a Mikovi bylo více než jasné, že nehodlá odejít s prázdnou.
„Trochu… trochu jsem se složil. Harvey mi pomáhal s věcma pro Louise, a začal na mě tlačit, ať mu řeknu, co se stalo. Tak jsem mu to řekl,“ pokrčil rameny, nejistý, co ještě by měl říct.
„Co přesně jsi mu řekl?“ pokračovala Donna, a koncipienta bezděky napadlo, že by z ní byla docela dobrá advokátka, vyslýchání jí vážně šlo.
„Že je sobeckej idiot, a kdyby se trochu rozhlídnul, tak by zjistil, že nemusí být sám, že mu chci pomoct, ale že mě nikdy nenechá a mě už to nebaví. No, a pak jsem mu řekl, že ho mám rád,“ zaryl pohled do země, plně si vědom, že v těch pár vteřinách stihnul slušně zrudnout. Teď mu nedokázal pomoct ani ten oblek. Donna na něj koukala jako na zjevení.
„Wow. No, a co Harvey na to?“ Upřímně ji překvapilo, že po něčem takovém tu Mike ještě byl. Nikdo neřval na Harveyho, a kdo se o to pokusil, nezařval si už nikdy na nikoho. Mikovi to zjevně prošlo.
„Omluvil se. Omlouval se snad pět minut, než mu došlo, co jsem mu řekl,“ odtrhl oči od podlahy zpět na Donnu.
„A? Co dál? Leze to z tebe jak z chlupatý deky,“ postěžovala si zrzka.
„Řekl, že to musí strávit, a nechá si to projít hlavou, ale že to nechce hned shodit ze stolu,“ vybavil si Harveyho slova, která se mu vryla do paměti.
„To si to nechal projít hlavou dost rychle, když tě ještě stihnul zatáhnout k sobě,“ poznamenala s úšklebkem.
„Ne, tak to není. On… asi měl starost, jak budu reagovat, až se na to vyspím. Spal jsem v pokoji pro hosty a náhradní oblek mám v čistírně, tak mi prostě půjčil svůj,“ pokrčil rameny, jakoby to nebylo nic moc důležitého.
„Miku, řeknu tohle jenom jednou. Nemáš tušení, jaký štěstí máš, když si tě Harvey pouští k tělu. Ne, neříkej, že to víš. Netušíš, a ani nemůžeš. Jestli ho zraníš, a je jedno jestli úmyslně nebo neúmyslně, tak si tě najdu a budeš toho litovat do konce života, je ti to jasný?“ Kdyby nezněla tak smrtelně vážně, Mike by si snad i myslel, že žertuje. Takhle jen mlčky přikývl.
„Dobře, teď plav, než tě někdo začne shánět,“ zpětně odemkla a vyklouzla z místností.
Ten večer se převaloval v posteli a nemohl usnout. Přes celý frmol všedního dne neměl moc čas přemýšlet nad osobními záležitostmi, a teď si to vybíralo svoji daň. Nedokázal se odloučit od představy, že je zpátky v Harveyho bytě, kde ho starší muž tiskne ke zdi a líbá. Chtěl ho zbavit nejen dokonalého obleku, ale celé té uhlazené image. Chtěl ho zbavit stresu a starostí, toužil ho vidět bez celého toho opevnění, které kolem sebe měl. Chtěl mu ukázat, že se mu může svěřit, že se může rozsypat na sto tisíc malých dílků, protože Mike tam pro něj bude, aby je všechny posbíral a dal dohromady. Chtěl být u toho, až mu úsudek zatemní chtíč, a chtěl si to užívat znovu a znovu. Probudit se vedle něj a dát si kafe, nechat se upokojit už jen jeho prostou přítomností, protože Harveyho rozvážná povaha ho vždycky uklidňovala. Chtěl se s ním handrkovat o poslední slovo při souboji filmových citací, stejně jako jindy jen mlčet.
Mike neměl tušení, kdy do toho spadl až po uši, jen se bál co se stane, pokud ho Harvey odmítne. Těžko by mu to mohl vyčítat, zvlášť s tím, za jakých okolností se mu přiznal, jen nevěděl, jestli by se dokázal od svých pocitů oprostit natolik, aby se všechno vrátilo do starých kolejí. Nevěděl, ale upřímně v to doufal.