Kapitola 5

Uběhlo pár dní, a Teo si s Erikou rozuměl čím dál víc. A vzhledem k tomu, že Oliver přenesl veškerou svou pozornost na Noru, za kterou běhal jak cvičený zvířátko, zůstalo na Erice, aby kamarádovi zlepšovala nálady přesvědčováním, že to Olivera přejde.

A pak tam byl Erik, jehož nálady se trochu stabilizovaly na školní ignoraci, a internetovou pohodu.  Nebyla to žádná sláva, ale Teo alespoň nemusel jeho hloupé poznámky poslouchat.

Byl pátek odpoledne, a Teo stál s Erikou na nádvoří u oblíbené lavičky. Zachumlaní do kabátů, aby se chránili před dotěrným větrem, a vůbec celým listopadovým počasím, pozorovali odcházející studenty a povídali si o hloupostech.

Po chvíli se Teo zavrtěl, a šťouchnul loktem do Eriky.

„Ty, Eriko….“ začal, a celý se přitom ošíval.

„Copak?“ milá dívčina čekala, co z jejího kamaráda zase vypadne.

„Potřeboval bych na odpoledne krytí…“

„Jaký??“

„Tvoje…“

„Proč?“ vyzvídala Erika. Nebylo normální, aby šel Teo někam bez sourozenců, nebo bez ní.

„No, víš.. Já.. My… Jdeme se mrknout do města, a já pořebuju krytí před sestrou a bráchou.. Zbláznili by se, kdyby se dozvěděli, že sem s ním někde byl..“

„Proč tak blbneš? Nemusíš se vymluvat.. Ne přede mnou. Stačilo říct, že jdeš s Erikem ven..“ vyčetla mu s úsměvem, „Díky bohu, že tě konečně ukecal… Myslela jsem, že se z těch tvejch pohledů a vzdechů zblázním..“ protočila treatrálně panenky, a zpráskla ruce nad hlavou…

„Hele, tak hrozný to bejt nemohlo..“ bránil se Teo a rozčíleně přitom máchal rukama.

„Lítáš v tom..“ konstatoval Erika s úsměvem. Příliž nechápala, proč Teova „volba“ padla zrovna na Erika, ani proč se to celé začalo najednou odvíjet rychle, když spolu první měsíc a půl v podstatě nemluvili, a když už jo, tak to byly vzájemné urážky. Ale některé věci jsou prostě hold předem dané, a i kdyby chtěla, nic s tím neudělá. Proto se nepídila potom proč. Stačilo jí, když věděla, že to tak je.

A Teodorova dobrá nálada se dokázala rychle přenést na ní. Byla za něj šťastná..

„Tak teda…“ Teo se vrátil zpět k tématu, „budeš mě krýt?“

„To je otázka..“ odfrkla si Erika, „Samozřejmě.“

Teo rozverně vyskočil a následně Eriku objemul. „Děkuju moc..“

Ze školy zrovna vyšel Oliver, kterého za sebou táhla Nora a něco neustále povídala. Oliver bráškovy s trochu nepřítomným úsměvem zamával a zmizel za Norou z dohledu.

Hned na to se ze dveří vynořilo několik starších studentů společně s Emou a Tomem, a po krátkém pozdravu zmizeli i oni.

Teo zůstal s Erikou sám na dvoře. Tedy- sám.. U dveří, ve stínu jako obvykle, stál Erik, a jeho delšími černými vlasy se proháněl vítr.

Tea z toho pohledu trochu zamrazilo. Kývl mu na pozdrav, který mu černovlasý mladík oplatil.

Erika si ho už také všimla a rozhodla se vyklidit pole. „Takže kdyby něco, byli sme si sednout u Slunce a koukli sme na matiku, jo?“ U Slunce byla jejich oblíbená zapadlá cukrárna (a chlebíčkárna, jak tomu říkal Teo), kam nikdo od nich ze školy většinou nechodil.

Teo se s ní nepřítomně rozloučil. Milá dívčina ho podpořila vstřícným úsměvem, a zmizela za bránou školy.

Erik se odlepil od zdi o kterou se opíral, a pomalým krokem zamířil k vyjukanému Teodorovi.

„Ahoj.“ pozdravil, když k němu došel.

„Ahoj.“ pípnul Teo trochu vyplašeně.

Erik se pobaveně pousmál. „Půjdem?“ zeptal se a kývnul k bráně.

Teo přikývl a vydal se tím směrem. „Kam?“ zeptal se do země.

„Kam budeš chtít.. Jen venku, cukrárna, ….. kino?“ navrhl Erik s pokrčením ramenou.

„Já.. Já nevím…“ řekl Teodor bezradně a upřel na Erika štěněčí oči.

Erik sebou škubl, uhnul pohledem a zadíval se na strom u cesty. Ať se na mě proboha takhle nedívá.. problesklo mu hlavou. „Nevím, kam se ti chce…. Sednem si někam..?“

Teo byl zmatený. Co provedl, že sebou Erik takhle cuknul? A co tem skoro nepřítelský tón? „No, tak jo…“ zamumlal.

Erik přikývl za zahnul za roh. Zrzek ho tiše následoval.

Erik Tea zavedl do jedné malé kavárničky, o které neměl Teo ani ponětí, že existuje. Bylo dost nepravděpodobné, že by zrovna sem přišel někdo známý.

Erik si objednal čaj, a nechal na Teovi, co si dá on. Skončilo to u oblíbeného lososového chlebíčku a horké čokolády. To bylo jediné sladké, kterému Teo nikdy neodolal.

Číšník jim to za chvilku přinesl, a oni měli klid.

Teo se ne příliž překvapivě rýpal ve svém milovaném chlebíčku. Bylo mi divně. Možná dokonce trapně. Najdenou vůbec nevěděl, co má říct. A Erik mu příliž nepomáhal- hypnotizoval svůj čaj.

„Ehmm.. Co škola?“ nadhodil Teo první téma, které ho napadlo. Nebylo nijak originální, ale jak jinak začít rozhovor s klukem, který se evidentně rozhodl mlčet.

„Dobrý..“ odpověděl Erik a téma definitivně zasklil.

„Aha..“ zabručel Teo a zakousk se do chlebíčku. Potřeboval čas, aby něco vymyslel. Tahle schůzka, sraz, nebo jak tomu měl říkat, se blížila absolutní katastrofě.

Po několika dalších minutách ticha se Erik konečně probral z tranzu, „Namaloval si něco nového?“ zeptal se z ničeho nic.

Teovi leknutím zaskočil chlebíček a začal se dusit. Do toho ticha, které tam do té doby bylo, to bylo hodně nečekané.

Erik pohotově plácl Tea do zad, a strčil mu čokoládu pod nos, aby se napil.

„Děkuju.“ řekl Teo, když dokuckal. Z očí mu tekly slzy.

Erik mu podal kapesníček, aby si je mohl otřít.

Teo už se nadechoval k dalšímu poděkování, když ho černovlasý mladík zarazil, „To je dobrý. Nerad bych, aby ses mi tu udusil…“

Teo se po těch slovech nevědomky rozzářil. Ani si nevšiml, že Erik zase zmateně uhnul pohledem. „Jo, nakreslil.. Chtěl bys to vidět?“ zeptal se z hlubin své tašky, kde doloval svoje desky s kreslením.

„Rád.“ Erik s malým úsměvem přikývl. Uvnitř ale tak usměvavý nebyl. Díval se na toho zrzavého kluka, který zapáleně hledal obrázky, ale místo něho viděl někoho jiného. Někoho, na koho se snažil zapomenout, a myslel, že Teova přátelskost a chápavost mu pomůže. Neměl sem chodit.. Sem ne. Ten zatracený blonďatý ďábel… Jen tak tak se ovládl, aby nepraštil pěstí do stolu. Zároveň si ale vynadal. Je pryč.. Zmizel. Teď je tu Teo, tak přestaň blbnout, pitomče..

„Eriku?“ z vlastních úvah ho vyrušil zmateně koukající Teo s deskama v rukou.. „Jestli nechceš, nemusíš se dívat.. Nenutím ti to..“ zabručel zrzek zamračeně, a už chtěl desky zase uklidit.

„Ne ne. Chci je vidět..“ Erik mu je jemně sebral, „Jen jsem přemýšlel..“

Teo se na něj ještě malinko zamračil, ale jakmile Erik desky otevřel, oči se mu rozářili.

Stejně jako pokaždé, když maluje, nebo o malování mluví.. uvědomil si Erik. Párkrát už Tea viděl zabraného do nějakého výkresu, kdy okolí vůbec nevnímal, a žil jen pro obrázek.

Prohlížel výkresy a skicy. Teo byl vážně dobrý. Obrázek té jeho kamarádky- Eriky, byl opravdu povedený. Byly tam nějaké návrhy a kresby dění ve třídě, kam Teo chodil. Pár obrázků Olivera, jak hraje fotbal, jeden jeho portrét a obrázek kde byl společně s Emou.

Úplně na konci bylo něco v dalších černých deskách. Chtěl to vytáhnout, ale Teo ho zarazil, „Tohle ne..“ zaprosil. Do tváří se mu nahnala červeň, a rukou odstrkoval tu Erikovu od tajemných desek.

„Proč?“ Erika zajímalo, co „tak strašného“ před ním Teodor tají.

Teo zarytě mlčel, a snažil se Erikovy zvědavé ruce od desek odehnat.

„Určitě je to hezký..“ ujistil ho Erik, a desky pro sebe získal..

Teo vypískl, ale když viděl, že tajemství stejně nezachrání, sesunul se zpět na židly, zarytě koukal do země, a snažil se být neviditelný. Tohle Erik neměl vidět.. zaúpěl v duchu.. Tváře mu hořely jasnou červenou.

Erik chvíli pozoroval Teovu reakci. Dokonce přemýšlel, že mu ten obrázek přece jenom vrátí, ale zvědavost byla příliž silná. Otevřel černé desky a… nevěřil vlastním očím..

Byl tam rozpracovaný portrét. Jeho portrét. Rozdělaný, ale už tak měl svoje kouzlo.

Erika nikdy nenapadlo, že by ho někdo mohl vidět jinak, než jako protivného a zlého. Tady byl nakreslený… Ani tomu nechtěl věřit.. V obličeji neměl žádnou nepřátelskost. A to si myslel, že se mu tam usadila a už se jí nezbaví. „Teo..“ vydechl neveřícně..

„Promiň, vyhodim to..“ zamumlal Teo zahanbeně.

„Ne!“ zareagoval Erik možná až příliž rychle.

Teo ne něj upřel zelenkavé oči plné otázek..

„Je.. To moc hezké…“ náhle nevěděl kam s očima a co říct. Vykolejilo ho to. Díval se střídavě na obrázek a na Tea, v hlavě se mu myšlenky, vzpomínky a vina mísily ve zběsilém tanci.

Teodor se neklidně vrtěl na židly. Erikův překvapený, a možná bolestný, pohled ho vystrašil.

Bez přemýšlení ho vzal za ruku, která ležela volně položená na stole, „Děje se něco, Eriku..?“ zeptal se starostlivě.

Erik ruku okamžitě stáhl. Položil obrázek na stůl a zvedl se. „Omluv mě na chvilku, prosím..“ a rádoby klidným krokem odešel směrem k záchodům. Zlé vzpomínky se domáhaly pozornosti.

Teo ničemu nerozuměl. Už od začátku to bylo trochu zvláštní. Ale nevěděl, co se stalo tak strašného, že musel odejít. Co jsem provedl? Takovouhle reakci od Erika vážně nečekal. Že se bude zlobit, roztrhá to, už se s ním nebude chtít bavit- na to byl připravený.. Ale tohle?

Začínal propadat panice. Sáhnul do kapsy a vytáhnul mobil. Už chtěl vytočit Eričino číslo a říct jí aby ho přišla zachránit, když se Erik najednou vrátil. Schoval mobil zase zpátky a čekal, co se bude dít.

Erik se s kamenným výrazem posadi zpět na místo. Mlčel. Jen založil obrázky zpět do desek a podal je Teovi. „Omlouvám se.. Jsem nějaký přetažený..“

„A-aha.. Tak já půjdu.. Nechci dál otravovat..“ Teo si zabalil věci a oblékl se. Chtěl zaplatit, ale Erik zavrtěl hlavou, „Pozval jsem tě..“

„Ehmm. Tak.. Děkuju. Ahoj.“ rozloučil se Teo posmutněle a zamířil k východu.

Erik se nadechl, jako by chtěl něco říct, zastavit ho. V poslední chvíli si to rozmyslel.

Teo zmizel ve dveřích.

Pitomče!! začal si Erik okamžitě nadávat. Větší blbost jsi udělat nemohl..

„Já nechápu, co jsem udělal tak hroznýho?“ mumlal Erice do náruče.

Ani nevěděl, jak se k ní vlastně dostal. Bezmyšlenkovitě šel po městě a zastavil se až u domu ve kterém bydlela. Okamžitě, jak zazvonil, mu otevřela, a ptala se co se děje.

Teo jí prapodivnou příhodu z kavárny pověděl. Neměl daleko k pláči. Cítil vinu, i když nevěděl, za co by se měl tolik stydět.

„Nejdřív řekne, že se mu to líbí, a pak tohle. Co mám dělat?“ zoufal si dál.

Erika ho poslouchala a tiše utěšovala. Erik jí naštval. To mu spočítá, takhle trápit jejího nejlepšího přítele. Moc Tea vyděsil. Roztrhala by toho mizeru na kusy, kdyby se jí dostal do rukou. „Teď pojedeš domů, a půjdeš si lehnout.. Jsi unavený. Však ono se to nějak vysvětlí, neboj. Třeba ho něco trápí.“

„A co? Proč mi nic neřekl?“ zlobil se Teo.

„Třeba se bál.. Že se mu budeš smát, nebo tak.“

„To bych nikdy neudělal!“

„Já vím, že ne.. Pojď, obleč se. Už je pozdě. Musíš domů.“

„Tak dobře..“

Teo ležel v posteli a nevnímal okolí. Ema i psi chodili kolem jeho pokoje po špičkách. Oliver nebyl ještě doma.

Bylo mu mizerně. Nevěděl, co se dělo, a Erikova následná ledovost ho zranila. Proč ho nechal jen tak odejít? Beze slova vysvětlení. Určitě nebyl přetažený, to by Teo poznal, ale co se teda dělo. Nevěděl..

„Teo..?“ někdo otevřel dveře do pokoje a vešel dovnitř.

„Sem tu..“ zabručel Teo nepřítomně, a nevšímal si Olivera, k terý k němu přisedl na postel.

„Ema říkala, že jsi nějaký divný..“

„To sem byl vždycky..“

„Nepovídej hlouposti.. Co se děje?“

„Nic..“

„Nevěřím ti.. No tak, sem tvoje dvojče. Poznám, když tě něco trápí.“

„Oli?“ Teo se na bratra konečně podíval.

„Ano, bráško..?“

„Zůstaň u mě.. Nechci být sám..“ zaprosil Teo, a vzal bratra za ruku.

„To víš, že zůstanu..“ Oliver si stáhl boty a vlezl k Teovi pod deku. Vzal ho za druhou ruku, a vleže si mlčky hleděli do očí. Oliver už se dál neptal. Teo o tom nechtěl mluvit, a i když ho mrzelo, že se mu nechce svěřit, mlčel.

Za pár minut oba usnuli. Byl to náročný den.

Ráno se Teo probral v posteli sám. Dogy spaly na svých místech, jinak byl celý dům tichý. Na nočním stolku ležel vzkaz. Oliver s Emou se rozhodli ho nechat ten den doma, aby si odpočinul. Teo jim za to byl velmi vděčný. Praštil sebou zpět do peřin, a aby nemusel myslet na hlouposti, raději rychle usnul…

**

Erik stál před školou a pozoroval přicházející studenty. Chtěl se omluvit. To co v pátek Teovi udělal nebylo hezké. Nechtěl se tak chovat, ale některé zlé vzpomínky se ohlásily, a připoměli mu dobu, kdy ještě nebyl takový jako dnes, a kdy o všechno co měl přišel. Bolelo ho to, ale to ho neopravňovalo k tomu být tak nepříjemný.

Z dálky zahlédl zrzavou hlavu. Konečně.. Už jsem se bál, že nepřijde..

Byl velmi zklamaný, když se místo Tea v bráně objevila jen Ema a Oliver s jejich partičkami.

Po Teovi ani památka..

„Jestli ho hledáš, tak zůstal doma, mizero..“ ozval se za ním velmi naštvaný dívčí hlas.

„Ahoj, Eriko..“ otočil se k ní, „Co s ním je?“

„Trápí se.. Kvůli tobě!“ Erika vysokého mladíka píchla prsten doprostřed prsou a vraždila ho pohledem.

„Chtěl jsem se omluvit..“ bránil se Erik, „Ty nevíš, co se-.“

„Ne, nemám tušení, co se s tebou děje. A ani mě to nezajímá,“ tahle slova Erika zabolela, „ale Tea ano. Přišel ke mně úplně vyřízenej. Ptal se mě, co ti provedl..“ Erika se tvářila vyloženě nepřátlesky. I když byla drobná, a vzhledem roztomilá, teď z ní šel strach.

„Proboha, on za nic nemůže!“ Erik se praštil do čela. Pak vzal Eriku za ramena a podíval se jí do očí, „Kde bydlí? Prosím tě, řekni mi to… Chci mu to vysvětlit.“

„Proč bych to dělala?“ opáčila Erika uraženě..

„Protože on je jedinej člověk, kterej mě tu momentálně neodsuzuje.“ Erikův hlas zněl naléhavě.

Erika se zamračila, ale na papírak mu napsala adresu, „Je to moc hodnej kluk.. Jestli mu ublížíš.. Roztrhám tě na kusy, to mi veř..“ a svá slova mysela smrtelně vážně.

Erik přikývl a rozběhl se pryč od školy.

„Počkej, a co vyučování?“ zavolala za ním Erika.

„Oni to beze mě jeden den přežijou..“ zavolal Erik na zpět a zmizel za rohem.

Erika nevěřícně zavrtěla hlavou, „Blázen.. Teo, já tě vážně nechápu..“

Teo seděl na posteli a nepřítomně koukal na film.

Někdo zazvonil u dveří.

Anka i Arka vyletěly jako neřízené střely, a s hlasitým štěkotem se vrhly ke dveřím.

Teo otrávěně zabručel. Kdo to může být??

Zvedl se z postele, prohrábl si rozcuchané vlasy a zamářil ke dveřím.

Ten dotyčný byl hodně netrpělivý, protože zase začal zvonit.

„Už jdu!!“ křikl Teo na dveře, když se loudal ze schodů. Unaveně si povzdechl. Moc toho nenaspal, sny se mu proháněl jeden mizera, kterého si nebyl schopen vymlátit z hlavy, takže se neustále budil.

„Anko, Arko, sednětě!“ nařídil dogám, které nerady poslechly.

Odemkl dveře a otevřel, „Co chce-.“

„Teo, musím s tebou mluvit!“ stihl říct Erik, než mu Teo rychle nepřibouchl dveře před nosem.

Teo se sesunul podél zdi vedle dveří. „Jdi pryč…“ Co tu dělá? zaskučel v duchu.

„Teo, prosím! Nech mě ti to vysvětlit..“ žádal naléhavě hlas za dveřmi.

„Nechci tě vidět..“

„Nelži sám sobě, Teo.“ Erik mu to opravdu potřeboval vysvětlit. Teo mu musel otevřít, „Dej mi šanci ti říct, co se stalo..“

„Nemusíš, už to vim..“ zarazil ho Teo.

„Vážně?“ v Erikově hlase bylo poznat překvapení.

„Jo, neměl jsi co dělat, tak sis pohrál s jednim troubou, kterej vybočoval z řady. Jsem idiot. Dobře mi tak..“ shrnul svůj špatný závěr Teo.

Anka a Arka nechápaly co se děje. Zmateně koukaly na Tea, a čekaly vysvětlení.

„Nejsi idiot..“ odporoval Erik, a začínal si uvědomovat, že mu na tom zrzkovy začíná záležet, „A já si s tebou nehrál. Je to jinak… Věř mi.“

„Tak, jak to teda je?“ zeptal se Teo nedůvěřivě přez dveře.

„Pusť mě dovnitř, a já ti všechno vysvětlím. Prosím.. Nechci přijít o jediného přítele, kterého mám.“ jen těžko dokázal Erik přiznat, že mu Teo už není lhostejný. Jen těžko se smiřoval s tím, že se bude muset naučit Teovi věřit. Nechtěl o svého kamaráda přijít. To už by se zbláznil definitivně.

Cvakl zámek, a Teo opatrně otevřel. Erik si oddechl, a vešel do velkého domu, u jehož schodů seděly a nechápavě koukaly dvě velké dogy. Usmál se, „Myslím, že vysvětlení tu bude potřebovat i někdo další..“