Kapitola 5

„Ty, Konan, tak co řikáš na Orochimara, hm? Sympaťák ne?“ šťouchne do mě Kisame a usměje se.
„Eeech…“ nakloním hlavu na stranu a nervózně se usměju. Ach ano, geniální názor na celou tu věc.

„Kisame!“ okřikne ho Itachi.
„Mno jó, sorry..“ ospravedlňuje se modrovlásek ale stejně se potutelně chechtá dál.
Kam jsem se to proboha dostala… obracím oči v sloup.
Z uličky se ozve rachot padajících věcí na zem.
Všechna pozornost je okamžitě zaměřena na metr úzkou uličku.
„Že by se ti dva zase porvali?“ zeptá se s minimálním náznakem žertu Deidara a upře oči na Itachiho, který jenom unaveně vzdychne a míří k uličce.
Na nic nečekám a běžím v těsném závěsu za Uchihou.
Ne, že by se o mě už nikdy nikdo nepral…u nás na škole k tomu docházelo celkem často a i já jsem několikrát dostala třídní a ředitelské důtky za zlomené nosy a natržené prd..zadky.
Ale pomyšlení na to, že by se porvali TIHLE dva mě děsí. Přece jenom si myslím, že jsou mnohem, mnohem schopnější se navzájem zabít, než ty naše podavky z bývalý školy .
„Hidane! Orochimaru! Okamžitě toho nechte!“ doslova zařve Itachi a mezitím Kisame s Deidarou chytnou každého za zápěstí a zakroutí jim je za zády.
„Není můj probém, že si tenhle imbecil nedokáže říct dost!“ prskne zlostně Hidan a na znamení svého nesouhlasu vůči Orochimarovi mu plivne před nohy.
„Ty jeden ******** ****** já ti dám imbecila, ******!!!*****!!!“ (pozn. autora – pane jo, to je hvězdiček Laughing out loud) Syčí Orochimaru jednu nadávku za druhou, až je mi z toho na nic.
V zápalu vzteku si Hidan dokázal roztrhnou tvář o drát vyčnívající z rezavého plotu, takže mu po tváři stékala krev.
A to bylo zle. Jakmile jsem spatřila karmínovou krev kutálející se po jeho tváři začala se mi točit hlava, dělat špatně a rozostřilo se mi vidění. Zatracená hemofobie!
„J-já už půjdu jo? Potřebuju si ještě něco zařídit…“ vydechnu skoro bez hlasu a okamžitě utíkám pryč. Cestou párkrát spadnu, zakopnu o svoje vlastní nohy, ale to mi je v tu chvíli úplně u pr…jedno.
Zběsile zahnu za ulici od školy a běžím celou cestu až k naší čtvrti…Teda alespoň myslím, že je to naše čtvrť. A nebo taky ne.
Sakra! A já se ztratím první den školy! Horší to už být nemůže.
Já vím, že tohle se říkat nemá, ale člověk, co nastoupí do nové školy, seznámí se s největšími rváči z celého města, projeví se u něj fobie z krve, vylije se na něj barva a ještě se ztratí, a to všechno stihne za jeden den, má právo si tohle provolat. A jestli ne, stejně si to myslím.
No supr, k tomu všemu mám na zadku díru jak Austrálie. Musela jsem si tu sukni roztrhnout, když jsem při útěku lezla přes zeď.
„Zavolám mámě ať řekne Shinovi. Ten pro mě dojede.“ Zamručím a máknu rukou na bok.
„Ne… já… já tam nechala tašku!!!“ zavřískám podrážděně a sklopím hlavu.
Ne… TEĎ to nemůže být horší.
Ha! Kavárna! Tam se zeptám na cestu. Blýskne mi hlavou a vejdu dovnitř.
Je tam příjemně. Hraje ztlumená hudba a je to i docela plno. Celá místnost působí teple a voní to tu čajem a lehce nasládlou vůní z cukroví, co nesměle kouká na návštěvníky z malých stříbrných tácků. Zakručí mi v břiše.
Vrhám se rovnou k pultu, ať to tu nemusím snášet dlouho… Mám fakt hlad.
„Dobrý den!“ pozdraví mě pokladní a sladce se usměje.
„Ech… dobrý den. Mohla bych se zeptat v jaké čtvrti to jsem?“ zeptám se a abych zapůsobila opravdu dojmem, že jsem zoufalá nahodím pohled ala prosím-nevím-kam-mám-jít-chci-domů.
„A kam se potřebuješ dostat, děvče?“
„Mno, do severní hlavní čtvrti..“ vyblekotám ze sebe při plném soustředění.
„Ale to jsi tady špatně, tohle je západ. Jsi na úplně druhém konci města. Takže opak cesty sem. A vezmi si naší vizitku, ať sem zase trefíš, když budeš mít chuť na čaj a oplatky.“ Podá mi malou kartičku a přijme dalšího zákazníka.
J-já… já jí asi vážně pošlu někam! Co si to dovoluje?! Fakt se zlobím!

Asi po dvouhodinové cestě konečně vidím při západu slunce svůj dům. Nějak se mi to nechce věřit, ale to je poprvé, co se ráda vracím domů.
Nikdy jindy se mi tam tak nechtělo. Možná to bude tím, že mě ostatní děti na hřišti vždycky zbili a já se pak nechtěla vracet pro další výprask od táty.
Vzpomínám na den, kdy se to stalo poprvé…

„Si divná! Já si s tebou hrát nechci!“ broukla holka v malých šatičkách a dál si stavěla z písku bábovky.
„Proč? Já nejsem divná!“ bránila jsem se.
„Ale jo! Vypadáš jako vodník a chováš se jako kluk! Nemám tě ráda a nechci se s tebou bavit! Di pryč!“ vřískla ta holka a rozdupávala v záchvatu vzteku bábovky z písku.
Pak se rozbrečela.
„T-Tak promiň…“
„Bráchó! Vona mi to rozdupala! Prašť jí!“ volala na svého staršího bratra.

A potom už mě bili kvůli naprostým kravinám. Nechtěla jsem se s nimi rvát, tak jsem se vždycky jenom schoulila do klubíčka a čekala až odejdou.

Zatřepu hlavou ze strany na stranu a otevřu domovní dveře.
„Slečno! Slečno! Kde jste byla, měli jsme o vás hrozný starch!“ volá na mě jedna služebná přes druhou.
„Je tu máma?“ zeptám se jenom abych zjistila v jak moc velký kaši jsem.
„Ne, paní se ještě nevrátila.“ Zakroutí najednou všech pět.
„Fajn…,“ vydechnu a svalim se na malou sedačku nejblíž. Tak tohle bylo fakt těsný. A myslím, že dneska toho bylo tak akorát. Bože… tohle se fakt může stát jenom mě!