Kapitola 5

Další krásné zářijového ráno. Jemný vánek pročechrával koruny stromů. Ptáci vedli učiněný drtivý závod, jenž rozhodoval o tom, kdo zapěje ten nejmelodičtější tón. Pracovně vytížení občané při doprovodu vycházejícího slunce pospíchali do svého zaměstnání a někteří vyvolení ještě vyspávali ve vyteplených peřinách.

 V jedné určité ložnici se momentálně rozezněl nepříjemný zvuk budíku. Černovlasý mladík rozespale natáhl ruku a daný ukřičený přístroj umlčel. Čas vstávat.

Blonďáček se nespokojeně zavrtěl na Sasukeho hrudi a s těžkostí otevřel své blankytné oči.

„Přeji dobré ráno, Zasuje,“ odvětil Naruto a poté nad zjištěním, že stále leží natisknutý na Sasukem, zrudnul. J-Já jsem včera usnul na Sasukem?

„Dobré, doufám, že ses vyspal do růžova,“ odvětil s úsměvem černoočko.

„Musím uznat, že jako matrace by ses stoprocentně uživil. Pohodlnost nade vše. Ale já jsem ti asi moc komfortu nezařídil, že?“

„Ne, ne. Dnešní spaní označuju za výtečné,“ nacházeli se v poloze jako večer. Ani tvrdé uvedení mysli do světa fantazie jim v noci nepřekazilo vzájemnou blízkost a uchovávalo je pospolu. Jako by tvořilo ochrannou bariéru takto důvěrného pouta. Bohužel nastala doba, kdy byli nuceni opustit pozici svých těl a připravit se na nastávající školní den.

 Po rychlé snídani vycházeli z bytu a v tišší atmosféře dorazili až ke stavbě, mnoha studenty označovanou za „ústav ničící charakter mladistvých žáků“. Myšlenky obou chlapců působily rozporuplně a snažily se zařadit do určitého šuplíku pocitů, avšak emoce většinou září takzvanou nevyzpytatelností. Ve zvláštním rozpoložení vstoupili do třídy a vpluli do lavic.

Uběhlo přibližně deset vteřin a prostor ovládl řičící zvonek poukazující na začátek první hodiny.

 Tohle bude úmorný den…

 Přes nudnost učitelských výkladů se škola jistojistě blížila ke zdárnému konci. Od budoucího volna je dělil poslední předmět. Japonština…

Učitel Asuma nyní horlivě vyprávěl o svých prázdninových zážitcích a dostalo se mu mnoha posluchačů. Slova vyjadřoval zábavnější formou, a proto se třídou nesl smích sedících studentů. Našla se však osoba, která nepovažovala tuhle debatu za zajímavou a raději se plně soustředila na dvojici sedící úplně vzadu, jež se štěklila a působila na něj, Nejiho Hyuugu, zcela přeslazeně. Jeho mysl momentálně zatemňovala nenávist… tak hluboká a černá… Touha vlastnit je ve své zpropadené moci stále sílila.

Povzdechl si. Naruto, tvá osobnost se mi vštípila do mozku a nemůžu ji odsud vyhnat… a ani nechci. Svázat tvá andělská křídla řetězem a mít tě kdykoli na dosah ruky. Vzít si zas a znova to nevinně křehké tělo a provozovat tu největší slastnou činnost… Zběsilé Nejiho choutky přerušil Asumův hlas.

„Á, Naruto, copak potřebuješ?“

„Prosím, mohu si odskočit, sensei?“

„Jistě, ale upozorňuji tě, že přijdeš o tu nejdůležitější část z vyprávění,“ oznámil mu Asuma.

Naruto vytvořil mírný úsměv, zvedl se a vyšel ze třídy. Vykročil známou cestou, až dosáhl vytyčeného cíle. Celkem úlevně vykonal potřebu a poodešel k umyvadlům provést očistu rukou. Zaznamenal mírné vrznutí dveří, které v něm nikterak nevzbudilo pozornost. Jaká chyba… Otočil se k odchodu, avšak v něm mu zabránily něčí paže, jež s ním hodily o protější zeď, a on se bolestivě chytil za hlavu. Než se Naruto stihl vzpamatovat, bylo jeho tělo znehybněno druhým.

 „Zdravím, lišáčku. Dlouho jsme se neviděli, nemyslíš?“ opovržlivý úsměv tkvěl na tváři věznitele.

„N-Neji, mohl bys mě laskavě pustit ze svých svárů… p-prosím,“ blonďáčka zachvátila panika. Pohlcoval jej děsivý strach a žádná pomoc se na výzoru nerýsovala. V jedné místnosti pobýval pouze on se svou noční můrou… S člověkem, který nakazil jeho duši nevypočitatelnou bolestí.

„Omlouvám se, Naruto, ale nevyhovím tvé prosebné žádosti. Slíbili jsme si přeci vášnivé opakování,“ s tím olízl své suché rty a natiskl se jimi na Narutovy pevně semknuté. Jemné tření polštářků se později změnilo v dravější. Blonďáček se snažil vykřiknout, avšak takové situace využil Neji a vnikl jazykem až do vnitřku Narutových úst, které začal neurvale a vytrvale znásilňovat. Miloval tuhle chuť a vzpírající se svalstvo druhého mladíka mu způsobovalo neskutečně rychlý nárůst vzrušení. Rukou se již nebezpečně pohyboval v okolí Narutova rozkroku a prsty se zahákl o jezdce kalhot. Ozval se zvuk rozepnutí, které bylo však přehlušeno Nejiho zavytím. Ze rtů mu po bradě stékal proužek krve, jelikož blonďáček při líbání úmyslně a hlavně silně stisknul zuby.

Hnědovlásek vypustil ještě druhé zaúpění, kdy byl nakopnut do slabin a shozen na studenou zem. Držel se za poraněné místo a periferně sledoval útěk jeho vysněného objektu.

 Naruto rozproudil svou sílu na maximum a běžel… Daleko od trýznitele, jenž zlomil jeho duši na dvě poloviny, přičemž první se naplno rozpadla v nicotný prach a druhá popraskávala. Některé praskliny se rozšiřovaly a pár úlomků odpadávalo… tak by se nyní mohl nazvat modroočkův psychický stav…

 Sasuke netrpělivě seděl v lavici a nervózně poklepával prsty na povrchu dřeva. Stále častěji stáčel pohled ke vchodu do třídy a očekával příchod svého přítele. Jeho vědomí nahryzávala pochybnost. Neblahé tušení, že se událo něco nekalého a nedůstojného.

 Otevřely se dveře a do místnosti nakráčel hnědovlasý student. Ihned nasměroval svůj pohled k bývalému černovlasému kamarádovi. Roztáhnul ústa do křivého úsměvu a obdaroval jej pobaveným mrknutím.

V tu chvíli jako by Sasukemu srdcem proletěla kulka z revolveru. Vykolejeně pozoroval spokojeného Nejiho, který se stihnul usadit na své právoplatné místo. Okamžitě, bez zaváhání, zvednul ruku a dovolil se učitele na záchod. Nemrhal drahocenným časem a zvolil taktiku běhu. Vřítil se na toalety a prohledával veškerá zákoutí tohoto malého prostoru.

Násilně jej polilo horko. Neúspěch jej mačkal v nedobrovolném objetí a trýznivost mu ovívala krk.

Zlatovlásek nebyl k nalezení. Žádná zmínka o jeho existenci. Strach nabral na intenzitě a Sasukeho tělo se otřásalo v návalu nesmírné zoufalosti.

 Kde jsi, lásko?!

 Zvonění se rozprostíralo celou budovou. Sasuke rychlými kroky došel zpět do třídy pro své a Narutovy věci. Nyní bez nějakého systematického skládání házel učebnice do tašek. Po zabezpečení zipu se rozhlédl a do zorného pole mu padl hnědovlásek, který už měl nakročeno k zaslouženému odchodu. Sasukeho vztek se nedal ani vyčíslit.

„Neji, počkej!“ zvolal na něj.

Volaný se se zájmem otočil na toho, jenž jej vyrušil a vyčkával, co mu chce sdělit za neodkladnou informaci. Uchiha mezitím přistoupil blíže a když se třída vyprázdnila úplně, chytil Nejiho pod krkem a přirazil jej zády k omítce.

„Co si provedl Narutovi?! Vyklop to! Hned!“ hrozivě s ním zatřásl, „sakra, odpověz mi na otázku, Neji!“ trpký hlas a nešťastné jiskry v očích jen objasnily, jaké má černoočko obavy o své slunce, které nechce vidět nikdy zapadat. Optimistické paprsky sálající z milované osoby jej nutily žít v tolik opojné radosti… ale teď? Necítí je…

„Sasuke, lišáčkovi bych přeci nijak neublížil. Pouze jsme vedli velmi zajímavou konverzaci.“

„Ty hajzle, nelži!“

„Dokázal bych pronést lež svému nejlepšímu příteli? To se nenachází v mé povaze,“ stisk pod krkem zesílil.

„Kde je? Pověz mi pravdu, jinak se neznám!“

„Zmizel mi z dohledu. Nevím, kam přesně běžel,“ mluvil sípavým hlasem, jelikož se mu nedostávalo vzduchu do plic. Sasuke uvolnil ruku a Neji získal volnost. Neměl v úmyslu se nadále zabývat tímhle idiotem, ale hlavní prioritu pro něj představoval právě Naruto.

 Než černoočko vyšel úplně z útrob třídy, ozval se ještě Nejiho hlas: „Mé podezření se potvrdilo, heh. Ty ses nám doopravdy zamiloval. Avšak máš neskutečnou smůlu, Sasuke. Už není nevinný, spíše se jedná o použité zboží… jaké výstižné slovo by se hodilo… hmm… ah, ano, ojetina. Stále mi vrtá hlavou, proč se s ním zahazuješ?“ na chvíli se odmlčel, aby nabral více kyslíku a poté pokračoval v monologu, „ah, rozumím. Ty jsi s ním ještě nespal, že? Proto se nacházíš stále v jeho blízkosti. Až dosáhneš vytouženého vrcholu, odkopneš jej jako tvé předešlé oběti a vrátíš se zpět ke mně. Jak chytré, Sasuke.“

Sasuke zareagoval překvapivě klidně. Pouhé uchechtnutí: „Neji, doufal jsem, že alespoň část rozumu ti zůstala, avšak pravda svědčí o úplném opaku. Tobě nezbylo nic… Obyčejný idiot, který nedokáže pochopit ani tu základní podstatu. Nesnažím se Naruta svést. Toužím s ním strávit zbytek svého života. Dávej si pozor na jazyk… stačí jediné slovo namířené proti člověku, jehož nadmíru miluju, a zabiju tě. Bez ohledu na to, jestli skončím ve vězení. Drž se v respektované vzdálenosti.“

„Zní to nebezpečně a asi využiju tvé dobrosrdečné rady. Akorát mě mrzí, že si mladého lišáčka už dostatečně neužiju. A kdyby tě omrzel, okamžitě mi musíš takovou radostnou zprávu oznámit. Rád se o něj a s láskou postarám. Přeju ti hodně štěstí, Sasuke, vybral sis skvěle.“

Rozhovor nabyl konce. Černovlásek odcházel s pocitem vítězstvím. Naruto konečně získá svobodu a veškerý strach se vytratí do prázdnoty. Blonďáčku můj rozmilý, kde jsi? Těším se, až vyslovím větu, která navždy utopí tvé nepokoje… „Nic ti už neublíží, Naruto… Protože jsem tu jen a jen pro tebe.“

 Netušil, kde začít s hledáním. Zastavil se v různých koutech města. V pizzerii, v parku. Prolezl oblíbené krámky a navštívil i místní řeku, kam rádi společně chodili. Avšak žádná stopa… Vzápětí jím projela spásná myšlenka, která jej navedla určitým směrem.

Cesta trvala půl hodiny, než dorazil na místo určení. Na vrátkách se vyjímal nepříliš čitelný nápis HŘBITOV.

 Prošel dvířky a před ním vyvstanulo rozlehlé prostranství s mnoha kamennými náhrobky. Bez zaváhání namířil cíleně jedním směrem, kde se skýtal hrob, k němuž s Narutem často chodívali. Patřil ženě, již blonďáček z celého srdce miloval… Kushina Uzumaki, Narutova maminka. Kolikrát Sasukemu o ní horlivě vyprávěl s dychtivým výrazem ve tváři.

Usoudil, že se bezesporu jednalo o nesmírně milou a hodnou paní, která bohužel na následky selhání srdce umřela. V tom období se modroočko pyšnil deseti lety, ale taková situace z něj vypěstovala dospělejšího a samostatnějšího chlapce. Osud zasáhl tvrdě a neovlivnil pouze Naruta, ale samozřejmě i otce Minata. Časté alkoholické opojení se rozvinulo do stádia silné závislosti na alkoholu. A později svému synovi představil nesympatickou macechu. Nové změny přinesly Narutovi úplný spád normálního života a nastal mu hotový pekelný čas. Proto návštěva místa, kde se nacházela pochovaná Kushina, byla pro zlatovláska na denním pořádku. Potřeboval se nutně někomu vyzpovídat..

 Že mě to nenapadlo hned, Naruto… Buď tady, prosím…

 Zahnul doleva. Z dálky zahlédl siluetu, jež ležela schoulená na kamenném podkladě hrobu. Slzy… Slzy se vylévaly na povrch. Černovlásek ani netušil, zda teď plakal radostí, úlevou nebo tím, jak Naruto bezbranně působil. Přál si jej zachumlat do náruče a nepustit. Posadil se vedle třesoucího se těla a pohladil ho po zplihlých vlasech. Blonďáček odkryl obličej, aby zjistil, kdo ho obdarovával tím chladivým obkladem na jeho duši. Při pohledu na Sasukeho jeho bijící srdce zrychlilo své tempo. Zdvihnul paže a očima mladíka prosil, aby jej objal.

Černovlásek pohotově zareagoval a přivinul si toto klubíčko neštěstí pevně k sobě.

 Provozoval jemné hlazení po zádech a k utěšování vyslovoval různé uklidňující formule, avšak občas hlas povyskočil do nepravidelné výšky. Přeci jen brek dělá své.

Dva chlapci tiskli navzájem svá těla, máčeli oblečení slanými kapkami a užívali si blízkosti. Mezi nimi neprosvitl ani jediný paprsek světla, jak těsně se nacházeli u sebe. Nemluvili, pouze se utěšovali.

Pod náporem ochlazení se modroočko otřásl. Sasuke si jeho gesta všiml, a proto přes něj přehodil bundu.

„Nastal čas vyrazit, Naruto,“ ten se však k ničemu zrovna neměl. Sasuke mírně pokrčil rameny a jednal, „co vyvádíš, Sasuke? J-Já-„

Jmenovaný si lépe posunul zmítajícího se zlatovláska v náručí. „Pšt. Uklidni se, Naruto. Určitě tě únava polapila na maximum. Nesmíš se přepínat. Raději tě ponesu. Relaxuj,“ z proneseného výroku čišela starostlivost a tak s sebou přestal Naruto házet. Více se přitulil ke zdroji tepla, jenž pro něj představoval jeho kamarád, i když v tuto chvíli si nebyl jist tím, co pro něj daný chlapec znamená, protože jakýkoli bližší styk s ním mu v břiše rozpoutával hotový motýlí nájezd. Bál se takovou emoci pojmenovat… nazvat jej LÁSKOU. Dosud nepoznaným citem, který postupně ovládl všech pět smyslů a seznámil jej s tím, co doopravdy znamená MILOVAT.

 Černooký kráčel známými ulicemi. Zabočil… Tiché kroky zanikaly ve víru hluku. Nestaral se o upírající se pohledy na jeho osobu. Úplnou důležitost nalepil na Naruta, který momentálně v poklidu oddechoval v náruči. Věděl, že jakmile zlatovlásek usne, jen tak ho nic neprobudí.

 Konečně doma.Pootočení klíče v zámku narušilo nehlučnou strukturu bytu. Klapot nohou směřoval do ložnice. Sasuke se neobtěžoval svlékáním a rovnou si opatrně lehl i s blonďáčkem do postele. Nechtěl jej vymanit ze sevření. Udával mu pocit bezpečí a beze slov mu sděloval, kolik drahocennosti pro něj znamená. Prsty si pohrával s vlasy barvy slunečního kotouče. Očima hladil uvolněnou tvář. Políbil jej na koutky úst.

 Únava si vyžádala svou daň a Sasuke po chvíli utekl do fantazijního světa za Narutem…