Kapitola 5

„Naruto! Kde se zase couráš? Čekáme tu na tebe už půl hodiny. I sensei už je tady!“

„Sakura-chan! Někoho jsem našel!“

„Zase plácáš Naruto! Koukej sebou hodit.“

„Podívejte se!“

„Naruto! Co s ním je?“

„To nevím. Našel jsem ho na cestě k jezeru.“

„Honem! Vezměte ho k Hokage!“

Naprostá smršť různých hlasů k němu doléhala jako by z dálky. Klučičí, dívčí… Mísily se a tvořily absolutní chaos. Nic neviděl, všude byla tma. Nejspíš proto, že měl zavřené oči. Pokusil se je otevřít, ale potom co dostal zásah jakým si světlem, je zase rychle zavřel. Strašně ho bolela hlava. Bolest mu tepala ve spáncích. Neměl sílu cokoliv říct nebo udělat. Netušil co se děje. Jeho myšlenky se opět rozplynuly a odpluly někam do neznáma. Zaplavil ho pocit nicoty. Tak klidný a bezstarostný.

„Kde si ho našel?“ Promluvil ženský hlas.

„Už jsem to říkal… Na cestě směrem k jezeru. Ležel tam na zemi a byl v bezvědomí, tak jsem ho vzal sebou.“

„Třeba je to špeh.“ Hlas patřící mladému chlapci.

„Nepřeháněj Sai! Až se probudí, poví nám sám, co tam dělal. Ale teď by měl odpočívat, vypadá, že je v pořádku jen je asi dost vyčerpaný.“

O kom to mluví? Čí jsou ty hlasy? Poví? Kdo jim co poví? Sasuke měl v hlavě opět pořádný chaos. Snažil se otevřít oči, ale stále se mu to nedařilo. Neměl sílu. Jako by z něj všechna energie vyprchala. Zas a znovu upadl do bezesného spánku.

…………

„Jak dlouho už je mimo?“

„Už je to třetí den co ho Naruto našel. Od té doby se ještě neprobral“

„Divné.. Co s ním tedy je?“

„To je právě to co nevíme. Zdá se v pořádku. Ale jeho čakra… Nebo spíš… Jeho tělo je úplně jiné než naše. Neproudí v něm žádná čakra a jestli ano, my jí nemůžeme vidět.“

Už zase ty hlasy! Co jsou zač? A proč je pořád slyším? Hlava mu třeštila o něco méně než, poprvé, když začal víceméně vnímat. Několikrát se pokusil otevřít oči, ale ty, jako by byly slepené lepidlem.

Musím! Musím se okamžitě probrat! Křičel, ale jeho ústa se skoro nepohnula.

No tak! Kdyby mohl, sevřel by ruce v pěst, ale to se mu ani zdaleka nepovedlo, namísto toho se mu zachvěla víčka.

Dělej! Řvalo cosi v něm. Vynaložil všechnu sílu, co v sobě našel a otevřel oči. Okamžitě ho do nich bodlo prudké světlo. Několikrát zamrkal. Najednou jako by šlo všechno samo. Jako by stačilo udělat první krok, který byl ze všeho nejtěžší. Znovu otevřel oči. Všechno viděl rozmazaně, ale čím déle je měl otevřené, tím se obraz, který viděl ustáloval a získával své pravé rysy. Rozmazanost zmizela.

„Sen!“ Vydechl spěšně a po tváři se mu mihl úsměv. Dva páry očí, patřící osobám stojícím před ním se na něj upřely.

„Je vzhůru.“ Vykřikla žena s dlouhými blond vlasy. Okamžitě přispěchala k posteli, v ruce nástroj připomínající baterku. Namířila kužel světla do černých očí mladíka a prsty mu povytáhla oční víčka.

„Co?“ Kníkl Sasuke a snažil se prudce zamrkat. Světlo ho bodalo do stále citlivých očí.

„Konečně si se probral. Už jsme nevěděli co si s tebou počít.“ Chrlila slova blondýnka.

„Probral? Kde to vůbec jsem? A co se stalo?“ Sasuke se prudce posadil, ale v zápětí se bolestivě chytl za hlavu.

„Ty si to nepamatuješ? Naruto tě našel na cestě k jezeru, byl si pár dní mimo… Bolí tě hlava?“ Optala se blondýnka a sehnula se k němu. Položila mu dlaň na čelo a pak sáhla pro nějaké desky.

„Naruto? Na cestě k jezeru? O čem to mluvíte? Kde to jsem?“ Chrlil Sasuke otázky, hlava se mu skoro rozskočila. Muž opodál se na něj překvapeně díval.

„Tsunade, postarej se o něj. Už na mě čekají.“ Řekl po chvíli a zmizel v obláčku mlhy.

„Zmizel? Kam? Jak…jak?“ Sasuke se zděšeně držel za spánky a ztěžka dýchal.

„Lehni si a okamžitě se uklidni! Na vše ti odpovím, ale teď se musíš především uklidnit a odpočinout si! Pošlu sem sestru, aby ti přinesla nějaké jídlo a pití. Pak se za tebou stavím já a odpovím ti na vše, co budeš chtít vědět.“ Řekla rázně blondýna, která se podle všeho jmenovala Tsunade.

„Ale!“ Už chtěl něco namítnout, ale ona ho předběhla.

„Žádné ale.. prostě lež!“ Rozkaz jako pro psa, přesto všechno ho Sasuke uposlechl. Stále, ale nechápal kde to je…

„Tsunade? Naruto? A ten chlap s maskou… Všechno je to tak povědomé… Ale…“ Sasuke se rozesmál. Hlava ho pořád bolela, ale přesto se mu skoro všechno vybavovalo. Vše co se stalo. Jak utekl z oslavy svých narozenin, jak mluvil se služebnou a pak koukal na anime. Musel usnout a tohle celé je jen sen. Zavřel oči a štípl se do ruky. Když je otevřel, byl stále na stejném místě. Na ruce se mu tvořila malá, rudá skvrnka, která pálila.

„Co se to tu děje?“ Vyhrknul do ticha, které v pokoji panovalo.

„Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Ještě včera jsem byl doma a teď jsem bůh ví kde… Moment! Co je vůbec za den?“ Sasuke byl absolutně zmatený. Nechápal, co tu dělá. Vždyť šlo jen o anime, které po večerech sledoval a teď byl jeho součástí. Vždyť to snad ani nemohla být pravda. Znělo to tak neskutečně!

…………

Sasuke se prudce zvedl z postele. Zamotala se mu hlava a před očima se mu rozzářily malé, drobné hvězdičky. Chytil se rohu nočního stolku a zalapal po dechu. Ve spáncích mu zběsile tepala krev a mísila se s bolestí, která se usadila na téže místě. Když prvotní nával opadnul, pustil se a vrávoravě udělal pár kroků dopředu. Na sobě měl kus hadru připomínající nemocniční mundůr. Pomalými a nejistými kroky došel ke dveřím a tiše stiskl kliku, aby se vzápětí dostal na chodbu. Byla dlouhá a po jejích stranách se tyčily několikery dveře s číselnými popisky. Nemocniční pokoje. Černovlásek, kterému teď nezbedně trčely vlasy do stran se tiše plížil chodbou. Držel se blízko zdí a dával si velký pozor, aby ho někdo nezahlédl. Jenže to ještě stále netušil, že to co si nechtěl připustit, se opravdu stalo.

„Ale, ale… Kam pak si myslíš, že jdeš?“ Ozval se za ním ženský hlas, než se stihl otočit, stála před ním.

„Vy? Jak…. jak jste? Vy?“ Koktal vyděšeně černovlásek.

„Co kdyby ses vrátil do svého pokoje a tam si promluvíme?“ Nabídla blondýnka. Sasuke se na ní podezíravě díval. Pořád nemohl uvěřit tomu, že se nějakým způsobem dostal sem. Nepotřeboval mluvit. Moc dobře věděl kde je. Jen nedokázal pochopit, jak a proč se sem dostal. Nakonec podlehl pohledu blondýnky a odevzdaně přikývl na souhlas.

„Tak pojďme.“ Zavelela a chytla černovláska za paži. Spíše ho podepřela, když viděla, jak se kymácí sem a tam. Mlčky došli opět k pokoji. Sasuke se vrátil do postele, položil se na ní a zadíval se na bílý strop. Blondýna si přitáhla židli blíž k jeho posteli a posadila se. Chvíli ho probodávala pohledem, což začalo černovláskovi vadit a stočil oči k ní.

„No.. Co kdyby si mi nejprve pověděl, jak se jmenuješ?“ Nadhodila blondýnka, která měla v ruce desky a jakou si tužku. Sasuke se na ní zadíval. Dlouhou dobu mlčel.

Když jim to všechno povím, budou si myslet, že jsem absolutní blázen! Jenže co všechno jim říct můžu a co naopak ne? Měl bych raději mlčet a říct jen ty méně podstatné informace. Budu prostě hrát, že jsem ztratil paměť. Stejně už ani sám nevím, co je skutečné a co ne. Přemítal Sasuke.

„Nepamatuješ si ani své jméno?“ Promluvila po úctyhodné chvíli žena. Sasuke se na ní zadíval a lehce pokrčil rameny.

„Myslím… Tedy… Myslím, že se jmenuji Sasuke. Ale nejsem si tím příliš jistý.“ Pravil Sasuke pomalu a aby vypadal důvěryhodněji, promnul si spánky, které ho ve skutečnosti ještě stále bolely.