Kapitola 5 – Jako v roce 1939

Čím dále šla po cestě, tím méně se jí chtělo vidět vlastní tým. Nevěděla, jak novinku reagovali, a ani to nechtěla zjistit. Pomalu jí začalo docházet, že to, co s Shikamarem provedli, asi nebyl nejchytřejší krok. Špatně se vyrovnávala s velkou pozorností lidí a teď se  o ni najednou zajímá většina vesnice – to bylo to, co jí nejvíce vadilo.

Proč s tím jen souhlasila? Kdyby řekla ne, užívala by si teď krásné ráno, v tichosti se svým týmem. Ale teď bylo všechno jinak, a ona sama si myslela, že mnohem hůř.

Copak Shikamaru, ten byl v ignorování jiných lidí dobrý, jenomže ona měla problém popasovat se třeba jenom s jedním.

Povzdechla si a pomyslela na to, kolikrát už se jí z úst tenhle zvuk vydral od té doby, co se probudila ve svém pokoji společně s nejmladším z Uchihů. Začala je dokonce počítat, ale když zjistila, že na prstech dvou rukou se zřejmě k celkovému počtu nedostane, nechala toho.

Samozřejmě to bylo jen na odvedení nervozity.

Vždyť Kibu i Shina znáš, tak neplaš, oni to určitě vzali nejlíp ze všech, klidnila sama sebe. Hino, klid! Už ses odhodlala i vrátit se domů s oblečením plným kouře z cigaret. Tohle by měla být procházka růžovým sadem! Nejen tak si dodávala odvahu. A že si ji dodávala dlouho – aniž by si to uvědomila, už vkročila na místo srazu s týmem osm.

Bylo tam neuvěřitelné ticho. Jako kdyby i ptáčci přestali zpívat, a to přinutilo kunoichi, aby zvedla hlavu. Podívala se rovnou do obličeje svého týmového partnera Kiby a poté, co pohledem sjela k druhému chlapci, jí došlo, že právě to, že se dobře znají, všechno udělá jen horší…

Triumfálně se podíval na hroudu šatstva, která mu ležela u nohou. Tedy, ta věc se alespoň zdála být hromadou oblečení, ve skutečnosti se však jednalo o jistou dívku s vlasy, o kterých tvrdila, že jsou stoprocentně přírodně růžové. To, že jí to nikdo nevěřil, už nechme stranou.

Nasadil výraz, který dle něho vyjadřoval tu nejhlubší lítost nad tím, že Sakura není při vědomí. Vzhledem k tomu, že tento výraz nepatřil mezi jeho sadu tří set padesáti šesti nepřítomných, zamyšlených, či prostě jen EMO pohledů, šlo to ztěžka. Ale přeci jen byl Uchiha, takže vše kolem tohoto divadla zvládl na jedničku.

„Sasuke!“ to už se k němu hnal Kakashi. Náš černovlasý hrdina nejdřív myslel, že mu hodlá vrazit facku, ale mistr týmu sedm se jen sklonil k dívce, aby s úlevou nahmatal tep.

Nemyslel si, že by černooký mladou Haruno zabil, ale červíček v něm hlodal – a tak se to vydal zkontrolovat. A pak teprve přišla řada na to, aby za ten čin Sasukemu pořádně vynadal.

Stačilo však jen zdvihnout hlavu a mladý Uchiha se začal ospravedlňovat. Ne, že by mu nějak leželo v žaludku ublížení Sakuře, spíš se mu nechtělo poslouchat, co mu jeho mistr vyčítá. Pro něj to byl jen další ztracený čas navíc.

„Jo, já vím,“ prohlásil na úvod, a tuto větu doplnil otráveným výrazem číslo tři, „Omlouvám se, sensei, nějak jsem se netrefil.“ V tomto prohlášení byl pro změnu dobře slyšet sarkasmus, ale Sasuke se zatvářil tak nevinně, jak mu to jeho nepřístupný výraz dovoloval. A světe, div se, Kakashi jen mávnul rukou a nechal ho jít s tím, že mu to vyčiní někdy příště.

Jeho žák neprotestoval a rychle zmizel.

‚Elegantně ses zbavil Sakury i tréninku, to se musí nechat.‘ přihlásil se o slovo Druhý zlomyslně.

Kdo umí, ten umí, nenechal se vykolejit Sasuke a s rukama v kapsách dál šel ulicemi Listové.

‚Chlapče, ty toho umíš, až se divím. Tolik výrazů jsem za celou svou existenci ještě neviděl!‘ ušklíbl se. ‚A nejvíc ze všeho ti jde ignorování vlastních citů vůči někomu jinému…‘ nadhodil pak ještě.

To už černovlásek sevřel pěsti. Hn, čím to asi bude? Možná tím, že žádné nejsou?!

‚Ó, né, vážně? To je přesně to, o čem mluvím!‘

My spolu máme ještě nevyřízené účty, vzpomínáš?

‚Myslíš to, jak jsi mě chtěl znásilnit, ale ta růžovka včas zasáhla?‘ zapřemýšlel Druhý a potutelně se usmál.

Druhá část správně, první špatně, ozřejmil mu Uchiha a pak mu dal pěstí.

Napadený se však jenom smál. ‚A všechno řeší surovým násilím… kdo tě proboha vychovával? Jo já zapomněl, nikdo. Tím to je.‘ zahrál na citlivou strunu.

Sasuke pomalu napočítal do dvaceti sedmi. Více čísel již nepotřeboval, jakž takž se uklidnil a ignoroval, co mu jeho alter ego povídá.

A vzhledem k tomu, že ho vůbec nevnímal, začal přemýšlet o něčem jiném, a zcela se do svých myšlenkových pochodů ponořil.

Počkat… nedělá ze mě to, že mám dvě já, schizofrenika? zamyslel se.

‚Komu říkáš schizofreniku, ty ichtyle?!‘ vyjeklo ono druhé já a vrhlo se zmlátit původce té urážlivé věty.

„Proboha Neji, vždyť je to její život!“ vybuchla Tenten poté, co už nemohla vydržet věčné stěžování hnědovlasého Hyuugy.

„Je to její život, ale… Shikamaru?“ jeho jméno přímo vyplivnul jako urážku a dívka s dvěma drdůlky se zamračila.

„Tak, tak, moje řeč,“ uslyšeli pak oba dva a když překvapeně zvedli hlavu, spatřili jiného hnědovláska – tentokrát se však jednalo o Kibu Inuzuku, který se tvářil krajně zničeně.

Když Tenten viděla, že její týmový partner má nového zastánce, pouze si povzdychla a otočila se na dlouhovlasého. „Chceš další pivo?“ zněla její otázka.

A po souhlasném kývnutí se šla zařadit do fronty – jednak proto, aby se vzdálila od debaty dvou chlapců, pak také proto, aby si koupila pořádného panáka whisky, jelikož jí neustálé Nejiho brblání začalo lézt na mozek a v neposlední řadě také z důvodu koupi dalšího piva hnědovláskovi.

Mezitím se u stolu rozběhla velká protiShikamarovská kampaň a oba ninjové si notovali ve stejném duchu.

„Měli bychom s tím něco udělat!“ přinesl revoluční myšlenku Kiba a na důkaz svých slov praštil pěstí do stolu, s výzvou v očích hledíc na druhého shinobiho.

„To by to chtělo.“ přikyvoval patolízalsky Neji a hned dodal: „Pro mě za mě, klidně bys mohl být její přítel, ale tohle, co se děje teď…“ nedokončil.

Psovodovi zřetelně zablýsklo v očích při zmínce o chození s Hinatou a napřáhl ruku.

„Domluveno?“

„Domluveno!“

Potřásli si rukama a vzápětí začali pracovat na ďábelském plánu, týkajícím se sestřenice jednoho z nich a jistého geniálního chuunina z vesnice…

Hinata se vyčerpaně natáhla na postel, zatímco jí hlavou běžely události posledních dvou dnů. Stalo se toho opravdu hodně, a ona začala uvažovat o tom, jak se do středu toho všeho chaosu dostala. Nechápala, co tak najednou – vždycky stála na okraji všeho, tiše naslouchala ostatním a zničehonic se objeví tahle situace.

Vzpomněla si na rozhovor se Shikamarem, který tuhle druhou lavinu odstartoval.

„A teď poslouchej a nepřerušuj. Až domluvím, řekneš mi svůj názor, dobře?“  

Hinata jen kývla a rukama se opřela o zem.

„Určitě víš, že žárlivost je něco, co lidi vždycky pobídne k tomu, aby jednali, a u vztahů je to vidět nejlépe. Takže kdyby se mi líbila Ino a já bych začal chodit se Sakurou, celé by to mělo větší šanci na úspěch, než kdybych buď nedělal nic, nebo bych se ji snažil uhnat, až by na mě začala být úplně alergická.“ vykládal geniální taktik zapáleně.

„A ty miluješ Ino?“ kousla se do rtu dívka s fialkovýma očima.

„Ne. A neříkal jsem, abys mě nepřerušovala?“ loupl po ní rádoby naštvaným pohledem Shikamaru a poté, co mu modrovláska věnovala kajícný pohled, pokračoval.

„Myslím, že víš, kam mířím. tobě se líbí Naruto a nepochybuju o tom, že bych nechtěla, aby ho ulovila Sakura nebo takovej Sasuke…“ uchechtl se černovlásek.

„Sa-Sasuke?“vykoktala překvapeně kunoichi s pohledem upřeným na svého společníka, který se smál tomu, jak vážně jeho poznámku vzala.

Dívka to přešla a věnovala se opět hlavnímu tématu večera. „Takže tohle… ty se mě ptáš…“

„Ano, velice nenápadně tě žádám o ruku.“ ušklíbl se Shikamaru, „Dobře, dobře, vtip. Ty sama moc dobře víš, o co mi jde, i když je to otrava…“ pokrčila rameny.

„A tohle děláš jenom proto, abys mi pomohl?“ kulila oči mladá Hyuugová.

„Samozřejmě…“ řekl vyhlášený lenoch, „…že ne.“

„Tak proč…?“

„Osobní výhody.“ zatvářil se tajemně a upřel pohled do dálky.

„Nemlž a povídej, o koho ti jde?“ pousmála se modrovláska.

„Tak mi nejdřív řekni, co si o tom všem myslíš.“

„Ne, ty mi pověz, o co ti jde.“

„Ne dřív, než mi odpovíš ty.“

„To.. to není fér, Shikamaru.“

„Ale je.“

„Tak fajn.“ kapitulovala Hinata a pronesla jednoslovnou odpověď, „Ano.“

„To zní, jako kdybych tě požádal o ruku…“ zašklebil se její kamarád.

„Teď jsi na řadě ty.“ připomněla mu dívka a zamyšleně na něho pohlédla.

„Bože, ženská, ty si to pořád pamatuješ?“

Hinata vyprskla smíchy. „To víš.“

„To, o co mi jde, je blonďatý, vysoký, bojeschopný, a…“

„A je to Ino!“

„Ne, je to Temari…“

Hinata se pousmála, když si na ty ošemetné momenty vzpomněla. Tak snad z toho prvotního zájmu brzy vybruslí – horší věc teď asi bude setkání s rodiči na večeři.

A poněkolikáté za tento den se dívka musela pracně uklidňovat a k něčemu přesvědčovat.

Sakura seděla na posteli a četla knížku. Tedy, přesnější než četla je, že se číst snažila, jelikož už se stmívalo a ona neměla rozsvícenou lampu. Vstávat se jí nechtělo, koneckonců, komu by se to líbilo, vstávat uprostřed zápletky proto, aby jste cvakli vypínačem?

Po chvilce, když už skutečně viděla písmenka hodně špatně, knihu rozhodně zaklapla.

Pomýšlela na dnešní trénink, při kterém ji Sasuke knockautoval dobře mířenou pěstí. Proč to udělal, to nevěděla. Upřímně doufala, že se jednalo o pouhou nehodu. Nikdy předtím by nepřipustila, že by černovlásek mohl minout, ale teď se jí tato možnost skutečně hodila do krámu.

A v tu chvíli uslyšela volání své matky, paní Haruno.

„Sakuro, máš tu návštěvu!“

Růžovláska lehce otráveně vstala a seběhla schody. Když však dorazila ke vchodovým dveřím, samým překvapením se zastavila. Stála tam totiž dobře známá postava a upírala na ni zrak.

„Sasuke?“