Kapitola 5 – Jeden z příjemných dnů v Konoze

Narashi se pomalu začala probouzet. První, co zaznamenala, bylo, že měla svázané ruce za zády a seděla na něčem tvrdém. S velkou námahou a touhou dát si menšího šlofíka pomalu otevřela oči, na které okamžitě zaútočilo mdlé červené světlo. Nebylo sice nějak ostré, ale i přesto musela několikrát zamrkat. Nacházela se v kruhové místnosti. Byla v ní tma, na zemi svítily zelené znaky a jako celek místnost působila hodně děsivým dojmem.
Svojí kamarádku zaregistrovala téměř okamžitě. Seděla vedle ní, stejně jako ona sama, s rukama za zády a s obrovskou boulí na hlavě. Aha, takže pipka zasáhla… bylo jediné, co jí napadlo. O vteřinu později ji totiž začala nehorázně třeštit hlava, břicho a v krku začala cítit pachuť žaludečních šťáv. Už tomu nemohla zabránit, a tak se jen předklonila a pořádně se vyzvracela. Ve zvratkách rozpoznala vydatnou snídani téhož dne. Znechuceně odvrátila hlavu – hrozilo, že by to z ní ven šlo ještě jednou.
„Ale no tak!“ uslyšela rázný hlas a vyděšeně zvedla hlavu. „Ovládej se přece trochu!“ před sedící Narashi stála blonďatá žena s obrovskými prsy – sama Tsunade, pátá Hokage. Dívka zbledla ještě víc, než předtím. „Shizune, ukliď to,“ nařídila své sekretářce, aby obsah Narashina žaludku příliš nezapáchal.
„Hai,“ přikývla Shizune a začala, ač s nelibostí, uklízet dívčinu práci. Ta se jen vykuleně podívala a přiměla se zklidnit dech.
„P-promiňte…“ zachraptěla hnědooká. Místo, kam ji při souboji s Leem ninja kopl začalo neuvěřitelně bolet, a ona tak měla co dělat, aby mohla normálně mluvit. „J-já nech-„
„Pokud by jsi to nechtěla udělat,“ začala žena, „neprovokovala bys strážce u brány. Takže se teď nediv, jak jste obě dopadly,“ tón jejího hlasu nedovoloval žádné námitky. V tu chvíli si znovu vzpomněla na Akane. Snad jí nic neřekla… zděsila se, když si vzpomněla na sílu Tsunadiny rány. To se ovšem naštěstí nestalo.
„Teď bych ráda věděla, kdo jste, odkud jste sem přišly a  za jakým důvodem jste sem přišly,“ promluvila opět Hokage, přičemž se na obě dívky zadívala. Narashi jen sklopila hlavu a snažila se ignorovat jak děsivou blondýnu, tak zápach žaludečních šťáv.
„My… ztratily jsme paměť,“ ozval se slabý hlas vlevo od brunetky. „Řekneme vám všechno, co víme… ale moc toho není,“ dodala zrzka, když nabrala dech a vzápětí se rozkašlala.
„Dobře… poslouchám.“
„Jmenuju se Tsubaki Akane a moje společnice je Kaimi Nara-“ nedokončila, protože se začala dávit. Nikdo v místnosti nepohnul ani brvou. „Narashi,“ vydechla, aby dokončila myšlenku.
„Je mi patnáct a Naře o dva roky víc. Dál už jen podle čelenek víme, z jaké jsme vesnice a odzkoušené máme i to, co umíme… teda spíš to, co neumíme,“ svěsila zase hlavu a zhluboka dýchala.
„Já chci domů…“ zašeptala Narashi tak potichu, že ji neslyšela ani Akane. Po tvářích jí steklo pár zbloudilých slziček. Proč já…? pomyslela si a měla co dělat, aby nepropukla v hysterický pláč. Tohle si nezasloužila, nikdy nikomu nic neudělala a oni s ní teď zacházejí tak… Opět se jí zvedl žaludek, tentokrát se však přemohla a vydýchávala návaly horka.
„Ibiki!“ tleskla Tsunade na zjizveného muže. I přes slabost sebou dívky trhly a zvedly hlavu. Morino Ibiki? Jounin se specializací na mučení?
Akane zbledla. Byla strašně vyděšená a navíc si byla vcelku jistá, že se nedožije dalšího rána. Se sklopenou hlavu, téměř smířená se svým osudem očekávala rozsudek. A ten zněl…
„Zavolej Inoichiho.“
Zrzce seplo. Yamanaka Inoichi, muž se schopností používat Shintenshin no Jutsu a také se mohl dívat do mozku oběti. Zatraceně. Že by všechno přišlo vniveč?
Akane se začínala zmocňovat apatie. Už bylo jedno, co se stane. Umře a všechno bude zase v pohodě…. fájn.
Do vyslýchací místnosti vrazil muž s dlouhými blonďatými vlasy. A je to tady.„Volala jste mne, Hokage-sama?“ optal se bezvýrazně. Tsunade kývla a ukázala na dívky.
„Tvrdí, že ztratily paměť,“ vysvětlila okolnosti. „Provokovaly stráž u brány. Nakonec je vyřídila Sakura, spolu s Leem. Poslala jsem tam s nimi i Naruta, ale zdá se, že ho jedna z nich přemohla.“
„Ztráta paměti,“ ušklíbl se Inoichi. „To už tady bylo tolikrát. Tak se na to podíváme.“
Odkudsi vytáhl svitek, dotkl se znaku na něm umístěném a zavřel oči. Dívky v hlavě ucítily nepříjemný tlak, jinak to nic strašného nebylo. Spíš byly vyděšené, že jejich tajemství vyjde na povrch. Ale hlavně – nebudou je považovat za blázny? Anebo je budou dál mučit, zatímco Kishimoto si bude v Japonsku dávat šálek čaje?
Chvíli tam seděly a oddávaly se chmurným myšlenkám, než Inoichi otevřel oči a podíval se na Tsunade.
„S jejich mozkem nic nezmůžu,“ zavrtěl hlavou. „Je tam přílišné množství dveří – jakoby do nekonečna. Vypadá to jako nějaká bariéra, ale žádnou pečeť jsem tam nemohl najít. Jejich mysl je každopádně hodně zmatená. Nakonec to s tou pamětí možná bude pravda,“ dokončil svůj monolog, zatímco svitek zase zastrkával do pouzdra na zádech.
„Dobrá. Můžeš jít,“ odmávla ho jedna z legendárních Sanninů. Pak si jednou rukou stiskla kořen nosu a směrem k vězňům pronesla: „Tak co s vámi uděláme?“

O několik hodin později se Tsunade spolu s našimi hrdinkami přemístila do své vlastní Hokage – kanceláře.
„Jelikož se prokázalo, že mluvíte pravdu, budu vám nejspíš muset věřit,“ řekla a sedla si za stůl. „Co mi vyprávěla Sakura s Leem a Narutem – to jsou ti, kteří dorazili jako posily – používala jsi, Akane, genjutsu, a ty, Narashi, taijutsu, nemýlím se?“ dívky zavrtěly hlavou. Mluvila pravdu. „Je ještě něco, co si pamatujete?“ zeptala se. Akane znovu zavrtěla hlavou, ale Narashi si cosi zamrmlala. „Říkala jsi něco?“ zajímala se.
„No… já,“ nevěděla, jestli to má Hokage říct, nebo ne. „Já si ani žádná jutsu pamatovat nemůžu…“
„Jak to myslíš?“ upřela na ni žena rentgenový pohled.
„Neumím používat chakru…“ svěsila hlavu brunetka. Cítila se tak pokořená, jako snad ještě nikdy ve svém životě. Tsunade se překvapením rozšířily zorniky.
„Prosím? Takže se spoléháš pouze na taijutsu?“ Dívka kývla. Žena chvíli uvažovala s prstem v puse a pak se její obličej rozzářil. „Shizune! Zavolej mi Kurenai a Gaie,“ zavolala a Shizune uposlechla.
„Našla jsem pro vás vhodné týmy a učitele,“ usmála se Hokage. Bruneta nevědomky protočila očima. Síla stáří…O chviličku později se ozvalo zaklepání na dveře a po Tsunadině zvučném „Vstupte!“ se v místnosti ocitla ještě žena s černými havraními vlasy a rudýma očima.
„Hokage-sama?“ zkratkovitě se jí ptala mistryně v genjutsu.
„Yuuhi Kurenai, dostaneš nového žáka,“ zmiňovaná jen pozvedla obočí. Nového žáka nepotřebovala, pokud věděla. Její tým měl plný počet lidí.
Odpověď na nevyřčenou otázku jí dala její nadřízená – také neverbálně. Ukázala na dvě dívky, které seděly zhroucené na židlích.
„Myslím, že ony ti to vysvětlí samy.“
„To dostanu obě dvě?“ zněla další trefná otázka.

„Ne, jen jednu. Tu druhou bys toho asi moc nenaučila,“ pak se otočila k nedávno mučeným kunoichi a pak rozkázala: „Tsubaki Akane, ode dneška jsi přiřazená do týmu 8 společně s Hyuugou Hinatou, Inuzukou Kibou a Aburame Shinem. Tvým mistrem bude Yuuhi Kurenai, pomůže ti vzpomenout si na staré techniky a snad tě i nové naučí. A teď odchod.“
Zrzka se pomalu zvedla a spolu se svým novým mistrem vyrazila ven z místnosti. Avšak ve dveřích se s někým srazily – a to něco bylo velké, zelené, zjevně otravné a pořvávalo něco o síle mládí. Akane uteklo jedno malé „proboha“ a Kurenai se nad slovy své žačky pousmála. Nechaly Narashi napospas osudu… tedy pardon, Gaie, a odešly za týmem 8.
Gai nad slovem nové tváře jen pokrčil rameny, vstoupil do místnosti a zavřel se sebou dveře. První, co ho upoutalo byla drobná dívka ve fialovém, s drdolem na hlavě. S myšlenkou, na to, co po něm asi tak hlava vesnice může chtít, přešel až ke stolu.
„Maito Gai se hlásí do služby,“ prohlásil a zazubil se, načež se mu od jeho bělostného chrupu odrazil paprsek slunce. Tsunade protočila očima.
„Ukldini se Gaii. Mám tady pro tebe úkol a malý dárek,“ řekla a ukázala na Narashi. Gai se na ni téže zahleděl.
„Nová posila mého týmu? Že by si osud vybral další dítko, aby ho zasvětil do tajemství Síly mládí?“ přemýšlel nahlas. Ty vole… pomyslela si jen Narashi.
„Tohle je Narashi Kaimi, Gaii. Je to nová členka tvého týmu. Dnes ráno se spolu s její přítelkyní ocitla u bran Konohy. Obě jsme je chytli a zjistili, že ztratily paměť a žádná svá jutsu si nepamatují. Je tu jeden problém, a to že – „
„Lee mi něco říkal o dvojici drzých kunoichi, které měli ráno zastavit a zneškodnit,“ přerušil ji Maito. Tsunade se hněvivě blýskly oči.
„Vskutku… Narashi je jednou z nich. Je tu však jeden problém…“ začala, a po malé odmlce převyprávěla všechno, co se o Narashi, jejích schopnostech a mysli dozvěděla. Jounin celou dobu jen pečlivě naslouchal a tentokrát ji ani nepřerušil. Vypadalo to, že ho dívčin osud zaujal.
„Něco s tím uděláme, neboj se. Lee, ten proti kterému jsi dnes bojovala, je na tom podobně jako ty. A je z něj úžasný ninja. Chce to jen trochu času, píle  a odvahy! A -„
„… síly mládí…“ odtušila Narashi. Gai se zazubil.
„My dva a ostatní si budeme rozumět! Budeme skvělý tým!“ a na důkaz svých slov zvedl paži a sevřel dlaň v pěst. Zuby se mu v té chvíli opět zableskly. Tsunade se praštila dlaní do čela, a Gai odtáhl svou lehce zděšenou svěřenku za kimono z místnosti.

„Aha, takže ztracená paměť a genjutsu, ano? S tím něco uděláme. Nejdřív bych ale potřebovala vědět, co všechno vlastně umíš. Takže mi předveď iluze, které zvládneš.“
„Jistě, Kurenai-sensei. A na koho mám genjutsu vyzkoušet?“ ptala se pro jistotu Mlžná kunoichi, aby na svého mistra neseslala jutsu jen tak bez dovolení.
„Samozřejmě na mě,“ pousmála se Kurenai.
Zelenomodroočka vytáhla stejné jehlice se drobnými zvonečky na konci, které použila při boji s Narutem. Už je chtěla vrhnout proti ženě, když jí došla jedna zásadní věc.
„Sensei, na tohle bych vás musela zasáhnout,“ uvědomila ji. Černovláska kývla na srozuměnou, aby bylo jednak vidět, že rozumí a jednak i to, že jí to nevadí.
Akane zamířila a hodila. Trefila se do levé ruky a okamžitě začala rozeznívat zvonky pohyby rukou. „Suzu no oto!“ vykřikla a vize Kurenai se rozdělila na zhruba stovku stejných zrzavých shinobi. Její žačka hrála na zvonky a čekala, až jí dá její nadřízená znamení pro to, aby genjutsu uvolnila. Poté vykřikla: „Kai!“ a její učitelka pomalu otevřela oči.
„Používáš pouze genjutsu se zvukem?“ zeptala se zelenoočky. Ta jen zavrtěla hlavou.
„Tak mi ukaž nějaké další,“ pobídla ji a zavázala si drobnou ranku na paži, způsobenou jehlicí.
„Nemůžu. Potřebuju, aby byl cíl nějak více v pohybu, abyste si toho všimla. A navíc, pořád mi dělá problémy se v iluzi přemisťovat. Nevím proč, ale lépe se mi to ovládá, když se cíl přirozeně hýbe. Já… vážně nevím, pořádně nechápu, v čem to spočívá,“ vysvětlovala Akane. Bylo jí jasné, že to zní zvláštně a také čekala, že se Kurenai dá do běhu a ona na ni bude muset použít jutsu. Ale ta ji překvapila – zavolala si ji k sobě a vysvětlila jí, že může techniku použít na jakýkoliv tým, který půjde zrovna po cestě.
A tak si sedly na kameny a Kurenai se vyptávala a když již začalo být čekání příliš dlouhé, nastávaly nepříliš příjemné odmlky.
Když tu se ninja hodnosti jounina zvedla a prstem přivolala Akane, ukázala při tom mezi stromy. A skutečně, když dívka skutečně napnula uši, uslyšela tlumený hovor.
Stoupla si blíže k cestě, ale ne tak, aby ji přicházející shinobi mohli vidět, chvilku hromadila chakru a nakonec složila pečetě a zašeptala: „Kori Shinchuu no Jutsu!“
Vzduch se nepatrně zachvěl.
Akane se zmoženě opřela o strom. Doufala, že se jí to povedlo – za dnešek už bylo solidně vyčerpaná. Útěk, boj, mučení, zvučné genjutsu dokonce dvakrát. Nechápala, jak to mohou postavy Naruta zvládat. Ona sama byla téměř mrtvá a to ještě ani nebylo pozdní odpoledne.
Podél kmenu se svezla dolů, složila hlavu do dlaní a vyčkávala, až si její oběti uvědomí, že něco není v pořádku. Odpočinek potřebovala – přemisťování v iluzi jí stále dělalo nemalé problémy. Očekávala, že se po dovedení této techniky do konce zhroutí a na setkání s týmem ji bude muset Kurenai dovléct.
„Nezdá se vám to tu nějaké povědomé?“ ozvala se z levé strany věta, na kterou čekala. Ale upřímně řečeno, nevadilo by jí, kdyby ta chvíle nepřišla.
„Zdá,“ odvětil dívčí hlas.
Akane se nadechla a vystoupila ze stínu stromů.
„Tak to se vám zdá dobře,“ pousmála se. Ale bylo to něco mezi upřímným úsměvem a úšklebkem – úšklebkem proto, že geniny dostala do iluze a úsměvem proto, že před ní stál tým stvořený z Udona, Moegi a Konohamara.
Poslední zmiňovaný se okamžitě postavil do bojové pozice a doslova na no zavrčel: „A kdo jsi zase ty, kore?“ (A/N: Kore je Konohamarova obdoba Narutova dattebayo.)
„Někdo, koho pravděpodobně vidíš poprvé v životě. Ale řekla bych, že ne naposledy,“ pokrčila rameny bezvýrazně zrzka.
„Kage bunshin no Jutsu!“ vykřikl a vzápětí mu v ruce začala rotovat energie.
„Počkej, neplýt-“ začala Akane, ale to už se k ní genin řítil s napřaženou rukou.
„Rasengan!“ zařval a pak se ozvala tupá rána.
„Co to?“ zašeptala vyděšeně Moegi a dívala se směrem, kde zmizel její týmový partner.
„Coby, to se asi Konohamaru potkal se stromem,“ ozvalo se za ní. Tam se zrzka opírala rádoby ležérně o strom. Ve skutečnosti to dělala proto, aby se před mladšími dětmi nezhroutila.
Jedenáctiletá kunoichi zděšeně vyjekla a prudce se otočila.
„Moegi! Jsi v pohodě?“ vyřítil  ze z lesa Konohamaru, lehce pomlácený (zjevně od stromu dostal co proto), ale zdravý.
„J-jo,“ vykoktala stála trochu vykolejená dívka.
Akane se otočila na nově příchozího. „Protože jsi mě předtím nenechal domluvit, řeknu ti to teď. Neplýtvej na mě chakrou, dobře?“ a usmála se.
„Neplýtvat chakrou na nepřítele?“ vysmál se jí chlapec. „Tos uhodla, ty Mlžná blbko.“
„Jak jsi mi to řekl?“ zvedla obočí zelenoočka. „Ty máš vážně co říkat. Jsi jako druhý Naruto. Zbrklý, hyperaktivní a natvrdlý. Jemu taky nedošlo, že když je v mém genjutsu, asi mě lehce neporazí,“ řekla s lehkou arogancí. „Kdyby tam nebyl ten růžovej bilboard, tak…“
„Akane!“ ozvalo se varovně mezi stromy. Osoba se ukázala na cestě.
„Kurenai-sensei!“ ozvalo se ze čtyř úst najednou. Vzápětí se tři listoví geninové zmateně podívali na kunoichi, která měla být z Mlžné. A přesto častuje Yuuhi Kurenai titulem sensei?!
„Akane, nenechávej se unést. To stačí,“ dívala se na zrzku. Konohamaru to vzal přímočaře.
„Kdo to je?“ Než stihla Kurenai odpovědět, slova se ujala její žačka.
„Jsem Akane Tsubaki, původem z Mlžné vesnice. A právě teď součást týmu osm a mým mistrem je tady sensei,“ ukázala na černovlasou ženu. Vlastně mu nestydatě lžu. jsem Červená karkulka, zatraceně! Nechápu, proč se mě na to všichni ptají, proběhlo jí hlavou.

Když Gai spolu s jeho novou žačkou zamířil na místo setkání, vyptával se se ji na všechno možné – původ, schopnosti, hodnost a tak dále. Na oplátku zas on vyprávěl o svých žácích.
„TenTen je velice nadaná a milá. Velice dobře bojuje se zbraněmi. Mohla by tě něco naučit, co říkáš?“ zeptal se a po tváři mu bleskl jeho nikdy nehynoucí úsměv.
„A-ale Gaii-sensei… já ji vůbec neznám. Vlastně neznám skoro ani vás…“ zamumlala a ospale si promnula oči. Postel… postel… postel…
„Neboj se,“ zasmál se Gai. „Řekl bych, že se ti u nás bude líbit. Jsme velice energický tým a všichni se doplňujeme. Řekl bych, že jsme možná ten nejlepší tým v celé Konoze. No, určitě lepší než Kakashiho tým… ale to je teď vedlejší,“ znovu se zasmál hrdelním smíchem a povzdechl si. „Těším se na tvůj trénink, Narashi-san. Dostalas ty nejlepší učitele, jaké jsi mohla,“ mrkl na ni. Chvíli šli jen tak mlčky a hnědovláska měla čas si všechno pořádně promyslet. Hlavně nesmím zapomenout držet hubu… všechno si víckrát rozmyslet. A hlavně nesmím říkat něco, co by mělo větší informace o postavách… ehm, teda o ninjích…
„Narashi-san, slyšíš mě?“
„Ehm… promiňte, zamyslela jsem se. Co jste říkal?“ nervózně se usmála a podrbala se na hlavě.
„Říkal jsem, že tamhle vzadu už stojí můj tým. S Leem už jsi se určitě setkala. Co si o něm myslíš?“ tázal se dychtivě.
„No… on je… zelený… teda ne! Není zelený, jeho uniforma je zelená!“ opravila se a vynadala si do idiotů. „A je… silný. A také hodně rychlý… a kopy do břicha od něj opravdu bolí…“snažila se vzpomenout na co nejvíc věcí. Nakonec jí na mysli vytanulo její odpolední zvracení. Oklepala se a snažila se usmát. V jejím stavu to však vypadalo jako pokus o úsměv člověka, který je silně přepracovaný a bere antidepresiva. Sensei ji poplácal po zádech, až jí skoro vyrazil dech.
„Ale no tak! Nemáš se čeho bát. jsem si naprosto jistý, že si se všemi padneš do oka. Na mě už jsi udělala velký dojem,“ zašeptal hnědoočce do ucha, když už byli na místě setkání.
Tým se zahleděl nejdřív na ni, pak na Gaie a pak se stalo něco, co Narashi málem položilo.
„To je ta, co si dovolila parodovat Sílu mládí!“ zakřičel překvapeně Rock Lee při pohledu na příchozí. Gai tomu (až se ostatní v týmu divili) nevěnoval přílišnou pozornost. Na to bude čas později…
„Týme, chtěl bych vám představit Narashi-san, novou posilu našeho týmu,“ představil brunetku. Ticho. Všichni mlčeli a každý čekal na okamžik, až někdo promluví.
„Ehm…“ vydala ze sebe Nara velice nervózně. „Těší mě…“ zamumlala, oči sklopené k zemi. Ještě chvíli bylo trapné ticho, než se ozval nejmilejší člen týmu Gai.
„Těší mě, já jsem TenTen,“ usmála se dívka s dvěma drdoly na hlavě a  podala jí ruku. Narashi ji šťastně přijala. Gai-sensei měl pravdu. Ona je opravdu hodně milá. Pomyslela, zatímco sledovala hnědovlásku, které se v očích odrážela přátelskost.
„No tak, Lee! Projev trochu úcty k dámě a přivítej ji u nás, ne?“ bouchl Gai Leeho do zad, až se jeho žák trochu nahrbil. Narashiny oči se tentokrát přesunuly k zelenáčovi.
„Těší mě… já jsem Lee. Rock Lee. Ale pokud se mnou budeš někdy chtít vycházet, tak -„
„Nikdy neměj řeči na Sílu mládí?“ usmála se kunoichi, zatímco mu podala ruku na znamení přátelství. Lee kývl a v očích mu řádily plamínky. „Neboj, už nebudu… alespoň myslím,“ usmála se.  Pro tentokrát se Nara zadívala na posledního člena týmu. „A ty jsi?“ zeptala se, zatímco hleděla na samotného Hyuugu Nejiho. oči jí zablýskly (toho si však nikdo nevšiml) a už už mu podávala ruku.
„Nej(i) Hyuuga,“ odpověděl kráce, avšak přesně a i on jí podal ruku. Domnívala se, že u něj dokonce i zahlédla nepatrný náznak úsměvu. Utahaně přiměla svá kolena ještě chvíli fungovat. Samotný Neji Hyuuga se na ní usmál. Ať žijou halušky… pomyslela si trpce.
„Narashi, pověz nám o sobě něco,“ usmál se Maito. On o ní už všechno věděl, ale chtěl, aby představila. Oslovená zrudla, pak zbledla a nakonec se nadechla.
„Eh… jmenuji se Narashi Kaimi. Jsem chunin z… ze Skryté Deštné. Specializuji se na boj se zbraněmi a na taijutsu, ale ztratila jsem -„
„Narashi-san ztratila paměť, děcka,“ vysvětlil. „Jak už řekla, je specializována na boj zblízka. Proto se co nejvíce hodí do našeho týmu. My jí musíme všechny techniky v taijutsu připomenout. Je tu však jeden problém…“ nevěděl, jestli to může říct, nebo ne. Proto to radši nechal na ni. Narashi se zarazila. Teď tu byla ta chvíle, kdy ukáže, jak je naprosto neschopná. No… alespoň to budu mít za sebou… řekla si pro sebe a snažila se uklidnit svoje splašené srdce.
„Já… skoro nejsem schopna používat chakru,“ řekla, čekajíc na reakci ostatních ninjů.

„Jsem Akane Tsubaki, je mi patnáct a pocházím z Mlžné vesnice. Specializuju se na genjutsu, a řekněme to upřímně, je to jedna z mála věcí, které by mi trochu šly,“ představila se zrzka. Po kolikáté už to vlastně tenhle den je? Trochu se zamračila. Kdybych s sebou měla košíček a bábovku, asi by se mě tolik neptali. Já si to obstarám, nebojte se!„Já jsem Inuzuka Kiba a tohle je Akamaru,“ zářivě se na ni usmál hnědovlasý kluk s velkým bílým psem po boku, který na přivítanou vřele zaštěkal. Vrásky na její tváři se vyhladily a ona věnovala Inuzukovi šťastný výraz. Vypadalo to, že ji vcelku akceptují… alespoň ti dva. Každý začátek je dobrý. Potřásla si s ním rukou a Akamara poškrábala za ušima.
„H-Hinata…“ téměř zašeptala kunoichi s pomněnkovýma očima a ostýchavě se zahleděla do země. Akane si pomyslela, že by to chtělo do ní vrazit víc života.
„Ráda tě poznávám!“ téměř zazpívala zrzka a radostně ji objala. Cítila, jak modrovláska ztuhla a pro sebe se ušklíbla. Trochu energie by to chtělo do té holky vrazit.  pomyslela si pro sebe a předpokládala, že Hinatinou nejlepší kamarádkou asi nebude. I když, milovala vlastně Naruta a ten byl tak strašně hyperaktivní, že se s Aki nemohl rovnat.
„A ty?“ otočila se na zbývajícího člena týmu osm. Byl celý zahalený a na nose měl posazené sluneční brýle. Akane v duchu přemítala, jestli je vůbec někdy sundává – třeba na spaní nebo na… postelové aktivity. Zahihňala se.
„Já jsem Shino,“ ozval se chladný hlas. Fuj, ten je jak vytaženej z lednice, pomyslela si zelenoočka a trošku se otřásla. Opět nasadila úsměv a podala mu ruku.
Když si ji vzájemně stiskli, zrzce se na její ruce něco nezdálo. Bylo to nepříjemné, jako kdyby… po ní něco lezlo?
„ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÉÉÉÉÉÁÁÁÁÁÁ!“ rozlehl se lesem výkřik.

„C-cože?“ ozval se jako první Rock Lee. To přinutilo Narashi zvednout hlavu. Chlapec v zeleném obleku na ni zaraženě hleděl. Také se jí zdálo, že Nejimu stuhnuly rysy ve tváři. Jediný Gai spolu s TenTen zachovali jakž takž klidnou tvář. „T-ty nejsi schopná používat chakru?“ zadíval se na ni. Nemohl věřit vlastním uším.
„Já…“ zamumlala hnědovláska. „N-nejsem si tím jistá… ale jediné, co zvládnu je přivolání svitků ze zbraněmi. Teoriticky bych mohla i chodit po vodě, ale…“ zamyslela, co říct. „… buď bych ušla dva kroky a šla bych ke dnu, nebo chodila ke kolenům hluboko… “ odpověděla nejistě. Přece jen – vždyť si skoro nic neměla pamatovat. Jak to vypadalo, v Leem se mísily všechny možné pocity. Nevěděl, jak na to zareagovat. Jemu se stalo to samé, ale byl na tom poněkud o něco hůř. A teď našel dalšího člověka, který se stavil napospas osudu a výsměškům. Nevědomky, ale oprávěně se přitom zadíval na svého týmového partnera. V tu chvíli v něm trklo.
„Takže to znamená… že jsi neschopná?“ promluvil po dlouhé době ticha Neji. Jak černovlasý viděl, i v něm se odrážely různé pocity. Ale jelikož už tyto pocity a stavy svého přítele dávno znal, bylo mu jasné, co se tady děje.
 „Narashi-san!“ vykřikl pohotově Lee. „Vím jak ti je. Proto ti pomůžu ve všem, v čem budeš chtít. A možná i ve více věcech! udělám z tebe dobrého skvělého ninju! Za pomoci Síly mládí se všechno spraví!“ usmál se. Pak se otočil ke svému sensei. „Budete na nás pyšný, Gaii-sensei,“ Narashi si byla jistá, že v podání anime by všechny barvy zrůžověly a kolem by začala být romatická atmosféra. Hyuuga si jen odfrkl.
„Děje se něco?“ zeptala se. Ten se na ni podíval s menším pohrdáním. To dívku trochu dopálilo. Kishimoto má talent na vytváření namyšlených charakterů…„Ne… neděje. Jen jsem si myslel, že takzvaná ´posila týmu´ by měl být někdo schopnější. Někdo, kdo se alespoň dokáže ubránit, není naprosto neschopný a neztratil paměť,“ odpověděl s neurčitým tónem a výrazem. Naře zatikalo oko.
„No tak to jsi asi myslel blbě!“ zamračila se. Člen jednoho z nejsilnějších klanů překvapeně vytřeštil oči.
„Jak to se mnou mluvíš, ty-„
„Nechci být zvědavá, ale neměli tví rodiče něco víc s nějakým členem klanu Uchiha? vypadá to, že v sobě máš kapku jejich namyšlené krve, ty celebrito,“ ušklíbla se vítězně, i když naprosto vytočeně Kaimi. Zajímalo ji také, jak na to její ´soupeř´bude reagovat. O Nejiho povaze toho moc známo nebylo, jedině to, že ve svých třinácti letech fanaticky ujížděl na osudu, a byl trochu namyšlený a naprosto neschopný uznat i jiné lidi, kteří byli o něco slabší než on. No, přiznejme si – o hodně slabší než on. Ale poslední dvě vlastnosti na něj padly přímo ukázkově, a nehodlaly svého majitele opustit i ve vyšším věku. I tak byla ale ráda, že se jeho reakce nedočkala, (určitě by jak fyzicky, tak psychicky velice bolela) jelikož se do toho vložil jejich sensei.
„Ale no tak! Znáte se prvních dvacet minut a už na sebe štěkáte! Nechte prozatím vaši horkou krev a Sílu mládí vychladnout! Jsem si jistý, že po pár chvílích z vás bude skvělí přátelé,“ řekl, a na důkaz svých slov se zazubil. No jo… Gai jako vystřižený z anime a mangy.
„To velice pochybuji…“ zkonstatoval Neji.
„Že by osud?“ usmála se zlomyslně hnědooká a provokativně na něj mrkla. Oba dva se na sebe zahleděli. Maito se ji oba změřil přísným pohledem, a oni tak byli nuceni se na sebe usmát. Nikdy jiný kromě nich však nevěděl, že si právě podepsali doživotní rivalství.

„C-co…“ vyjekla mlžná kunoichi, která jako by zmrzla na místě. Očima sledovala černého broučka, který jí lezl po ruce a vypadala, že by byla schopná opět příšerně zaječet. I teď se k obloze vzneslo spoustu ptáků. Normální člověk by již nejspíš měl zničené hlasivky, ale Akane byla jiná třída – její hlas byl příjemný zpěvavý soprán, který se kdykoliv mohl změnit na ušidrásající křik.
Kiba si toho zjevně všimnul, jednou rukou jí zacpal pusu, aby nadále nerušila zvěř u Konohy, tou druhou opatrně vypáčil Shinovu ruku z jejího ztuhlého sevření a pak černé stvořeníčko, které Akane způsobilo tolik hrůzy, smetl na zem. Brouček se okamžitě odebral ke svému pánu z rodu Aburame.
Když to vypadalo, že nebezpečí jeku už je zažehnáno, hnědovlásek jí pomalu sundal ruku z obličeje. Zrzka tam stále stála s rukou napřaženou a očima plnýma děsu. Pak ji pomalu povolila a spustila k boku. Vzápětí se Kibovi, který ještě stál kousíček za ní, složila do náruče a třásla se, jako kdyby měla zimnici.
Ten se zatvářil překvapeně, ale pak ji začala neohrabaně hladit po vlasech.
„No tak, klid, klid, už je to pryč…“ konejšil ji a ona se chytila jeho bundy. Už nikdy víc… brouci ne, ne, ne, tohle se nemělo stát!„N-ne…“ koktala vyděšeně zelenoočka. „B-brouci… ne…“ šeptala a malinko povolila sevření. Poté složila hlavu do dlaní a seděla v trávě jako hromádka neštěstí.
Znemožnila jsem se hned napoprvé a ještě ke všemu jsem v týmu s někým z rodu Aburame… co jsem komu udělala? Kishi, ty hajzle, za tohle dostaneš… no, lízátko to nebude! Taková sladká pěst, víš, chlapče, slibovala v duchu pomstu mangakovi, který ji sem poslal.
„Já… omlouvám se,“ zdvihla hlavu a upřela omluvný pohled na zahaleného ninju, který vypadal dost uraženě. Pak přemístila pohled plný kajícnosti ke Kibovi a pohledem se mu omlouvala.

„Takže Narashi-san… jsi připravena na to nám ukázat, co umíš?“ usmál se energicky Gai a mrkl na Leeho. Dívka se na něj převapeně podívala.
„Ehm… Gaii-sensei… já… myslela jsem, že dnes bych se na vás mohla jen… uhm… dívat?“ zamumlala. Připadala si nehorázně trapně, ale… byla tak unavená!
„Chrm… typické…“ Narash vrhla po Nejim rozzlobený pohled. V jejím případě to spíš byl unavený pohled, už byla unavená se i zlobit.
„Ach, odpusť mi Narashi-san. Úplně jsem zapomněl na to, čím vším jsi si dneska musela projít,“ plácl se do čela Gai. „Samozřejmě budeme rádi, když nás budeš pozorovat. Hned zítra začneme s tvým tréninkem. Řekl bych, že Lee i TenTen ti budou dobrými učiteli. A pokud ti něco nepůjde, tak můžeš kdykoliv přijít za mnou,“ na důkaz slov udělal své staré známé gesto -stiskl dlaň v pěst a dal na obdiv své bílé zuby.
„TenTen-san… ty mě budeš učit?“
„Jistě,“ usmála se dívka v odpověď. „Co sis myslela? Ne každý den potkávám někoho, kdo umí víc než hodit kunai,“mrkla na ni. Kdybych alespoň uměla hodit ten kunai… „Naučím tě takové, věci, že nikdy nemineš. Jen s těmi svitky budu trochu problém. Ale to se nějak udělá.“ Narashi s radostí kývla. Vypadá to, že jsem si našla kamarádku… usmála se. Úsměv o něco později přešel v zívnutí. Gai se zasmál.
„Vypadá to, Narashi-san, že dneska už nic nezvládneme, ani ten trénink. Skoro se stmívá. Takže… to necháme na zítřek?“ zeptal se. Narashi místo odpovědi kývla. „Dobře! Na zítřek a ostatní dny načerpej síly, ať tě Síla mládí provádí! A teď běžte domů, uvidíme se zítra,“ zavelel a už se chystal odejít, když v tom…
„Eh, sensei?“
„Ano?“
„Já nemám kde bydlet…“

„Ne, vážně, strašně se omlouvám…“ podívala se na Kibu maličko smutně Akane, která šla s výše jmenovaným hnědovláskem vzadu, dostatečně daleko od Pána brouků a Hinaty vepředu.
„V pohodě,“ klidnil ji její společník a mrkáním ji ujišťoval, že je vážně všechno v pořádku.
„Děkuju!“ zatrylkovala iluziorní kunoichi a v návalu radosti chlapce objala. Pak jí došlo, co vlastně udělala a trochu nervózně se rozesmála.
„Eto… promiň, vůbec nevím, co to do mě vjelo…“ poškrábala se ve vlasech stejně, jako to dělal Naruto, když byl v rozpacích. „Šmankote, myslím, že jsem se za tenhle den znemožnila dost a ono to tomu nahoře nestačí…“ povzdychla si.
„Zmatkáře v týmu potřebujem, jinak tu není moc živo,“ poznamenal Kiba s úsměvem od ucha k uchu. „Nejsi natvrdlá jako Naruto, a i když já jsem živej dostatečně, ti dva vepředu mi to kazí…“ zašklebil se na ty dva, kteří šli před nimi.
Akane se zvonivě rozesmála. „Tak děkuju, hned jsem klidnější. Hlavně, že já mám být chladná hlava, která elegantně používá iluze…“ prohlásila zamyšleně.
„Třeba budeš druhá Kurenai,“ navrhoval hnědovlásek a málem se mu spustila krev z nosu při představě, že by na sobě Aki měla oblečení jejich mistra.
„Jo, já určitě,“ ušklíbla se v odpověď. „Možná zvládnu některý její techniky, ale jako ona vážně nebudu. Promiň, že tě zklamu,“ utřela si imaginární slzu.
V Kibovi trochu hrklo. Jako kdyby věděla, na co jsem myslel před chvílí… „Lepší kdybys byla nová Kurenai ty než třeba já nebo Shino,“ představil si to ninja a pak oba dva vyprskli smíchy.
„Jo, strašně by vám to slušelo!“ vyhrkla Akane mezi smíchem a poté, co jí úplně došlo, jak by vypadal shinobi z klanu Aburame, se zastavila a smíchem se zhroutila na zem. Kiba na tom nebyl o nic lépe.
Hluku si všimli tři ninjové, kteří šli před zmiňovanýma dvěma a otočili se, aby zkontrolovali, jestli se jim něco nestalo. Pohled na ně byl věru zvláštní. Vypadali, jako kdyby snědli chechtací prášek, který v sobě měl jednou i Shino. Jen na to pomyslel, už se zamračil.
„Vstávejte, vy dva!“ houkl na ně svým tichým hlasem a upřel na ně přísný pohled.
„T-to se ti řekne…“ dostala ze sebe zrzka mezi salvami smíchu. A začala nanovo, když před sebou viděla Shinův obličej.
Po chvíli, kdy to vypadalo, jako kdyby dvěma členům týmu osm naprosto hráblo, se dva ‘živí‘ shinobi společnými silami zvedli a se stálým pochechtáváním vyrazili do vesnice.
Pak si Akane uvědomila jednu důležitou věc.
„Kurenai-sensei, a kde vlastně budu nocovat? Někde pod mostem?“
„Ne, u jednoho z tvých týmových partnerů.“
„Takže u Hinaty?“ oddychla si zrzka.
„Ne. U Shina.“
Konohou se rozlehl nevěřícný výkřik plný zděšení.
„CO-JSEM-KOMU-UDĚLALÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ?!!!“