Kapitola 5 – Podezření

„Kakashi-sensei!“ vřískl nadšeně Naruto a vrhl se k němu. My ostatní své pocity drželi na uzdě, stejně nebyly moc příznivé.

„Ale, ale, Naruto!“ smál se Kakashi a div, že Naruta neplácal po hlavě. Nejistota ve mně sílila.

Opatrně jsem povolil jednomu oku, aby ujelo stranou a setkalo se s Nejiho pohledem. Smluveni jsme byli v okamžiku.

Odrazil jsem se, právě když Kakashi zvedl hlavu, aby nám něco sdělil. Nedovolil jsem mu to. Šel jsem na něj zezdola, to je moje specialita. Kopnutím do kolena jsem jej srazil k zemi a přistál mu na hrudi. První kosíř jsem mu přitiskl na krk, druhý někde v oblasti pasu. Kakashi neměl šanci. Jednu paži mu přišlápl Neji, druhou Ten-Ten. V té rychlosti se Kakashi vůbec nezmohl na odpor. Naštěstí, protože kdybychom mu dali šanci, rozseká nás na kusy.

Naruto zděšeně zaječel.

„Dělej!“ zavrčel jsem a přitlačil Kakashimu čepel ke krku, ale Neji byl rychlejší. Ohlédl jsem se, ale on právě deaktivoval Byakugan a propouštěl Kakashiho na svobodu.

„V pořádku. Je to skutečně on.“ řekl zklamaně. Ten-Ten také ihned poslechla a ustoupila. Já ne. Obrátil jsem se zpátky ke Kakashimu a musel se držet na uzně, abych si do něj aspoň trochu neřízl. Kde jsi byl, ty parchante?

„Aiko!“ pípla Ten-Ten zděšeně.

„Smrtihlave!“ houkl poněkud výhrůžněji Neji.

Ani to se mnou nehlo. Kakashi, to, že jsem ještě děcko, neznamená, že si ze mě budeš dělat prdel! S nimi možná… ale se mnou ne!

„Smrtihlave!“

Neji mě chytl za límec a vlekl stranou. Nebránil jsem se.

Kakashi se se svým klasickým šibalským úsměvem pomalu zvedl.

„Výborně!“ smál se, jako bychom právě prošli testem.

„Co to mělo znamenat?“ ozval se Naruto.

„Kde jste byl?“

„Cože?“ Kopírovací sráč si hrál na neviňátko

„Je možné, že jste otázku přeslechl?“ štěkl jsem. Kosíře zůstávaly tasené.

„Ne. Omlouvám se. Chtěl jsem si to tady obhlédnout.“ cvrlikal tónem, který možná platil na jeho fanynky, ale na mně tedy ne.

„Proč jste nám nic neřekl?“ syčel jsem, že by se had styděl. I starý Orochák by mi záviděl.

„Snad jste se o mě nebáli?“ zasmál se bezstarostně Kakashi a tím zasadil kotli mé trpělivost poslední ránu

„TY!“ zařval jsem, ale než jsem se stačil odrazit, přerušili mou akci kluci listoví, kteří se mi z každé strany pověsili na paže a strhli zpátky.

„Opravdu se omlouvám,“ ukláněl se šéf a já moc dobře věděl, že to ani v nejmenším nemyslí upřímně.

„Proč jste nám nic neřekl?“ opakovala Ten-Ten. Těžko říct, jestli se ta holka se svou pokorou zdárně přetvařovala nebo ji myslela vážně

„Nechtěl jsem vás rušit. Vypadali jste, že si potřebujete odpočinout.“ Kakashi je ztělesněná starostlivost. Ježkovy oči, to je mi ale trapná výmluva… a co hůř, ostatní se tvářili, že mu to žerou i s navijákem. Jsem tady opravdu jediný, kdo mu nevěří ani nos mezi očima?

„Co dál?“ vzdal jsem se a nasranost vyměnil za přátelskou masku. Lidi, co se usmívají, to mají v životě jednodušší, jak jsem zjistil už dávno. A co se týče vrahů, platí do dvojnásob.

„Promyslíme si plán, jak ty Mlžné porazit.“

No páni, tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Jsi hlavička, Kakashi. Jen tak dál. Že ty to ještě dotáhneš daleko, kluku ušatá.

Vrátili jsme se do pokoje.

„Vás všechny nacpali do tohohle kamrlíku?“ podivil se boss.

„Ne, my se sem nacpali sami,“ halekal Naruto.

„To je fajn. Pomůže to rozvíjet přátelské vztahy,“ pokyvoval moudře Kakashi stříbřitou hlavou. Já ti dám takové přátelské vztahy, až ti bude špatně, brácho!

„Co jste vymyslel?“ ptal se Naruto, když jsme se všichni usadili.

„Smrtihlave?“

„Co je?“

„Ti útočníci jsou všichni z Mlžné, ano?“

„Jo. A nejsou to žádní uprchlíci, vypadá to, že tu jsou oficiálně.“

„Proč chce Skrytá Mlžná tak zoufale snaží tenhle zapadákov ovládnout?“ předstíral Naruto, že přemýšlí.

„Mně se neptej. Možná hledají nová teritoria. Nebo něco jiného. Kakashi, vy o tom něco nevíte?“ střelil jsem otázku na šedovlasého.

„Je mi líto,“ povzdechl si.

Lže!, blesklo mi hlavou. On to ví. Ale Naruto, Ten-Ten a Neji nikoliv. O co tady jde? O co tu jde, když neřekli celou pravdu ani svým podřízeným?

„Hm.“ Nedal jsem na sobě nic znát.

„Jejich vůdce?“ vyptával se Kakashi dál. Absolutně mě přešla chuť mu na cokoliv odpovídat, ale jinak to nešlo.

„Toda Sangoku, jounin. Na jaře mu bylo šestnáct let. Je mladý, ale jeden z nejlepších v Mlžné. Je jeden z těch, kteří nejdřív zabíjejí a pak až se ptají. Radím ho nepodceňovat.“

„Jsi docela informovaný,“ podezíral mě okamžitě Hyuuga.

„Jak by ne. Znám ho od dětství.“ Nevykrucoval jsem se, na co taky. Mí společníci si zachovali kamenné obličeje. Ach jo, teď mi budou věřit ještě míň. Ale chci já ještě vůbec, aby mi věřili? Co kdybych šel radši ven za Sangokuem? Nevím. Nevím, zatraceně!

„Nemá cenu s nimi bojovat venku v bahně. Mají tam absolutní výhodu,“ řekl Kakashi.

„Zatímco ve vesnici se jejich výhoda vyváží.“

„Jenže oni se do vesnice nedostanou,“ podotkla Ten-Ten.

„To je problém. Něco je drží venku. Je třeba zjistit, co to je.“

Ty moc dobře víš, co to je, Kakashi! syčel jsem v duchu. Štvalo mě to. Neskutečně mě to štvalo. Nesnáším, když něco jde mimo mě. A co hůř, Neji, Ten-Ten a Naruto v sobě nechovali ani stín podezření, že Kakashi něco tají. Zatracení naivní spratci!

„Dobrý plán,“ přešel jsem do útoku. „Ale jak přesně to zjistíme?“ zeptal jsem se uštěpačně.

Zaskočit se nenechal. Kurva.

„Rozdělíme se a budeme hlídkovat kolem hradeb. Jsem si jistý, že se stane něco, co nám pomůže při rozřešení této záhady.“

„Výborně. To může trvat celé týdny.“

K čertu, proč jsem tu jediný, kdo pořád má pořád nějaké připomínky? Tak dělej, Neji, zeptej se taky na něco, ať nevypadám jako rozvraceč jenom já.

Neji zklamal. Ani necekl.

„Nemáme kam spěchat,“ usmál se Kopírovací ninja. Aha, to je vlastně pravda. No jasně, kam bychom spěchali, když nás tu budou celou dobu zadarmo krmit? Že se nestydíš, ty parazite!

„Tak fajn,“ řekl jsem a pomalu se zvedl.

Když jsme vyšli před dům, byla už tma. Noc v bažině je úplně jiná než obyčejná noc. Ve všudypřítomných kalužích se odrážel šišatý měsíc. Už brzy bude úplněk. Mám úplňky rád. Za úplňku vždycky dostanu chuť na cigaretu.

Mezi domy se valila hustá mlha a vzduch nepříjemně páchl vlhkostí a plísní. Připomínalo mi to domov. Brr. Nerad vzpomínám na domov. Už je to osm let, co se mě zřekli, ale stejně to ve mně ještě leží jako kámen. Chodníky a mosty označovaly zapálené pochodně. Byly jich tu stovky, takže celá vesnice připomínala spíše hřbitov. Zachvěl jsem se. Tohle sice byl můj svět, přesto jsem se cítil trochu nesvůj. Rozdělili jsme se a každý zamířili jiným směrem. Zatím jsme nemohli dělat nic jiného než vyčkávat.

Zamířil jsem na jih, směrem k ovocnému sadu. Rostly tam vysoké a silné stromy, které skýtaly skvělý úkryt. Vybral jsem si jeden, jehož větve provokativně přesahovaly za hradbu, a uvelebil se na něm. Spát se mi nechtělo, ale rovněž jsem nemínil strávit celou noc na nohou a zíráním do tmy. Spoléhal jsem se na to, že Sangoku mi neoddělá dřív, než si se mnou promluví a než se pokusí mě přetáhnout na svou stranu. Pohodlně jsem se tedy usadil a uvolnil se. Kdyby mě teď viděl některý z mých současných spolubojovníků, jistě by se nestačil divit. Vsadím se, že oni teď celí nervózní poskakujou v bezpečné vzdálenosti od hradeb a mohou si vykoukat oči zíráním do mlhy. Já naopak zastávám názor, že nač se zbytečně vzrušovat, pokud nehrozí akutní nebezpečí.

V příštím okamžiku se mi podceňování akutního nebezpečí málem vymstilo. Ze tmy vylítnul kunai a zabodl se do kůry stromu dva cenťáky nad mou hlavou. Ani jsem sebou neškubl. Takhle házel jenom jeden člověk. Ještě pár minut jsem nehnutě čekal a pak jsem vytrhl nůž ze stromu. Jak jsem čekal, byl omotán kusem papíru.

„Zítra, dvě stě kroků jižně od smrtihlava.“

Nic víc, nic míň. Přezkoumal jsem kunai a našel jsem na čepeli primitivně vyrytý znak lebky. To jsem si mohl myslet. Dobrá, Sangoku. Takže o mně víš. To znamená, že dnes v noci na mě žádnou levárnu nechystáš. S vědomím, že teď už mám volno až do rána, jsem se stulil do klubíčka a usnul jsem. Takže zítra, Sangoku. A nesnaž se mně podrazit.