Kapitola 5 – Únos

—pátá kapitola: únos—

Daleko od Konohy si to tři ninjové namířili přímo k sídlu nepřátel. Vstříc nebezpečí, neúprosné krajině a… nudě?

„To je otrava,“ postěžuje si Shikamaru a doskočí na další větev.

„Co bys čekal?“ nehodlá mlčet Sakura a doskočí na místo, kde předtím stál jejich znovuzvolený velitel mise.

„Sakuro-chan, možná bychom měli zastavit, už nemůžu, dattebayo.“

„Hm ještě chvíli poběžíme a pak se na večer utáboříme,“zavelel Shikamaru.

„Stejnak to je mise na nic,“ postěžuje si Naruto.

„Mise typu B?“ zeptá se Shikamaru a pozvedne jedno z obočí.

„Naruto-baka! Je to mise, jako každá jiná.“

„Ale já chci A.“

Rána do hlavy. Naruto omráčeně ležel pod stromy.

„Super Sakuro, teď se utáboříme o dvě hodiny dříve, jak otravné.“

Tým tří ninjů se utábořil. Shika se nabídl, že bude hlídkovat jako první. Sakura s Narutem si tedy lehli a snažili se dohnat ztracený spánek. Shikamaru zkoumal okolí. Pozoroval mýtinu a čekal na případné nebezpečí. Sedl si na větev stromu uprostřed louky a čekal na případné nebezpečí. Uběhla hodina, dvě, tři. Už to bylo půl čtvrté hodiny a Shikamaru se rozhodl vystřídat stráž s Narutem. Došel tedy k těm dvěma a začal budit Sakuru. Nic se nestalo. Začal tedy trochu víc. Za chvíli jí málem vláčel po zemi, ale nic se nedělo. Zkusil tedy Naruta. Ten byl ještě tvrdší než Sakura. Polil je tedy oba vodou. Z ničeho nic se všude vytvořil prach a Shikamaru zdaleka nic neviděl. Když bylo konečně vidět, po těch dvou zbyl jen papír. Jakmile si ho Shikamaru přečetl, okamžitě sbalil všechny zbylé věci a uháněl zpět do listové…

Ráno bylo ospalé jako každé jiné. Hinata by radši ani nevylézala z postele. Díky sestře si ovšem dala jisté předsevzetí a chtěla ho splnit. Oblékla se a hned po snídani, hned jak mohla, odešla konečně z domu. Cesta jí přišla zdlouhavá, s každým krokem se jí zmocňoval pocit nejistoty. Obavy z nadcházejícího střetu se ještě zvýšily, když se objevila před nemocnicí.

Mlčky prošla po chodbě a už z dálky cítila, jak jí z obličeje zmizely nepatrné barvy. Krok… svíral se jí žaludek. Další krok… co mu má říci? A další… je to tak daleko. Pomalu a o to nejistěji došla k oněm dveřím. Natáhla jemnou ručku a položila ji lehce na kliku. Bylo zajímavé, jak si v této neklidné chvíli uvědomovala každý detail. Madlo bylo kovově chladné. Když se ho dotkla, bylo by to, jakoby položila ruku do ohně a pak na led. Netečně hleděla na kliku.

„Naruto by to nevzdal a neutekl,“zašeptala neslyšně ve snaze přesvědčit sama sebe k otevření. Prsty kliku nedržely, jen se o ni opíraly. Křečovitě madlo obemkla dlaní a stlačila. Pomalu, nejistě a křečovitě otevírala dveře. Centimetr po centimetru se jí objevovala postel, deka a…

Někdo otevřel dveře. Kiba se s nezájmem otočil a čekal jen sestru, jež mu nese prášky nebo opět jídlo s vodou. Celou dobu stál u okna a opíral se o parapet. Nebylo mu kupodivu ani chladno a to neměl tričko, jelikož měl stále obvázaný bok. Když otočil hlavu, nevědomky otevřel ústa. V rámu stála ta nejkřehčeji vypadající kunoichi, jakou kdy viděl. Ani Hinata nevypadala nijak sebejistě a stále pevně svírala kliku dveří. Pomalu je za sebou opět zavřela a tiše spustila: „A-ahoj, jak, jak ti je?“zeptala se těžce.

Kiba ještě chvíli mlčky zíral s otevřenou pusou na svou návštěvu neschopen slova a pak konečně krkolomně odpověděl: „Jo, jo, dobrý.“

„Jasně,“přikývla Hin.

Oba dva mlčeli. Hinata už to chtěla mít za sebou a tak opět zpustila svým tenoučkým hláskem: „Víš, Kibo… moc mě to mrzí. Je to j-jenom má chyba, ž-že se ti to stalo,“ nervózně hleděla do země.

„Ale ne, není to tvá chyba,“snažil se ji uchlácholit a přišel k ní o trochu blíž.

Ucukla a trochu zčervenala. Pak se rychle otočila a chmátla po klice se slovy: „U-už musím, měj se… hezky.“

Rychle stlačila a zmizela za nimi. Rychle vyběhla z nemocnice a opřela se o omítku. Sjela po ní až na zem a skončila stočena do klubíčka. Bylo jí nanic.

Nicméně se posléze na celou záležitost v nemocnici snažila zapomenout. Myšlenkami se nyní ubírala na její tým. Jak si asi daří na misi? Nemohla vynechat vzpomínku na Naruta. Tolik jí scházel. Náhle ji naplnil zvláštní pocit, jakoby tušila, že se mu něco stane, nebo možná už stalo, zděšeně tedy přidala do kroku a běžela rovnou ke kanceláři hokage.

Prošla okolo několik štosů papírů, které byly v úhledných komíncích vyskládané na chodbě, před kanceláří páté. Vešla již otevřenými dveřmi dovnitř a uviděla dalších několik sloupců plných papírů na stole, kde měla sedět velká Tsunade. Sanninka ani netušila, že přišla a tak si tam dál mumlala a vyřizovala další papírování, které se výjimečně nahromadilo.

„Eh, hokage-sama?“

„Anoo?“ ozvalo se za kupou papíru.

„Chtěla bych se zeptat,“ začala skromně mladá Hyuuga.

„Nevidíš, že teď nemám moc čas?“

Do kanceláře vběhla tmavovlasá, vysoká žena – Shizune – a svírala další a další papíry, faktury a jiné úředničiny.

„Děkuji Shizune,“ řekla pátá, když jí tam žena položila další papíry a namířila si to těsně vedle Hinaty.

„Ale hokage-sama, já vám nezaberu, no, moc času,“ namítla Hinata.

„S kým mám vlastně tu čest?“

„S Hyuuga Hinatou.“

„Myslela jsem si to,“

podotkla Tsunade a dál se zabývala papírováním.

„Napadlo mě, není to už dlouhá doba? Co je no, Shikamaru a jeho tým na misi. Nemohlo se jim nic stát? Nemohla bych jim jít třeba napr-“ začala se ptát Hinata, ale nedokončila svou myšlenku, protože ji hokage přerušila.

„Ne to tedy nemohla, svůj trest sis ještě zdaleka neodpykala. Buď ráda, že ti dovolím alespoň nějaké lehčí mise, nemusela bys mít také vůbec nic. Rozumíš?! A co se týče týmu toho znuděného Nary. Nic se jim nestalo, v to doufám,“ okřikla ji zprvu Tsunade a pak ji trochu uklidnila.

„Myslíte? Tsunade-sama?“ zašeptala nejistě Hinata.

„Já to vím…“ ukončila tak řeč.

Shikamaru se neslyšně prodíral stromy. Všude okolo byl jen les a skály. Musel si pospíšit. Dát co nejrychleji zprávu páté. Ale to mohlo trvat klidně den, než tam dorazí. Už celou noc běžel bez odpočinku. Musí tam doběhnout a to rychle. Srdce mu tlouklo zděšením, námahou i únavou. V duchu si přemílal obsah lístku, který našel. Do jaké zapeklité situace se to zase dostal?