Kapitola 50 – ZÁVĚREČNÁ

Sluníčko svítilo a hřálo, jak se na pravé léto sluší. Sem tam se po obloze honili bílí beránci, ale jinak bylo nebe čisté a modré jako skalice. Prázdniny duněly v plném proudu, všude bylo plno křiku a veselí. Jen mladý blonďatý chlapec jaksi radost svého okolí nevnímal. Seděl sám na lavičce, v nejzazším koutě ne příliš zalidněného parku, pažemi si objímal kolena a ze šmolkovsky modrých očí se mu řinuly potůčky slz. Ramena se mu třásla potlačovanými vzlyky a celkově vyhlížel tak zoufale, že by se nad ním kámen ustrnul. Z dálky se ozvaly spěšné kroky. Byly rychlé, pravidelné a těžké, dalo se z nich lehce poznat, že dotyčný běžel, a stále se přibližovaly. Blonďáček si jen těsněji přitáhl kolena k tělu a bezúspěšně se pokusil otřít si z tváře proudy slz dříve, než se před ním se supěním zastavil vysoký zrzek.

„Proboha Naruto, co se stalo?!“ vyrazil ze sebe zděšeně Juugo, jakmile chlapce spatřil, „co se to tady děje?! Co je se Sasukem?! Už několik dní se mu nemůžeme dovolat! Stalo se mezi váma něco?“.

„Juugo…“ zalkal Naruto, „j-já… o-on… t-t-to-tiž…“. Naruto však nebyl schopen mluvit, protože ve chvíli, kdy Juugo vyslovil Sasukeho jméno, se mu z očí vyhrnul nový příval slz a v krku se mu udělal tak obrovský knedlík, že ho to téměř zadusilo. Ostré hroty bolesti, která ho vevnitř rvala na kusy, mu zkroutily obličejové svaly do zoufalého výrazu. Se zaúpěním zabořil obličej do kolen a neovladatelně se rozvzlykal. Juugo, kterého tato reakce ještě více vyšokovala, si k němu okamžitě přisedl na lavičku a položil mu ruku na rameno.

„Kapesník samozřejmě nemáš, viď?“ nadhodil celkem zbytečně. Naruto v odpověď jenom mezi kvílením zavrtěl hlavou. „To jsem si myslel.“ Povzdechl si Juugo a zašátral po kapsách, než našel jeden látkový nepoužitý, „tady. Půjčím ti svůj.“. Podal ho Narutovi, který si ho vzal, ačkoliv k nějakému smrkání nebo sušení slz se teď neměl, protože by to nemělo smysl. Juugo jen mlčky přihlížel, hladil Naruta konejšivě po rameni a čekal, až ho to přejde. Asi po pěti minutách se Naruto uklidnil natolik, aby se aspoň vysmrkal.

„J-Juugo… já-á… já ne-vím, c-co mám d-dělat. H-hodně se toho s-stalo.“ Dostal ze sebe Naruto roztřeseným hlasem.

„Tak mi to pověz, Naruto. Já, Suigetsu i Karin jsme jako na trní. Předpokládám, že moje číslo ti dal Sasuke, že jo? Co se stalo?“ zajímal se Juugo a starostlivě hleděl na blonďákovy slzy.

„K-když já… já ne-nevím, jestli… ti to můžu ř-říct… nechci narušovat S-Sasu… k-keho s-soukromí. J-jenže já… já si p-prostě nevím rady.“ Zakňučel Naruto a kapesníkem si slané potůčky spíš rozšmudlával po celém obličeji, protože stále přitékaly nové. Vůbec netušil, kolik člověk dokáže vyprodukovat slz.

„Naruto…“ pravil Juugo klidně, „já znám Sasukeho už pěkných pár let. Je to můj přítel a mám o něj strach, protože se ještě nikdy nestalo, že by se tak dlouho neozýval nebo aspoň nereagoval. Samozřejmě tě nenutím, abys mi řekl… já taky nechci narušovat jeho soukromí. Ale… bojím se o něj. Rád bych věděl, co se mu stalo.“.

„J-já… m-můžu ti věřit v-viď?“ vzlyknul Naruto, „t-to, co ti teď ř-řeknu… nepovíš to n-nikomu, že? Ani S-Suigetsovi a Karin. J-je to důležité.“. Juugo na něj chvíli tiše hleděl, než vážně přikývl:

„Nechám si to pro sebe.“. Naruto se hlučně vysmrkal do kapesníku, otřel si tváře a několikrát se zhluboka nadechl.

„Když jsme byli se S-Sasukem v tom k-kempu, tak on mi… ř-řekl mi pravdu o tom, co se stalo v jeho mi-minulosti.“ Začal a přestože se mu ještě pořád třásl hlas, snažil se co nejvíc uklidnit, „řekl mi, že měl rodinu. Otce, matku a… a bratra, Itachiho.“. Juugo nadzvedl obočí, protože poslední jméno Naruto procedil skrz zatnuté zuby, jakoby to bylo sprosté slovo. „Jenže ten… ten jeho bratr se… stal členem Akatsuki.“ Pokračoval Naruto a nevšímal si toho, jak teď Juugovo obočí doslova vystřelilo vzhůru, „a potom… potom… on… je zavraždil. Sasukeho rodiče.“. Naruto těžce polknul a tentokrát ho uvnitř bodla prudká lítost. A zdálo se, že Juugo na tom byl podobně. Ústa se mu zformovala do němého výkřiku a v očích se mu zračily smutek a soucit. „P-pak se Sasuke dostal do děcáku a odtud si ho přisvojil Kakashi, který se po nějakém čase začal zabývat právě případem Akatsuki.“ Navázal Naruto opět chraptivým hlasem řeč, „dlouho s tím nemohli pohnout. Jenže pak… asi před dvěma týdny… se Akatsuki zase objevili ve městě… nechci zacházet do podrobností, prostě se rozběhlo intenzivní pátrání, ale… oni… oni unesli Sasukeho.“ Naruto sledoval, jak Juugo vytřeštil oči a napůl se šokem zvednul z lavičky. V jeho obličeji teď byla vtištěna taková hrůza, kterou on poznával. Sám reagoval stejně, když se to dozvěděl, možná ho to dokonce bolelo ještě víc. „Už ho nemají, žije.“ Ujistil zrzka rychle, „policie ho zachránila, podařilo se jim najít úkryt Akatsuki a pár jich dokonce chytili.“. Juugo pomalu vydechnul a párkrát zamrkal. Po chvíli promluvil:

„Muselo to být hodně dramatické, až mě z toho mrazí. Nedivím se, že jsi na hadry. Ale… pokud Sasuke žije a je zpátky… tak by ses měl radovat ne?“.

„Jenže… to není všechno.“ Zamumlal Naruto a ačkoliv to považoval za nemožné, modré oči se mu opět naplnily slzami. Juugo znovu tázavě pozvedl obočí. Narutovi se opět zachvěla ramena a několik horkých kapek ukáplo na plátěné kraťasy. Blonďák zaryl oči do země před nimi a stěží přemáhal pláč.

„Naruto?“ pobídl ho jemně Juugo, když se mlčení protahovalo.

„Oni… o-oni… oni h-ho…“ zaštkal Naruto, ale nedokázal to vyslovit, tu obludnou věc, kterou Sasukemu provedli. Na chvíli mu myslí prolétla vzpomínka na ta jeho zraněná rozedřená zápěstí… modřiny po celém těle… na ten mrtvý prázdný vzhled vyhaslých onyxových očí… Kousl se do rtu a z hrdla se mu vydral zoufalý kvil. Zabořil zase obličej do kolen a slzy se mu už zas valily proudem.

„Naruto, co se Sasukemu stalo?!“ dorážel zrzek, který z Narutovy reakce myslel na nejhorší, „co mu udělali?!“.

„Oni… on… I-Ita… Ita-chi… to udělal…“ vyrážel ze sebe schoulený blonďáček přerývaně mezi vzlyky, „on… on ho… z-z-znásilnil.“. Na posledním slově se mu zlomil hlas. Juugo zděšeně ztuhl.

„Co… cos to říkal…?“ optal se otřeseně, „to má být vtip?“. Jelikož však Naruto lkal tak hlasitě a tak neovladatelně, že nemohl mluvit, poznal Juugo, že si nedělal legraci, jak si původně myslel. „Ach proboha…“ hlesl a srdce se mu sevřelo úzkostí, „to je… to je… jak to mohl udělat? Tohle se nedá… to přece nemohl… ach můj bože.“. Nějakou dobu ani jeden z nich nepromluvil, protože Naruto ještě pořád brečel a Juugo byl tak šokovaný, že se mu nedostávalo slov. „Naruto…“ odkašlal si potom tichým lítostivým hlasem, „mrzí mě to. Strašně moc. Musí to být příšerné, jak pro něj, tak pro tebe. Jestli můžu nějak pomoct… třeba za ním zajít nebo si s ním promluvit…?“.

„Je-jenže t-to je p-právě ono!“ zajíkl se Naruto, „j-já… chtěl jsem… mu p-pomoct… být s-s ním… ale o-on… on… řekl, že… že o mě nestojí! Že nechce, abych… abych za ním chodil!“. Při té vzpomínce ho bodla obzvlášť palčivá bolest a Naruto si musel pevněji obejmout kolena, protože se bál, že by se jinak samou bolestí rozpadl na kusy. I kdyby Juugo v ten moment něco chtěl říct, tak by ho blonďák neslyšel, v tak hlasitý propukl vzlykot. Zrzek ale mlčel, jen Naruta chlácholivě poplácával po rameni a zamyšleně hleděl na protější křoví, ačkoliv jeho pohled byl jaksi skelný, takže spíš asi zelené keře vůbec neviděl.

„Víš… když nad tím tak přemýšlím, ani mě to nepřekvapuje.“ Pronesl po nějaké době uvážlivě. To Naruta natolik překvapilo, že dokonce zvednul uslzené oči k zrzkově obličeji.

„Jak to m-myslíš?“ otázal se a popotáhl.

„Není to jasné?“ pokrčil Juugo lehce rameny, „samozřejmě že ta událost Sasukem dost otřásla. Snad sis nemyslel, že ti bezprostředně po tom, co se dostal z takového pekla, padne do náruče? Víš, jak to musel být strašný zážitek? Pravděpodobně se teď bojí navázat s kýmkoliv kontakt, protože má strach, aby se to nestalo znovu. Chce tě odradit, aby se nemusel bát, že… že mu provedeš to samé. Jo, já vím, jak ti to musí připadat.“ Povzdechl si, když zpozoroval Narutův užasle ohromený pohled, „ale copak to nechápeš? On se tě bojí. Bojí se každého lidského kontaktu. Protože mu jeho bratr poskytl moc dobrý důvod, proč se toho bát.“.

„Ale…“ namítnul Naruto, „co mám teda dělat?“. Juugo opět nadzvedl ramena.

„To je na tobě. Buď se budeš řídit jeho přáním a necháš se od něj odloučit nebo… nebo zůstaneš.“ Usoudil tiše zrzek.

„Ty si myslíš, že bych od něj dobrovolně odešel? Jenže… on řekl, že mě nechce vidět!“ opáčil Naruto nešťastně.

„A to je právě to, co se snaží namluvit nejen tobě, ale i sám sobě. On tě potřebuje, Naruto. Víc, než si myslíš, a víc, než je sám ochotný přiznat.“ Řekl Juugo. Naruto nad jeho slovy chvíli přemýšlel.

„Máš pravdu.“ Přikývl potom, „nemůžu ho teď opustit. Jenže slyšet to z jeho úst… tolik to bolí.“. Blonďák sklopil oči do země, zničená tvář se mu potáhla ještě hlubším stínem. Překvapeně zamrkal, když si ho najednou Juugo přitáhl do náruče. Zrzek nic neřekl, jenom ho objal a přitiskl k sobě. A Naruto věděl, že to je přesně to, co potřeboval. Vděčně zabořil tvář Juugovi do trička a horké slzy se vsakovaly do jeho látky. Celé tělo se mu chvělo vzlyky, za které se v Juugově přítomnosti vůbec nestyděl. Potřeboval to ze sebe dostat. A zrzavý chlapec jen mlčel, konejšivě ho objímal a nechal si máčet triko blonďákovými slzami. Chápal jeho bolest. Naruto nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl a brečel jinému klukovi v náručí, ale muselo to být hodně dlouho, protože když zase zvedl hlavu, slunce už se klonilo k západu. Jeho zakalené modré oči se setkaly s Juugovýma, které připomínaly svou barvou rubíny a byly tak hluboké a plné soucitu a porozumění. Byly to oči, které mu vlévaly do žil naději v lepší zítřky.

„Tak co?“ zeptal se šeptem Juugo a důvěřivě se s lehkým úsměvem díval do jeho azurových studánek, „co teď budeš dělat?“.

„Já… nemůžu v tom Sasukeho nechat. Miluju ho. Vrátím se zpátky do nemocnice.“ Odpověděl mu Naruto stejně tiše, ale rozhodným, pevným hlasem. Juugo spokojeně přikývl:

„Vím, že mu pomůžeš. Věřím ti, Naruto.“. Aniž by se nějak domlouvali, oba se naráz zvedli z lavičky. Naruto si Juugovým kapesníkem osušil mokré líce a vysmrkal se.

„Co… co řekneš Suigetsovi a Karin?“ zajímalo blonďáka.

„Něco si snad vymyslím. I když nemám rád, když jim musím lhát.“ Povzdechl si zrzek, „najdu nějakou výmluvu, proč s náma Sasuke a ty nepojedete na vodu. Teď je důležité, aby se z toho Sasuke dostal.“.

„Já vím.“ Přitakal Uzumaki. Nějakou dobu ještě mlčeli.

„Tak… mnoho štěstí, Naruto. Budu vám držet palce.“ Odvětil pak Juugo a snažil se o optimistický tón.

„Díky.“ Hlesl Naruto se staženým hrdlem. Juugo na něj ještě povzbudivě mrkl, než se otočil k odchodu. „Juugo?“ zavolal za ním ještě Naruto a zrzek se ohlédl přes rameno. „Děkuju ti.“ Zopakoval ještě jednou blonďák, i když teď se to vztahovalo k něčemu jinému.

O půl hodiny později stanul Naruto před prosklenými dveřmi nemocnice. Srdce mu splašeně a bolestivě naráželo do žeber, jeho postoj byl však pevný a odhodlaný. Nevzdá se Sasukeho. Bude bojovat, nezastaví se před žádnou překážkou. Slunce zapadalo a obloha se rozhořela oranžovým nachem. Krvavá červeň přecházela do meruňkových plamenů, barvy se střídaly jedna za druhou – červená, růžová, nafialovělá… Už nikdy nezapochybuje. Udělá všechno proto, aby svého milovaného přítele vysekal ze všech problémů. Dostane svého Sasukeho zpět za každou cenu! Naruto si v duchu přísahal, že bude klidně stát i proti celému světu, ale vrátí Sasukeho zpátky do normálního života.

Velkým oknem pronikalo do malé nemocniční místnosti dost světla zvenku, kde panoval jiskřivý letní den plný slunce a radovánek. Na židli vedle postele seděl mladý blonďatý muž a jasně modrýma očima hleděl na pacienta. Lékařské přístroje vrčely a pípaly, tiše, monotónně.

„Připadá mi to skoro jako tenkrát.“ Pronesl potichu blonďák a rozhlédl se po pokoji, „něco jako deja vu.“. Černovlasý muž mu však neodpověděl. Ani nemohl – byl totiž v kómatu. Naruto se znovu zaměřil na jeho obličej. Tak klidný a bezbolestný… „Nikdy jsem se tě doopravdy nevzdal.“ Zašeptal s nevyslovenou bolestí, „ani tehdy. Ani nikdy potom. Je to už tak dlouho… Vždycky jsem se držel stébla naděje. Naděje. To je zvláštní slovo viď? Tolikrát jsem si ho znovu a znovu opakoval. Možná, že kdybych tenkrát nevěřil, že nějakou naději mám, bylo by teď všechno jinak. Víš, kolikrát jsem za tu dobu proklel ten den, kdy jsem tě poprvé potkal? Nenáviděl jsem ho. Ale přesto… jsem pořád doufal. Koneckonců… bez naděje se nedá žít. Naděje umírá poslední.“.