Kapitola

Cítím palčivou bolest v každé části svého těla. Ruší mě to z mého blaženého spánku a nutí otevřít oči. Jsou těžká a padají zpět, avšak získávám nad nimi sílu a vytáhnu je co nejvýše. Chvíli trvá, než si přivyknou na tmu, která mě obléhá. Konečně plně procitám a uvědomuji si svou bolest. Zavyji a z dálky se ozývá odpověď. Nevím kdo nebo co to je, ale mám strach. Pokusím se vstát. Bolest se prohlubuje a mé tělo tvrdě padá zpět na zem. Jemně zvedám hlavu a snažím se přijít n původ té strašlivé trýzně. Vyjeknu úděsem. Po celém povrchu těla mám zabodány trny. Jsou obrovské, tmavě rudé, jako by byly naplněny horkou krví svých obětí, a připojují se na dlouhé, zelenavé šlahouny vedoucí do zamlklé temnoty.

Zkouším opatrně pohnout levou rukou. Ucítím ostré škubnutí, ale trn se ani nehne. Vím, že pokud se odsud chci dostat, musím tu bolest překonat. Pokrčím kolena a cítím, jak se trny napínají na šlahounech. Sednu si, čímž napnu i zbytek zarytý v rukou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Pozoruji znovu se zvedající hruď, abych uklidnil srdce, které mi tlouklo až v uších. Pomalu se stavím na nohy. Pod chodidly cítím pevnou hrudkovitou zem, která se však zdá jako příjemná masáž. Zaryji si nehty do dlaně a prudce vstanu. Pažemi mi projíždí neutuchající křečovitá bolest a z úst se derou vzlyky. Horké, pálivé slzy stékají po tváři a smáčí mé suché, opraskané rty. Zarývám nehty ještě hlouběji, abych jednu bolest nahradil druhou. Na polštářcích prstů cítím vlastní krev. Padám na kolena a automaticky před sebe natahuji ruce. Ty mě však neudrží a tváří narážím do půdy. Zkřivím obličej, ale donutím se vstát zpět. Po rukou mi stékají pramínky krve z velkých otevřených ran. Podívám se na odpadlé trny. Jsou pokryty zkrvaveným černým masem. Mým masem. Udělá se mi špatně a rozeběhnu se. Spodní trny se vytrhávají z mých končetin, ale já už nic necítím. Utíkám, aniž bych věděl kam. Běžím do naprosté temnoty. Nevím, co mě tam může čekat, ale věřím, že je to lepší, než tohle peklo. Slyším řev. Jako by se moje minulost opakovala v ozvěnách stále dokola. Najednou před sebou vidím keře. Jsou plné šlahounů a trnů čekajících na svou oběť. Není jiné cesty. Vbíhám do nich a snažím se nevnímat to utrpení, které mi způsobují. Škrábou mi obličej, hruď, končetiny. Rozrývají každý kousek ještě nedotčené kůže. Krvácím celým tělem. Začínám se cítit slabý. Nohy mě přestávají poslouchat. Kolena se podlamují a víčka znovu padají, jako bílá vlajka na bojišti.

Nemůžu se vzdát. Vybuzuji svůj adrenalin a běžím dál. Vtom uvidím světlo. Chci se zasmát, ale vyderu ze sebe jen nevábný hrdelní zvuk. Začíná se mi černat před očima. Ještě kousek… Vybíhám z pekel a slunce mi oslepuje oči. Bolí to, ale je to ta nejmilejší bolest, jakou jsem kdy poznal. Zamotá se mi hlava. Slyším tlumené výkřiky radosti ze všech stran. Nedokážu se udržet na nohou. Padám a pokryji se blaženou pokrývkou z trávy. Hladí mé rány a léčí je. Cítím to. Usmívám se. Je to za mnou, na chvíli si zdřímnu. Uvolním všechny svaly. Hlava padá na stranu a ruce rozevírají své křečovité sevření. Žiji. Já žiji. A v tom se ukládám k nekonečnému spánku. Bum, bum… srdce ustává. Hruď se za posledního dechu boří do zelenkavé podušky rudě zbarvené od mé krve. Ne každý boj za volností je vítězný.

Cesta ke svobodě je vždy trnitá. Michail Gorbačov