Kapitola 6

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

O měsíc později

Scarův vyzvědač předal informace, které měl a spěchal domů. Byla už noc a on doufal, že tam bude co nejdřív. V noci zříceniny a staveniště nevypadala ani trochu bezpečně. Najednou ze stínů vystoupilo několik postav v kápích stažených do očí a obklíčili ho.

„Kdo jste?“ zeptal se, i když tušil, co uslyší.

„Ty víš dobře, kdo jsme,“ řekl jeden. Vystoupil před ostatní a shodil si kápi. „A my víme, kdo jsi ty. Zrádce, který se tvářil, že patří k nám, a přitom celou dobu donášel tomu největšímu zrádci, který nemá ani jméno a Amestrijci“ to řekl takovým tónem, že to znělo jako nadávka „mu říkají Scar! Víš sám dobře, jaký trest za tohle Velmistr určil! Smrt!“ Ostatní jako na potvrzení vytáhli zpod plášťů nože a dýky. Vyzvědač se připravil k boji. Jen tak se nechat zavraždit přece jen nechtěl, i když už nějakou dobu tušil, že se něco takového stane.

Zaútočili. Prvním ranám se ještě vyhnul, jednoho nepřítele zabil a jiného zranil, ale bylo jich moc. Sesypali se na něho jako vosy a ubodali ho k smrti.

Ráno Mustang seděl ve své pracovně a věnoval se papírování, když se ozvalo zaklepání.

„Vstupte!“

Dveře se otevřely a vešel Scar.

„Mám nové zprávy, Mustangu. Ale nepotěší vás.“

Vůdce si povzdechl a odložil pero.

„Tak ven s tím.“

„Můj vyzvědač je mrtvý. Zdá se, že zjistili, že pracuje pro mě, a odklidili ho. Takže už něco vědí.“

Mustang se zamračil.

„To je zlé. Kdy ho zabili?“

„Nevím přesně, ale myslím, že někdy včera pozdě večer. Tělo jsem našel ráno na cestě mezi místem, kde bydlím já, a domem, kde žil společně s dalšími on. Zdá se, že si na něho počíhali, když šel ode mě. Byl mi říct, co zjistil, jako obvykle, a odcházel už spíš v noci než večer. Ráno bylo tělo už vychladlé, takže ho zabili krátce po tom, co odešel.“

Vůdce souhlasně přikývl.

„A řekl vám něco, co by se nám mohlo hodit?“

„Řekl. Ale nebude se vám to líbit. Víte něco o výzkumech mého bratra, díky kterým mám vytetované transmutační kruhy?“

„Vím. Zkombinoval naši amestrijskou alchymii s xingskou alkemií a mimo jiné tak i zvýšil účinnost transmutace. Váš bratr byl génius.“

Scar přikývl.

„Ano. Tak to bylo. Dlouho jsme si všichni mysleli, že byl jediný, kdo něco takového objevil. Ale jak se zdá, nebyl.“

„Cože?“

„Ta skupina má vůdce, kterému říkají Velmistr, a ten, jak se zdá, umí používat alchymii a zabývá se, nebo zabýval, podobnými výzkumy jako můj bratr.“

Mustang nasál vzduch mezi zuby.

„Tak to je opravdu nebezpečnější, než se zdálo. Myslel jsem si, že je to jen skupina fanatiků se zastaralým vybavením, ale jestli mohou mít takové schopnosti, takovou zbraň… Mít tady sektu je zlé, ale mít tady sektu disponující něčím takovým je ještě mnohem horší. Měli bychom si pospíšit. Nevíte, kde by tak mohl ten velmistr sídlit?“

„Mělo by to být někde v horách, nedaleko místa, kde věznili slečnu Shesku. Přesné místo neznám, ani on ho neznal, ale myslím, že bychom měli být schopni to najít.“

„Dobrá. Takže víme, kam asi jít. Ale nemyslím si, že by byl dobrý nápad jít tam s celou armádou. Jednak by si oni mohli všimnout dřív, než by se nám hodilo, že na ně jdeme, a jednak by to mohlo vyvolat nepokoje v zemi. Vzpomínky na občanskou válku jsou stále příliš živé.“

„Máte pravdu, Mustangu. Kdo tam tedy půjde? Já rozhodně. A vy?“
„Měl bych tam být. A vzal bych s sebou Havoca a majora Armstronga. Ale jestli s sebou brát i Ri… poručíka Hawkeye, to nevím. Nechci ji zbytečně vystavovat ohrožení…“

„Tak ji nechte, ať se rozhodne sama.“

„To by mohlo být nejlepší. Chtěl bych ji mít s sebou vždycky mi kryla záda a byla má nejlepší spolupracovnice, ale zároveň se o ni bojím. Zeptám se jí a uvidím. A vy, Scare? Vezmete s sebou někoho ze svých lidí?“

Ishbalan zavrtěl hlavou.

„Ne. Půjdu s vámi, měl bych jít, ale sám. S tou sektou bojovat musíme, ale nechci, aby zemřel jakýkoli jiný Ishbalan. Zemřelo jich už dost. Navíc si myslím, že to zvládneme i bez dalších lidí.“

„Kdybyste jim to ale řekl, šli by za vámi.“

„Já vím. Šli. Ale nechci to.“

„Jak myslíte, Scare. Chtělo by to vyřídit co nejdříve, ale dnes mám ještě práci, která nepočká,“ ukázal na papíry. „Takže to budeme muset chvíli odložit.“

Nakonec se odklad protáhl na několik dní. Lékař Shesce už sundal sádru, ale pásku si měla ještě nějakou dobu nechat. Mustang s Rizou byli u ní v knihovně a povídali si o tom, co všechno se už podařilo opravit, když dovnitř vstoupil Scar. Knihovnice se okamžitě přímo rozsvítila, rozběhla se k němu a objala ho. Sice ho to už nevyvedlo z míry tolik jako poprvé, ale pořád dost na to, aby to bylo vidět. Zvlášť pro někoho, jako byl Roy Mustang. Ale tentokrát Scar jeho pobavený výraz uviděl. Zamračil se a popošel k němu. Roy vytáhl z kapsy rukavici a nasadil si ji. Stáli proti sobě a měřili se očima.

„A DOOOST!“ vykřikl dívčí hlas. Oba se zarazili a podívali na Shesku. Knihovnice, která se mezitím vracela ke stolu ke své práci, došla mezi ně. Ruce měla založené v bok, mračila se a kdyby jí mohly z velkých, tmavých očí sršet jiskry, byli by oba už solidně popálení. „Jestli chcete bojovat, běžte si ven! Ale moje knihy nebude nikdo ohrožovat! Nikdo!“

Oba se zastavili a uklidnili. Sheska se na oba ještě jednou přísně podívala a odešla zase na svoje místo. Dořešili, co potřebovali, Mustang ji pozval, aby se někdy přišla podívat, jak stavby pokročily, a rozešli zase po své práci. Knihovnice se ještě chvíli dívala za Scarem. Cítila se u něho dobře a bezpečně. Začala si přát, aby s ním mohla trávit víc času.

Vrátila se zase ke svému stolu a zamyslela se. A náhle jí něco došlo. Cože to před chvílí udělala? Rozkřikla se na dva možná nejnebezpečnější lidi ve městě, z nich jeden je ještě k tomu Vůdce! Ouvej. Snad z toho nebude mít problém. Rozhodla se to s Mustangem při nejbližší příležitosti vyřešit.

„Nechtěl jsem vás rozzlobit, Scare,“ řekl Mustang, když vyšli z knihovny. „Ale ono opravdu vypadá tak komicky, když jste někdo, pro koho asi patnáct státních alchymistů nebyli protivníci, ale spíš oběti, kdo sám porazil homunkula – slyšel jsem, co vyprávěla Lan Fan, bylo to prý docela vyrovnané, ale zvítězil jste – a teď jste takhle nervózní jenom z toho, že se jí líbíte.“

Scar si založil ruce.

„Hlavně mě nechtějte zase zabít,“ zasmál se Mustang. „Jestli je to první žena, která se o vás zajímá, tak to chápu.“

Ishbalan se zase uvolnil.

„Ale je hezká, že ano?“ začal zase za chvíli Mustang.

Scar trochu nepřítomně přikývl. Vybavil si její veliké tmavé oči, důvěřivý pohled, a ten rozzářený výraz, když ho uviděla.

„To je…“

Roy se znovu zasmál.

„Jak na nás naběhla, když si myslela, že budeme bojovat ve její knihovně! Tedy, není to její knihovna, ale ona to tak bere a podle toho se také chová. Možná nemá žádné bojové schopnosti, ale nebojí se. A líbíte se jí. To mi můžete věřit. Měl byste s tím něco udělat.“

„Ale co?“

Mustang se zase dal do smíchu.

„Chcete ode mě radu? No, nevím… Když nejste schopný cokoli říct, jakmile se na vás jenom podívá, tak vážně nevím, co s vámi. Pro začátek by stačilo přestat se bát s ní mluvit. Není přece čeho. To někteří z ostatních se bojí, nebo aspoň dřív báli, vás. Včetně ní, pokud vím.“

„A pak se na mě zase podívá a…“

„Prostě s tím něco začněte dělat. Má vás ráda. Ale teď bychom konečně měli vyřešit náš hlavní problém. Můžete jet zítra?“

„Rozhodně. Je na čase. Velení předám Milesovi.“

„Dobře. Já s sebou beru Havoka a Armstronga. Vy jste svoje rozhodnutí nezměnil? Jedete sám?“

„Nezměnil. Nechci zbytečně vystavovat nebezpečí další lidi. A navíc to zvládneme i bez nich.“

Druhý den tedy vyjeli podle plánu. Vůdce s sebou nakonec vzal kromě Havoka a Armstronga i Rizu Hawkeye a několik dalších vojáků, většinou ostřelovačů. Z toho, co mu Scar o poloze cíle jejich cesty řekl, usoudil, že by se mohli hodit.

Nějakou dobu jeli stejnou cestou jako tehdy, ale kus před zříceninami města, kde byla vězněna knihovnice Sheska, odbočili do hor. Všichni měli maskovací pláště v barvě písku a kamene a Mustang nařídil, že nesmí být vidět nic bílého, nápadně barevného nebo lesklého, aby si jich nepřátelé nevšimli zbytečně dřív. Scarův vyzvědač sice tvrdil, že jsou sebejistí a žádné hlídky nemají, ale Mustang nechtěl nic riskovat. I koně museli být hnědí nebo nažloutlí, rozhodně ne bílí.

K večeru se utábořili na úpatí hor. Zříceniny města viděli zhruba nalevo od směru, ze kterého přijeli. Našli si místo ukryté mezi skalami, kde rostly i nějaké stromy. S amestrijskými lesy se to sice nedalo srovnávat, ale bylo to lepší než nic. Zavedli tam koně a protože ještě chvíli mělo být světlo, vydali se Scar s Mustangem na výzvědy. Nic, co by vypadalo jako vstup do hledaného sídla, sice nenašli, ale objevili náznaky toho, že tam často procházeli lidé a stezku vedoucí dál do hor. Mustang ji chtěl rozhodně co nejdřív prozkoumat, ale už se stmívalo, a tak se otočili na cestu zpět. Potmě by toho stejně moc nenašli, ale aspoň měli představu, kudy asi zítra pokračovat. V táboře se najedli z toho co vezli s sebou. Oheň nerozdělávali, aby si jich zbytečně někdo nevšiml. Pak si rozdělili hlídky a šli spát.

Ráno nechali dva vojáky hlídat, vzali si zbraně a nějaké zásoby a vydali se do hor. Stezku, které si všimli včera večer, snadno našli a vydali se po ní dál. Stále měli maskovací pláště. Skály tady měly podobnou barvu jako písek a suchá tráva ve stepi, takže se jim stále hodily. Postupovali poměrně pomalu, protože je zdržovalo pátrání po případných nástrahách. Někteří Amestrijci se zlobili, že zbytečně zdržují kvůli něčemu, co tam vůbec není, ale jen do té doby, než se Scar zastavil, poklepal tyčí na stezku před nimi a shora se zřítila lavina kamení, která by je určitě rozdrtila, kdyby udělali ještě těch několik kroků navíc. Jinde, už výš, kde šli spíš po římse a po jedné straně měli sráz a po druhé stěnu, se celý kus pěšina zřítil dolů. Hledat, jak to překonávají nepřátelé, se jim nechtělo, a tak major Armstrong vytvořil přes sesutou část most. Vyzdobit jej svými sochami mu ovšem Mustang zakázal. Major sice poslechl, ale tvářil se tak lítostivě, že mu Vůdce slíbil, že cestou zpátky si tady jednu sochu postavit může. Hned měl lepší náladu. Přešli most a pokračovali dál v cestě.

Když dorazili k místu, od něhož stezka vedla nahoru úzkou soutěskou, zastavili se, aby se poradili. Takové místo bylo skoro všem podezřelé. Jako stvořené pro to, aby je tam zaskočili a zničili, nebo proti nim něco vypustili shora, a oni by neměli prakticky možnost úniku. Ale jinudy jít nemohli, alespoň ne bez velkého využití alchymie, protože tam byly jen srázné stěny a propasti. A tak nastoupil na scénu zase Alex. Mustang ho pověřil, aby jim vytvořil něco jako římsu, položenou znatelně výš než dno soutěsky. Po té se vydali dál. Když byli kousek před polovinou úseku, ozval se rachot. Pod nimi se provalila obrovská kamenná koule a zřítila se dolů. Celá soutěska včetně římsy, na níž stáli, se přitom chvěla. O chvíli později kouli následoval příval vody. Bylo jí tolik, že jim hned došlo, že nejsou dost vysoko. Řítila se proti nim a hrozilo, že je smete i z vyvýšené římsy. Alex Louis Armstrong rychle vytvořil druhou, asi o dva metry výš, včetně několika schodů, po kterých vojáci vyběhli do bezpečí. Major sám už stál nahoře. Scar, který stál vpředu a schody měl stejně příliš daleko, se prostě chytil římsy nad sebou a vyšvihl se nahoru. Mustang ještě pomáhal nahoru Rize, když byla voda sotva pár metrů od něho.

„Pane!“ vykřikla poručík, oči rozšířené obavami o něho.

V poslední chvíli, když už mu voda podrážela nohy, se chytil podané ruky majora Armstronga. Ten se musel chytit výstupku skály, aby mu proud Vůdce nevytrhl nebo ho nestrhl s ním. Ale udržel se a vytáhl Mustanga nahoru. Vůdce byl sice mokrý a udýchaný, ale v pořádku. Zvedl hlavu.

„Málem jste mi utrhl ruku, majore. Ale děkuji vám.“

„Pane?“ Riza přišla blíž. „Co vaše rukavice? Nejsou teď…“

Roy se jen usmál, sáhl si pod kabát a vytáhl pouzdro. Otevřel je a vytáhl rukavice s vyšitým transmutačním kruhem. Přimhouřil jedno oko.

„Vidíte? Naprosto suché. Už jsem se poučil a trochu to vylepšil. V tomhle nenavlhnou ani když spadnu do vody.“

„To je dobře, pane.“ Pak pokračovali v cestě. V soutěsce se už žádná další překážka neobjevila. Pak skončila a stezka pokračovala dál. A potom náhle přestala. Stáli na plošince, po levé straně měli sráz, po pravé skálu a před nimi se tyčila jen holá stěna. Zastavili se.

„Buď to bylo všechno jen na odvedení pozornosti, budeme se muset vrátit a hledat jinde, nebo tady s tím má co dělat alchymie, pane,“ prohlásil Havoc.

Mustang chtěl souhlasit, když vtom třesklo několik výstřelů. Jeden amestrijský voják padl. Major Armstrong pohotově vybudoval kamennou stěnu proti směru, ze kterého střely přišly. Vůdce ale postřehl pohyb vysoko na skále i za nimi. Někdo si právě přebíjel pušku a odlesk slunečního světla od hlavně ho prozradil. Roy luskl prsty a cosi křičícího a hořícího jasným plamenem ze zřítilo dolů. Druhého přesnou ranou sestřelila Riza. Před nimi jich ale bylo víc. A nebezpečnějších. Alexova zeď se otřásla nárazem něčeho těžkého a rozpadla se. Vojáci se vrhli za jednotlivé balvany, aby se aspoň trochu kryli. Vzápětí uviděli, jak se na ně řítí kamenný projektil, nejspíš podobný, jaký předtím rozbil jejich zástěnu. Major Armstrong proti němu vyslal svůj vlastní, obě střely se srazily, roztříštily a jako sprška kamení zřítily do propasti mezi nimi.

„Mají alchymistu!“ vykřikl někdo z vojáků.

„Ano, už jsem si taky všiml,“ odpověděl trochu jedovatě Mustang.

Scar se zamračil. Už si všiml, odkud oba projektily přiletěly. Přeběhl na místo odkud na ně viděl lépe, položil levou ruku na balvan před sebou, vytvořil z něho několik podobných střel a vypustil je na vyhlédnutý cíl. Většina jich zasáhla. Část pevnůstky na vrcholu skalní jehly, kde se skrýval alchymista a několik střelců, se rozsypala, jeden nebo dva se zřítili dolů (pád do takové propasti nemohli přežít) a ostatní zůstali najednou téměř nekrytí. Mustang okamžitě využil příležitost a celé hnízdo vypálil. S několika zbývajícími nepřáteli se zatím vypořádala Riza a další dva ostřelovači.

Pak se znovu vrátili ke skalní stěně, před kterou končila stezka. Scar položil na stěnu tentokrát zase pravou dlaň a udělal do ní díru. Když si prach sedl, uviděli ,že stěna byla vlastně docela tenká, jen pár desítek centimetrů. Spíš jen maskování před nepovolanými. Za ní se černal poměrně prostorný vchod. Několik vojáků na Mustangův povel zapnulo baterky (ne všichni, nevěděli, jak dlouho je budou potřebovat, a tak museli šetřit), a pak všichni vešli dovnitř. Útok na záhadného Velmistra a jeho organizaci začal.