Kapitola 6

Anna se začala pomalu probouzet. Kde to jsem? Přes zavřená víčka cítila světlo. Bylo ticho až na jemný pleskavý zvuk a ona se zavrtěla v přikrývkách. Pomalu otevřela oči. Poznala prosluněný nemocniční pokoj. Ležela na boku čelem k židli pro návštěvníky, která byla prázdná. Stejně tak váza na květiny. Postupně si začala vzpomínat co se stalo. Vracela se pro svou zbraň, přepadli ji a zranili, chtěli aby přivolala-

V mžiku byla zcela probraná a prudce posadila na posteli. Rozhlédla se, po Mōretsunovi ani stopa. Trochu vydechla. Pokojem se stále nesl ten pleskavý zvuk. Vycházel z mezery mezi postelí a stěnou. Dřív než se do ní podívala, uvědomila si, že to není zcela mezera. Postel byla totiž postavena v jedné čtvrtině pokoje. Podvědomě věděla co uvidí. Ale stejně když uviděla více než půltunového pantera málem spadla z postele. Plácavý zvuk vydával jeho mrskající ocas. Ležel tam natažený a vypadal poněkud podrážděně. Anna pomalu vstala z postele a Mōretsuna se za skřípění posouvaného nábytku zvednul. Anna nevěděla jak začít, tak se prostě zeptala na věc, která ji nejvíc zajímala.

„Proč jsi mě zachránil?“ Panter se posadil a po chvíli odpověděl.

„Ty zemřeš mojí tlapou, hloupá.“ Anna se trochu usmála.

„A proč jsi zůstal?“

„Zprvu mě bavilo děsit lidi co tě chtěli navštívit a pak mi začali nosit docela slušné maso. Delší dobu už jsem si chtěl odpočinout.“ Slova podtrhl tím, že se protáhl po kočičím způsobu.  Anna se rozesmála a udělala krok k němu. Panter na ni podezřívavě pohlédl. Kunoichi k němu natáhla ruku a on zavrčel. Nezastavila se a on odhalil zuby. Anna na něj pohlédla výrazem „ale no tak“ a mlaskla. Mōretsuna se nakonec nechal pohladit. Když se ho Anna dotkla oba věděli, že teď už je to pouto skutečné. Žádný výmysl. Podrbala ho za obrovským uchem a démon začal potichu příst. V tu chvíli vešla do pokoje sestřička s flákem masa, zřejmě jím chtěla vykoupit svůj život. Zůstala stát jako přimrzlá a zírala na Mōretsunu, který se nechal drbat. Hned jak ji uviděl srazil uši dozadu a zavrčel. Sestřička vypískla upustila maso a vyběhla z pokoje ven. Mōretsuna maso zvedl a podíval se na Annu, jakoby čekal co udělá.

„Můžeš zmizet jestli chceš, je mi fajn.“ Panter se s hlasitým puf rozplynul. Anna našla v pokoji své oblečení a převlékla se. U postele měla dokonce opřenou svoji tyč. Pak zaváhala, věděla, že když vyjde ven bude muset čelit spoustě otázek ohledně Mōretsuny. A co teprve tým Moroi, nejspíš o ni měli strach. A bůh ví jak je na tom Kana, jestli se vůbec dozvěděla o démonovi. Nakonec pobrala všechny věci a vylezla oknem. Bylo jí jasné, že otázkách se nevyhne, alespoň je nebude muset řešit všechny najednou. Podle kalendáře byla mimo 3 dny. To znamenalo, že její přátelé ještě nemuseli být zpět, podle toho jak rychle vyrazili.

Měla pravdu, až za pár hodin uslyšela na chodbě před jejím bytem hádající se hlasy. Po chvíli rozeznala Moroie zvýšeným hlasem říkat „Nemůžete tam všichni jen tak vtrhnou. Tak SAKRA klid!“ Anna prudce otevřela a těsně dveřmi minula Kanu. Naskytl se jí zvláštní pohled na Moroie, který držel oba zbývající chuuniny. Vypadal trochu strhaně, jakoby se s nimi pral celou cestu. Když ji uviděl, oddechl si a pustil oba na zem. Vypadali, že jim spadl kámen ze srdce a Rai se jen chabě zasmál a zůstal ležet uprostřed chodby.  Jomei vstal a když na něj Moroi výhrůžně pohlédl radši o krok couvl. Anna se všem omluvila za svou hloupost, a za pár týdnů už na to nikdo nevzpomínal.

Méně zapomenutelným faktem byl Mōretsuna, který teď přicházel na každé Annino Kuchiyose. Pozitivní změna bylo to, že už se nesnažil ji zabít. Kdykoli se, ale přiblížil někdo jiný než ona začal hlasitě vrčet a chňapnul po každém, kdo přišel moc blízko. Kana se proto pravidelně nacházela co nejdál od něj, tudíž i od Anny.—

Bylo brzy ráno a Anna spěšně procházela ztichlou vesnicí. Nervózně si kousala ret, protože ji chtěl vidět Raikage. Netušila co bude chtít, nebo co provedla. Z přemítání ji vytrhl Rai. Oblečený v domácím, rozcuchaný a zívající vynášel bedny před obchod jeho rodičů. Anna na něj zamávala a zamířila k němu. Rai položil krabice a protáhl se. Vypadal jako by ho jen před několika málo minutami máma vykopala z postele a poslala pracovat. Když Annu uviděl taky zamával.

„Kam tak brzy? Nemohla si spát?“ Anna zavrtěla hlavou.

„Chce mě vidět Raikage.“

„Cos udělala?“

„Já nic!“ ohradila se rychle, „Přestaň se smát!“ dodala Anna, když jí došlo, že Raiovi zase naletěla. Pak se, ale musela taky usmát.

„Pomáháš v obchodě?“ zeptala se. Rai vzdechl a podíval se do výlohy, jestli se neblíží jeho matka. Ještě chvíli si povídali než Anna vyrazila dál. U Raikageho nebyla žádná fronta takže ji přijmul ihned.

„Jdeš pozdě.“ začal Kage. Anna chtěla namítnou, že nejde, ale když viděla zuřivé posunky Raikageho asistentky za jeho zády, radši si to rozmyslela.

„Omlouvám se, Raikage-sama.“

„Víš co je dnes za den?“

„Středa?“ Raikage ji zpražil pohledem a pokračoval.

„Dnes je to přesně rok, co jsi přišla do vesnice.“ Anna se zachmuřila. Už před dobou se rozhodla nepočítat dny, které tu strávila. Jistě, tušila, že už to bude rok, ale vždy když pomyslela na domov bodlo ji v hrudi.

„Po poradě s tvým vedoucím jouninem jsem naznal, že už je čas.“

„Čas na co?“ zeptala se Anna. Raikage zvedl hlavu od papírů.

„Na chuuninskou zkoušku.“ Anně vyjelo obočí nahoru a nevěřícně poslouchala, co bude dál. „Řekl jsem, že sám zhodnotím jak si pokročila, proto nepůjdeš na oficiální chuuninské zkoušky, letos v Zemi větru, ale dostavíš se dnes v poledne do Kumogakurské tréninkové arény.“

„Dneska?!“

„Máš s tím nějaký problém?“

„Co nějaký čas na přípravu?!“

„Buď na té úrovni jsi nebo ne. Konec debaty. A teď ven.“

„Ale-“

„Ven!“ Anna vyšla z kanceláře. Hodiny ukazovaly 6:16. To znamenalo necelých šest hodin. Měla sto chutí se rozběhnou na cvičiště, ale mozek jí říkal, že Raikage měl pravdu a navíc se před zkouškou nesmí moc unavit.

„Chuuninská zkouška!“ štěkla na Raie hned jak otevřel dveře. Zatvářil se nechápavě a tak pokračovala, „Dneska v poledne jdu na chuuninskou zkoušku! Raikage říkal, že sám posoudí, jestli na to mám. Taky mi to mohl říct dřív, necelých šest hodin! Co teď mám dělat? Nemůžu trénovat, abych nebyla unavená, ale jen tak sedět přece taky nemůžu! Já se-“

„Klid!“ Rai ji uchopil za ramena a mírně s ní zatřásl. „Hlavně nevyšiluj. Čtvrtý měl určitě důvod tě tam poslat. „

„Jak můžu nevyšilovat?!“

„Anno!“ zvýšil Rai trochu hlas a Anna se konečně trochu probrala. Zbytek času strávila pitím litrů čaje, který jí uvařila Raiova máma a pouze rozcvičovacím tréninkem s týmem.

V poledne již stála na kraji arény. Nikdy nebyla uvnitř, byla to veliká stavba a bojová plocha se nacházela až na vršku. Když shlédla dolů, zjistila, že je to několik metrů. Nejspíš motivace pro výhru. Kolem plotu se sešlo pár desítek lidí, kteří byli zvědaví, co se bude dít. Nakonec dorazil i Raikage a usadil se do jediného lože, které na cvičišti bylo. Pravidla byla jednoduchá. Uprostřed arény byl několika metrový červený kruh. Bojovat se mělo v něm, kdo z něj vystoupí jako první, prohrál. Měly proběhnout jen dva boje, v prvním bude Annin protivník genin, v druhém chuunin.

Když se Anna postavila na jednu stranu kruhu a o pár let mladší protivník na druhou, všichni ztichli. Raikage pokynul a boj začal. Blonďatý genin neváhal a vyslal raiton. Používal tedy klasický styl boje oblačných ninjů. Anna hbitě uhnula a složila pečetě:

„Kuchiyose no jutsu!“ ve vteřině se objevil Mōretsuna. Blonďák se zarazil. Mōretsuna se rozběhl proti němu a on bezděčně klopýtl dozadu a upadl. Panter se zastavil necelý metr od něj, chňapnul pro výstrahu a otočil se zpět k Anně. Jakoby si nechtěl někým takovým špinit drápy. Geninovi chvíli trvalo, než zjistil, že vypadl ven z kruhu. Anna stála na druhé straně. Byla ráda, že se Mōretsuna zastavil sám a nebyl zbytečný poprask. Pro ni až příliš lehké vítězství.

Za pár minut nastoupil druhý protivník. Tentokrát to byla žena, chuunin, starší než předchozí kluk. Anna poslala pryč Mōretsunu, v tomhle boji chtěla otestovat své schopnosti, ne jeho. Nepochybovala, že Mōretsuna by dokázal sejmout i slušnou řádku jouninů.

Boj začal, ale nikdo neútočil. Anna vždy čekala na útok, nikdy boj nezačínala. Teď ale neměla na výběr. Vypadalo to, že zásah bude bezchybný. Těsně předtím než bělovlasá kunoichi schytala Anninu plnou ránu se rozplynula. Změnila se ve zlatavý prášek, který odnesl vítr. Anna se rychle otočila. Dívka stála celá a nezraněná na druhé straně kruhu. Anna chtěla znovu zaútočit, ale tyč se jí roztekla v rukou. Nestačila se, ale divit, protože zem pod jejíma nohama se také roztékala. Propadla se do řídnoucí hmoty po kolena. Přepadla dopředu a najednou nemohla pohnout ani rukama. Svět kolem se začal také roztékat a kroutit. Anně to připomínalo obraz Výkřik, od Edwarda Muncha. Některé barvy bledly a jiné, ty ponuré, byly výraznější. Přesně jako na obraze. Ve chvíli jí došlo, že jde o genjutsu. Její protivnice se nesnažila to nějak skrýt. Musela si být jistá jeho silou, tudíž že se z něj Anna nedokáže dostat a ona bude moci zaútočit z venku. Černovlasá dívka se pousmála, její soupeřka dnes měla smůlu. Ona pro ni byla jedním z nejhorších soupeřů. Její specialitou bylo hromadění obrovského množství čakry do zbraně a následné vypuštění v ničivém úderu. Teď stačilo nahromadit čakru uvnitř.

Po několika vteřinách otevřela oči, klečela na své straně kruhu. Vše kolem bylo normální, žádné genjutsu. Anna nečekala, co bude dál a zaútočila. Světlovláska se Anně nablízko nevyrovnala, proto byl boj rychlý a jednoznačný. Anna se naposled rozmáchla tyčí a dívka ve snaze uhnout vykročila z kruhu. Byl konec. Uspěla.