Kapitola 6

„Za co mě kdo trestá?!“ Zaúpěl jsem a utíkal jsem domů. Po cestě jsem narazil na menší kavárnu. Vlezl jsem dovnitř, abych se alespoň na chvíli zahřál a pod představou, že si dám horký čaj, jsem se blaženě usmál. Rozhlédl jsem se po kavárně, hledajíc volné místo. Mé oči se střetli s uhlově černými. Jemně se usmál, tak jako to má poslední dobou ve zvyku a máchl rukou v gestu, pojď si sednout sem. Pomalím krokem s drkotajícími zuby jsem se vydal k jejich stolu. Seděli tam Neji obímající TenTen kolum pasu, Sasuke, který upíjel ze svého hrnku a červeno vlasá dívka s brýlemi, kterou jsem v životě neviděl. Všichni mne sborově pozdravili a já se k nim usadil.

„Naruto, co jsi dělal, že si tak mokrý? Ty sis nevzal deštník?“ Zeptal se mne starostlivě Sasuke.

„Asi jsem na něj doma zapomněl.“ Rozpačitě jsem se usmál. Můj pohled se stočil na červenovlasou dívku a s překvapením jsem zjistil, že na mne upírá svůj pohled a přitom se jemně usmívá.

„Ještě jsem neviděla, aby se náš malí Sasuke o někoho takhle staral.“ Její úsměv se ještě více rozšířil. Po podrobném prozkoumání jsem zjistil, že je to velice pohledná dívka. Měla na sobě bílou košili s jemným výstřihem, kterou měla zastrčenou do černé minisukně, ze stejné látky jako bylo její sako. Celí její komplet působil velice elegantně, důstojně a hlavně draze.

„Kdo je tu u tebe malí?!“

„Ty. Jo mimochodem jsem Karin Uchiha, manželka bratra tadyhle malého Sasukeho.“ Představila se mi a natáhla ke mě ruku. Též jsem se jí představil.

„Naruto, nenech se zmást jejím vzhledem, protože, i přes její vzhled je velice chytrá.“ Pravil mi s úšklebkem Uchiha.

„To byl kompliment nebo urážka?“ Nepřestávala se usmívat a vstala od stolu, vzala si svůj kufřík a upravila si své brýle.

„No nic děcka přestávka na oběd končí, musím zpátky do práce. Naru kdybys něco potřeboval tak mi zavolej.“ Podala mi svou vizitku. „Sasuke zaplať to za svojí švagrovou.“ A zmizela.

„To si dělá srandu už zase?“ Řekl rozhořčeně Sasuke a nepěkně se zamračil, zatím co Neji a TenTen se jen smáli. Jak přestávka na oběd, vždyť je půl čtvrté? Podíval jsem se na vizitku, co jsem od ní dostal. Ona je víceprezidentka největší právní firmy v Konoze, no vlastně v celém Japonsku.

„No nic mi asi taky půjdeme, máme něco na práci.“ Řekl Neji a významně se podíval na TenTen. Sasuke se jen ušklíbl. TenTen jen zrudla, vstala a vydala se ke vchodu.

„Jdem né?!“ Zahulákala od vchodových dveří. Neji se usmál a bez pozdravu odešel.

„A platit bude kdo?“ Povzdechl si Sasuke. Začal jsem se smát, ale můj smích byl přerušen bolestivým kašlem. Sasuke se na mne podíval a jak jsem dokašlal tak mi rozcuchal vlasy. Vstal a chytil mne za ruku a vytáhl mne na nohy.

„Pojď, jdem k nám nebo mi tady zmrzneš.“ Došli jsme ke kase a Sasuke za všechny musel zaplatit, až na mne já jsem si nic nedal. Vyšli jsme z kavárny a Sasuke mne stále držel za ruku. Alespoň, že už nepršelo.

„Sa-Sasuke už mne můžeš pustit.“ Řekl jsem mu zatím, co jsem šel za ním a on na mne jen otočil hlavu a usmál se.

„Vím, ale nechci.“ Svou hlavu otočil zpátky. Ze zápěstí mi sjel dlaní do té mé a propletl naše prsty. Já jsem se zmohl jen na červenání. Šli jsme mlčky, ale nám to tak vyhovovalo. Protože jedině tak jsme si mohli naplno užívat našich spojených ruk.

„Ty, Sasuke, kam to vlastně jdeme?“

„K nám. Vždyť jsem ti to už říkal.“

„Aha. K nám?“

„Ke mě, Itachimu a Karin.“

„Itachimu?“

„Bratr. Od té doby co nám umřeli rodiče, bydlím s ním a s Karin.“

„Promiň.“ A zahleděl jsem se na naše spojené ruce. Svůj stisk jsem zesílil v omluvném gestu.

„To nic. Kdybych nechtěl tak ti o tom neřeknu.“ Přesto, že to řekl, jsem z jeho hlasu poznal smutek. Raději jsem změnil téma.