Kapitola 6

Po okně stékal déšť. Husté provazce už od rána bičovaly vesnici. Seděl jsem na okně a přemýšlel nad svým bezútěšným osudem, nad nemilosrdnou volbou, kterou jsem měl co nevidět učinit. Byl jsem doma sám. Matka i otec byli na misi a Sasuke i přes nepříjemné počasí odešel ven za kamarády. Bylo mi smutno a srdce mi svírala úzkost. Už několik dní mi takhle bylo. A počasí za to rozhodně nemohlo… Z úvah mě vytrhlo naléhavé bušení na dveře. Probral jsem se ze své apatie a běžel jsem se podívat, kdo mě to shání. Otevřel jsem dveře. Na prahu stála parta malých kluků. Jeden z nich, blonďák se znakem vesnice na tričku, podpíral Sasukeho, který byl o něco bledší než obvykle a úplně promočený.

„Co se stalo?“ vyjekl jsem a vrhnul se ke svému bratříčkovi.

„Hráli jsme si u jezera a Sasuke uklouzl na jednom kameni a spadl do vody.“ Vysvětloval jiný kluk a podle znaků na jeho tváři jsem se domyslel, že je z klanu Inuzuka.

„Jsi v pořádku Sasuke? Bolí tě něco?“ ptal jsem se ho a trochu s ním zatřásl.

„No-noha.“ Vzlyknul Sasuke. Vzal jsem ho do náruče.

„Díky kluci, že jste ho přivedli domů.“ Kývl jsem na partičku.

„Jo, bez problémů…“ hlesnul ten blonďák a ustaraně po bráškovi pokukoval.

„Budeš v pořádku Sasuke!“ sliboval mu chlapec s náušnicí v uchu.

„Jasně.“ Pokusil se Sasuke usmát, „tak zatím…“

„Měj se!“, „Ahoj Sasuke!“, „Čau!“…

Kopnutím jsem zavřel dveře a přenesl Sasukeho do obývacího pokoje, kde jsem ho složil na pohovku. Opatrně jsem mu sundal boty, zasykl přitom bolestí. Jemně jsem mu prohmatal pravou nohu. Byla trochu nateklá, očividně vyvrknutý kotník. Díval se po mě vystrašeně, jakoby očekával, že ho budu plísnit za jeho nešikovnost. Přinesl jsem lékárničku a našel jsem tam nějakou mast proti těmhle zraněním, kterou jsem mu to namazal. Pak jsem mu kotník pevně převázal obvazy.

„Myslím, že za pár dní budeš ok.“ Konstatoval jsem tiše. Kdo ví, co bude za pár dní… Sasuke přikývnul. Třásl se zimou. Ze všeho nejvíc teď potřeboval horkou koupel. Opět jsem ho vzal do náruče a odnesl ho do prvního patra, do koupelny, a začal jsem napouštět vanu horkou vodou. Když byla dostatečně plná, otočil jsem kohoutkem do nulové polohy. Obrátil jsem se ke svému bratrovi a nasucho polkl. Potřeboval mě, musím to vydržet. Pomohl jsem mu se svléknout a položit se do vany tak, aby si nezmáchal obvazy na pravé noze. Snažil jsem se na něj pokud možno nedívat, ale nebylo to snadné. Jak jsem mu podával mýdlo, pohled mi nechtěně sklouzl do jeho klína. Samozřejmě, rázem mě polilo vzrušení a můj penis se probudil k životu. Přinutil jsem se odvrátit pohled a zhluboka jsem dýchal. Když jsem se mu dokázal podívat znovu do obličeje, překvapilo mě, že na mě zíral tázavým pohledem. Došlo mi, že jsem celou tu dobu v ruce pevně tiskl šampon, který už mi stékal po prstech, jak jsem ho drtil stiskem. Dělal jsem, že tu otázku nevidím a šamponem, který z tuby vytekl, jsem mu začal mýt vlasy. Bylo to úžasné, dotýkat se jeho vlasů. Bylo to úžasné, vymývat z nich pěnu a znovu ji tvořit. Bylo to úžasné, ale neuvěřitelně to bolelo. Uvědomoval jsem si, že je to možná naposled.

„Proč pláčeš bráško?“ ozval se zmateně Sasuke. V té chvíli jsem zděšeně zjistil, že to, co mi stéká po tváři, není pot.

„To nic…“ zamumlal jsem, ale nedokázal jsem příval slaných slz zastavit, ačkoliv jsem si zoufale mnul oči. Zatraceně! Sasuke se pokoušel mi odtáhnout dlaně z obličeje a podívat se mi do očí. Jak jeho snaha narůstala, přiblížil se svým obličejem blíž k tomu mému. Zaregistroval jsem to, až když se naše tváře skoro dotýkaly. Měl jsem to přímo před sebou. Ty nevinné uhlově černé oči, orámované dlouhými řasami a plné, nádherně vykrojené rty. Uvnitř mě cosi vybuchlo. Celá ta potlačovaná touha, všechny ty měsíce odříkání, všechny ty sny a přání se najednou prodraly na povrch. Políbil jsem ho. Jemně jsem se svými rty dotýkal těch jeho, mazlil se s nimi. Nezavíral jsem oči a on je taky nechal otevřené. No, v jeho případě spíš vytřeštěné. Viděl jsem v nich tu zmatenou otázku, ale nemohl jsem mu na ni dát odpověď. Dlaní jsem zajel k jeho zátylku a prsty propletl v jeho vlasech. Jazykem jsem mu přejel po zubech. Neměl je stisknuté, takže jsem se snadno dostal mezi ně. Nebylo místečka v jeho ústech, které bych neprozkoumal. Nebránil se, jen na mě šokovaně koukal a nezmohl se ani na slovo. Slepě jsem zapátral po osušce, opatrně jsem ho zvedl z vany a zahalil ho do ní. Pak jsem ho přenesl do svého pokoje. Položil jsem ho na postel jako porcelánovou panenku a sklonil jsem se nad ním. Znovu jsem ho začal líbat. Ruce se mi samovolně rozběhly po tom krásném nahém těle. Trhnul sebou, když mi ruka sklouzla do jeho klína, ale neprotestoval. Myslím, že o vztahu mezi muži neměl ani páru. Ale byl mladý, příliš mladý, než aby dokázal fyzickým dotekům vzdorovat. Nevím, co mě přimělo takto jednat. Snad všechna ta úzkost, ten strach a smutek, všechna ta bolest a vědomí, že brzy má všechno skončit… S uspokojením jsem cítil, jak se pod mojí dlaní jeho penis napřimuje a jemu uniká první zasténání. Přitiskl jsem mu rty ke krku a laskal jsem kůži, kterou jsem tak bezmezně miloval a Sasukeho vzdychání bylo stejně opojné jako droga. Přesto jsem nedokázal přestat brečet. Ani nevím, proč jsem vlastně plakal, ale nedokázal jsem to zastavit. Přetáhl jsem si přes hlavu tričko, svlékl jsem si kalhoty i spodní prádlo a přitiskl jsem se k Sasukemu tělo na tělo. Zalapal po dechu a dech se mu zrychlil, jak cítil ve slabinách mou erekci. Zasypával jsem jeho hruď jemnými polibky, dráždil jsem jeho bradavky prsty i jazykem, vychutnával jsem si ten pocit, jak se ke mně sám od sebe tiskne, jak se o mě otírá a sténá, protože mu to velil instinkt, potřeba. A celou tu dobu mu na hrudník kapaly mé slzy. Díval jsem se na jeho obličej, na to, jak přivírá oči a po tváři se mu rozlévá červeň a věděl jsem, že si ho nedokážu vzít, i když se mi takhle přímo nabízel. Nemohl jsem mu to udělat, i když jsem chtěl, strašně moc jsem ho chtěl, okusit jeho těsnost, tak hrozně jsem toužil být jeho prvním. Ale nešlo to. Protože to byl můj bratr. Nakonec jsem nás oba přivedl k vyvrcholení a místo abych si vychutnával tu slast, která procházela celým mým tělem, jsem se díval na to, jak prožívá svůj první orgasmus on. Protože jsem věděl, že to vidím poprvé a naposledy. Sasuke se ke mně přitulil a já jsem nás oba přikryl dekou. Na jeden den toho na něj bylo až moc, brzy vysíleně usnul. Pláč mě docela přemohl. Neudržel jsem vzlyky, zrovna tak jako jsem nedokázal udržet na uzdě sebe. Udělal jsem to, co jsem nikdy udělat nechtěl. Ublížil jsem mu. Ne fyzicky. Ale psychicky jsem ho pravděpodobně poznamenal na celý život. Jsem zrůda. Odporná zrůda, která dokázala zneužít svého vlastního nezletilého bratra. Nenáviděl jsem se. Hrozně. Přísahal jsem, že ho budu chránit a zatím jsem ho sám zranil ze všech nejvíc. Nezasloužil jsem si s ním ještě někdy být. Nezasloužil jsem si zůstávat ve vesnici… V tu chvíli jsem se vnitřně rozhodl.

„Proč bráško, proč?!“ vzlykal a slzy mu smáčely tvář. Tvář, kterou jsem miloval… a zradil.

„Pošetilý malý bratříčku…“ pravil jsem ledově, „jestli si přeješ mě zabít, tak mě nenáviď, zhnus si mě a přežij nehezkým způsobem. Pak běž, běž a přilni k životu. A pak, jednou, až budeš mít oči jako mám já, tak teprve přijď.“

Samozřejmě že jsem ho nedokázal zabít. Nezbylo mi nic. Vůbec nic. Jen malá, nepatrná naděje, že můj bratr, kterého jsem miloval celým svým srdcem a duší, přežije a bude vyrůstat jako chlapec, který přežil vyvraždění klanu Uchiha. A třeba… jednou… až mě zabije, ho budou oslavovat jako hrdinu. Mohl bych si přát víc? Odpusť mi Sasuke. Tolik mě to všechno mrzí… strašně moc. Ale ty to dokážeš. Vím, že budeš žít. Věřím, že jednou budeš nejlepší ninja v celé vesnici. Promiň mi, že jsem ti ublížil. Nikdy jsem to nechtěl. A navždy… navždy budeš mít v mém srdci první místo. Protože jsi můj bratr a miluji tě od první chvíle, co jsem se ti podíval do tváře. Vždycky budeme v první řadě bratři, teprve až potom nepřátelé. Lituji, že jsem s tebou strávil tak málo času. Nikdy tě doopravdy neopustím… Až tě někdy v noci přepadne smutek, zavolej do tmy moje jméno. Zaposloucháš-li se a zatajíš-li dech… uslyšíš, jak ti tiše šeptám odpověď…