Kapitola 6

„Jsi nervózní?“ zeptal se Kiba Naruta, když ten nepokojně poposedával na lavičce.

„Trochu.“ Přiznal Naruto, „co když to zvořu?“.

„Tak to zvořeš no.“ Odpověděl za Kibu Shino.

„Nehrajeme ligu Naruto.“ Ujistil ho Shikamaru a rozdával dresy.

„Já vím… ale co když se mi podaří nějakej trapas, nějaká blbost?“ bědoval Naruto, zatímco si oblékal dres.

„O to tu přece jde ne?“ usoudil Kiba s úsměvem, „zablbnout si. Odpočinout si na chvíli od toho učení…“. Naruto se nepřesvědčivě rozhlédl po tělocvičně. Na lavičkách okolo zdí se tísnilo aspoň tak padesát studentů, vesměs z vyšších ročníků. Hloučky uhihňaných holek ukazovaly na hráče a něco si se smíchem špitaly, skupinky kluků povzbuzovaly své favority a hlasitě se mezi sebou bavily.

„Tým číslo jedna a číslo tři nástup!“ rozlehlo se mezi vším tím hlukem volání tělocvikáře.

„Tak jdem.“ Žďuchnul do Naruta Kiba a vstal společně s Shikamarem, Leem a Nejim. Jejich protivníkem byl tým třeťáků. Shikamaru si podal s druhým kapitánem ruku a začala hra. Vcelku musel Naruto uznat, že to bylo lepší, než čekal. Ne že by ti kluci byli nějaká párátka, naopak, basket jim šel dost dobře. Šlo spíš o to, že se Naruto obával nějaké hlouposti, co by mohl provést v nervozitě před tolika vrstevníky. Ale naopak zjistil, že ho bouřlivé skandování, povzbuzování a častý potlesk vedou k lepšímu výsledku než obyčejně. Nevedli si špatně. Ač měli silného soupeře, podařilo se jim nastřílet pět košů a nakonec těsně vyhráli pět čtyři. Strženi euforií a jásáním tělocvičny si plácli a Naruto cítil, jak mu tělem proudí adrenalin, když se šli posadit zpátky na lavičku.

„To je ono!“ vítal je Shino na střídačce a Naruto sebou praštil vedle něj. Odehrálo se několik dalších zápasů, které Naruto příliš nesledoval. Hráli ještě třikrát, jednou se čtvrťákama, pak s další třídou třeťáků a s opět se čtvrtou třídou. Proti jedněm čtvrťákům vyhráli, u těch zbývajících dvou jim však vítězství uniklo. Naruto si přitáhl pití, aby doplnil tekutiny a po očku přitom sledoval další nastupující tým, se kterým měli hrát teď. Druháci. Vzápětí se málem zalknul, když ve skupině druhého ročníku identifikoval Sasukeho.

„On hraje i Uchiha?“ vyheknul a vykašlával tekutinu z plic. Shikamaru mu solidárně zabušil do zad.

„No… jasně. Vždyť přece chodí do basketového kroužku ne?“ pokrčil rameny Kiba a šlehnul po Sasukem nepřátelským pohledem, „mám takový dojem, že s nima teďka hrajem co?“. Naruto měl zvláštní pocit. Najednou cítil ještě větší nervozitu než na začátku prvního zápasu. Měl pocit, jakoby se mu všechny vnitřnosti kroutily jako hadi a srdce se mu rozbušilo rychleji, než by mělo. Zoufale se ohlédl po Shinovi, aby ho vystřídal, ale ten byl zrovna někde v šatně a tak neměl na vybranou, když je tělocvikář přivolal na plac. Shikamaru si opět stiskl ruku s kapitánem druhého družstva, byl jím nějaký neznámý kluk, o kterém se později dozvěděl, že se jmenuje Kidoumaru. Hra začala. Naruto zjistil, že se nedokáže na hru pořádně soustředit. Přinutil se dávat pozor, ale když chytil od Kiby míč, do cesty se mu připletl Sasuke. Očividně uměl hrát basket velice dobře, protože Narutovi blokoval všechny cestičky a neustále mu byl v patách, buď za ním, když Naruto dribloval blízko čáry nebo naopak mu bránil v přihrávce někomu dalšímu. Tým druháků byl velice sehraný. Kromě Sasukeho a Kidoumara tam byl ještě Suigetsu a dva další kluci, které Naruto neznal, ale všichni uměli skvěle spolupracovat a zjevně navzájem znali svoje pohyby, protože si dokázali skvěle přihrávat. Sasuke využil chvilkové Narutovy nepozornosti a přebral mu míč. Chvilku s ním dribloval, vyhnul se Nejimu, přihrál Suigetsovi, ten zas nahrál Kidoumarovi, který vzápětí trefil koš. Zakrátko vedli druháci čtyři jedna. Naruto se snažil dostat míč na nepřátelskou polovinu, ale Uchiha ho vždycky nějak zablokoval. A jak se pokaždé s černovlasým chlapcem přiblížili na vzdálenost několika centimetrů, cítil vždycky Naruto slabou vůni čokoládové Axy, samozřejmě však smíšenou s pachem potu. Ta vůně na něj měla zvláštní vliv, jakoby mu vždycky dokázala vytěsnit z hlavy myšlenky na hru. Když ho Sasuke opět obral o míč, Naruto se na chvilku zastavil a neběžel za ostatními na druhou polovinu hřiště Sasukeho zastavit. Díval se na černovlasého chlapce a najednou si na něm všímal zvláštních věcí. Třeba že má na krku koženou šňůrku, tudíž nosil nějakej přívěšek. Naruta docela zajímalo, co to asi je. Nebo že když běhá, lepí se mu tričko na zpocené tělo a zvýrazňuje jeho štíhlou postavu. Nebo že mu vlasy v zátylku trčí v zajímavém účesu, třeba používal gel na vlasy? Jak se mu hrudník rychle zdvihal se zvýšenou fyzickou námahou. Nebo že má skvěle vykrojené plné rty, teď zrovna pootevřené a zřejmě musely být horké na dotek, koneckonců mu muselo být vedro. Narutovi taky bylo zrovna vedro a kdyby nebyl tak zamyšlený, došlo by mu, že je mu mnohem víc teplo, než by mělo být při sportovním zápase.

„Co to děláš Naruto?!“ křiknul na něj vztekle Shikamaru a Naruto se trhnutím vrátil do reality. Úplně zapomněl, že je pořád na zápase a zjistil, že v telocvičně na něj většina lidí nechápavě zírala. Začervenal se a opět se zapojil do hry. Ale jestliže si předtím vedl v téhle hře nesoustředěně, teď už to byla katastrofa. Míč mu prokluzoval z dlaní, několikrát ho ani nechytil a když měl příležitost střílet, minul koš. Nakonec utrpěli zdrcující prohru dva ku osmi. Celí sklíčení se vrátili na lavičku.

„Zatraceně! Jakto, že nás takhle utřeli zrovna druháci?!“ soptil Kiba, naštvaně sebou praštil na lavičku a zlostně pozoroval vítězný tým.

„Jsou dobrý, parchanti.“ Zamračil se Neji.

„Jo, ale my jsme taky!“ rozčiloval se Kiba, „jaktože jsme se nechali takhle porazit? A vůbec, Naruto, cos to tam proboha dělal s tím Uchihou?! Vždyť ti sebral každej míč!“.

„Promiň.“ Omlouval se Naruto.

„Hej a na cos prosím tě myslel, když jsi tam tak stál jako solnej sloup?“ vyptával se Lee nabručeně.

„Já nevím, jsem už trochu grogy.“ Skousl si Naruto spodní ret, protože přiznat pravdu by byla sebevražda, „trochu jsem vysadil. Říkal jsem vám, že to určitě zvořu.“. Naštěstí do něj kluci už pak dál nerýpali. Naruto byl sám dost zmatený. Co se to s ním dělo? Sasuke Uchiha byl jeho nepřítel. Choval se arogantně a Sakura do něj byla celá blázen. Tak jak mohl proboha přemýšlet nad tím, jak má vykrojené rty? Tady se dělo něco moc divného…

„Hej Naruto! Mohl bys mi pomoci uklidit ty lavičky?“ zvolal tělocvikář na Naruta, který se pomalu šoural za davem, jež se valil z tělocvičny.

„No… jistě.“ Souhlasil Naruto a vrátil se zpátky. Spolu s učitelem odnášeli dřevěné lavice do nářaďovny. Bylo po zápase. Jejich tým se umístil na šestém místě z osmi, což ještě nebylo tak hrozné, jak uznávali i ostatní. Víc než vlastní umístění však Kibu, Shikamara a zbytek družstva štvalo, že tým druháků, se kterým utržili tak drtivou prohru, byl na prvním místě. Odnést všechny lavičky trvalo těm dvěma dobrou čtvrthodinu, jelikož byly všechny těžké a tělocvična byla velká. Konečně ho učitel s poděkováním propustil. Naruto se plížil do šatny a těšil se na sprchu. U vchodu do tělocvičny stál Sasuke, stále ještě v propoceném dresu a v obklíčení houfu dívek, mezi nimiž poznával i onu červenovlásku, se kterou se setkal před týdnem na chodbě. Prošel kolem toho štěbetajícího hloučku a v šatně zamířil ke své skříňce, aby si vzal sprchový gel a ručník. Bylo tam už všehovšudy jenom pár lidí, většinou si kluci s hygienou pospíšili. Mezi čekajícími byl i Kiba, už oblečený a s batohem přes rameno.

„Hele Naruto, nebudeš se zlobit, když dneska půjdu dřív? Musím jet do města, vyřídit si průkazku na MHD, pak musím vyvenčit Akamara a na zejtra máme ještě fůru úkolů…“ zeptal se ho.

„Ne, to je v pohodě, klidně jeď.“ Ujistil ho blonďák, zatímco ze sebe shazoval oblečení.

„Tak fajn. Uvidíme se zítra jo? Zatím čau.“ Rozloučil se s ním Kiba a odspěchal. Šatna se postupně vyprázdnila úplně a nakonec v ní zbyl jenom Naruto. Protože neměl po škole co na práci, rozhodl se si dopřát delší sprchu než jindy a s potěšením na sebe nechal crčet proudy vody. Slyšel, jak se dveře šatny otevřely a zavřely, jak někdo vešel dovnitř, ale nevěnoval tomu pozornost. Slyšel klapnout dvířka otvírané skříňky a pak šustění oblečení. Otočil se, aby viděl, s kým nyní sdílí šatnu a téměř zaúpěl. Byl to samozřejmě Sasuke, který se očividně osvobodil ze spárů roztoužených fanynek. Svlékal si tričko a jak ho přetahoval přes hlavu, Naruto se díval na jeho odhalená záda. Sasukeho pokožka byla o pár odstínů bledší než Narutova, to jí však neubíralo na neodolatelnosti. Černovlasý chlapec zřejmě vycítil pohled v zádech, protože se otočil k Narutovi čelem. Blonďák měl teď na očích jeho odhalený hrudník. Páni, ten kluk musel chodit do posilovny, jenom samotný basketbal by nestačil, aby si dokázal vypracovat takhle skvělé tělo. Na krku se mu na černé kožené šňůrce houpal růžový kamínek. Naruto nemohl odtrhnout pohled, což samozřejmě muselo vyvolat u druhého chlapce reakci.

„Na co tak zíráš?!“ zamračil se Sasuke a Naruto vyšplhal očima k jeho obličeji.

„Na nic.“ zalhal a odvrátil se. Polilo ho horko, které nemělo vůbec nic společného s teplou vodou, která na něj chlístala ze sprchy. Otočil se k černovlasému zády a neodvážil se obrátit, dokud si nebyl zcela jistý, že Sasuke zalezl do vedlejší sprchy a dokud neslyšel šum vody. Páni, to se mu teda zase povedl trapas. Ale jak to ten Uchiha dělal? Jak se mu vždycky povedlo ho tak znervóznit? To snad musel být nějaký zvláštní dar nebo co. Naruto otočil kohoutkem a voda přestala téct. Sáhl po svém ručníku a osušil se. Vyšel ze sprchového kouta a natáhl si trenky a džíny. V tu chvíli slyšel, jak nedaleko od něj Sasuke zastavil vodu a zaslechl vrznout dvířka. Jejich sprchy totiž neměly žádné odporné gumové závěsy, ale aby poskytly aspoň částečné soukromí, byla u každého sprchového koutku taková bílá vrátka, podobná jako u zkoušecích kabinek v obchodech, ale nižší, takže přes ně mohl sprchující se vidět, ale ostatní v šatně z něj viděli jen nohy někam pod kolena a pak tělo zhruba od prsou výše. Naruto ustrnul v půli pohybu a důsledně se díval jinam, když se Sasuke otíral bílou osuškou, ale zároveň hořel podivnou touhou celou tu scénu sledovat a navzdory tomu, že byl ještě rozpálený z horké sprchy, po zádech mu přebíhaly lehké mrazivé vlny, ze kterých byl obzvlášť zmatený.

„Hej, není ti něco?“ zaslechl vedle sebe sametový Sasukeho tenor. Uvědomil si, že už víc jak minutu stojí a tričkem napůl navlečeným a zírá pořád na jedno místo – muselo to vypadat podivně. Chtěl odpovědět, ale jakmile se otočil k černovlasému chlapci vedle sebe, nemohl si nevšimnout, že má Sasuke kolem boků obtočený jen ručník a z vlhkých havraních vlasů že mu na hrudník stékají kapičky čiré vody, které v jemných praménkách sjížděly po té mléčné pokožce. Jeho bradavky byly v chladu šatny ztuhlé a jak se Sasukeho hruď pravidelně zvedala v rytmu dýchání, pramínky vody se střídavě leskly. Byla to podivně smyslná podívaná a Naruto najednou se zděšením cítil známky rostoucího vzrušení.

„J-já…“ zakoktal a mrazení v zádech se proměnilo v ohnivé vlny vášně, vysílající do jeho těla naprosto absurdní, ale zároveň neuvěřitelně lákavé impulsy po Uchihovi skočit a přitisknout se k němu tělo na tělo. Jen při pouhé takové myšlence se Narutovi srdce rozběhlo takovou rychlostí, že mu div neprorazilo díru v hrudníku. S hrůzou si uvědomil, že je vzrušený a cítil nepříjemný tlak, jak mu jeho erekce napínala v rozkroku džíny. Sasuke se do jeho tváře chvíli zmateně koukal. Něco z toho, co Naruto cítil, se evidentně muselo zrcadlit v jeho obličeji, protože černovlasý chlapec vzápětí sklouzl očima z Narutovy tváře níž a v očích mu svitlo pochopení, když se znovu vytřeštěně podíval Narutovi do obličeje. Blonďákovi se do tváří nahrnul příval krve, prudce popadl svůj batoh a rychle utekl z šatny.