Anime a manga fanfikce

    Zbytek týdne byl podobně ambivalentní, jako jeho začátek. Harvey se i nadále choval nezvykle mile, dokud samozřejmě nedošlo na nějakou Mikovu chybu či špatné rozhodnutí. Možná byl přístupnější v obvyklých situacích, zjevně ale odmítal Mika slepě protěžovat, což mladšímu muži plně vyhovovalo. Potkal dost protekčních spratků – zejména od té doby, co pracoval jako koncipient – na to, aby se toužil stát jedním z nich.  

    „Tak co, kdy už kolem sebe přestanete tancovat?“ nevydržela to Donna v pátek odpoledne. Sledovat Mika, který se mohl přerazit, aby Harveymu vyhověl v čemkoliv, na co si právník zrovna vzpomněl, a zároveň se až příliš snažil chovat normálně, bylo sice zábavné, jenže všeho moc škodí. Harvey zvedl hlavu od papírů před sebou, a věnoval jí lehce podrážděný pohled. 

    „No no no, tohle na mě nezkoušej, na štěně to možná platí, na mě ne,“ zavrtěla odmítavě hlavou. Kdykoliv na onen vypjatý večer během posledního týdne přivedla řeč, řekl jí Harvey, že se o tom nechce bavit, a Donnu už to vážně nebavilo. 

    „Mám tě vyhodit, abys mi s tím dala pokoj?“ povzdychl si melodramaticky a odložil pero na stůl. 

    „Asi budeš muset. Ale neboj, Mike mě určitě rád nahradí,“ mrkla na něj. Harvey si promnul spánky, jakoby přemýšlel co říct, jen aby ji konečně umlčel. Nakonec se rozhodl pro jinou taktiku. 

    „Nevím, jestli jsem neudělal chybu,“ přiznal, a Donnu jeho upřímnost překvapila. Čekala, že se bude vykrucovat, mlžit a snažit se za každou cenu vyhnout jasným odpovědím. 

    „V čem?“ zeptala se spíš z povinnosti, samozřejmě věděla, na co naráží. 

    „Když jsem mu řekl, že o tom popřemýšlím. Nechtěl jsem mu dávat falešné naděje, jen mi to v tu chvíli přišlo…“ hledal správné slovo, ale žádné mu zjevně nevyhovovalo. 

    „Harvey, myslím, že by to bylo fajn,“ usmála se Donna. 

    „Nevím, je to… cože?“ zarazil se, když k němu přes nával jeho vlastních myšlenek dorazila její slova. 

    „Kdybys tomu dal šanci, myslím, že by to bylo fajn,“ pokrčila rameny, jakoby jen řekla, že je venku zataženo. 

    „Proč?“ 

    „Protože ti na něm stejně záleží, akorát si nechceš přiznat, jak moc,“ oznámila mu suše zrzka. 

    „Můžu vědět, jak jsi na tohle přišla?“ tvářil se snad i trochu uraženě, jenže by to nebylo poprvé, co by Donna měla v něčem takovém pravdu. 

    „Zastal ses ho před Louisem, pohádal ses kvůli němu s Jessicou a málem přišel o práci, velmi aktivně ses zajímal o to, co se s ním dělo, když sis všimnul, že není ve svojí kůži, nechals ho na sebe řvát…“ počítala na prstech, načež mu věnovala všeříkající úsměv. 

    „Dobře,“ pronesl rezignovaně. Kdyby to popřel, lhal by nejen Donně, ale především sám sobě. 

    „Výborně. Kdy mu to řekneš?“ naklonila se zájmem hlavu na stranu. 

    „Donno… to není tak jednoduché,“ znělo to až zoufale jako prosba, aby ho nechala být, ale toho se ledva nedočká. 

    „Má tě rád, a tobě na něm záleží dost na to, abys kvůli němu obětoval svoji kariéru a pověst. Harvey, znám tě dlouho, a nevybavuju si moc situací, které by byly jednodušší než tahle.“ Chápala, že ho to děsí – celá premisa, že by si měl někoho pustit takhle blízko, mu byla jaksi cizí, to Donna věděla až příliš dobře. Ale hrom ať do ní uhodí, jestli do něj teď, když je sám na vážkách, nestrčí, aby udělal aspoň jednou ve svém osobním životě správné rozhodnutí. 

    „Jestli to nevyjde, tak o něj přijdu – nadobro,“ podíval se na ni, a peklo muselo zamrznout, protože měl v očích jasně čitelné obavy, snad i strach.       

    „Vždyť je to Mike, vy dva jste jak Kirk a Spock, nerozdělila by vás ani černá díra,“ usmála se. Mike sice nebyl splachovací, ale i on musel vědět, jak vzácné je narazit na takhle kompatibilního jedince. Harvey ho urazil, zranil, vysmíval se jeho naivitě, a Mike se na něj pokaždé naštval, jen aby mu nedlouho poté odpustil a začali se popichovat nanovo. Donna vlastně nevěděla, co oba řešili, vždyť se chovali jak manželé prakticky od začátku, chyběla tam jenom ta postel. Dokonce si kvůli tomu Harveyho v minulosti občas dobírala. 

    „Já v tomhle prostě nejsem dobrej,“ přiznal a zapřel se do křesla. 

    „Nemůžeš být ve všem, stačí že seš vynikající právník, máš originální interiér, výbornej exteriér a ještě smysl pro humor, člověk by řekl, že ti to bude stačit,“ mrkla na něj, a věděla, že tohle ho donutí se usmát. Nemýlila se. 

    „Nevím, co mu mám říct…“ a vážně vypadal jak páťák bezradný nad tím, jak oznámit doma pětku z matiky. 

    „Harvey Reginalde Spectere, je ti…“ zarazila se uprostřed věty, protože si uvědomila, že stojí na okraji minového pole, přes které jít rozhodně nechtěla, „…dost na to, aby ses uměl vyjádřit. Nehledě na to, že seš právník, a Mike není idiot, tak to nějak kulantně zabal, to ti přece jde.“ 

    „Máš pravdu,“ řekl, načež se zrzka rozzářila jako sluníčko. Zpracovala Harveyho; další zářez na pažbě. 

    „Takže kdy?“ zeptala se znovu. 

    „Večer?“ pronesl s jistou nadějí, že to snad Donnu uspokojí. 

    „Fajn. Zavolej mi, jak to šlo. A mimochodem: nemáš zač,“ mrkla na něj, než ho nechala v kanceláři o samotě. Mohla si pogratulovat, teď už jen vybrat, jakou přiměřeně drahou věc bude od Harveyho chtít, až dojde na slova díků. 

    Mike byl dokonale vyčerpaný. Nejenže se poslední týden snažil Harveymu splnit všechno, co mu na očích viděl, Louis se pravděpodobně rozhodl, že když ho nemůže vyhodit, tak ho alespoň zničí. Objem práce, kterou na něj házel, byl monumentální, ale Mike by radši pár dní nespal, než aby s tím otravoval svého nadřízeného.  

    Užíval si výjimečných chvilek klidu, které trávil téměř výhradně ve společnosti staršího právníka, ale jinak neměl čas uvažovat nad čímkoliv jiným, než nad ne/legálností vnitřních směrnic firmy, která pravděpodobně na jejich základě neprávem vyhodila jednoho ze svých zaměstnanců. Svým způsobem odreagování uvítal, kdyby ho neměl, asi by se za ten týden zbláznil. 

    Snad i proto, když ho Harvey v pátek večer v podstatě odtáhl z kanceláře, ho nenapadlo, že by to mělo co dočinění i s něčím nepracovním. Dokud ho Harvey bez jakéhokoliv vysvětlení nenacpal do svého auta, které zastavilo až u něj doma. Celou jízdu mezi nimi nepadlo jediné slovo a Mikovy pokusy něco vyčíst z Harveyho výrazu nebo jeho řeči těla selhávaly. Čím blíž byli, tím nervóznější Mike byl. Řekne mu ještě v autě, že nemá zájem, a nechá Raye, aby ho odvezl domů? Tenhle scénář padl, když už byli oba ve výtahu. Zatraceném soukromém výtahu, který vedl přímo do Harveyho bytu, ale vlastně to ani moc nevnímal.  

    Z transu ho vytrhl Harveyho hlas vyslovující jeho jméno. Donutil se trochu soustředit, než se zadíval na Harveyho s nevyřčenou otázkou. 

    „Jsi v pořádku? Vypadáš trochu mimo,“ zeptal se právník se zájmem. 

    „Jo, jasně, jenom… jenom jsem se zamyslel,“ omluvně se usmál, a Harvey mu úsměv opětoval. Mike nepochyboval o tom, že musí být průhledný jak křišťál. Na druhou stranu, kdo by se mu divil. 

    Když mu starší muž vtiskl do ruky skleničku se skotskou, byl mu velmi vděčný. Nutně potřeboval něco, co ho trochu uvolní. Měl ještě nějaké zbytky pudu sebezáchovy, než aby to vypil na ex, ale i tak si pití moc neužil. Trochu ho to mrzelo, protože neměl nejmenší pochybnosti o tom, jak dobrá skotská to musí být, když si ji koupil Harvey. Ten seděl na pohovce vedle něj a tradičně vyzařoval dokonalý klid a kontrolu nad situací. 

    Mike po chvilce váhání odložil prázdnou skleničku, ale nepřestal se důkladně věnovat zdi před sebou, ačkoliv si ji už stihl zapamatovat do těch nejmenších detailů. 

    „Přemýšlel jsem,“ začal Harvey, a v Mikovi by se krve nedořezal, „opravdu dlouho. Zvážil jsem asi všechno, co se dalo, ale rozhodl jsem se až dneska.“ Řekl to dokonale neutrálně. Mike jen na sucho polkl a sklopil zrak na zem. Harvey ho odmítne, byl si tím tak jistý, jako snad ještě ničím v životě. Proto sebou překvapeně škubnul, když na zátylku ucítil Harveyho ruku. Advokát na něj nikdy nesahal bezdůvodně. Nechal se stáhnout z pozice „sedím vedle Harveyho,“ do pozice „napůl ležím na Harveym,“ ale neodvážil se říct jediné slovo. Byl to zvláštní pocit. Vzhledem ke svým citům a představám čekal, že pokud dojde k nějakému fyzickému kontaktu, tak to bude příjemné a přirozené, ale nebylo. Celou dobu, co pro něj pracoval, měl Harvey kolem sebe jakousi auru nedotknutelnosti, a teď když ji Mike porušil, to bylo hlavně zvláštní. Nevěděl, co si může dovolit, a nevěděl, jaké množství intimity je Harveymu příjemné. 

    „Mohl by ses trochu uvolnit, připadá mi, jak kdybych tě držel násilím,“ pousmál se nad ním Harvey. Mikovi chvilku trvalo, než přesvědčil své tělo, aby ho znovu začalo poslouchat, ale nakonec se mu to podařilo. Až v té chvíli si uvědomil celou situaci. Hlavu měl položenou na Harveyho hrudníku a jeho ruku kolem pasu. Příjemná vůně advokátovy kolínské ho objímala se stejnou nenucenou samozřejmostí jako jeho ruka. Chvilku se odhodlával, než pomalu zvedl svoji ruku a lehce přejel prsty přes Harveyho zápěstí. Jako kdyby mu chtěl naznačit, že se nerozplyne, zabořil Harvey hlavu do Mikových vlasů. Ten na moment překvapeně ztuhl, ale v další vteřině už druhou rukou ničil právníkův do té doby bezchybný účes. Nečekal, že to bude takové, ale stěžovat si rozhodně nehodlal. 

    Netrvalo příliš dlouho, než se na mladíkovi projevilo psychické vypětí posledních dnů. Vyřešení napjaté situace, a z něj vyplývající Harveyho blízkost spolu s nějakým tím alkoholem na lačný žaludek, byla kombinace, která Mika donutila stále více přivírat oči. Snažil se přesvědčit sám sebe, že neusne, že chce večer protáhnout, pokud možno do konce světa, ale bylo to marné. 

    „Omlouvám se, že mi to tak trvalo,“ promluvil tiše Harvey. Když se nedočkal žádné reakce, nazvedl hlavu z blonďatých vlasů. 

    „Miku?“ ozval se znovu, ale se stejnou jemností. Mladší muž se tentokrát pohnul, a zamumlal něco nesrozumitelného. K Harveyho nesmírnému pobavení Mike usnul. Nemyslel si, že tak, jak byli – oblečení a v pololeže na pohovce, by to mohlo být ještě méně pohodlné, ale po dvaceti minutách svůj názor přehodnotil. Mike se přesunul na Harveyho rameno, které si  za poslední dva týdny, kdy měl příslušnou ruku v sádře, odvyklo na nějakou větší námahu, a už to začínalo být opravdu nepříjemné. Přesto zvažoval, jestli Mika vzbudí. Nakonec usoudil, že spánek v posteli a bez několika vrstev oblečení by mohl ocenit i jeho jinak nenáročný koncipient. 

    „Miku,“ oslovil ho znovu, hlasitěji, a ještě s ním lehce zatřásl. To zabralo. 

    „Mmmh… usnul jsem?“ zeptal se chraplavě. 

    „To je v pořádku, jen jsem chtěl navrhnout, jestli bys to nechtěl provozovat v posteli,“ usmál se právník. 

    „Klidně bych spal na zemi, kdybys tam byl ty,“ šťastně se usmál, aniž by otevřel oči. 

    „To jsem neřekl nahlas, že ne…“ zaskučel, a evidentně se snažil zakrýt své rozpaky v Harveyho hrudníku. 

    „Řekl. Ale neboj, dneska mám dobrou náladu, takže spát na zemi nemusíš,“ pronesl slavnostně, zatímco mladšího muže pomalu dostrkal zpět do sedu. 

    „Nevím, jestli tam dojdu… ten gauč je tak pohodlnej…“ povzdychl si. 

    „Spals na mně, ne na gauči. A já budu v posteli,“ provedl ho celkem logickou úvahou. 

    „Můžu se prostě jenom svlíknout?“ zeptal se s nadějí v hlase Mike, když konečně dorazili do ložnice. 

    „Ne. Támhle je koupelna,“ ukázal prstem. „Věci složíš, pak se vysprchuješ, dokonce si i vyčistíš zuby, a pak mi smíš do postele.“  

    „To není fér,“ zaúpěl. 

    „Život není fér, zelenáči, zvykej si,“ věnoval mu zářivý úsměv, při kterém Mike skoro zapomněl dýchat. 

    „Mazej, já bych tu koupelnu rád použil taky,“ vyhnal ho z ložnice. Dál už se s ním mladší muž nedohadoval.  

    Když se o nějakou půl hodinu později Harvey konečně dostal do postele, Mike byl dávno v limbu. Jen se při pohledu na tvrdě spící postavu pousmál, než se připojil a zhasnul. Ještě notnou chvíli před vlastním spánkem ale Harvey přemýšlel o tom, do čeho se to uvrtal. Neměl v plánu vycouvat, to ne, jen obvykle odmítal být v situaci, ve které se teď ocitl – vztah, ne situace – opravilo ho vlastní svědomí, které si ještě tu a tam našlo mezeru v právnickém brnění. Přesto mohl odmítnout – hned dvakrát, a neudělal to. Možná, že už opravdu měknul.

    Note