Kapitola 6

Teo zavedl Erika do kuchyně, kde ho posadil ke stolu. Anku s Arkou poslal na místo.

„Dáš si něco?“ zeptal se zdvořile.

„Děkuju, ne. Možná později,“ odpověděl Erik s úsměvem, na který Teo nezareagoval. Erik zvážněl, „Chci ti to vysvětlit.. Jen nevím, jak začít, víš… Je to pošetilé.“ sám za sebe se zastyděl.

Teo mlčel, a pozoroval hrnek čaje, který si udělal.

„Víš, vždycky jsem nebyl takový…. zlý..“ začal konečně Erik po pár minutách, „Věříš mi to?“

Teo se na černovlasého mladíka, ošívajícího se na židly, podíval, a po chvíli kývnul.

„Před nějakým časem,“ pokračoval tedy Erik dál, „mi někdo hodně ublížil. Dost mě to bolelo, a následovné odsuzování všech mi také příliž nepomohlo.“

„Kdo ti ublížil?“ zeptal se Teo zvědavě, ale zároveň smutně.

Erika starost v jeho očích a pozornost, povzbudila k dalšímu vyprávění, „Jeden kluk.. On. Řekl o mě něco, co nebyla pravda..“ pravdu takovou, jaká byla nemohl ale říct na rovinu. Stále to bolelo. Odvaha ho rychle opustila, a on hledal cestičku, kudy uniknout.

Teo ho nenechal, „To ale nebylo všechno, že? Co se stalo pak?“ vycítil, že to Erika hodně tíží. Chtěl mu pomoci část toho břemena nést, i když věděl, jaká nedůvěra mezi nimi zatím je, a jak mu včera Erik ublížil. I když asi nevědomky.

„Spíš před tím..“ povzdechl si Erik. Chvíli mlčel, než na Tea upřel zoufalý pohled a poprosil ho, „Teo, prosímtě, slib mi, že to co ti povím, zůstane mezi náma. Z nějakého důvodu ti věřím, a chci ti to říct, i když se zároveň bojím. Můžeš mi to slíbit?“

Teo nevěřil vlastním očím. Kde byl ten tajemný a na první pohled zlý Erik s věčně kamenným výrazem, kterého se tak bál. Teď před ním seděl někdo, kdo si vytrpěl něco bolestivého, a bál se, aby se to neopakovalo. Bál se.. Erik.. Je tohle možné? myšlenky se mu v hlavě honily jako splašené stádo zvířat. „Samozřejmě..“ ujistil ho ale, a čekal až bude mít dostatek odvahy svěřit se.

Erik se hluboce nadechl. Celá minulost se mu přehrála před očima během minutky, a on věděl, že to už sám asi nezvládne. Všichni žili s pravdou, jak ji znali od něho, a ne takovou, jaká skutečně byla. Neznali tu, ve které ten zlý nebyl Erik, ale někdo jiný.

„U nás ve třídě byl jeden kluk..“ začal, a okamžitě se ztratil. Několik dlouhých minut bylo ticho.

Když konečně nabral ztracenou rovnováhu a věděl jak pokračovat, zadíval se Teovi do očí. Chtěl, aby viděl, že si nevymýšlí, „Byl.. Byl hodně zvláštní.. Jakoby žil v jiném světě. Byl vážnější, tajemnější a uzavřenější, než mí tehdejší přátelé..“

„Měl jsi ho rád?“ zeptal se Teo. Jít přímo k věci bylo pro oba lepší.

Erik zavrtěl hlavou, „Ne, neměl. Postupem času jsem zjistil, že to byla jen.. posedlost.. posedlost jeho.. krásou. Věř mi, nikdy jsi takového člověka neviděl..“

„A ani vidět nechci..“ prohlásil rezolutně Teo, „Ublížil ti..“

I on si začal uvědomovat, že mu Erik není lhostejný. Ano, už dřív věděl, že se mu líbí, ale teď o něj měl i starost, a mrzelo ho, že k němu byl někdo zlý.

„Ani já už ne.“ přikývl Erik na souhlas, „On. Nevím jak to nazvat.. Asi- asi mě využil. Do teď nevím, proč to udělal…“

„Co udělal?“ Teo hořel zvědavostí, ale hned se zastyděl, když si uvědomil jak to muselo znít, „Promiň..“ veškerá zloba ho přešla. Jeho problémy teď nebyly důležité.

„To je v pořádku…“ odmávnul to rukou Erika a rozhodl se poračovat, než si to rozmyslí, „Jednou jsem s ním byl v té kavárně, kde jsme včera byli.. Byla hloupost tě tam vzít… A pak.. Byl jsem jako opilý, zblblý z toho, že si mě všímal.. My.. My jsme spolu byli… Víš jak to myslím?“

Teovi chvíli trvalo, než mu to doopravy došlo. Vykulil oči.. Ale mlčky přikývl.

„No a pak… Před ostatními pak řekl co.. kdo jsem, a že jsem to byl já, kdo… Kdo zneužil.“ Erik se statečně bránil slzám, které se mu dobívaly z očí.

Teo nazlobeně vyskočil ze židle, „Ale to přece nebyla pravda, že ne?“

Erik stručně zavrtěl hlavou. „Mě ale nikdo nevěřil. Všichni mě odsoudili jako zrůdu a zvrhlíka, vyloučili mě od sebe, a já přišel o přátele.“ na to, jak se cítil, to Erik pronesl překvapivě klidně.

„Kde je teď?!“ vyhrkl Teo.

„Pryč.. Zmizel.. Odešel.“ vydechl Erik až úlevně.

Teo se uklidnil, „To je dobře…….. Víš co? Udělám ti meduňkovej čaj.“ a odskočil k lince, kde dal vařit vodu.

Erik trochu rozdýchával, že to byl nakonec schopen říct, i že mu Teo věřil. Pozoroval, jak si trochu nešikovně počína u kuchyňské linky a jak si tiše něco bručí pod nos.

Byl to neuvěřitelný obrat o stoosumdesát stupňů. Ještě před chvílí ho ten malý zajímavý zrzek ani nechtěl pustit do domu.

Chtě nechtě, pousmál se. Bylo příjemné vědět, že na světě existuje někdo, komu může důvěřovat. K Teovi tu důvěru cítil, a i přez počáteční nejistotu a podezření vsadil na jedinou kartu a rozhodl se mu svěřit. Zdálo se, že to byl dobrý tah.

Teo dobručel a dovařil. Postavil před Erika krásně vonící čaj a přisedl si k němu. Chtěl mu být co nejblíž, aby Erik věděl, že v nem má oporu.

Byl strašně rád, že se v Erikovi zmýlil, a že se mu černovlásek dokonce svěřil.

Oba cítili, jak mezi nimi narostlo mlčenlivé pouto důvěry, po kterém oba tak toužili.

Erik upil čaje, „Je moc dobrý..“ pochválil Tea, který se na židly spokojeně zavrtěl.

„Udělá ti dobře.. Maminka mi ho vařila, když jsem byl smutný, nebo přetažený..“ pověděl Teo vychytrale a povzbudive se na Erika usmál.

Ten mu úsměv bez váhání vrátil a opět upil čaje. Cítil, jak se mu po těle roztéká příjemné teplo.

Zavládlo poněkud nervózní ticho, při kterém ani jeden nevěděl, co říct..

Jen tiše usrkávali čaje a nechali myšlenky volně proudit.

„Co kdybychom někam o výkendu vyrazili? Jako omluva za tohle.. nedorozumění..“ navrhl Erik, když se jeho návštěva blížila ke konci..

Teo překvapeně zamrkal, „Je to dobrý nápad?“ zeptal se s obavou v hlase.

„Já myslím, že fiasko by se už konat nemělo.. Víš, co se stalo.. Žádné horší tajemství snad už nemám.. Kromě orientace, o který stejně už každý v podstatě ví..“ ušklíbl se.

„Na ní není nic špatného..“ bránil jeho a v duchu i sebe Teo.

„Jsi jeden z mála lidí, kteří si to myslí…“ Povzdechnul si Erik.

„Třeba jednou lidé dostanou rozum..“ pokusil se ho zrzek povzbudit, a jemně mu stiskl ruku, kterou měl Erik položenou na stole.

Smutně se na Tea podíval, „A ty tomu vážně věříš?“

„Doufám v to..“

Chvíli si jen mlčky hleděli do očí.

Zvláštní pouto, které se mezi nimi začalo vytvářet začalo sílit. Oba to v podvědomí cítili, a oba se zabývali otázkami, jak je možné takhle rychle přilnout k člověku, který jim byl zpočátku tolik nesympatický.

„Budu muset jít..“ pověděl nakonec Erik. Byl tam s Teem rád, ale hrozil návrat jeho sourozenců, a on mu nechtěl přidělávat ještě víc starostí.

Teo jen přikývl. Také si hrozící nebezpečí uvědomoval.

Společně se zvedli a zamířili ke dveřím.

„Jsem rád, že jsi mě vyslechnul. Moc si mi tím pomohl.“ Poděkoval Erik.

„Ty mě taky..“ odvětil Teo a usmál se na Erika, až mu zelenkavé oči zazářily.

Erik měl co dělat, aby potlačil touhu pohladit ho po tváři. Je to přeci kamarád.. přípomínal si, To že je tolerantní neznamená, že smím něco takového dělat.. „Tak ahoj zítra..“ slabě se pousmál a vyrazil zpět k domovu.

Teo mu jen mlčky zamával. Zavřel za sebou dveře a pár okamžiků jen stál na místě, a začalo mu docházet, co se vlastně všechno stalo.

Pak se rozběhl do schodů, vletěl do pokoje a se šťastným zapištěním skočil na postel.

Začal na ní hopsat jak blázen, culil se, výskal. Byl tak rád, že se spletl.

Anka s Arkou, které tomu přaštěnému chování vůbec nerozuměly jen seděli u dveří a zmateně natáčely hlavu na stranu. On se jejich páneček zbláznil??

„Haloo?! Sem doma..“ ozval se Oliverův hlas z předsíně. Teo, kterého dobrá nálada nepřešla ani po několika hodinách, znovu výsknul, a jakmile Oliver vešel do jeho pokoje, skočil mu kolem krku a vlepil mu pusu na tvář.

„Co se to..?“ Oliver se jen nechal objímat, protože absolutně netušil, která bije. Když se Teo den předtím vracel domu, vypadal, jako že každou chvíli umře. A teď?

Zářil jak měsíček na hnoji. Netušil, že tu měl Teo návštěvu, ani to, že ta návštěva vlastně mohla za všechno. Jak za původní smutek, tak za Teovu momentální radost.

To veděli jen Teo a dogy, které ovšem jen tiše vrtěli osacem a dožadovaly se pozornosti ze strany nově příchozího.

„Ježiš, dneska je tak krásně..“ zatetelil se Teo, a hopskal po pokoji jako blázínek.

Oliver nad tím zavrtěl hlavou, „Sice naprosto netušim, co se děje, ale jo, je. Už jen proto, že nejseš smutnej..“ došel k bráškovi a obejmul ho. Byl rád, že už je v pořádku. Celý školní den ho trápilo, jak by mu pomohl.

A bylo ráno.. V obou pokojích se unisono rozeřvali budíky, a ze dvou velkých postelí se ozvalo čtyřhlasné nespokojené zabručení. Dvoje lidské, dvoje psí.

Asi tři sekundy na to se ve dveřích objevila Ema, která se s velkou chutí chtěla ujat pozice budiče..

„Jestli nevztanete, než napočítám do dese-.“ Víc už říct nestihla, protože jí na hlavě skončil Oliverův polštář..

„Ticho, tady se ještě spí..“ zabručel a převalil se na druhý bok.

Ema zrudla, pak zfialověla, a Teo se musel schovat pod peřinu a dusit smích polštářem.

Začala klasiká hádka, na jehož konci Teo zuřivě uklidňoval svoje hádavé sourozence.

Tohle byl budíček nejspolehlivější ze všech.

Mohl se akorát kysele ušklíbat, když šel na zastávku autobusu mezi sourozenci, kteří se spolu rozhodly pro zmněnu nemluvit. Nemělo moc cenu je usmiřovat, oni by se chvíli na to zase pohádali znova.. Proč je to tak baví, to Teo nikdy nepochopil.

V autobuse obsadili svá obvyklá místa vzadu, a Teo se jal pozorovat okolní svět z okénka. Oliver okamžitě usnul, a Ema začala datlovat jednu esemesku za druhou- Tomovi samozřejmě..

Když už jí konečně došlo, že Tom to myslí vážně, nechala se rychle obměkčit. Teo i Oliver si mohli částečně oddychnout, protože byla dost málo doma.

Ani si neuvědomil, kolik času už uběhlo, když najednou spatřil povědomý stín.

Zvedl hlavu, a těsně před ním zaplul na sedačku Erik. Vyloudil skoro neznatelný úsměv, který Teo pokud možno nenápadně opětoval. Ema jen něco nespokojeně zamručela..

A pak byla škola. Otravná, uspávající, náročná škola. Den za dnem, hodinu za hodinou.

Jedinou podporou mu byla Erika, se kterou začal trávit opravdu hodně času, jelikož jeho bratr se pokaždé někam zdejchl. Na jednu stranu mu to bylo líto, ale nechtěl zamilovaného bratra omezovat.

Teo mohl jen otráveně sedět v lavici a trpět výklady profesorů, které ho vůbec nezajímali.¨

Myšlenky mu neustále odbíhali k Erikovy, a on s tím nemohl vůbec nic dělat. Skoro se nevídali, protože měli zrovna oba náročné týdny, ale mozek si prostě usmyslel, že výuka není nejzajímavější téma ke zpracovávání, a dělal si co chtěl.

Venku pršelo, což Teovu náladu dvakrát nepodpořilo. Měl dojem, že se proti němu spiknul celý svět.

„Teo, je ti něco?“ boukli Oliver i Erika o přestávce na Tea. Zase byl mimo realitu a nevnímal, že se na něj mluví.

„Vypadáš, jako bys měl umřít..“ poznamenal Oliver a pečlivě studoval každý Teův pohyb.

Teo se jen zamračil. „Nemůžu se na nic soustředit…“ pověděl kysele.

Erika se vševědoucně ušklíbla.

Oliver to nechápal. „O co jde?“ zeptal se jí.

Jen pokrčila rameny.

„Co zas nevim?“ Oliver se nepřátelsky zamračil. Štvalo ho to. Štvala ho Erika, protože jí Teo začínal věnovat spoustu pozornosti. Za posledních čtrnáct dní mu Teo třikrát odmítnul společnou akci, kvůli Erice. A on kvůli němu nechal Noru, ať si zařídí odpolední program sama. Začínal pociťovat, že se mu bráška odcizuje. Střelil po Erice vyčítavým pohledem, a ta jen překvapeně zamrkala.

„Olivere, co se na ní tak tváříš?!“ napomenul ho Teo, který právě pochopil, že něco není v pořádku.

„Netvářim se..“ odvrátilo blonďaté dvojče znechuceně pohled.

I zbytek třídy se už utišil, protože hadající se dvojčata ještě neviděli. Nebylo to u nich normální, a mnozí spolužáci jim jejich přátelský vztah záviděli.

„Tváříš..“ stál si za svým Teo.

„Netvářim..“ zavrčel Oliver.

Teo se zamračil. Tohle se mu ani trochu nelíbilo. Vstal, popadl bratra za ruku a proklestil si cestu ztichlou třídou. Pokusil se na ně ještě hodit varovný škleb, ať za nimi nelezou..

Pak už jen dusal po schodech do patra, kde bylo nejméně lidí.

Postavil si bratra ke zdi a zadíval se mu do očí,  „Co se děje?“

„Na to bych se měl zeptat já..“ odsekl Oliver.

„Já přece nevraždim pohledem na potkání..“

„A já snad jo?“

„A co to bylo s tou Erikou.?“
„Do toho ti nic není..“

„Ale je!“ křikl Teodor, který už se začínal rozčilovat..

„A co?“
„Je to moje kamarádka..“

„A ty můj brácha!“ štěkl Oliver, „Ale kdo má největší pozornost? Malá dokonalá roztomilá Erička..“ prskal dál, zatímco Teo bledl ve tváři, „Už třikrát ses na mě vybodl kvůli ní! Já si na tebe udělám čas, a ty si milostivě odkráčíš s ní.. To si řikáš můj brácha!“ Oliver se příliž rozzuřil, a na důraz svých slov do Tea strčil.

Ten náhlý výpad neustál a upadl na zem. Z očí mu začaly téct slzy, a jen bezmocně se díval, jak jeho bratr nasupeně odchází.. Nebyl schopen  jediného slova.

„Teo?“ ozvalo se za ním..

Teodor mlčel. Znal ten hlas. Jen dál seděl jako hromádka neštěstí.

„Teo, co se stalo?“ Erik vyšel ze dveří učebny, kde si dopisoval pár věcí na odpolední vyučování, a došel až k uslzenému zrzkovi.

„Nic..“ pípl Teo, a tiše se zalykal slzami. Ještěže do posledního patra takhle před odpoledkami skoro nikdo nechodil.

„Teo..“ povzdechl si Erik a posadil se na zem za něj. Moc nevěděl, co dělat, jak ho utěšit.

Nejraději by ho vzal do náruče, ale uvědomoval si, že jsou jen přátelé, a jeho probouzející se city jsou naprosto nemístné. Strašně se bál, že o něj přijde.

Byl to jediný člověk, kterému mohl věřit. Teo se mu prostě nesměl líbit. Nesměl ho mít rád jinak, než jako kamaráda. Trochu křečovitě mu položil ruku na rameno, „Vy jste se pohádali?“ zeptal se, přesto, že všechno slyšel.

Přišlo mu od Olivera sobecké, že Teovi nadává za to, že u něj není pokaždé, když si pískne. Že je s Erikou. Byla to milá dívka, a přesto, že to Erika bolelo, musel uznat, že ti dva k sobě seděli.

Teo slabě přikývl, „To nasmím mít vlastní přítele?“ kníkl spíše pro sebe. Nedbal na to, jaký mezi ním a Erikem panoval vztah, ani na možné příchozí a obejmul ho kolem pasu, aby se u něj mohl schovat před světem, a najít podporu.

Erik chvíli jen zaraženě seděl, a zíral na zrzavou čupřinu u jeho tváře, než ho pohladil po zádech, a sobecky si ho ještě víc přitáhl k sobě, aby alespoň chvíli mohl být Teo jen jeho.

„To bude v pořádku..“ šeptal konejšivě a hladil ho po zádech.

Na chvíli oba zapoměli na to, že jsou na půdě školy, a že jim za pár okamžiků začíná vyučování.

Ani jeden si nevšiml stínu, který se objevil na schodech a hned  zase spěšně zmizel.

 „On jenom žárlí. Bojí se, že o tebe přijde..“ povídal potichu Erik myšlenky, které byli spíš jeho než Oliverovy.

Teo pokýval hlavou a utřel si oči do rukávu svého roláku. Štěněčím pohledem juknul na Erika, „Promiň, že jsem na tebe tak padl.. Sem stašná citlivka…“ vynadal si trochu, a Erik se musel pousmát.

„To je v pořádku.. Dobrý?“ prohlédl si jeho uslezený obličej.

„Lepší..“ přikývl Teo, ještě jednou si otřel oči a mátožně se zvedl. Nabídl Erikovy ruku a on se s jeho pomocí zvedl také.

Zazvonilo..

„Tak já půjdu..“ prolomil několikavteřinové ticho Teo, a pomalu se začal courat ke schodům..

„Radši přidej, abys nepřišel pozdě..“ popohnal ho Erik, který sám spěchal na vlastní hodinu.

Proběhl kolem zrzka, „Večer si napíšem, jo?“ řekl mu rychle a už zmizel v nižším patře.

Teo raději také přidal, aby předběhl profesora.

Jakmile vešel do třídy, zavládlo ticho. Všichni očekávali, co se budě dít.

Oliver seděl naštvaně v lavici a Erika stále trochu nechápavě koukala.

Teovi se na pár okamžiků udělalo mdlo.

Rychle se ale vzchopil, a pokudmožno se vztyčenou hlavou zaplul vedle bratra do lavice.

Erika se ho očima ptala, co se stalo.. Jen zavtěl hlavou. Vysvětlí jí to později.

Ticho se dál táhlo třídou. Teo se modlil, aby už profesor přišel. Jenže zrovna ten den měli snad všichni zpoždění.

Povzdechl si, a zvedl oči k, tiše si šeptajcí, třídě, „Co je?“ zamračil se na ně, a dal jim najevo, ať přestanou řešit jeho a Olivera a věnují se raději svým problémům.

Sám sebe překvapil, jakou účinnost jeho pohled měl.

Všichni se rázem začli věnovat svým věcem. Sekundu na to vešel do třídy profesor.

Teo se mohl jen v duchu vztekat za to, že jsou ve třídě tak profláknutí a výrazní.

Po konci vyučování vyšel s Erikou před školu.

„Co se stalo?“ vyhrkla na něj dívka, jakmile se ocitli stranou od ostatních.

V tu chvíli zrovna vycházel Oliver a Ema, která evidentně nic netušila.

Teo zavrtěl hlavou. „Oliver se cítí odstrčený.. Zbytek ti vysvětlím jindy.. Promiň, chci dneska jít domů s ním a Emou..“ pověděl rychle a na rozloučení ji krátce obejmul.

Erik, který stál u vchodových dveří posmutněl. Sluší jim to spolu.. proběhla mu hlavou špatně vydedukovaná myšlenka.

Teo doběhl sourozence a mlčky se zařadil vedle Olivera. Ani jeden neřekl půl slova.

Ema nechápala. Kde bylo jejich věčné kočkování a pošťuchování.?

Možná s bratry poslední dobou netrávila tolik času, ale ještě dokázala vycítit, že se pohádali. Byl to totiž tak nezvyklý děj, že by to došlo i slepému.

Když spolu dvojčata nemluvila ani celé odpoledne, Emě došla trpělivost.

Olivera, neslušně nadávajícího, zatáhla k pohoršenému Teovi do pokoje a oba si je posadila na postel.

„Tak, a teď mi řekněte, co se děje?!“ nakázala jim..

„Nic..“ odpálkovali ji unisono.

„Aspoň na něčem se shodnete.“ Poznamenala Ema cynicky.. Obrátila svou pozornost přímo na Tea, „Co se děje?“ zkusila na něj oblíbený zoufalý pohled, ale bráška tentokrát nezareagoval.

Zamračila se..

„Okamžitě toho nechte..“ zavrčela. Nesnášela, když netušila o co jde. A ještě víc, když byl Teo naštvaný, nebo smutný. Cítila potřebu ho neustále ochraňovat, i když věděla, že už není malý.

„Čeho?“ zeptala se dvojčata opět unisono.

„No. Tohodle! Chováte se jako pitomci..“

Oba jen stručně zvedli obočí..

„Víte co? Tak si tu seďte, ale dokud si to mezi sebou nevyjasníte, tak odsud ani jeden neodejde..“ prohlásila Ema na konec a zavřela jim všechny únikové východy.

Teo s Oliverem seděli na posteli a mlčely.

Anka s Ankou- tou dobou přítomné ve stejné místnosti- na ně koukaly jako na úplné pitomce.

Teo se zvedl a pokusil se otevřít dveře do chodby. Zamčeno. Emě se zjevně podařilo někde ukořostit klíč od jeho pokoje.

Zamračil se a přešel ke dveřím, které spojovali jeho a Oliverův pokoj. Nešly otevřít..

„Sakra..“ zaklel. Ema to asi myslela opravdu vážně.

Ale jeho se Oliver dotknul takovým způsobem, že to snad ani nebylo možné.

Moc ho bolelo, jak se jeho bratr zachoval, když se Teo jenom snažil osamostatnit, aby se necítil tak osamělý, když byl Oliver pořád s Norou.Jenom se snažil být normální jako ostatní. A jak to dopadlo..

Šel si sednout k počítači.

Jakmile se automaticky zaplo ICQ, objevila se příchozí zpráva. Teo ji rozklikl.

Eric: Už je líp? Zněla otázka od člověka, na jehož slova se Teo už od začátku odpoledky těšil.

Theo: Jak se to vezme.. Brácha je tady..
Eric: Jako u tebe v pokoji? Už se ti omluvil..?
Theo: Ne, jen ho sem zavřela sestra..

Eric: Hlupák… :-/ Neber si to osobně, vím, že ho máš rád..

Theo: Hmmmm…

Teo se ohlédnul přez rameno. Oliver, dávaje jasně najevo svou uraženost, se díval se na televizi, kterou si bez dovolení pustil.

Teo si povzdechl..

Theo: Je na mě naštvaný.. Asi bych se měl omluvit..

Eric: A to za ním pokaždý přiběhneš jako poslušnej pejsek a budeš se omlouvat za něco, co není tvoje chyba?

Theo: Ale já nesnáším, když je na mě naštvaný… :,(

Eric: Ty za to ale nemůžeš…

Theo: Myslíš?

Eric: Vim.. A jestli to brzo nedojde Oliverovy, tak je tvůj brácha fakt tupec..

Musím jít… Táta potřebuje pomoct…
Theo: Tak ahoj, a děkuju..
Eric: Není za co.. Dobrou noc..
Theo: Dobrou..

Teo zavřel okno s maličko lepší náladou. On za to nemohl.

Ale pohled na nakvašeného Olivera ho zase rychle uzemnil zpět. Povzdechl si, ale rozhodl se pocitu vlastní viny vzdorovat. Nevzdá to. Tentokrát ať žehlí Oliver.

Raději si vyndal papír a tužky, a chtěl se ze špatné nálady vykreslit.

Po dvou hodinách mlčení a vytrvalého škrundání v břiše (Ema je totiž odmítla pustit navečeřet se) Oliver vstal.

Teo ho ignoroval. Chtěl, aby brácha viděl, jak moc se ho to dotklo, a že tentokrát to nebude on, kdo se bude omlouvat.

Oliver si stoupnul za něj, a díval se jak kreslí, „Co to bude?“ zeptal se tiše.

Teo se zadíval na divokou změť čar a drobných obrázků vyvolávajících přinejmenším depresi. Pak celý papír vzal, zmačkal, a vyhodil do koše, „To je jedno.“ Odpovděl, aniž by se na Olivera podíval.

Ten lehce zoufale zaúpěl. Pěvně bratra obejmul, „Omlouvám se! Choval jsem se jako idiot.. Odpusť mi prosím..“

Teo byl prudkostí jeho reakce naprosto vyvedený z míry. Jen seděl, nechal se objímat, a zaraženě koukal před sebe.

„Promiň Teo..“ šeptl ještě jednou Oliver, který už ignoraci a smutek svého dvojčete nedokázal snášet.

„Olivere?“ dostal ze sebe Teo.
„Ano?“ otázka plná smutku ale i nadějí..

„Proč jsi to všechno říkal…?“
Oliver si povzdechl, „Protože jsem byl zvyklý, že jsi byl všude se mnou, a najednou, vidět tě je pomalu vzácnost. Strašně moc času trávíš s Erikou..“

„To nesmím mít vlastní kamarády..“

„Ty máš mít svoje kamarády.. Jen.. Překvapilo mě, jak se to stalo rychle.“ přiznal se Oliver nešťastně.

„Takže dobrý?“ zadoufal Teo a otočil se na bratra.
„Doufám…“ zažadonil očima Oliver.

„Ale varuju tě, jestli mě budeš ještě někdy takhle trápit, tak tě vymněnim!“ prohlásil rezolutně Teo a padl bratrovi kolem krku, až oba padli z křesla na zem.

„Jo!“ ozvalo se nadšeně za dveřmi, jak se Ema neudržela, a během vteřiny dvojčata letěla ke dveří, aby jí chytili.

„Ty šmíráku!“ křičeli za ní oba, když jim utíkala ze schodů.

Dogy vyrazily za nimi, spokojené, že ti dvounozí blázni zase trochu dostali rozum.

Ráno Teo spokojeně pochodoval po boku svých dvou sourozenců směrem ke škole, a vůbec netušil, kolik se toho ten den změní.

Byl jednoduše rád, že bylo všechno s Oliverem zase v pořádku.

Jelikož byli u školy opět brzo, a ještě nebylo úplně ošklivé počasí, zastavili se kousek od vchodu, kde se k nim pomalu připojovali další kamarádi.

Ema se zamilovaně přivítala s Tomem, a dvojčata se jim za zády pitvořila do nejkomčtějších grimas, které byli schopni vymyslet.

Ovšem, jakmile se objevila Nora, Oliver ty zamilované pohledy začal vytvářet také.

Teo se jen musel usmát, když viděl, jak si ho ta dívka rychle ochočila.

Pozdravil se s ní, a vzhledem k tomu, že už věděl, jak to s bráchou mají mezi sebou, ani se otráveně nešklebil, když kolem ní Oliver poletoval.

Nakonec snad i pochopil, čím si ho tak získala. Byla chytrá a milá. Ale taky pěkně drzá.. Přesně Oliverův typ.

Nakonec se vydali do školy.

Na chodbě potkali s Erikou, kterou Teo vesele obejmul.

Oliver kajícně sklopil zrak, a omluvil se jí za svoje chování.

S úsměvem mu odpustila, a k Teovi si neodpustila tichou poznámku, že je o něj poslední dobou opravdu zájem..

Teo zrudl, jelikož její narážka jí hned připomněla Erika, a jak ho předešlý den objímal.Pro sebe si řekl, že se mu bude muset omluvit. Určitě mu to nebylo příjemné, a Teovi jeho chování s odstupem času přišlo hrozně pošetilé a naprosto nemístné.

Vstoupili do třídy, kde byl podivný klid. Všichni přítomní, což bylo asi devět lidí, byli naskupení u katedry a něco si tam šuškali.

Když spatřili dvojčata, divně se zatvářili.

Oliver to moc nevnímal, a zašel k lavici, kde si začal vybalovat.

Ovšem Teo i Erika okamžitě poznali, že něco není v pořádku.

Do popředí se vecpal David, malá gorila třídy, se zlomyslným úšklebkem.

Teo dostal strach.

Tenhle kluk mu nebyl nikdy příliž sympatický, a ten jeho pohled…

„Čau Teo…“ pozdravil ho. Tak povýšený tón už zrzek dlouho neslyšel. Polkl.

„Ahoj..“ pozdravil do země, a chtěl zamířit ke svému místu.

David mu zabránil projít. „Nepozapomněl jsi nám něco říct?“ zeptal se, a zbytek třídy se zašklebil.

Erika lehce zbledla v obličeji a zavrtěla hlavou, když u ní Teo hledal vysvětlení.

Oliver zpozorněl a zamračil se.

„Nevím o čem mluvíš..“ opáčil Teo celkem popravdě, a hledal únikovou cestu. Ocitnul se uprostřed oné skupinky jeho spolužáků, odtržený jak od Olivera, tak od Eriky.

„Tak můžeš třeba začít s tím, že vysvětlíš, proč se po chodbách objímáš s klukama..“ pokračoval David posměšným tónem.

 Oliverovi i Erice došel dech.. Teď ani oni nevěděli, co se děje. Teovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Ten včerejšek.. Pod vlasy zrudl. Částečně vzteky, částečně rozpaky. „Myslím, že to je jen a pouze moje věc, ne?“ zeptal se země.

David se uchechtl, a než stačil Oliver jakkoliv zareagovat, na celou třídu zahlásil, „Teodor je teplej!“ a zle se rozchechtal.

Erika málem omdlela, Oliverovi opět došel dech.

Teo, pod drobnohledem svých přítomných spolužáků, z nichž polovina koukala nadmíru pobaveně a druhá překvapeně, v jediné chvíli pochopil, proč je navenek Erik zlý.

„Tak copak nám k tomu řekneš, Teo..?“ šklebil se David nadmíru spokojeně.

Teo mlčel. Začal se naznatelně třást, a uvědomil si, že zde už mu nic nepomůže. Že se svět dostavil i na jeho zidealizované gymnázium.

Uvědomil si, že tady už se posměškům nevyhne.

Hlubce se nadechl.

Přece nebude takový chudák, a neudělá jim tu radost, ž se rozbrečí, že se bude vztekat, že bude lhát.

Nasadil odhodaný výraz a zpříma se podíval Davidovi do očí.

Veškerý strach a nesmělost museli v ten okamžik pryč.

„No a co, jsem člověk stejně jako ty.“ Zavrčel a podíval se na ostatní, „Jako vy všichni..“ zatnul ruce v pěst a odhodlaně si prorazil cestu z kroužku.

A zděsil se, když uviděl ve dveřích Emu s Tomem, jak nevěřícně koukají na jeho maličkost.

„Do háje s váma všema!“ pokusil se křiknout, když je obbíhal, ale vyznělo to spíš jako zoufalý výkřik do tmy.

Rozběhl se ke schodům a zamířil k šatnám u tělocvičny.

Ve třídě nastalo naprosté ticho.

Všichni, včetně již nepřítomného Tea, byli velmi překvapení přímostí jeho odpovědi.

Čekali vytáčky, vztek, pláč a lži. Všechno, k čemu se Teo rozhodl nesnížit.

Emě se do očí samovolně nahrnuly slzy, „Jak to..?“ chtěla se zeptat, jak se to všechno mohlo stát, ale Oliver byl v ten okamžik rozhodnější, a ne tak vyvedený z míry. On to o bráškovi věděl, a teď ho musel podpořit.

„Jestli někoho z vás jen napadne mu nějak ublížit, nebo ho ponižovat, budete se zodpovídat mě..“ zavrčel temně a věnoval jeden nenávistný pohled překvapenému Davidovi, „A ty mi zmiz z očí, nebo… Nebo.. Nebo tě nepozná vlastní máma…“ pohrozil mu, a oslovený si to okamžitě vzal k srdci.

Jakmile k němu Oliver vykročil, zmizel ze třídy jako pára nad hrncem.

„Varuju vás…“ zavrčel ještě jednou Oliver a vyběhl také, ale hledat Tea.

Byl strašně smutný, že se to stalo. Ale byl na něj hrdý, protože se tomu mizerovi i všem ostatním ze třídy postavil.

Však oni ještě uvidí.. slíbil v duchu sobě i svému bratrovi.