Kapitola 6

Než došli k pokoji, Naruto se zastavil uprostřed chodby a po chvíli přemýšlení změnil směr.

„Kam jdeš?“ Zeptal se překvapeně černovlásek, který šel celou dobu po jeho boku.

„Umírám hlady, potřebuju hned něco k jídlu.“ Usmál se omluvně Naruto a dál pokračoval v cestě do jídelny. Spíš tedy doufal, že tímto směrem je jídelna.

„Počkej. Půjdu s tebou.“ Nadhodil Sasuke a už stál opět po boku blonďáčka. Teď si teprve uvědomil, že má vlastně taky hrozný hlad. Od včerejšího dne nic nejedl a jeho žaludek se už domáhá nějaké té stravitelné potravy. Po chvíli chůze opravdu dorazili do velké a prostorné jídelny. Vpředu stály pulty se skleněnými odklápěcími „dveřmi“ a po zbytku místnosti byly rozmístěné stoly a pohodlné židle. Tu a tam se objevil i automat na sladkosti nebo pití.

„Páni, mňam…“ Naruto skoro blaženě vykřikl a vrhnul se po obložené bagetě, kterou si nadšeně položil na červený tác. K tomu přidal čerstvý pomerančový džus a navrch slaďoučkou koblihu. To Sasuke si na tác vzal pouze hrnek kávy a sýrový croissant. Spolu s Narutem se potom vydal k prázdnému stolu v rohu místnosti. Posadili se a Naruto se s vervou pustil do jídla. Vše doplňoval komentováním jaká je to dobrota a pomlaskáváním. Uběhlo pár minut, když se k němu Sasuke naklonil. Lehce k němu natáhl ruku, zadíval se mu do očí a palcem přejel pomalu po tváři až ke rtu. Vše završil něžným, skoro neviditelným úsměvem. Naruto na něj vykuleně zíral a nezmohl se na slovo, když si toho černovlásek všiml, nedalo mu to a usmál se.

„Měl si tam kousek cukru z koblihy.“ Dodal Sasuke na vysvětlenou a napil se z hrnku, z kterého se linula příjemná vůně a clona páry. Blonďáček kývnul na náznak poděkování a ještě úctyhodnou chvíli se na černoočka překvapeně díval. Události posledních dvou dní ho celkově dost překvapovaly. Nic se mezi nimi v podstatě nestalo a přitom toho za ty dva dny zažil tolik. Navíc pocity, které cítil, ho naprosto vykolejovaly. Kdykoliv se na něj Sasuke zadíval, chtěl mu pohled oplácet, ale ty jeho onyxově černé oči ho děsily. Vyvolávali v něm pocit, který ani pořádně neznal. Pocit vzrušení, pocit chtíče…

„Naruto! Země volá Naruta….“ Ozvalo se z druhé strany stolu a blonďáček sebou vyděšeně trhnul. Zadíval se do obličeje černoočka a uvědomil si, že se natolik zamyslel, že ho vůbec nevnímal.

„Co..co je?“ Dostal ze sebe Naruto.

„Půjdeme ne… Očividně si už dojedl, já taky tak se můžeme vrátit.“ Navrhnul Sasuke a Naruto jen souhlasně přikývl. Oba chlapci vstali, odnesli prázdné tácy a mlčky se teď už doopravdy vraceli na pokoj.

O 3 týdny později…

Naruto i Sasuke už se plně celé tři týdny věnují studiu. Je to dost náročné a tak se jen málo kdy stane, že by si na sebe oba chlapci našli chvíli času. Ale i kdyby se jim to povedlo, nic by se nezměnilo. Naruto se totiž Sasukemu v podstatě vyhýbá. Když se Sasuke dostane na pokoj Naruto buď dělá, že spí nebo se vrací až pozdě večer, když už zase nevnímá černovlásek. Naruta celkem ho zaskočilo Sasukeho chování a hlavně pocity, které ho svírají kdykoliv ho vidí, slyší nebo hůř, dotýká se ho.

Naruto opět mlčky a unaven vpadl do pokoje a uvelebil se na své posteli. Tašku nechal válet se po zemi, stejně tak jako část školní uniformy v podobě svetru. Bylo něco kolem páté večer. Blonďáček si promnul oči, poté je zavřel a dlouze zívl. Konečně víkend. Neprobralo ho ani klapnutí dveří vedoucích z koupelny. Ani následné kroky, které se pomalu, ale jistě přibližovali k jeho posteli. Kroky ustaly. Dotyčný, který je měl na svědomí, se posadil na kraj Narutovy postele.

„Naruto? Spíš?“ Ozval se tlumený hlas a Naruto v zápětí s leknutím otevřel oči.

„Sasuke! Vyděsil si mě…“ Sykl a posadil se, tak že seděl naproti Sasukeho.

„Vyhýbáš se mi.“ Dostalo se mu místo omluvy a Naruto překvapeně vykulil očka. Horečně zavrtěl hlavou na náznak záporu.

„Vyhýbáš se mi.“ Zopakoval přesvědčeně černovlásek.

„Nevyhýbám se ti.“ Odsekl Naruto a zvedl se z postele.

„Tak proč zase utíkáš?“ Hlesl Sasuke, v rychlosti vstal a chytl Naruta za ruku. Přitáhl si ho blíž a donutil ho podívat se mu do očí.

„Nech mě prosím, Sasuke…“ Naléhal Naruto, ale černovlásek ho nehodlal jen tak pustit.

„Naruto. Co se sakra stalo, že se na mě nedokážeš ani podívat?“ Vyzvídal černoočko, doufajíc v odpověď.

„Ptáš se co se stalo?…Políbil si mě Sasuke.. Prostě si mě políbil..“ Vyhrknul Naruto a vyškubl se mu.

„Co je na tom špatného?.. Já.. Udělal bych to znovu.“ Hlesl Sasuke a udělal krok k blonďáčkovi, ten však znovu couvnul.

„Sasuke.. Ty si kluk, já taky.. Tohle prostě nejde…“ zavrtěl hlavou blonďáček.

„Já k tobě ale něco cítím. Víš.. Mám tě rád… vlastně víc než jen rád..“ Vysvětlil Sasuke, který už vzdal snahu změnit city, které cítí a jediné co si přál je, aby byl blíž k tomu sladkému modroočkovy. Naruta to překvapilo a vyděšeně několikrát prudce zamrkal.

„Sasuke.. Já.. Tě nemiluju.“ Trhnul sebou blonďáček. Věděl, že lže. Jemu i sám sobě. Jenže si prostě nedokázal představit, co by bylo, kdyby mu řekl, že ho miluje. Takhle to prostě být nemohlo. Do očí se mu nahrnuly slzy. Prudce zamrkal, omluvně se na Sasukeho podíval a zmizel z pokoje.

„Jo..Takhle je to správně.“ Přesvědčoval sám sebe, když kráčel skoro prázdnou chodbou školy.