Kapitola 6 – Každý svého štěstí strůjcem

,,Zdravím, Sakuro,“ chladně, a i přesto tak neuvěřitelně půvabně se pousmál černovlasý Casanova. Růžovlasá dívka byla okouzlená jeho dokonalostí, jeho aristokratickou tváří s jemnými rysy, jeho hladkou kůží, která jakoby zářila vlastním světlem, jeho rty, které si přímo říkaly o ochutnání, jeho černýma očima, které byly tak temné, tak ledové, ale někde tam mohl být náznak citu… nebo ne?

Bylo jí to jedno. Stál před ní, dokonalý ve všech směrech, a tak neskutečně přitažlivý, a ona nemohla dělat nic jiného než jen stát a čekat, co od ní ten tajemný Uchiha chce.

Ten jen tak stál ve dveřích a arogantně se ušklíbl, když si všiml, co jeho přítomnost dělá s jeho týmovou partnerkou.  Ale koneckonců, nebylo nijak neobvyklé, že dívky po něm šílí. Tak to prostě bylo. Jenomže… proč ne v případě Hinaty?

Zatřásl hlavou, aby vyhnal myšlenky na tmavovlasou bojovnici, zatímco ten Druhý se v jeho mysli potutelně zasmál. ‚Ach Sasuke, kdy už si to konečně přiznáš?‘ šeptl tak tichounce, že ho černovlasý neslyšel.

,,S-Sasuke-kun…“ zakoktala se Sakura s pohledem upřeným na svého návštěvníka, ,,Co ty tady?“

Tázaný přistoupil blíže a dívku paralyzoval pohledem.  Té se prudce rozbušilo srdce. Co od ní chce?

,,Není to snad jasné?“ jeho dech se ocitl přímo u ní a on jí ta slova šeptal přímo do ucha. Sakura měla husí kůži a srdce jí prudce bušilo. Co..cože?

,,N-ne?“ zkusila to z posledních sil. Schopnost vlády nad tělem ji velmi rychle opouštěla.

,,Vážně?“ sametový hlas rezonoval jejími bubínky a pak, pak se jeho rty jemně otřely o ty její a dívkou jakoby projel blesk.

,,Ani teď?“

Ten šepot, zastřený chtíčem, jí zněl v uších i poté, co černovlasý přestal mluvit.

,,Ach, zdravím, Neji-kun, Kibo- kun…“ vydechla překvapeně, když sešla dolů do kuchyně pro pár jemných fazolových koláčků. Věděla, že senzai v kuchyni jen tak nenajde. Ale dvě osoby, které se spolu až spiklenecky bavily, ji překvapily víc, než by to kdy zvládlo jídlo.
,,…eh?“ vypravila ze sebe a pohledem se jich ptala, o co že tu vlastně jde.

,,Ahoj Hinato,“ řekl pouze Kiba, zatímco druhý ninja jen kývnul hlavou: ,,Hinata-sama.“

Modrovlásce přišlo, že pozdrav bratrance byl upjatý a nepříliš upřímný. Kibův výraz byl podivně zničený, a už to nebyl ten obličej, který měl nasazený ráno na tréninku. Nevěděla, zda si má oddychnout nebo se bát.  Ale měla to koneckonců čekat, když se po Listové rozneslo, že chodí s vyhlášeným lenochem, Narou Shikamarem. Tichounce si povzdychla. Tahle dohoda ani nemusela dobře dopadnout, a ona riskovala příliš mnoho. Jenomže co se to vždycky říkalo? Risk je zisk.
Anebo taky ne…
Ale musela myslet pozitivně, a musela se všem otázkám statečně postavit, ačkoliv měla obrovitánskou chuť se jít schovat pod peřinu a po zbytek týdne nevystrčit nos.

Nervózně se pousmála a šla prohledat kuchyň, aby zjistila, kam že se ty koláčky poděly, když je nemohla najít na místě, kde normálně sídlily (když se samy koupily, pochopitelně).
A zatímco štrachala v poličkách, přemýšlela nad tím vším. Má to vůbec cenu? Vždyť její platonické lásce je to stejně určitě jedno, a ve skutečnosti bude jenom nervově zhroucená, až se Hiashi vrátí od hlavy vesnice. Nechtěla vědět, co probírají, i když se jí to pravděpodobně vůbec netýkalo.

Když konečně našla koláčky, které hledala, s posledním pohledem, upřeným na ty dva, vyběhla nahoru do své ložnice a i s chmurnými myšlenkami se zachumlala pod peřinu.

,,Miluju tě,“ šeptla.
Nevěděla, jak se to stalo. Nevěděla, proč to udělal.  Nechápala nic, ale bylo jí to úplně jedno. Důležité bylo jen to, co se stalo, důležitý byl jen on, on a ona, spolu. Co na tom, že netušila, jestli o tom její matka věděla? Bylo to, jakoby se vznášela na obláčku barevném stejně jako její vlasy.

Scéna jako ze romantického filmu. Splněný sen, ve který tak dlouho doufala.

Jenomže právě v tom byl ten problém. V okamžiku, kdy se sen splní a stane se realitou, v té chvíli se všechno pokazí. Realita je krutá, nebere si servítky a kašle na to, že ve snu bylo všechno perfektní.

,,Sasuke-kun,“ usmála se. Možná čekala, že odpoví, ale on to neudělal.

Černovlasý se rozhodl zasadit křehké iluzi prudkou ránu, když vstal a začal se oblékat.

,,Kam jdeš?“ optala se a sledovala ho z postele, na které se líně rozvalovala. Plná naivní naděje a radosti.

,,Kam asi? Domů,“ ušklíbla se její láska arogantně, zatímco Sakura sama se zatvářila zmateně.

,,J-jakto? Proč?“ teprve teď se jí ve výrazu objevil stín pochybností.

,,Hádej, můžeš třikrát,“ posměšně nabídl možnost předstírat, že je vše v pořádku. A ona se toho chytila.

,,Já nevím… potřebuješ něco zařídit?“

,,Ne, Sakuro. Sbalím se, vypadnu a půjdu si dát kafe. Všechno. Nic víc mezi námi nehledej.“

,,Ale… my…ta noc…“ oči měla rozevřené strachem. Co jí chce říct?

,,A co sis myslela?“ vysmál se jí, s očima ledovýma, bez emocí. ,,Bylo to na jednu noc, vyspal jsem se s tebou, víc ode mě nechtěj.“

Iluze šťastného páru začala být silně nestabilní. Šířily se praskliny, ale zatím ještě stála. Sakura jenom nevěřícně zírala a její mozek odmítal vzít vážně ta slova, která jí Uchiha adresoval.

Vzdaloval se, odcházel ke dveřím, pak se naposledy otočil. ,,Mimochodem, dostat tě bylo naprosto primitivní,“ řekl naposledy, než opustil místnost.

A Sakuřino srdce se rozpadlo na miliony drobných kousků.

,,Tak ty máš ráda ananasy?“ uslyšela za sebou. Prudce se otočila, ani neslyšela, jak se Hanabi vkradla do jejího pokoje. Vypadalo to, že jí naprosto přeskočilo. Ananasy?

,,Vždycky…. vždycky jsem měla radši avokáda,“ prohlásila po chvíli a otočila se zpět ke svitku, ze kterého si četla předtím, než se jí sestra vloupala do místnosti. Vlastně – víc přemýšlela o tom, jaké má štěstí, že je ráno a ona stále nepotkala hlavu klanu Hyuuga.

,,Vážně? Někdy mě tomu avokádu představ,“ ušklíbla se mladší modrovláska a vzápětí vyklouzla na chodbu. Hinata za ní ještě chvíli vyjeveně hleděla, než jí hlava začala zpracovávat tu zvláštní konverzaci.

Ananas. Geniální ananas, černovlasý ananas, její ananasový přítel. Shikamaru.

Sakra Hinato, jak to, že ti to nedošlo? vyhubovala si a pak přemítala nad avokády. Kdo by tak mohl být tahle zelenina ale nevěděla. Naruto? Sasuke? Ne.

Proč jen jsou vztahy tak složité? Na to se ptala od té doby, kdy poprvé uviděla ninju, který byl jednička v překvapování lidí. Ale teď, teď to bylo ještě více oprávněné.

Proč jen jí bylo do pláče, když pomyslela na ty tři, kterými se poslední dobou zabývala neustále? Proč ji slzy tlačily v oku, když si vzpomněla na pohledy svých týmových partnerů?

A proč se jí sevřelo hrdlo při pomyšlení na ten nejchladnější Nejiho výraz, který za celý svůj život viděla?

Neuvědomovala si, jak je vystresovaná, dokud jí po obličeji nezačala téct slaná voda, která posléze rozmazávala inkoust na svitku.

Šla jako tělo bez duše, nevnímala ruch ulice okolo sebe. Nechtěla sice vystrčit nos z domu, ale musela. Věděla, že by byla doma vyslýchaná jako kdyby spáchala vraždu, kdyby se nedostavila na trénink s týmem.

Jenomže ona měla pocit, že to nesnese, ne jeho přítomnost, jeho aroganci, jeho dokonalost.

,,Proč?“ špitla, a cítila, že nemá daleko k pláči. Ale ne, nesměla se zhroutit před tolika lidmi.

,,Sakuro-chan!“ uslyšela veselý hlas svého kamaráda a pokoušela se ho ignorovat. Protože věděla, že by se neudržela, kdyby otevřela pusu.

,,Sakuro-chan, jsi v pořádku?“ hned byl u ní a ona prostě musela zvednout hlavu. Bolel ji jeho upřímný, rozpustilý úsměv. Bolelo ji v hrudi, tam, kde její srdce leželo rozsápané na kusy.

,,Co je ti?“ starostlivý hlas blonďáčka jí dorazil k uším. A ona už prostě nemohla. Skousla si ret, ale slané proudy vody nezastavila. Přitáhla ho k sobě a objala, zatímco jí slzy kapaly na jeho kombinézu.

Brečela, natahovala a věděla, že se na ně určitě všichni lidé otáčejí, ale… v tuhle chvíli… nezáleželo na tom.

,,Naruto, řekni mi, proč? Proč to udělal?“ ptala se mezi vzlyky a neurčitě cítila, jak ji hladí po hlavě.

,,No tak… klid, klid… nejdřív mi hezky v klidu řekni, co se stalo.“ Jenomže to v klidu nešlo. A tak mu to vyložila, nevěděla, jestli jí rozuměl. Slova byla komolená pláčem.

,,Protože je to hajzl-ttebayo,“ řekl rozhodně a dívka se hned cítila o něco líp.

Vyšla ven ze sídla. Kráčela ulicemi vesnice Skryté v Listí, zahloubaná do sebe. Jenomže něco ji z tohoto stavu dokázalo vytrhnout vždycky. Něco hyperaktivního a oranžového.

A to něco zrovna objímalo Sakuru.

Ztuhla. Cosi jako by ji štíplo v očích. Ale…

Optimista. Buď op-ti-mi-sta! Třeba to není tak, jak to vypadá.Třeba…

Růžovlasá naprosto zřetelně brečela Narutovi na rameni. Dívka s fialkovýma očima popošla blíž a i když ji to stálo hodně odvahy a sebeovládání, poklepala dívku po rameni.

,,Copak se stalo?“ podívala se na ni starostlivě.

,,J-já…“ zajíkavě načala Sakura, ale nic víc neřekla. Modrovlasá se podívala na blonďáčka a málem omdlela. Hlavně klid. Nic se nestane, omdlít můžeš za rohem, ale ne teď.

,,Sasuke.“ řekl prostě v odpověď na její pohled a vypadal, že kypí vzteky. Dívka tušila, že se ho brzy vydá najít a pokusí se ho zmlátit. ,,Vyspal se s ní a pak ji odkopl,“ řekl tiše, bylo vidět, že si je vědom toho, že kdyby to vykřikl na celou ulici, zelenoočce by to moc neprospělo.

Hinatin obličej se proměnil v neprostupnou masku.

,,Aha,“ řekla a před očima se jí začalo dělat černo, ,,To se spraví, Sakuro…“ řekla neupřímně, otočila se na podpatku a utekla pryč.

Blonďák se za ní zamyšleně podíval. Co to s ní bylo? Proč tak zareagovala… při zmínce o Sasukem?

Hatake Kakashi, mistr týmu sedm, na místo srazu dorazil s půlhodinovým zpožděním. Jenomže nikdo tam nebyl. Naruto nestepoval očekáváním, ani ho nechtěl zbít za zdržení. Sakura neohrnovala nos nad svým blonďatým parťákem a nesvlékala černovlasého pohledem. A Sasuke tam nestál a neměřil si je všechny pohrdavým pohledem.

Co se stalo?

Okamžitě vyrazil směrem k domu jediné dívky v týmu, který byl nejblíže. Ale tam mladá Haruno nebyla, a totéž se opakovalo s modrookým Jinchuurikim Devítiocasého démona. V jejich pokojích bylo prázdno a obyvatelé se nezdržovali v blízkosti domu.

Zbýval jenom Sasuke. Šedovlasý jounin okamžitě zamířil k opuštěnému sídlu Uchihů. A tam se jeho pátrání konečně ukázalo jako úspěšné, protože jeho naděje seděla u stolu a pila kafe.

,,Sasuke, kde jsou všichni?“ začal přísným hlasem.

,,Nevím, a je mi to jedno,“ odvětil bez zájmu tázaný. Kakashi se zamračil.

,,A koneckonců, jak to, že tys nebyl na srazu?“

,,Nechtělo se mi.“ zase ten tón, ten posměšný a zároveň naprosto apatický. Proč? Proč se tak choval?
Pro Hatakeho bylo nynější chování jeho žáků záhadou. S dalším zamračením zmizel a jal se hledat ztracené studenty.

Sasuke se nepřítomně zadíval na škraloup, který se začal tvořit na hladině hnědého moku, který ještě před chviličkou upíjel.

Bylo už po poledni a on ještě neměl ani snídani. Příchod Kakashiho mu nedodal moc energie, ale ani necítil lítost, když pomyslel na zelenookou lékařskou kunoichi.

Spíš ho zajímalo to, že s ní nic necítil, nijak ho nenadchla. Bylo nudná, narozdíl od modrovlasé dívky, která byla mnohem zajímavější – ale nechtěla jeho.

‚Konečně sis to přiznal?‘ ozval se dotěrný hlásek.

Co bych si jako měl přiznat? Není co, odvětil unaveně černovlásek.

‚Ó, vážně? Sakra Sasuke, tak si to uvědom! Se Sakurou to nebylo nic. S ní to bylo vážně něco. Nemyslíš, že by to mohlo být proto, že ses zamiloval?‘ dorážel stále, ale už to nebylo tak drsné jako zpočátku. Věděl, že mladý Uchiha už je nahlodaný.

Podívej, s Hinatou to byl jeden velký omyl. Nic s ní nemám, mít nebudu a mít nechci! Jasné?
‚Když myslíš…‘ broukl Druhý a se zadostiučiněním sledoval, jak uživatel Sharinganu vstal a vztekle mlátil hrnkem ve dřezu. Bez lítosti vylil nyní již studenou kávu, kterou si po příchodu domů uvařil a poté se nepřítomně zahleděl z okna. Bylo krásně. Na modré obloze pluly mráčky, ptáčci cvrlikali a dole byl slyšet čilý ruch Konohy.

Jemu na tom nezáleželo. Zvuky ho pouze ukolébaly k spánku.

Vzbudil ho až rozzuřený hlas Uzumakiho, který do bytu vtrhl a chtěl ho pořádně zmlátit za to, co udělal Sakuře.

,,Ty hajzle!“ to byla slova jako od básníka, která vyřkl mladší z ninjů.

Černooký se zamračil a horkokrevného blonďáka pořádně praštil do týlu, když nedával pozor. Příliš prudcí lidé měli vždycky slabinu v pozornosti.

,,Sladké sny, Naruto,“ zašeptal jako ukolébavku a vyšel ven, do ulic vesnice.