Kapitola 6 – Opravdová noční můra

Všude bylo ticho a chlad. Světlo vydávaly jen malé bílé svíčky, připevněné ke zdi a na náhodného kolemjdoucího mohly dělat dojem ponuré, tiché a strašidelné atmosféry. Tady byste však jak cizince, tak krajana, náhodou se procházet nenašli. A to nejen z důvodu, že celý areál se nenacházel na zemi, nýbrž pod ní. I přes velkou nečinnost obyvatel se však i zde něco pohnulo. Středně velká tmavá hrouda se nejistě převalila ze strany na stranu a po chvíli otevřela oči. Nejdříve byla velice dezorientovaná, po chvilce se však posadila, a tak se ukázalo, že hrouda je ve skutečnosti dívka.
„Kde to jsem?“ zamumlala, pořád ještě netušíc, kde se nachází. Z toho, co stačila za těch pár krátkých okamžiků pochytit, bylo to, že se nachází ve velice dlouhé, ale úzké místnosti, kterou osvětlovalo světlo svící.
„Eh,“ sykla a sáhla si na temeno hlavy. Čekala, že když se na své prsty podívá, uvidí krev. Ta se tam však nevyskytovala. Co se stalo? Ani za boha se nemohla rozpomenout, kde je, co se stalo a proč. Poslední, co si vybavovala, bylo, že jí někdo podrazil nohy a ona se řítila k zemi. Přišlo jí však, že padala až moc dlouho. Chvíli jen tak seděla, a pak se rozhodla něco dělat. Úzké stěny jí moc dobře nedělaly. Umínila si, že se alespoň pokusí postavit a zjistit, kde to vůbec je. Nic známého jí to nepřipomínalo. A teď kudy… pomyslela si a rozhlédla se na obě strany. Bylo to padesát na padesát, v jakém směru někoho potká. Nakonec se vydala tou cestou, která směřovala vpravo od ní. To však ještě nevěděla, že se bude jedna a ta samá scenérie táhnout bůhví jak daleko. Minuty plynuly jedna za druhou, a ona měla pocit, že ušla alespoň dvacet kilometrů. Asi jsem měla jít tím druhým směrem. Pomyslela si. O chvíli později se před ní objevila křižovatka. Už jí bylo jedno, kam půjde. Měla hlad a bolely ji nohy. Prostě nad tím nepřemýšela a šla pořád rovně.
„Asi jsem šla dobře,“ zamumlala, když před sebou spatřila dveře na konci chodby. Neváhala a vzala za kliku. Ocitla se v ještě větší temnotě. Jen na konci místnosti zářily svíčky. Opět. Jediné, co v přítmí rozeznala byly vysoké sloupy, podpírající pokoj. „Je tu někdo?“ zavolala a přikrčila se. Tmy se nebála, ale tohle byla jiná tma. Studená a … zvláštní. Měla z ní špatný pocit. S trhnutím se otočila. Co to bylo?! zalapala po dechu, když uslyšela jakýsi zvuk. Opět se obrátila a snažila se v malém světle rozeznat něco víc. Znovu ten zvuk. „Kdo je tam?“ zvolala a snažila se uklidnit zběsilý tlukot srdce. Zdálo se jí, že konečně zahlédla obrysy jakési postavy. Snažila se spatřit více, ale poslední, co si pamatovala, byly dvě rudě žhnoucí oči. Pak se opět propadla do temnoty.

„Takže Kazekage je teď ve Skryté Listové?“ ujišťovala se hnědovláska s pohledem upřeným na svého společníka.
„Ano. Teď je pro tebe ale důležitější tvůj osud, ne?“ poukázal na hlavní problém takzvaný ‘Batman‘ (Zisi si ho pro to nepřestala dobírat, ačkoliv tomu humoru rozuměla jenom ona sama) a lehce se zamračil. Připadalo mu, že je ta dívka moc lehkomyslná.
„Tak co kdybych vám třeba pomáhala?“ usmála se jako sluníčko zelenoočka a dodala: „Ve dvou se to lépe táhne!“ Jo, a taky se to ve dvou lépe zahne… ušklíbla se v duchu. Ale tak daleko jsme se zatím nedostali, Kazekage-sama. Zatím…ďábelsky se zasmála.
„Nic o tobě nevím. Jsi vůbec kunoichi?“
„Heleďte, já už taky ani nevím, kdo jsem. Jakože vážně, tohle vůbec nepřipomíná Brno ani můj domov, asi jsem se zbláznila, ale… to nic,“ mluvila ostošest a pak jí došlo, na co se Kankurou vlastně ptal. 
„Já a kunoichi? To vám přeskočilo, ne?!“ vyjekla Zisi a toužebně pomyslela na to, že by mohla mít nějaké schopnosti.
Stop science-fiction, holka! okřikla sama sebe, ale i přesto si nechávalo malinké smítko naděje.
„Tak dobře…“ vydechl rezignovaně Kankurou a rukou dal signál sestřičce, aby přišla blíž.
„Až bude tahle holka úplně v pořádku, dejte jí oblečení a pošlete jí za mnou do kanceláře,“
Zisi jen zavrtěla hlavou. Jak tohle dopadne, to jí bylo záhadou…

Ozvalo se zaklepání a následné zavrzání dveří. „Orochimaru-sama?“ 
„Co chceš… Kabuto?“ 
„Máme tady vetřelce,“ začal brýlatý ninja. 
„Copak, Kabuto… tvá ochrana na východě nebyla dost silná? Jak jinak je to možné? Proč jste ho ještě nezastavili?“ otázal se starší a velice bledý muž s hadíma očima. 
„Sasuke-kun ji dostal,“ odpověděl šedovlasý medik.
„Tak Sasuke-kun, říkáš? Ji?“ ušklíbl se Orochimaru. Kabuto kývl. „Doufám, žeji moc nezmrzačil. Třeba se nám bude hodit na pokusy,“ řekl a vstal.
„To nevím, pane. Sasuke-kun říkal, že byla dezorientovaná. Nejspíš vůbec nevěděla, kde je. Ale nedivím se jí. Lidem, kteří nejsou zvyklí na toto prostředí se tu moc… no, nelíbí,“ Jeho pán na to jen kývl a následně vyšel ze dveří. „Jdete se na ni podívat?“ další kývnutí.
„Přemýšlel jsem zrovna nad jedním pokusem. Myslím, že by nám mohla docela posloužit,“ 
„Hai, Orochimaru-sama. Nejdříve ale musíme zjistit, jestli v sobě má nějakou chakru,“ zamumlal a posunul si brýle výše k nosu. 
„Hmm.“ 
Poslední úsek cesty šli mlčky. Když asi po deseti minutách dorazili k velkým kovovým dveřím, Kabuto vylovil z kapsy klíče a odemkl je. Za nimi se nacházela hnědovlasá dívka s blonďatými melíry. 

„N-no… já… je to tu moc pěkné,“ vykoktala Akane a s hraným úsměvem se podívala kolem sebe. Hleděla na pěkně zařízenou domácnost, ale to zrovna v tu chvíli moc nevnímala. Co ji zajímalo nejvíc bylo to, jestli po ní zrovna neleze nějaká breberka. Holt se nevyplácí mít chorobnou hrůzu z brouků, když bydlím u klanu Aburame, vydala ze sebe další ze série povzdechů. Číslo tři sta padesát osm přesně! dodala jen tak pro sebe. 
Jakmile jí paní Aburame (což byla mimochodem moc milá žena. Až na to, že jí z uší lezou brouci a podobné hnusy… ne! To je jen fantazie, Aki, klid, na podvědomí se vykašli. uklidňovala se) ukázala její pokoj, zapadla tam a okamžitě se schoulila pod peřinu.
Shinovu rodinu odbyla tím, že je unavená, tak si půjde rovnou lehnout. 
Podařilo se jí na pár hodin usnout, což byl vcelku výkon na její fóbii, ale štěstí jí nepřálo. Vzbudila se někdy kolem třetí hodiny ranní a tím, co ji vzbudilo, nebylo nic jiného než…
„ÍÍÍÉÉÉÉÁÁÁÁ!“

Místností ozval neuvěřitelný řev a následné zaklení.
„Sakra Kabuto, zacpi jí něčím hubu!“ zavrčel nebezpečně Orochimaru a zadíval se na vyděšenou, zmítající se dívku. Ušklíbl se. Výborně mi posloužíš na mé účely.Znovu se ušklíbl a díval se na scénku před sebou. Kabuto se všemožnými způsoby snažil dívku umlčet a zároveň jí spoutat. Nakonec to  s umlčením vzdal a pouze ji spoustal chakrovými vlákny. 
„Jestli ještě jednou zařveš, zabiju tě,“ zašeptal jí potichu a chladně do ucha. „A bude to moc bolet.“ Svázaná jen vystrašeně zakňučela a kývla hlavou. Před ní stál výplod holé fantazie. Když dlouhovlasého uviděla, okamžitě jí zdřevěněly nohy a začala nehorázně křičet. Z mužů, kteří s ní byli v místnosti jí málem přepadali mdloby.
„Takže si ujasníme pár pravidel, děvenko,“ začal Orochimaru. Dále pokračoval jeho vždy věrný a pohotový sluha.
„Jestli se pokusíš utéct, zabiju tě. Jestli vydáš jediný zvuk hlasitějšího tónu, zabiju tě. Pokud se budeš snažit ublížit Orochimarovi-sama, zabiju tě.“ 
Pro změnu. Blesklo dívce hlavou, ačkoliv její situace nebyla zrovna příjemná. Ba co víc, byla v pěkné patálii.
„… pokud budeš vykazovat jediný nesouhlas s tím, co po tobě Orochimaru-sama bude chtít,-„
…zabiju tě. AHA.
„Ale no tak, Kabuto. Přece ji nechceš hned na poprvé vystrašit,“ jeho sluha se k němu překvapeně otočil.
„Ale pane, musí z nás mít nějaký respekt.“ 
„To máš sice pravdu, ale pokud bude vystrašená k smrti (to už byla), nebude chtít spolupracovat,“ řekl a a otočil se k jediné člence ženského pohlaví v místnosti. „Jméno?“
„Eh?“
„Jak se jmenuješ?“ 
„Eh… Smajli,“ její přezdívka byla to první, co jí napadlo. Muž kývl.
„Z jaké vesnice jsi? A cos tu dělala?“ zkoušel to pán sídla po dobrém.
„Cože?“ Orochimaru si povzdychl. 
„Stoupni si a postav se támhle.“
„C-co chcete dělat?“ zajíkla se. Druhému pomalu začínala docházet trpělivost.
„Prostě zvedni zadek a udělej to, co Orochimaru-sama žádá,“ zavrčel. Ač Smajli nechtěla, udělala to, co bylo potřeba. Postavila se do kouta místnosti a čekala, co se bude díl. Když k ní dlouhovlasý přišel, zalapala po dechu. 
„Chakura suru no jutsu,“ řekl v příští minutě Orochimaru, a chvíli na Smajli zíral. Pak se uškíbl. 
„Nečekané… tak velké množství.“ 
„Eh… čeho?“ dovolila se ho zeptat. Na to však věznitel nereagovat. Jen opět zavřel oči a cosi mumlal.
„Vyhrň si triko,“ nařídil Kabuto.
„Cože?!“
„Vyhrň-si-to-triko,“ pravil nebezpečně. Dívka jen polkla a udělala, co říkal. V tu chvíli se hadímu muži rozzářely konečky prstů a on je s úšklebkem zarazil Smajli do břicha. Ta stihla jen vykřiknout, než se sesunula k zemi.

Když se opět probudila, měla tělo jako v ohni, a nejvíce ze všeho své břicho. Poznala, že leží na něčem měkkém, a když se zkusila pohnout, vystřelila jí bodavá bolest do části paže, odkud jí většinou ta stará rašple (totiž Smajlina lékařka)  odebírala krev. Otevřela oči aby věděla, co se děje, a následně zjistila, že je napojená na kapačkách a že jí z odhaleného hrudníku trčí jakési přísavky.C-co to? Trhla sebou, když uslyšela zvuk přecházení ze strany na stranu. 
„Neškubej sebou tak,“ uslyšela. „Mohla by sis vytrhnout nitrožilní výživu a kontrolu nad organismem a vykrvácet,“ ušklíbl se lékařský ninja a ušklíbl se, což ona ovšem nemohla vidět. „A to by se jistě Orochimarovi-sama moc nelíbilo…“ řekl spíš sám pro sebe a při představě, co by se stalo, kdyby jeho pán zjistil, že ji nechal zemřít se nervózně ošil. „Řekl jsem, aby jsi se nehýbala,“ zavrčel, když se Smajli znovu pohnula.
„C-co se děje?“ zašeptala rozklepaně. Kabtuo se zlověstně usmál. Těšilo ho, když měl někdo v jeho okolí strach. Zvlášť takhle mladá dívka, která se ani neumí bránit.
„Orochimaru-sama na tobě právě zkouší jednu ze svých nových látek.“ 
„O-orochimaru? L-látek?“ ninja přikývl a konečně se dostal do dívčina zorného pole. 
„Uvidíme, co to s tebou udělá…“ zamumlal si pro sebe a do kapaček jí vpíchnul jednu z celkem čtyř injekcí. „Tahle látka se ti rychlostí blesku dostanu do oběhového systému, kde najde tvoji chakru. Pokud jsou odhady a výpočty mého pána správné… zvětší se ti chakra alespoň čtyřnásobně,“ vysvěloval. „Pak nám samozřejmě už k ničemu nebudeš, a Orochimaru-sama bude mít jak nové mrtvé tělo, tak několik ampulek s přípravkem, který mnohonásobně zvětší chakru Sasukeho-kun,“ vysvětloval. „To tobě ale už bude jedno,“ chladně se usmál, a po chvíli ticha vpíchnul druhou část látky, která se jako ta první velmi rychle dostala do jejího krevního oběhu. V tu chvíli se otevřely dveře.
„Orochimaru-sama… co tu děláte? Myslel jsem, že trénujete Sasu-„
„Tak nemysli, Kabuto,“ ozval se panovačný tón. „Přišel jsem se podívat na naší novou laboratorní krysu,“ zasyčel. Něco ho rozčílilo… pomyslel si jeho sluha a náhodou si vzpomněl na Sasukeho chování. „Jsou nějaké pokroky?“ Kabuto přešel ke stroji podobnému rentgenu.
„Tohle…“ ukázal na monitor, kde se zračila zářivě modrá barva. „… je místo, kam se zatím váš přípravek nedostal. Jak vidíte, chakra je po vašem uvolnění normální jako u každého jiného trochu silnějšího shinobi,“ ukazoval na různá místa. „A tady…“ tentokrát ukázal na tmavě modrou barvu. „… jsou místa, která se stihla za pomocí speciálně látky přeměnit. Zásoba chakry se několikrát zvětšila a ještě není zdaleka u konce. A to dostala teprve dvě dávky.“ Orochimaru se usmál. Vypadalo to, že byl z jeho prací spokojen. „Byla by z ní silná kunoichi, pokud by jsme ji po tomhle projektu však nezabili. Možná by se tak mohla vyrovnat i Sasukemu-kun, pokud by jste mu však také pár injekcí nedal. Ani si to za svou drzost nezaslouží… spratek,“ zavrčel poslední slova.
„Uklidni se, Kabuto. O Sasukeho-kun se nestarej, a radši jí dej další dávku,“ řekl a zadíval se na Smajli. Celé tělo se jí klepalo. Nebylo však poznat, jestli jsou to vedlejší účinky produktu v její krvi, nebo strachu. Takže silná kunoichi, ano? Hmm… Kabuto… Hadí muž se ušklíbl. 

„Nedal byste si trochu saké po práci, Kazekage-sama?“ pokoušela dočasnou hlavu vesnice jeho taktéž dočasná sekretářka, spiklenecky mrkajíc.
„Až se vrátí Gaara, klidně…“ odpověděl jí unaveně její nadřízený a otřel si imaginární pot z čela.
„A ten se vrátí kdy?“ vyzvídala dívka, které v hlavě stále strašila moudrost ‘Ve dvou se to lépe zahne‘. A to o dost líp, ušklíbala se každou chvíli.
„Až se vrátí,“ odpověděl minimalisticky, avšak velmi přesně Kankurou. Hnědovláska zaskřípala zuby a stiskla dlaň v pěst. 
„To, sakra, už nemůžeme zjistit, jestli mám nějaké schopnosti?“ vypěnila. Těmito naprosto ‘přesnými‘ odpověďmi ji muž častoval celý den. A k tomu ještě přičteme jeho neustálé rozkazy a pak už se není čemu divit, proč Zisi vylítla.
„Dočkej času jako husa klasu,“ ani nezdvihl oči od papírů Kankurou. To už brunetka nevydržela.
„Tak poslouchej, ty nádhero! Nejsem žádná husa, a to, že ti tu poskakuju celej den, jak ty pískneš, už mě taky přestává bavit!“ křikla mu do obličeje a praštila rukou do stolu.
Kankurou už otvíral pusu, aby jí připomněl, že tu je pouze díky jeho dobrému srdci, ale nic říct nestihl, protože Zisi na něj namířila prstem.
„Opovaž se něco říct, už mám týhle kanceláře plný zuby! Jdu si zjistit, jestli mám nějaký schopnosti sama!“ oznámila mu a hrdě vykráčela z místnosti.

Orochimaru se opíral o zeď s rukama složenýma na prsou a sledoval, co se okolo něj děje. Před maličkou chvilkou, která se nedala počítat ani jako půl minuty vpíchl Kabuto poslední injekci látky na zvýšení chakry do Smajlina těla. Těsně předtím ji připoutal k lůžku, aby nespadla, nevytrhla si kapačky z otevřené žíly a nepřerušila tak dlouhotrvající práci, se kterou se on i Orochimaru tak dlouho babrali. Možná to tak nevypadalo, ale byly to již tři dny od doby, kdy Uchiha Sasuke, poslední z momentálně žijících lidí z Orochimarova úkrytu dívku lapil do své iluze. Hnědovlásce pak sám pán podzemní říše odblokoval chakru a objevil tak její dostatečné množství, díky kterému mohla vydržet tento test. Jak on, tak Kabuto pak nezaháleli a začali s všemožnými přípravami, aby mohli konečně dokončit to, co před dvěma lety začali. Jistě, Orochimaru by teoreticky mohl použít jednoho ze svých zajatců. Byl si však jistý, že by zemřeli po druhé ampulce, a někteří dokonce po první. A tak když se mu naskytla takováhle jedinečná příležitost… proč ji nevyužít? Smajli měla dostatečně velké množství chakry na to, aby pokus přežila. Měla zásobu energie natolik velikou, aby se mohla stát ještě větší. 
„Radši ustupte, Orochimaru-sama. Vypadá to, že se začíná zmítat…“
„A kam mám ustoupit, když je za mnou zeď?!“ pronesl otráveně. Čekat ho nebavilo. A vlastně ani nemusel. Smajlino tělo se začalo bouřit, až se švy pásů chranící dívku, aby se nezranila, napínaly. Z očí jí vystřelilo rudé světlo a hnědovláska pronikavě zakřičela. Poté jí rudá záře obklopila celou, a zakryla tak dvojici mužů výhled.

Hnědovlasá dívka rázovala Písečnou vesnicí, brblajíc si nadávky pod vousy (opomeňme fakt, že žádné nemá). A tyto nepříliš lichotivé věty padaly na hlavu samotného Kazekageho.
„Ten zatracenej suchar, co si o sobě jako myslí?“ nadávala potichu. Co ona věděla, v anime byl Kankurou šprýmař, který uměl používat hlavu a vypadalo to, že ani boj nebere tolik vážně. Tedy, alespoň to u něj nebylo tak vidět jako u Itachiho, který by se nejspíš za celý boj neušklíbl ani za deset miliard yenů. Je fakt, že on u Akatsuki nemění výrazy vůbec, ale co už.
„Nechá mě pracovat jako sekretářku-“ Ano, vím, že jsem si o to sama řekla, „- a je mu úplně jedno, jestli můžu být kunoichi! Když už mě našli v poušti za taky divnejch okolností, mohl by projevit trochu zájmu…“ šklebila se Zisi, když si před sebou vybavila jeho vážný obličej.
Vždyť tohle k němu vůbec nesedí! Klidně by si i dupla, ale přišlo jí to moc dětinské. Ne, že by nebyla dítě, teoreticky vzato je každý člověk do osmnácti let dítě, ale ona k oněm zmíněným osmnáctinám tak daleko neměla.
Tak fajn, holka, přemýšlej. Co bych tak asi mohla umět? Její vztek se pomalu přetavil v neobyčejný zájm o její budoucnost. Co kdyby v sobě nějakou chakru měla? A co kdyby na něco měla talent? Málem radostí poskočila, když si to představovala.
Ona jako shinobi s Vesnice Skryté v Písku… Hnědé vlasy jí vlají ve větru, za ní se zdvihají mračna písku a ona sama vypadá nebezpečně, budí respekt.
Plácla se do čela, když si uvědomila, co si to tu právě představuje. Fantazie opět začala pracovat naplno a dávat si takovéhle plané naděje, když nic nebude, to je na nic.
Věděla, že kdyby jí nešly žádné techniky, mohla by zvládnout nějaké to základní taijutsu. Kdyby byla sportovní dívka, která za den vypije sedm litrů minerálky. Jenomže to ona nebyla.
Z úst se jí vydral povzdech.
Je tu sama, bez veškerých přátel či rodičů a navíc ani neví, jak se sem dostala! Možnosti snu nebo halucinací se dosud nevzdala, ačkoliv si připadala dostatečně vzbuzená a pokud si pamatovala, žádné halucinogenní houbičky se v její blízkosti neocitly.
Podívala se na své nohy v sandálech, jak dupají po písku. Tak moc se to k ní nehodilo, nikdy nebyla nějaký pouštní typ. Byla ráda za dlážděné ulice v Brně, a písek? Ten leda tak na hřišti, když byla malinká.
Byla tak zabraná do vzpomínek, že si nevšimla postavy, která šla proti ní a Zisi do onoho člověka s klidem vrazila. Svou chybu si uvědomila v okamžiku, kdy místo neškodného vzduchu narazila do něčeho relativně měkkého.

Když se oba muži opět rozkoukali, po rudé záři nebylo ani stopy. Zato se vyskytytlo něco, co Kabutovi vyrazilo dech. Smajli stále ležela na lůžku, v bezvědomí a stále obvázána pouty. Její ústa byla naplno otevřená z předchozího křiku. Navenek mohla vypadat vcelku normálně – až na ta otevřená ústa – něco se však změnilo. Její dříve krásné modrošedé oči teď nesly barvu životní mízy. To samé se stalo s jejími vlasy, původně hnědými s blonďatými melíry. I když byly trochu světlejší než její oči, pořád se tento odstín dal označti za barvu krve. Když se lékařský ninja vzpamatoval, přešel k rentgenu a začal studovat změny.
„O-Orochimaru-sama,“ zdál se být více než překavpený z toho, co objevil. „Její chakra… v celé váze a objemu… se čtyřnásobně zvětšila.“ 

„Echm, promiňte!“ vyhrkla brunetka a prohlížela si muže, se kterým se srazila. Měl hnědé vlasy a v jeho tváři se blýskaly inteligentní zelené oči. Na chvíli si všimla potměšilého výrazu, který se tváří mihl, ale pak si řekla, že to byla zřejmě jen její představivost.
Byl oblečený jako většina běžných ninjů v Suně – měl obvyklou vestu i barvy, které nosila jeho vesnice a vlastně ani nebyl ničím zvláštní.
Jediné zajímavé na něm bylo to, že se s hnědovláskou srazil a také to, že i po téhle nehodě vypadal příjemně. Zisi měla spousty zkušeností s tím, že když do někoho vrazila, začal ten pravý cirkus.
„Jmenuji se Katsuro,“ usmíval se a podával jí ruku. Vypadal příjemně.
„Já jsem Zisi!“ obdařila ho šťastným výrazem dívka a ruku upřímně stiskla.
V celé té radosti si nevšimla potěšeného a lehce zlomyslného výrazu, který na malý moment Katsurova tvář měla. 
Vyšlo to. Mám ji… teď to teprve začne být zajímavé.  
Maličko se ušklíbl.