Kapitola 6 – Příchod

—šestá kapitola: příchod—

 „Hinato,“ někdo na ni zavolal.

„Hinatooo,“ nikoho neviděla. Hlas jí však byl povědomý. Jakoby ho slyšela neustále. Pobíhala po temné chodbě mezi rozmlácenými stropy a stěnami. Vše se otřásalo a z dálky bylo jen slyšet její jméno. Jakoby se neustále vzdalovalo. Natahovala ruku a…

„Hinato, probuď se, je to důležité,“ zavřeštěl někdo.

Pomalu otevřela oči a až teď si uvědomila, že to celé byl sen. Nad ní stála její sestra a neurvale z ní tahala přikrývku.

„C-co to děláš? Nejsem oblečená.“

„Ale jdi, ještě předevčírem jsi tady v neustálé zimě seděla jen v pyžamu.“

Hinata si rozespale protřela očka a zamrkala na svou sestru. Vlasy měla pocuchané a působila směšným dojmem.

„Mám pro tebe novinu,“ řekla zprudka Hanabi a pohodila svými dlouhými vlasy.

„Jakou? Je to tak důležité, že mě musíš probouzet tak brzo?“ namítne Hinata a zívne.

„Brzy? Je okolo desáté hodiny, to je vážně brzká ranní hodina,“ ušklíbne se Hanabi.

„No dobře.“

„Chceš tedy slyšet, co se stalo?“

Hinata přikývla.

„No… Kibu pustili z nemocnice, už je plně zdráv,“ usmála se Hanabi.

„A-ha. Hm.“

„Nejsi z toho nijak potěšená.“

„Ale jo, jsem ráda, že je v pořádku,“ řekne popuzeně Hinata.

„Tak v čem je problém?“

„A-ale v ničem.“

„E?“otrávený výraz a lá Shikamaru, „no nic, mám hlad, uvidíme se na snídani.“

Hinata na ni ještě několikrát nepochopeně zamrkala a pak si lehla zpět do postele, ačkoliv přikrývku nebyla sto hledat pod postelí.

Jako obvykle nejlepší mise byly rozebrány už dávno před tím, než se Hanabi stavila v kanceláři páté. Popuzeně nadávala sama sobě, že ztratila potřebný čas vybavováním se svou starší sestrou a s výrazem masového vraha si to kráčela po Konoze. Nemohla si nevšimnout, jak si to někdo příšernou rychlostí míří okolo ní přímo k Hokage. Zvědavost jí nedala a nenápadně toho neznámého začala sledovat, v té rychlosti ani nepostřehla, o koho jde. Prostě se vydala k hokage.

Tiše, nenápadně procházela chodbou a při každém neobvyklém pohybu či záblesku osoby se skryla za roh. Co nejtišeji došla ke dveřím kanceláře páté a opřela hlavu k desce a poslouchala. Jeden hlas něco horlivě a zadýchaně vyprávěl: „… a pak jsem je tam našel ležet tohle…“

Následovala chvíle ticha.

„Nemůžeme jim ten svitek vrátit, víš alespoň, o koho by mohlo jít?“

„Nevím ji-jistě, Hoka-kage-sama.“

„Klid, dýchej zhluboka.“

„Taková otrava.“

Jakmile zazněla tahle věta, Hanabi došlo, kdo stojí v kanceláři. Unuděnec Shikamaru. Jak tak poslouchala dál, ani si nevšimla, že ke kanceláři někdo právě šel. Svižným, jistým krokem si to k ní mířil jeden z ninjů. Hanabi mezitím poslouchala dál. Hokage zřejmě něco četla: „… zajali a pokud nám do dvou dnů nevrátíte Ten svitek, vaši milí shinobi ukončí pobyt na tomto světě…“

„Svitek?“ zašeptala Hanabi.

„Co tady děláš?“ ozvalo se za ní.

Prudce se otočila a ani nepostřehla, že dveře byly jen přivřené a nedopatřením se o ně opřela. To znamenalo, že místo, aby viděla toho někoho, skutálela se před zraky Nary a Tsunade.

„Eh… dobrý den,“ řekla nejistě a krkolomně se postavila.

„Hanabi!“ pátá doslova zuřila.

„Já se šla zeptat jenom… no… e-e… jestli tu není nová mise?“ andělsky se usmála.

„Byla-jsi-tu-před-deseti-minutami!!!“ hláskovala vzteky rudá Tsunade.

„No… já myslela, že se tu mohla vyskytnout další?“ pokusila se to okecat Hanabi.

„Pro žádnou misi nešla, poslouchala za dveřmi,“ ozval se pro ni povědomý hlas.

Hanabi obrátila svůj pronikavý pohled na nově příchozího, jež jí způsobil malér – ačkoliv si za něj mohla sama. Mezi rámem dveří prošel obrněný shinobi s šátkem přes ústa. Setřepal ze sebe zbytky písku a odkryl si látku z obličeje. Ten pohled… byl jí povědomý. Už ho viděla, byla si tím jistá. Ale kdo to je? Ptala se sebe sama. Nicméně ho dál probodávala vražedným pohledem, který ovšem ignoroval.

„Eh… Ushiro?“

„Jo jo, jsem to já,“ přiznal proti své vůli ten někdo.

„Ushira?“ zašeptala nechápavě Hanabi.

Všichni se na ni otočili. Tsunade jí proťala spolu s Ushirou přímo vražedným pohledem a Shikamaru si netečně zívl.

„No dobře, už vstávám,“ řekla tedy a začala se velmi pomalu zvedat.

V naději, že by jí ten nově příchozí podal pomocnou ruku. Nic se nestalo. Napomenula tedy sama sebe a pomalu se otočila.

„Ne tak zdaleka, slečinko,“ zavolala za ní zostra Tsunade, „mám pro tebe práci!“