Kapitola 6 – Setkání

Ráno se ukázalo, že v noci se nic vzrušujícího nestalo, protože Mlžní se o nic nepokusili. Kakashi měl v ksichtu výraz „přesně to jsem si myslel“, Ten-Ten se klížily víčka, Neji se jako obvykle netvářil nijak a Naruto zklamaně, určitě proto, že nemohl nikomu nakopat prdel. Já jsem jim o Sangokuově vzkazu a o plánované noční schůzce z pochopitelných  důvodů neřekl.

Naházeli jsme do sebe lehkou snídani, kterou nám Takashi úslužně naservíroval do pokoje a odebrali se na kutě. Já také, přestože jsem prospal prakticky celou noc – spánku totiž není nikdy dost.

Probudil jsem se za dvě hodiny, zpocený jako myš, protože se mi opět zdály noční můry. Nepamatoval jsem si je, jen ta hrůza ze mě ne a ne vyprchat. Mí tři spolubydlící ještě spali, takže jsem se potichu, abych je nevzbudil, vykradl z pokoje a zamířil na návštěvu k našemu sousedu Kakashimu. V půli cesty jsem potkal horu přikrývek, která se pomalu a vrávoravě šinula po chodbě. Přemohla mě zvědavost, takže jsem ustoupil ke stěně, aby mě přikrývkový mastodont nepřeválcoval, a čekal, co z toho vyleze. Vylezl z toho Takashi, který se pod tíhou dek prohýbal a pod nosem trousil nadávky. Nevšiml si mě, jsem počkal, až kolem mě projde a pak mu zezadu přejel prstem po páteři. Když jsem to dělal, hrozně jsem se za svou dětinskost styděl, ale nemohl jsem si pomoct. Některé věci jsou silnější než vy.

Takashi tlumeně vykvíkl a poklesl pod dekami ještě víc, ale neskácel se a dokonce nic neupustil, čímž na mě udělal dojem.

„Co to provádíš?“ předstíral jsem zájem, když se kluk trochu uklidnil a mně přestaly cukat koutky.

„To se musí jednou za měsíc,“ supěl Takashi.

„Tohle je snad nějaký hotel nebo co?“

„Není, ale…“ vysvětloval Takashi, jenže v tu chvíli mě rozhovor přestal bavit, otočil jsem se a vydal původně zamýšleným směrem.

„Promiňte, ale…“ ozýval se zoufale Takashi za mými zády.

„Co ještě?“ houkl jsem na něj takovým tónem, který dával jasně najevo, že už nemám zájem.

„Váš mistr je pryč. Odešel asi před hodinou.“

Strnul jsem.

„Cože?“

„Je to tak,“ pípal Takashi a nebýt jeho nákladu, padne přede mnou na kolena.

„Kam šel?“

„Nevím. Akorát jsem ho viděl odcházet.“ Samou ochotou se mohl doslova přetrhnout.

„To je výborné!“ udeřil jsem vztekle pěstí do zdi. Kakashi, ty starý bastarde… co to na nás hraješ?

„Omlouvám se,“ snažil se Takashi.

„To nic,“ mávl jsem nad ním rukou a vrátil se zpátky do svého pokoje. Sakra. Tohle si u mě ten šedivý parchant vypije.

„Slečno Kagazawo…“ ozval se nesměle Takashi těsně předtím, než jsem za sebou zabouchl dveře.

„Odpusť si už laskavě tu slečnu!“ šlehl jsem po něm pohledem tak zlým, že jsem sám dostal strach, jestli jsem to trochu nepřehnal. „Nebo si snad mám sundat kalhoty?“ Práskl jsem za sebou dveřmi. To by mě zajímalo, jak dlouho tam ještě stál, než se z toho vzpamatoval. Přinejmenším se mi ulevilo. Vylívat si vztek na ostatních je bezva. Měl bych to praktikovat častěji, protože mi teď bylo opravdu fajn. Tak co, kohopak seřvu příště?

Při pohledu na své spolubydlící jsem rychle došel k názoru, že nikdo z nich to nebude. Neji a Ten-Ten se tvářili, jako by žrali šťovík a Naruto se soustředil tak, že ho to očividně bolelo. O něčem zaníceně diskutovali.

„O co jde?“

„ Něco tu smrdí,“ ohlásila Ten-Ten. Prima, konečně jste si všimli?

„Taky bych řekl,“ souhlasil jsem, ale ne tak, aby to vypadalo, že mám podezření už od samého začátku.

„Promluvíme s Kakashim,“ řekl Naruto.

„Právě se od něj vracím. Není doma,“ vytasil jsem se se žhavou novinkou. Jo, bulvár, to mi vždycky šlo.

„Cože?“

„Neslyšel jsi? Je pryč. V tahu. He´s gone. Bůh ví, kde je mu konec. Stejně jako včera.“

Unaveně jsem sebou hodil na parapet. Dole se mlhou rychle mihnul tmavý stín a zmizel stejně rychle, jak se objevil. Asi velký pes. Nevěnoval jsem tomu pozornost.

„Takashi ho viděl odcházet. Asi před hodinou,“ vysvětlil jsem.

„Proč nám zase nic neřekl?“ soptil Naruto.

„Třeba si našel ženskou?“ nadhodil jsem možnou eventualitu.

„Tak rychle?“ překvapil mě Neji pohotovou odpovědí. Skoro jako by mu to nechtěně uklouzlo. Výborně, hochu, ty se lepšíš. Třeba z tebe ještě vychováme člověka, ty psí čumáku.

„Ale já Kakashiho u nás v Listové ještě s žádnou ženou neviděl,“ žaloval Naruto jako o život. Jasné, jeden teplý bonz je lepší než deset studených. Ověřená pravda.

„Pořád si jen čte ty knížky, to asi proto, že ho žádná holka nechce.“ Naruto se zcela nechával unášel na vlnách své dokonalé teorie.

„To víš, Naruto, u sousedů chleba je lepší než doma perník. Zdejší paničky v životě nevystrčily čumáky za humna, každý návštěvník tady je téma k hovoru ještě další dva roky. A kdyby jenom k hovoru…“

„To stačí,“ vrátil se Neji opět do módu „arogantní netýkavka“ a přeťal můj osvětný proslov v půli.

„No jo,“ broukl jsem rezignovaně, ale s podivem jsem zjistil, že mezi nimi se moje mizerná nálada zlepšila.

„My teď znovu půjdem na obhlídku. Třeba nás něco napadne. Půjdeš s námi, Aiko?“ nabízela Ten-Ten odpolední program, ale v potulky vesničkou jsem moc zainteresovaný nebyl.

„Ne. Zůstanu tady a jestli se Kakashi vrátí, vytáhnu z něho co a jak,“ slíbil jsem.

„Tak dobrá.“

Poté, co se všichni tři zvedli a odešli, jsem chvíli jen tak seděl jako knedlík na talíři a rozmýšlel se, čím bych se mohl zabavit. Nakonec jsem se rozhodl věnovat své oblíbené činnosti – shromažďování informací. Na informacích závisí můj život. Jsem sice vynikající bojovník a moje kosa je obávaná ve většině civilizovaných zemí, ale pořád nejsem nejlepší. A kdo není nejlepší, sám nepřežije. Proto jsem, více než bojové schopnosti, rozvíjel umění získávat informace a vyplatilo se mi to. Teď znám lidi, které jsem nikdy neviděl. Vím, co si můžu dovolit, jak daleko až mohu zajít. S kým mohu bojovat a od koho se raději držet dál. Které kšefty brát a které ne. A také mám spoustu nepotřebných informací, které se ale dají dobře prodat jiným. Za tučné peníze, samozřejmě.

Rozhodl jsem se, že pro začátek to zkusím v kuchyni, protože kuchařky, jak jsem za léta praxe zjistil, mají vždycky nejnovější drby. No jo, ale na ženské jako „sladká Kagazawa Aiko“ moc nezapůsobím. To se bude muset udělat jinak…

Ohodil jsem se do černého, vlasy si svázal bílou stuhou, paže si omotal černými pruhy látky a natáhl si bezprsté rukavice. Slušelo mi to. Když chci, umím vypadat i mužně, ale je to příliš pracné, než abych se tím zabýval každý den.

Kuchyň jsem našel snadno – šel jsem po čichu. Stará kuchařka se mi odmítla věnovat, že prý má hromadu práce, takže jsem následující dvě hodiny seděl v koutě s její mladou pomocnicí, která mě sice svlékala očima, ale o tom, co je ve vsi nového, věděla velké kulové. Počastoval jsem ji několika mírnějšími, lehce přibarvenými, pro něžné dívčí uši cenzurovanými, avšak neméně vzrušujícími historkami o svých „hrdinských bojích s stonásobnými přesilami lidožravých nepřátelských ninjů“ a ona chvílemi zapomínala zavírat ústa. Připadal jsem si jako totální krysa. Nakonec jsem přes veškerou snahu, stejně nic důležitého nezjistil, ale vyfasoval jsem misku ředkviček a popis cesty ke slečninu domu, kdybych prý měl večer čas, ať se stavím. Bude jen ráda. No tý vole! Vůbec jí nevadilo, že jsem o pět roků mladší a o hlavu menší! Kam ten dnešní svět spěje… s díky jsem vycouval a zařekl se, že tady už nestrčím čumák.

V pokoji jsem našel zbytek svého týmu, který se už vrátil z prohlídky. Tázavě se na mě zadívali.

„Byl jsem trochu děvkařit v kuchyni,“ vysvětlil jsem a unaveně sebou hodil na zem.

„Nic zajímavého sice neřekli, ale vysoumroval jsem pro nás ředkvičky,“ ukázal jsem vítězoslavně na mísu a hned se pustil do loupání červených plodů od příšerně pálivé slupky.

„Jo, ještě mě jistá dáma pozvala večer k sobě domů. Jestli máš třeba zájem, Neji, nakreslila mi i plánek,“ nabídl jsem. Velkorysost se cení.

„Nakreslila ho tobě, ne?“ prohodil lakonicky Neji, který si zase přestal dávat pozor pusu a uzmul si pár ředkviček z oloupané hromádky.

„No já myslím, že jí to bude jedno. Ona totiž vypadala, že čím mladší tím lepší.“

Nastalo rozpačité ticho, jak mí tři mladí přátelé uvažovali, jestli mají předstírat, že vlastně ani nechápou nechápou, o čem to mluvím, nebo mě odpálkovat. Usnadnil jsem jim práci a opět přerušil mlčení.

„Můj dědeček vždycky povídal, že jediná pravá milenka je řádně nabroušená zbraň a jediné, co muže uspokojí, je lítý boj proti přesilám nepřátel. Pak ho trefil šlak, když byl v nejlepším s naší služkou. Bylo mi čtyřiadevadesát. Jí osmnáct a měla z toho, chuděra, solidní šok. Chodila s ním za prachy a celou dobu trnula, aby se to neprovalilo… no a ono to prasklo zrovna takhle pitomě.“

Ticho. Všichni tři mlčeli jako zařezaní a koukali na mě jako telata na nová vrata.

„Co je?“ podivil jsem se a nabídl jsem jim další ředkve.

„Co jsem řekl nenormálního?“

„Ne… právě naopak. Nečekali jsme, že budeš až takhle normální,“ plácala Ten-Ten.

„Jo takhle. No jasně, to nevadí, většina lidí si o mě myslí, že jsem nafoukaný arogantní kretén, který se nesníží k tomu, aby se s obyčejnýma lidma vůbec promluvil.“

V nastalém mlčeni se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Kakashiho šedá hlava. A vida ho, tu ho máme.

„O čem si povídáte, děti?“ zajímal se a zjevně měl radost, že se tak družně bavíme. Ani já ani nikdo jiný se nezeptal, kde se zase, kurvadrát, toulal. Všichni si zachovali kamenné tváře… možná až moc kamenné. Ještě se máte hodně co učit, děti. Nabídl jsem mu ředkvičku.

„Aiko nám vyprávěl o svém dědovi. Natáhl bačkory v posteli s jejich služkou,“ informoval ho ochotně Naruto s nevinnou tváří naivního dítěte. Kakashimu zaskočilo a se zahuhláním, ať se teda bavíme dál, se vytratil. Naruto nechápal.

„Co se mu stalo?“

„Poslyš, Aiko, tys říkal, že to děvče bylo vaší služkou?“ měnila snaživě Ten-Ten téma.

„Jo.“

„Jsi z nějakého mocného rodu? Řadoví ninjové nemívají v domech služky.“

„Tak nějak,“ nezapíral jsem.

„Páni!“ užasl Naruto.

„A proč jsi teda odešel?“

„Byl jsem slabý. Oni byli elita a já ubrečený malý kluk, ostuda domu, tragéd. Nemohli se na mě dívat, tak se mě zřekli. Ani teď, když jsem jeden z nejlepších nájemných vrahů vůbec, se jejich schopnostem nemůžu rovnat.“

„Říkáš to docela klidně,“ nadhodil Naruto.

„Přece kvůli tomu nebudu celý život brečet. Rychle se přizpůsobuju.“

Tím jsem rozhovor o rodině ukončil, ale debata pokračovala, protože jsme o podobných hloupostech klábosili až do večera a bylo nám spolu příjemně. Sotva se začalo stmívat, vyrušil nás Takashi s večeří a pohledu na mě se přitom vyhýbal tak úporně, že si ukopl palec o práh. Zachoval si ledovou tvář, ale jen se za ním zavřely dveře, uslyšeli jsme tlumené nadávky. Pak se objevil Kakashi, že prý začíná noční směna a my se ověšeli zbraněmi a vyšli ven.

Zamířil jsem na své včerejší stanoviště a zmocnila se mě nervozita. Jestli si nezapálím, prasknou mi plíce, ale přemohl jsem to. Ještě ne. Ještě není úplněk. Ale abych se po dnešku úplňku dožil. Scénář dnešního setkání se Sangokuem jsem si představoval naprosto přesně: Sangoku se mě pokusí přetáhnout na svou stranu. Já odmítnu. Sangoku mě zabije. Možná ani nedojde k boji, možná mě sejme jen tak mezi řečí, abych se moc netrápil. Nerad to přiznávám, ale bál jsem se jako málokdy. A co hůř, já bych proti němu ani bojovat nedokázal. Ne po tom, co všechno pro mě udělal…

Dorazil jsem k místu označenému Sangokuovým kunaiem jako „smrtihlav“, přeskočil jsem rákosovou hradbu, která chránila vesnici a vydal se směrem na jih. Kolena se mi třásla jako z rosolu a každým okamžikem jsem čekal zrádný kunai v zádech, který mě nervozity zbaví stejně efektivně, jako mého života. Nic takového se nestalo. Urazil jsem dvě stě kroků a usadil se na silné větvi blízkého stromu. Sangoku už tu musí být, ale neukazoval se. Bože, nervy jsem měl jako špagáty. Skoro jsem se musel držet za svou pravou ruku, která se neodbytně plazila do kapsy pro tu zatracenou krabičky zkurvených cigaret… a pak, těsně předtím, než ruka dosáhla svého cíle, se několik milimetrů nad mou hlavou zabodl do kmene stromu kunai. Takhle házel jen jeden člověk. Je tu.