Kapitola 7

„Co to sakra je?!“ vydechl Kurama a zíral na to, co kdysi bývala normální kuchyň. Ayako neměla daleko k pláči, a tak ji Ayame, která sama byla bílá jako stěna, odvedla do chodby. Yusuke mluvil pravdu, tohle bylo přece jen o něco horší než jedna oběšená mrtvola. Po kuchyni, která byla od krve už celá, ležely poházené mrtvolky malých zvířátek. Těla byla ale tak zohavená a stáhnutá z kůže, že by nikdo nepoznal ani kočku.

„Kterej psychopat by byl tohohle schopnej, no ne?“ řekl Yusuke zamračeně a ukázal na strop. „TOHLE JE VÁŠ POHŘEB!“ stálo tam krví napsáno.

„Tohle je vážné, lidi. Hiei, prosím, uklidil bys to tady, ať se na to holky nemusí dívat?“ obrátil se Kurama na Hieiho s prosebným pohledem. Ten z toho byl tak vykolejený, že ani neprotestoval a svou rychlostí začal mrtvolky likvidovat. Ostatní se vrátili do chodby, zatímco Kuwabara letěl celý zelený ven. Ayame s Ayako seděly na zemi a pomalu se uklidňovaly.

„Proč se nám tohle sakra děje?! Jen kvůli nějakým druhým duším?! Jestli jo, tak jim to fakt spočítám, tohle už je přehnaný!“ zařvala Ayame naštvaně, až Ayako nadskočila leknutím. Najednou vešel do chodby Hiei.

„Už jsem to tam uklidil, ale ta krev ze stropu nejde pryč,“ zabrblal potichu.

„Mluv hlasitěji, skoro tě neslyšíme,“ napomenul ho Yusuke, ale Kurama ho zarazil.

„Ne, Yusuke, Hiei dělá dobře, musíme se ztišit a být opatrní. Je možné, že tu nejsme sami,“ zašeptal a všichni se ztišili. Až na…

,,Hej, lidi, to byl teda hnus! Kterej kretén by byl něčeho takového schopný?“ vtrhl Kuwabara dovnitř a začal si nahlas stěžovat.

,,Kretén, kterej tě zabije, jestli ihned nezmlkneš!“ sykla Ayame rozzuřeně a Kuwabarovi ihned sklaplo.

,,Teď, když jsme tu konečně všichni, tak bychom se měli podívat nahoru,“ navrhl Kurama. Všichni souhlasili kromě Ayako, ale jakmile jí řekli, ať počká na ně v chodbě, strach rychle překonala a raději šla s nimi. Ve vší tichosti začali prohledávat dům, ale nic jiného už nenašli. Ayako si oddychla, ale Ayame se to zrovna dvakrát nezamlouvalo.

,,Ayame, já nechápu, proč jsi z toho tak nervózní, vždyť už tu nic jiného není, měla by jsi být ráda,“ vrtěla Ayako zmateně hlavou, když se všichni po prozkoumání shromáždili v jejich pokoji.

,,Já ani nevím, ale mám prostě jen špatný pocit. Chci říct, že mi naskakuje husí kůže z představy, že mezitím, co jsme seděli u Genkai a popíjeli čaj, nějaká banda démonů vyvraždila všechna zvířata v okolí a naházela je k nám do kuchyně. A navíc, ta mrtvola z ložnice zmizela, a raději ani nechci vědět, kam,“ vysvětlila a pohledem hypnotizovala baseballku v rohu pokoje.

,,Jo, máš pravdu, celý je to nějaký divný…“ připojil se Yusuke do debaty. Ayako dlouze zívla.

,,Páni, dneska jsem už nějak utahaná, asi půjdu spát,“ poznamenala a sledovala reakci kluků. Kurama se z postele zvedl, ale ostatní zůstali sedět (až na Hieiho, ten stál už od začátku). Yusuke a Kuwabara na Kuramu překvapeně koukali. Kurama si povzdychnul.

,,Kluci, tím nám chtěly naznačit, že máme odejít.“

,,Jo aha! Proč jste to neřekly rovnou?“ Yusuke se rozzářil jak žárovka a spolu s Kuwabarou se také zvedli.

,,Tak dobrou noc, a zítra vás chce znovu vidět Genkai,“ rozloučil se Kurama a odešli. Ayako se zmučeně pousmála a šla do koupelny.

,,Konečně trochu klidu…“ oddychla si Ayame a uvelebila se na posteli.

,,To jsme vám tu tolik překáželi, nebo co?“ ozvalo se vedle ní a Ayame leknutím vyskočila z postele.

,,Hiei, co tu ještě děláš?! Vyděsil´s mě!“ Ayame překvapeně zírala na Hieiho, který si pohodlně seděl na okenním parapetu.

,,Hm.“

,,Jaké “hm“? Ptala jsem se tě, co tady děláš, když ostatní už odešli!“

,,Genkai řekla, že vás mám v noci hlídat pro případ, kdyby se tu někdo objevil,“ řekl a koukal se z okna, kde na zem začaly padat drobné kapky deště.

,,C-cože? COŽE?! Tak to teda ne, promiň, ale tady zůstat nemůžeš! Běž a Genkai vyřiď, že na takovouhle ochranu ji kašlu, jo?“ Ayame byla vzteky bez sebe, tohle v plánu neměla.

,,Tak hele, holka, já tu jít nechtěl! Tak si laskavě přestaň na všechno stěžovat a někdy udělej, co ti říkají! Měla bys být ráda za každou ochranu, která se vám dostane, je to pro vaše dobro!“ zavrčel Hiei, který už ztratil nervy a přestal být “milý“. Snad poprvé v životě neměla Ayame co namítnout, slova, která se jí drala z pusy, spolkla a zůstala zticha.

,,Má pravdu, chovám se jako malý spratek… On nám chce pomoct a já ho za to vyhazuju,“ pomyslela si provinile a sedla si zpátky na postel.

,,A to hodláš spát… tady?“

,,Jestli vám tu překážím tak moc, vyspím se na stromě venku, jsem na to zvyklý.“

Ayame ho začalo být celkem líto.

,,Zajímalo by mě, co se mu v minulosti stalo, že je pořád tak nabručený. Jakoby si ani neužíval života…Když nepočítám Kuramu.“ Najednou vešla do pokoje Ayako. A jelikož právě vylezla ze sprchy, měla na sobě jen ručník. Hiei se automaticky otočil k oknu a dělal, že tam není, ale Ayako si ho všimla. A její reakce byla zřejmá; vyděšeně vykřikla.

,,Hiei!!! To snad ne, nemohli jste mě předem varovat?!“ zaklela a vklouzla i s pyžamem rychle zpátky. Ayame se držela za břicho a ztěží zadržovala smích.

,,No jo, já zapomněla…“ poznamenala a vyprskla smíchy. Hiei jí věnoval nepříjemný pohled.

,,Ha ha ha, fakt vtipné. Já za to nemůžu, měla´s jí to říct,“ řekl nabručeně a očima nervózně bloudil po pokoji.

,,Tohle vám jednou spočítám, Genkai.“ Ayako mezitím vyšla nenápadně z koupelny, pokoj přeběhla rychlostí blesku, hupsla do postele a ihned se přikryla až k bradě. Ayame už nedokázala smích skrýt, když viděla, jak nedůvěřivě se Ayako tváří.

,,Ještě chvíli a propálíš Hieimu do hlavy díru, ségra,“ poznamenala a dostala záchvat smíchu. Hiei zavřel oči a v duchu trénoval sebeovládání, kterému ho Kurama učil. Když si spolu poprvé někam vyšli, málem zabil jednoho kolemjdoucího, který do Kuramy nechtěně vrazil.

,,Tak už se uklidni, Ayame. Jen jsem byla chvíli překvapená, nečekala jsem ho tu. Asi tě tu poslala Genkai, co, Hiei? To je dobře, co kdyby se tu někdo objevil…“ řekla Ayako a posadila se. Peřinu si ale nechala u sebe a odmítala zpod ní vylézt. Ayame na ni vytřeštila oči. Hiei se uchechtl.

,,Kéž by takhle uvažovala i druhá polovina rodiny,“ ušklíbl se a po očku sledoval, jak Ayame rudne.,,No jo, už jsem se ti omluvila, tak to nerozpitvávej, jasný?“

,,Mě je to jedno,“ pokrčil Hiei rameny na znamení naprosté lhostejnosti.

,,A hele, co se tu stalo, když jsem byla ve sprše? Ayame zrudla, to bude určitě něco zajímavého,“ usoudila Ayako a zpozorněla.

,,Ale, nic zajímavého… Jen se mi ze začátku nějak nezdála skutečnost, že nás tu má Hiei hlídat,“ usmála se Ayame nevinně a poškrábala se na hlavě.

,,Chtěla mě vyhodit,“ upřesnil Hiei a dál dělal, že tam vůbec není. Ayame se k němu otočila se zoufalým pohledem, věděla, že se to Ayako líbit nebude. A tušila správně.

,,No teda, Ayame, to snad není pravda! Vždyť nám chtějí jen pomoct! A já jsem za tu pomoc ráda, sama bych tu nevydržela ani náhodou, ty snad jo?“ zhrozila se Ayako a třeštila na sestru oči.

,,Hele, klídek, nemyslela jsem to tak zle. Byla jsem jen vyděšená, tys to přece taky nečekala, ne?“ hájila se Ayame horlivě. Hiei jejich debatu přestal vnímat, na jeho vkus byla až moc nudná. Zahleděl se ven z okna a pozoroval oblohu. Byla temná, stejně jako jeho minulost.

,,Jo, Hiei, ty hodláš spát venku? V tomhle počasí?“ zeptala se ho Ayame zvědavě a vytrhla Hieiho ze vzpomínání.

,,No co jiného mi asi tak zbejvá?“ Ayako na něj vyvalila oči.

,,Tak to teda ne, přece nebudeš ležet na stromě v dešti! Ale kde budeš spát…“ zamyslela se a rozhlížela se po pokoji.

,,Hmm…Ty, Hiei, vadilo by ti moc, kdyby ses měl vyspat tady na zemi?“ navrhla Ayame pomalu, ale přece jen jí to bylo blbé, nechávat někoho spát na zemi. Hiei se ani neotočil.

,,Mě je to jedno, vyspal bych se i venku.“

,,Tak jo, dohodnuto, budeš spát tady. Nachystám ti deku a-“

,,Nic takového nepotřebuju, já nejsem jako vy. Lehnu si do rohu a budu hlídat, jestli se tu někdo neobjeví,“ přerušil ji Hiei a na znamení seskočil z parapetu a sedl si do rohu pokoje. Ayame pokrčila rameny, zhasla světlo a lehla si.

,,Dobrou noc,“ popřála. Ayako jí odpověděla, ale z Hieiho strany šlo slyšet jen tiché: „Hm.“

,,Teda, ty jseš nehorázná mluvka…“ pomyslela si Ayame kysele a s touhle myšlenkou usla.