Kapitola 7

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Sheska začínala být nervózní. Plynul už druhý den, co Scara neviděla. A nejen jeho. I po Vůdci Mustangovi a jeho pobočnici Rize jako by se země slehla. Právě tak jako po Havokovi a několika dalších. Vrtalo jí to hlavou čím dál tím víc, až se rozhodla, že si to musí zjistit. Zašla na staveniště, kde pomalu rostl velký chrám, protože věděla, že tam pracuje hodně lidí, kteří Scara aspoň trochu znají, protože je teď jejich nadřízený, ale ani tam nikdo o ničem nevěděl. Jediné, co se jí podařilo získat, byla rada, ať se zeptá majora Milese, který teď má velení.

Vydala se tedy k budově, kde byly pracovny velitelů. Věděla už dobře, kde to je. Milesovu kancelář našla rychle podle jmenovky na dveřích. Zaklepala.

„Vstupte!“ řekl příjemný, středně položený hlas.

Vešla dovnitř. Major zvedl hlavu od papírů na stole. Kdyby Sheska nevěděla, že je prý ze tří čtvrtin Amestrijec, vůbec by ji to nenapadlo. Amestrijského na něm nebylo nic, snad až na uniformu se čtyřmi proužky a jednou hvězdou, hodností majora na výložkách.

„Aha, to jste vy. Naše knihovnice. Potřebujete něco?“

„Ano. Nevíte, kde je pan Scar? A Vůdce a poručík Hawkeye?“

Ishbalan propletl prsty nad deskou stolu.

„Vím to. Ale obávám se, že vám to nesmím říct.“

„Proč?“

„Je to tajné. Vůdce mi to zakázal. Zkrátka jsou pryč, vím kde, ale nesmím to nikomu říct. Ani vám ne.“

„Kde jsou? Je to něco nebezpečného?“

„Podle toho, co o tom vím, je. Ale věřím, že se vrátí.“

„Věříte, věříte… mají nějakou možnost se s vámi spojit?“ zeptala se náhle.

„Pro případ nouze ano, proč?“ podíval se na ni trochu překvapeně.

„Fajn.“ Sheska si vzdorovitě založila ruce a podívala se mu přímo do očí. „Pokud byste s nimi náhodou mluvil, vyřiďte Scarovi, že jestli se mu tam něco stane, vlastoručně ho zabiju. A teď jdu zpátky do práce.“ Otočila se a vypochodovala ven.

Cestou ke knihovně postupně vychladla, ale toho, co řekla, ani v nejmenším nelitovala. Uvědomila si, že jí na něm opravdu záleží a přestože už ví, co umí, má o něho strach. Až podivně velký strach. Bože, pomyslela si. Jestli opravdu jsi, chraň ho.

Mezitím Mustangova skupina běžela chodbou dál do nitra hor. Zpátky nemohli, protože v patách se jim valila vodní záplava.

„Majore! Zeď!“ vykřikl Vůdce.

Alex Louis Amstrong se zastavil a nechal rychle vyrůst stěnu, která chodbu za nimi neprodyšně uzavřela. Příval se o ni sice zarazil, ale ne na dlouho. Tlak byl příliš velký. Za několik vteřin uslyšeli, jak stěna pukla.

„Tohle dlouho nevydrží, pane!“ zaduněl alchymistův hlas podzemním prostorem.

„Tak jich udělejte ještě několik!“ křikl Roy v běhu přes rameno. „Musíme to zabrzdit a získat čas… se dostat někam výš, kam už voda nepůjde!“

„Ano, pane!“ zahřměl major. Potom běžel poslední a skoro každých pár metrů uzavíral cestu další zdí.

Mustang už začínal být nervózní, protože chodba, kterou běželi, spíš klesala než aby stoupala, vrátit se nebylo jak a po nějaké odbočce pořád ani stopy. A utopit se někde v podzemí opravdu nechtěl. Mimo jiné by to pro něho, Ohnivého alchymistu, bylo dost potupné.

Konečně! Doběhli k místu, kde se chodba větvila. Jedna dál klesala, druhá se zvedala zvolna nahoru. Alex postavil ještě jednu zeď a vydali se stoupající cestou. Sice je napadlo, že by to mohla být past. Mohla být taky slepá a až by druhý konec zaplavila voda, neměl by běžný člověk asi šanci se dostat ven. To oni ale naštěstí nebyli.

Jakmile je bezprostředně neohrožovala voda, zpomalili a začali zase pátrat po nástrahách. A nebylo to zbytečné. V jednom místě před nimi vylétla ze stěny řada kopí. Jeden z vojáků, naprostý nováček, se neudržel a v prvním okamžiku vyděšeně vykřikl, protože na hrotech visela vyschlá mumie. Pomalu otočila hlavu, podívala se na ně s hrozivě vyceněnými zuby – a lebka spadla se suchým lupnutím na zem. Byla to jen obyčejná mrtvola.

Scar několik kopí rozložil na malé kousky kovu, vzniklou mezerou prolezli na druhou stranu a pokračovali. Poslední překážka to ale nebyla. O pár desítek kroků později se ozvalo kdesi cvaknutí jakéhosi mechanismu a rachot něčeho valícího se chodbou. Rychle se blížil a o pár vteřin později uviděli další kamennou kouli, která se řítila přímo na ně.

Major Armstrong pohotově vytvořil stěnu, ale ta kouli jen trochu zpomalila. Druhá ji zabrzdila trochu víc, kamenná masa ale přesto pokračovala v cestě. Scar zatím naštěstí neztrácel čas, položil pravou ruku na stěnu vedle sebe a udělal v ní během těch několika vteřin, které pro ně major získal, novou jeskyni. Všichni se do ní okamžitě vrhli.

Kromě dvou. Riza Hawkeye a jeden z vojáků zůstali stát u protější stěny chodby a koule už byla skoro u nich. Přeběhnout ke zbytku skupiny už nestihli.

„RIIIZOOO!!“ Bylo mu jedno, že je nepřátelé uslyší. Byla to jeho vina. Tušil, že se něco takového stane. Proto ji s sebou nechtěl brát. Neměl to dělat. Věděl to, a přesto jí to dovolil. A teď je mrtvá, rozdrcená obrovským balvanem, a je to jeho vina.

„Pane!“ zatahal ho Havoc za rukáv. „Pane! Podívejte se!“

Zuřivě zavrtěl hlavou a zavřel oči ještě pevněji. Ne. Nemůžu se podívat a vidět její zkrvavené tělo. Je mrtvá. Mou vinou.

„Pane!“ zatřásl s ním Havoc silněji.

„Co je s ním, Havoku?“ zeptal se ženský hlas. Její hlas! Mustang otevřel oči. Opravdu! Stála před ním živá a zdravá, jen trochu uprášená.

„Ri… Rizo! Vy žijete! Jak to?“ Přitáhl ji k sobě a pevně ji objal. Zabořil obličej do jejích vlasů. Jejích krásných zlatých vlasů, kterých se bál, že se už nikdy nedotkne. „Rizo… Jak jste to přežila?“

„Kdybych stála uprostřed chodby, rozdrtilo by mě to, pane. Ale u kraje… Ty chodba má průřez čtverce. Ten koule nevyplní. U kraje zbude vždycky trochu místa. To byla moje jediná šance. Lehnout si a doufat, že je tam dost prostoru, aby se to převalilo nade mnou. Vyšlo to.“ Ohlédla se. „Měli bychom pokračovat a neztrácet čas, pane.“

Tak chytrá, pomyslel si. Tak duchapřítomná, vždycky, tehdy když mě zachránila před Scarem, i teď.

„Máte pravdu, Rizo.“ Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak se narovnal a postoupil do čela skupiny. „Jdeme dál!“

Rozhlédli se, kde vlastně jsou. Nestáli ve výklenku ve zdi. Ve skutečnosti Scar proboural stěnu skrz a vzniklým otvorem se dostali do jeskyně. Tedy… Jeskyně. V jeskyních obvykle nebývají zavěšené lampy a na zemi položený koberec. A proti sobě dvoje dveře. Zpoza jedněch se tlumeně ozývaly hlasy. Mustangovi vojáci zatím už prostor prozkoumali a zjistili, že tam nikdo není. Vůdce popošel ke dveřím a zaposlouchal se. Hlas zněly, jako když velká skupina lidí o něčem mluví a snaží se přitom někoho nerušit. Ale koho? A proč? Obrátil pozornost ke druhým dveřím. Zdálo se, že za nimi je ticho. Tím to ale bylo podezřelejší. Zavolal k sobě Scara, Rizu a majora Armstronga a po krátké, tiché poradě se rozhodli, že půjdou dovnitř. Proto sem nakonec vůbec přišli. Zkusil dveře nejdřív normálně otevřít, ale bylo zamčeno. Scar je tedy rozložil jako obvykle, Mustang nechal svoje vojáky v předsíni a vešli postupně dovnitř.

Chvíli trvalo, než si oči přivykly šeru, prosvětlenému jen roztroušenými plamínky, které tu panovalo. Pak spatřili, že plameny patří ke svíčkám, rozestavěným na podlaze a v několika držácích na zdech. Stěny místnosti byly tmavé, stejně jako plášť postavy klečící na zemi a kreslící jeden z transmutačních kruhů, kterými byla celá místnost pokrytá.

„Vida, vida. Vůdce Mustang přišel osobně,“ řekla postava. Pomalu vstala a narovnala se. „A není sám. Přivedl s sebou i toho zrádce. To jsem vám velice vděčný, Mustangu. Bude se mi hodit. Je škoda, že s vámi není i ten odrodilec Miles. Ale jistě, nemohu mít všechno, co bych chtěl, okamžitě. To má svůj čas. Dojdu si pro něho později.“ Za řeči se k nim otočil. Do tváře mu padlo víc světla a někdo zalapal po dechu.

Na těch rysech bylo něco známého. Hodně známého, až to v tomhle prostředí děsilo. Ale co?

„To nemůže být pravda!“ řekl tiše Scar.

„Co?“ otočil se na něho Mustang.

„To nemůže být…“

„Ale ano, jistě že může,“ nenechal ho muž před nimi doříci větu. „Může před vámi stát ztracený bratranec toho odrodilce, který nestydí chodit po naší zemi v uniformě těch amestrijských okupantů. Měl jsem být mrtvý, zabit během vyhlazení. Moje matka zmizela a otec zemřel, když kryl můj útěk. Mě také postřelili. Ztratil jsem vědomí. Mysleli si, že jsem mrtvý, a odešli, ale po nějaké době jsem se probral a přežil jsem. A mám velkolepý plán.“

„Jaký plán?“ zeptal se Mustang. Vzápětí si v duchu vynadal, proč to udělal. Nejspíš to byla přesně ta otázka, na kterou muž před ním čekal. Ten chlap jim to chtěl všechno říci, chtěl se pochlubit s tím, co zamýšlí, a přál si, aby mu takhle nahrál do karet. A hned na otázku, kterou očekával, pohotově odpověděl.

„Plán, jak jednou provždy očistit Zemi Ishbaly od amestrijské nadvlády. A vy mi s tím pomůžete.“

„Cože?“ V prvním okamžiku toho šokovaný Mustang ze sebe víc nevypravil.

„Jaké nadvlády? Ti Amestrijci jsou tady proto, že chtějí napravit,co tehdy udělali. Pomoci nám se znovu vzpamatovat, obnovit slávu Ishbalu! S jejich pomocí může být naše země znovu krásná. A navíc s mocnými spojenci! Ale pokud se je někdo takhle pokusí vyhnat, skončí jen další smrtí, další prolitou krví. A další zkázou, ze které se už nevzpamatujeme. To chcete?“

Několik tváří se na Scara překvapeně podívalo. Na takové proslovy od něho nebyli zvyklí.

Muž v tmavém plášti se zasmál a přešel k němu.

„A ty tomu, co říkáš, opravdu věříš? Amestrijci nikdy nemohou být naši přátelé. Dokud tu budou, nebude Ishbal nikdy svobodný. Musíme je zničit a ty mi v tom pomůžeš.“

„Nikdy. Mám mezi nimi přátele.“ Zničehonic si vybavil tvář Shesky a její velké, jasné oči.

„Blázne. Mezi námi a nimi nikdy nebude mír. Musíme je zničit a zvítězit – nebo při tom zahynout.“ Otočil se k Amestrijcům. „Co s vámi? Alchymisté by se mi mohli také hodit. A ostatní… to ještě uvidím. Možná vás k něčemu použiji, možná vás dám zabít.“ Vrátil se ke Scarovi. „Trváš na tom, že mi nepomůžeš?“

„Trvám.“

Velmistr – protože to byl on – pokrčil rameny.

„Jak myslíte. Dost řečí. Očekával jsem, že nebudete chtít udělat, co potřebuji. Pojistil jsem se.“ Přešel ke stěně a položil ruce na jeden z transmutačních kruhů. Zasršela energie a ve zdi se otevřel vchod. Z něho vyšla skupina postav, kterým nebylo v šeru vidět do tváře, a obklíčily je. Pak otevřel dveře do předsíně. Tam byla skupina teroristů a svázaní Mustangovi vojáci. Museli na ně být už připravení a přepadnou je naprosto sehraně a profesionálně, protože přitom nezpůsobili prakticky žádný hluk. Velmistr vypadal vítězoslavně.

„Tak. Vzdáte se?“

„Ne,“ odsekl Mustang.

„Dobrá. Zajměte je!“

Uplynul týden. Sheska chodily jako obvykle každý den do knihovny a věnovala se své práci, ale přitom pořád přemýšlela, kam vlastně Mustang a ostatní jeli a proč. To, že to má něco společného s tou sektou, ji už napadlo. Dávalo to smysl. Ale co přesně chtěli? Vyřešit to jednou provždy? To bylo také možné. Ale co když je to větší hrozba než jenom nějaká skupina fanatiků? Co když je za tím víc? To ji znepokojovalo. Vlastně víc než znepokojovalo. Proboha, vždyť pořád věděli tak málo o tom, proti čemu stojí! Proč se jinak ještě nevrátili? Ze zamyšlení i vytrhl hlas seržanta Fueryho.

„Slečno Shesko? Major Miles s vámi chce mluvit.“

Zvedla hlavu.

„Nevíte proč?“

„Nevím. Ale… nevypadalo to, že by měl dobré zprávy.“

Takže špatné? Prosím, ne! Že se jim nic nestalo? Ale nahlas řekla:

„Dobře, už běžím. Vezmete to tady za mě?“

„Jistě, Shesko.“

„Děkuji.“ Knihovnice vyrazila k majorově pracovně. Nebylo to daleko, stačilo dvakrát odbočit a cestu už dobře znala. Prosím, ať to nejsou špatné zprávy. Došla k budově, našla Milesovu kancelář, zaklepala a vstoupila.

„Jsem tady, jak jste chtěl, pane.“

Ishbalský důstojník na ni už čekal.

„To bylo rychlé, Shesko. Posaďte se,“ ukázal na židli před svým stolem. „Přece jen bych vám měl říct něco o tom, kde je Vůdce a Scar. Možná vás už napadlo, že jeli vyřešit něco ohledně té sekty, která se nám tu objevila a která ohrožovala i vás.“

„Napadlo, pane,“ přikývla.

„Tak to jeli vyřídit. Původní plán byl, že budou pryč několik dní. Ale… Nebudu vám lhát, Shesko. Není to dobré.“

Knihovnice sebou trhla a napjala se.

„Co… Stalo se jim něco?“

„To právě nevíme.“ Narovnal se. „Dnes ráno se s námi spojil jeden z jeho vojáků. Před týdnem se prý Mustang s většinou skupiny včetně Scara vydal do hor. Ještě se nevrátili.“

Sheska se cítila, jako by ji někdo praštil kladivem. To ne. To nemůže být pravda. Mohou být sice naživu, jen bez možnosti podat zprávu, ale mohou být i mrtví. Scar může být mrtvý. Ne. Prosím, ať se vrátí.

Major pokračoval:

„Ty vojáky, kteří se mnou mluvili, nechal Mustang na úpatí hlídat koně. Řekli mi, že mají zásoby ještě na několik dní. Až jim dojdou, vrátí se, což bude asi za čtyři dny. To jim prý řekl i Mustang a já jsem jim to schválil. Ale Vůdce a jeho skupina… Obávám se, že je musíme považovat za nezvěstné.“