Kapitola 7

Nezapomněla

Blanka otevřela oči a pohlédla ven z okna. Byla ještě tma. Poté její zrak spočinul na jejím budíku. Ukazoval přesně pět hodin ráno. Blanka se na posteli posadila a zhluboka se nadechla. Všechno pro ni teď bylo moc zmatené. Nové město, domov a škola, jež ji trápila nejvíc. Spolužáci byli divný. Šli po sobě jako hladové šelmy a přitom bez řádného důvodu. A nebo je něco, co ona neví. Něco, co přehlíží. Bylo to až moc šílené, aby tomu mohla uvěřit. Blanka zavřela oči a položila obličej do dlaní. A navíc její city se zbláznily. Pořád před sebou viděla Alešové oči. Tak temné a chladné a přitom ji až moc přitahovali. A teď ten Tomáš. Zdálo se jí, že po ní jede, ale proč? Vždyť tam je mnohem víc hezčích holek v jeho blízkosti. A pak ještě ty tři dívky- Andrea, Bára a Tereza. Neměli ji v lásce, ale proč? Udělala jim něco?

Blanka si lehla a přikryla se pořádně peřinou. Pomalu zavřela oči a svoje myšlenky nechala volně lítat v hlavě.

Andrea stála na balkóně a pozorovala, jak se rozednívalo. Slunce už vykukovalo nad obzorem a jeho paprsky tančili nad střechami domů. Všechno bylo tak klidné. Jemný vítr si pohrával s jejími černým vlasy. Vytáhla z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálila. Pomalu vydechovala kouř a užívala si pohodu, která ji dělala dobře na srdci. Snažila si to užít, protože věděla, že je to jen klid před bouří. Pravá zábava teprve začne. Té myšlence se musela usmát. Najednou ucítila, že ji někdo chytil kolem pasu.

„Ahoj, lásko. Čemu se směješ?“ řekl Vojtěch a políbil ji na tvář.

„Co tady děláš? Neměl si být s těma druhýma?“ řekla a nabídla Vojtěchovi cigaretu, aby si potáhl. Vojtěch přijal a opřel se o zábradlí.

„Měli schůzi. Chtěli na nás zaútočit, ale Ondra nesouhlasil. Chová se poslední dobou trochu divně.“ Řekl Vojtěch a jeho pohled se upřel na obzor.

„Bára říkala, že Aleš je taky nějaký divný. Něco se děje a začíná se to klubat na povrch.“ Řekla Andrea tiše a zahodila nedopalek cigarety přes balkón.

„Po škole by bylo nejlepší se sejít a radši se něják dohodnout.“ Řekl Vojtěch a přitáhl si k sobě Andreu. Vášnivě ji políbil.

„Máme ještě půl hodiny čas. Nechceš ho strávit se mnou?“ řekla laškovně Andrea a stáhla ho dovnitř.

Blanka prudce otevřela dveře od pokoje. Ten zatracený budík ji nevzbudil a ona kvůli němu zaspala. Rychle se vrhla po hřebínku a snažila se zkrotit svoje neposlušné vlasy. Jestli přijde pozdě, tak na sobě ještě víc upozorní a to by nebylo moc dobré. Odložila hřeben a její ruka zašmátrala po zubní kartáčku, ale v půli pohybu se zarazila. Najednou si vzpomněla, co se ji zdálo.

Viděla sen jako živí. Byl tam on, Aleš a jeho oči byli stejné jako vždy. Pozorně se na ni upírali. Ale něco bylo na něm jiné. Měl na zádech andělská křídla, černé jako havraní peří. Proč? Všude byla tma, nicotná tma. Jako by ji chtěla pohltit, ale Alešův zrak jako by ji držel, aby nepropadla té strašné tmě.

Blanka hleděla do zrcadla a po tvářích ji tekly kulaté slzy. Po celém těle se třásla. Nebude se mu moci podívat do očí. Bála se, co by v nich viděla.

Ale teď neměla čas se kvůli tomu stresovat. Utřela si uslzený obličej a rychle vyčistila zuby. Oblékla se a utíkala do školy.

Bára seděla mlčky ve své lavici a dívala se zamyšleně z okna. Byl slunečný den. Cítila, jak se ji Tomášův pohled zabodává do zad. Ale snažila se to nevnímat.

Andrea sedící vedle ní ji pozorovala starostlivým pohledem.

„Chápu proč se na tebe tak dívá.“ Řekla Andrea a pousmála se.

„Jdi s těma fórama někam, Andy.“ Řekla mrzutým hlasem Bára.

„Ale no tak, měl by to chápat. Zbavili jsme ho té děsné slepice, která se na něj lepila.“ Řekla Andrea a její úsměv se ještě rozšířill. Bára se rozesmála.

„Máš pravdu. Proč mě to trápí.“ Řekla Bára a otočila se směrem k tabuli.

„Vojtěch má pro nás novinky o nich. Přijď odpoledne k nám a řekni to ostatním.“ Mrkla na ni Andrea a dál si pilovala nehty.

Najednou se otevřely dveře a do třídy nemotorně vstoupila Blanka. Všichni se zasmáli.

„Promiňte paní učitelku, já zaspala.“ Špitla Blanka a vyrazila směrem k lavici.

„Páni a já myslela, že spíš se slepicemi.“ Řekla nahlas Tereza a třída vybuchla smíchem. Blanka na ni hodila pohled, ale hned odvrátila zrak, Terezin pohled byl hrozivější.

„Kurník ji není dost velký, ale kravín by ji vystačil.“ Řekla Andrea a hodila po Blance zmuchlaný papír. Blanka se rychle přemístila do lavice a snažila se na sebe moc neupozorňovat.

„Takže jsi zaspala. Neznáš takovou věc, na které nastavíš hodinu, kdy se chceš zbudit. Víš, říká se ji budík.“ Řekla Gábi a něco zapisovala do svého notebooku.

„Ještě ty s tím začínej.“ Řekla Blanka a vytahovala si věci z tašky.

„Tak klid třído. Tohle je třída a ne žádný cirkus.“ Křikla na třídu učitelka.

„Však jsme chtěli udělat Blance přirozené prostředí.“ Řekl Kraft a třída znovu vybuchla smíchy.

„Jediný šašek seš tady ty!“ křikl po něm Ondra a nezapomněl k tomu i vražedný pohled. Tomáš se začal šíleně smát a k němu se přidala celá jeho parta.

„Aspoň neuklízím chcance po záchodech jako ty. Kdo ví, jestli si pravý blonďák.“ Vrátil mu to Kraft zpátky.

„Co jsi to řekl?!“ zeptal se ho Ondra výhružně a zvedl se ze židle.“Zabiju tě, hajzle!“

„Hele metro, zklidni hormon a jdi si hrát se svýma retardovanýma kámošema!“ křikla na něj Tereza, která byla taky už na nohou.

„Terezo, to by stačilo. Všeho do času.“ Ozval se Alešův hlas v zadní lavici. Tereza na něj odvrátila zrak, ale sedla si.

„Děkuji, Aleši.“ Řekla učitelka. „Takže, kdo chybí?“ začali se vyvolávat jména chybějících žáků. Blanka moc nevnímala, ale jedné věci si všimla.

„Počkat a co Lenka?“ křikla najednou Blanka a upírala oči na volné místo vedle Sandry.

„Cože, nevím, o čem to mluvíš, Blanko.“ Odpověděla nechápavě učitelka. Všichni na ni hodili nechápavé pohledy. Všichni kromě černé elity a elity.

„No přece Lenka s růžovími vlasy.“ Řekla Blanka a nechápala, jak na ni mohla třídní učitelka zapomenout.

„Vážně nevím, o kom to mluvíš. Cítíš se dobře, zlato? Nechceš se jít domů vyspat?“ dělala si starosti učitelka a upřeně se na ni dívala.

„Ne, to je dobrý. Asi se mi něco zdálo, promiňte.“ Řekla Blanka a celou hodinu už nepromluvila. Seděla a mlčela, zírajíc na lavici. Jak je to možné? Že by měla opravdu halucinace a Lenka vůbec nebyla. Ne to není možné, takoví blázen není. Co se to kruci děje? Myšlenky Blance vířili v hlavě a ještě víc se zamotávali do sebe.

Tomáš nemohl uvěřit svým uším. Vážně to Blanka řekla, ale jak si Lenku může pamatovat. Každý normální člověk by na ni zapomněl. Je přece mrtvý anděl, toho si nikdo pamatovat nemám. Ale co když je jiná. Vždycky tušil, že není normální. Vždycky tušil, že je jako oni.

„Hej Tomáši, taky něco tušíš?“ řekl mu Ondra nakloněný přes lavici, aby ho Tomáš slyšel.

„Budem si s ní muset promluvit.“ Řekl Tomáš a hleděl na tabuli, kde učitelka psala zápis.“Rozhodně dřív než černá elita.“ Ondra jenom přikývl a sedl si znova na židli.

„Co je ta holka zač?“ řekla Andrea a nechápavě upírala oči na Blanku. „Jak si může pamatovat něco takového. Začíná se tady dít zajímavé věci.“

„Nech plavat tu ubožačku a radši se soustřeď na cíl.“ Řekla Bára potichu a pozorovala bratrovu reakci. Ani to s ním nehnulo. Jeho obličej nejevil žádné známky rozrušení. A to Báru děsilo víc, než kdyby začal vyvádět.

„Hej Krafte, Terezo!“ křikla Bára na nich na chodbě, když oba mířili k šatnám. Oba se otočili. Bára jim pokynula rukou, aby šli k ní. Poslechli jí.

„Co se děje? Rychle, chci si zapálit.“ Řekl Kraft, když k ní došli.

„Dnes sraz u Andrei doma. Velká porada.“ Řekla jen Bára. V davu uviděla svého bratra a hned za ním šla.

„Zdar, brácha. Kde máš koště, abys mohl odhánět svoje faninky?“ řekla žertem Bára a dala mu ruku na rameno.

„Dneska jsi mi ho šlohla a přijela s ním do školy.“ Vrátil ji to Aleš.“Slyšel jsem, že je schůze. Ta se nám bude hodit, abychom dořešili i tam ten problém.“ Řekl Aleš zase svým obvyklým chladným tónem a kývl hlavou směrem k Blance.

„Jasný. Jdem domů?“ řekla Bára, a aniž by čekala na odpověď, vyrazila k šatnám. Aleš ještě chvilku stál a zíral na Blanku. Poté šel k Báře.

„Hej Blanko, počkej, chci s tebou mluvit.“ Křičel přes chodbu Tomáš a přitom za Blankou utíkal.

„A o čem?“ špitla Blanka a upírala zrak směrem k zemi. Teď si musí myslet, že jsem blázen, řekla si Blanka v duchu.

„Chci si promluvit o Lence. Vím, že ve třídě byla.“ Řekl Tomáš. Blanka udiveně zvedla hlavu a v očích ji jiskřila naděje a vděčnost.“Ale tady o tom nemůžeme mluvit. Nechceš dojít ke mně domů. Naši odjeli na celý týden pryč a taky budeme mít klid, abych ti to všechno vysvětlil.“

„Dobře, ale musíš se pro mě stavit. Nevím, kde bydlíš.“ Řekla po chvilce zaváhání.

„Super, stavím se okolo třetí. Buď nachystaná.“ Řekl Tomáš a odešel. Blance se na tváři rozlil blažený úsměv. Možná ten den začal špatně, ale možná skončí dobře, řekla si Blanka a odkráčela k šatnám.

Ondra stál s Vojtou před školou a čekal až Vojtěch dokouří. Sledoval jak Tomáš jde s Annou a Sandrou domů.

„Jsem zvědaví, jak ji to chce Tomáš vysvětlit.“ Řekl najednou Vojtěch a vydechl kouř.

„Jo, já taky. Ale pak co. Bude o nás vědět, ale co mi s ní.“ Řekl Ondra a hlas měl neklidný.

„Klid, Ondro. Však ono se to vyřeší. Možná by nám mohla pomoct.“ Řekl z legrace Vojtěch a zahodil nedopalek. „No nic, jdu. Měl se Ondro.“

Ondra vyšel od školy rovnou domů. Měl pocit, že ta holka jim spíš přidělá starosti, než jim pomůže. Ale možná to je jen pocit.