Kapitola 7

„Proč jdeme k vám a ne ke mě?“

„Protože je to blíž a já nechci, abys mi nastydl.“ To už je poduhé za dnešek co si mne přivlastnil. Došli jsme až k pěkně velkému domu, kde mě Sasuke pustil ruku, aby mohl otevřít dveře. Zklamání jsem v sobě nedržel a nesouhlasně jsem zavrčel, on se jen uchechtnul. Otočil klíčem tolikrát, že sem to ani nespočítal. Podle toho kolikrát bylo zamčeno, jsem usoudil, že asi nikdo nebude doma. Sasuke otevřel dveře, znovu mě chytl za ruku a táhl mě prostornou halou. Došli jsme k něčemu, čemu by se dalo říkat mega botník, a vyzuli jsme se. Šlo to dost těžce, jelikož mou ruku tentokrát nepustil. Jen co odklidil naše boty, mne táhl nahoru po obrovských schodech. Tohle žadnej dům nebyl, to byla menší vilka.

„Kam jdeme?“

„Do mého patra.“ Řekl a pokračoval v cestě.

„Ty máš vlastní patro?!“ To není fér.

„Jo. Itachi říkal, že jsem dost starej a že potřebuju soukromí. První patro je Itachiho a Karin, moje je druhé a v přízemí je společenská místnost a pokoje pro hosty.“ Společenská místnost? To jsme jako někde v hotelu.

„Nediv se, jestli se tu ztratím.“ Zabrblal jsem si tiše, ale dost na to aby to slyšel.

„Neboj, já tě samotného nikam nepustím.“ Jeho stisk, na důkaz jeho slov, zesílil. Myslel jsem si, že mne ty schody zabijou. Došli jsme až do druhého patra, tudíž Sasukeho patra, a táhl mne kolem nějakých dveří, až na konec chodby. Otevřel dveře a mne spadla čelist údivem.

„Co to je?!“ A rozhlížel jsem se po obrovitánské hromadě oblečení, která byla úhledně poskládaná do komínků v poličkách kolem stěn a uprostřed místnosti.

„Můj šatník. Co se tak divíš?“  Ušklíbl se na mne a pokračoval v cestě obrovitánskou místností.

„Budu ti muset půjčit nějaké oblečení si úplně mokrý.“

„To by mne bez tebe nenapadlo.“ Řekl jsem, ale Sasuke na to nic neřekl, buď nic říkat nechtěl, nebo mne pouze přeslech. Chvíli mu trvalo, než našel správnou sekci oblečení, jelikož jsem o půl hlavy menší než on. Vytáhl z úhledně poskládaného komínku tričko a tepláky.

„To by ti být mohlo.“ Zauvažoval a znovu mne někam táhnul. Došli jsme přímo naproti schodům a Sasuke otevřel dveře.

„Nádhera.“ Vydechnul jsem a rozhlížel jsem se po koupelně, která byla velká jako můj pokoj. Byla nádherná. Celá byla udělaná do bílo zlata. Uprostřed byla veliká vana, která měla kohoutek a nožky, na kterých stála, pozlacené. V rohu bylo jedno umyvadlo a ještě tu byly dveře, které pravděpodobně vedli na záchod.

„Naruto vykoupej se, aby ses zahřál, já jdu zatím udělat čaj a pak si pro tebe dojdu, aby ses mi tu neztratil.“

„Ale to je dobrý, já se vykoupu až doma.“

„Pokud odejdeš tak pozdě jako já od tebe, tak se nastydneš, takže se tu raději vykoupej.“

„A nebude to vadit.“

„Bože. Nebude a už se jdi vykoupat.“

„Ale-.“ Byl jsem prerušen.

„Jdi nebo tě osobně vysleču a dotáhnu do tý vany!“

„Fajn, fajn. Nečerti se nebo ti rupne cévka.“

„Tý-.“ Raději jsem mu zabouchnul dveře před nosem, než by mi něco udělal.