Kapitola 7

Naruto ležel v posteli a dlouho nemohl usnout. V hlavě měl absolutní zmatek. Co to mělo proboha znamenat? Jak se to mohlo stát? Copak bylo normální, že ho vzrušil pohled na… Sasukeho Uchihu? Pomineme-li, že to byl Casanova celé školy, basketbalový hrdina a Narutův nepřítel, byl to pořád kluk proboha. Sice hezkej, ale i tak člověk stejného pohlaví. A to přece nebylo normální, to se nemělo stát. Vždyť kolik svých vrstevníků už viděl Naruto v šatně nahých. A nikdy, nikdy to s ním vůbec nic neudělalo. A Sasukeho navíc ani neviděl úplně nahého, měl přece ručník. Tak na co si to sakra jeho tělo hrálo?! Jak mohlo takhle reagovat na jiného kluka?! A ještě navíc zrovna na toho Uchihu! Naruto si odfrkl a upřel oči do temného stropu. Za okny byla tma, vedle z ložnice slyšel Irukovo pravidelné chrápání, ale on pořád nemohl usnout, furt musel dokola omílat v hlavě ten incident. Naruto byl přece na holky. Byl zamilovaný do Sakury, chtěl s ní chodit a… a tak. Kdyby… kdyby si jen čistě teoreticky měl vybrat kluka… kdo by to byl? Určitě ne Sasuke. Ne snad, že by se mu fyzicky nelíbil. Bůhví že líbil, i když nerad, musel Naruto přiznat, že Uchiha byl prostě kus. Ale byl tak hrozně… arogantní, nadnesený a nesnesitelně povýšený. Kdyby si musel zvolit nějakého kluka, byl by to Kiba. No jasně, to by bylo pochopitelné. Byl to jeho nejlepší přítel, bylo by možná přirozené, že by třeba mohl na Kibu pomyslet… ehm… v tomhle směru. Naruto si zkusil představit sebe a Kibu. Ovšem myšlenka na Kibovy rty, jak se ho dotýkají s ním jaksi nic nedělala, naopak, Naruto se trochu zašklebil, tohle prostě nebylo nic pro něj. Pak si zkusil představit na Kibově místě Sasukeho. Myslel na ty uhrančivé onyxové oči, jak ho zblízka pozorují, na ty svůdně pootevřené rty jak mu přejíždějí po čelisti, jak ho ve tváři lechtají havraní vlasy a na okamžik jakoby cítil opojnou vůni Sasukeho čokoládové Axe. Naruto se zachvěl a v břiše se mu najednou rozletělo tisíce motýlů, kteří se tam třepotali a srdce se mu rozběhlo rychlejším tempem. Vzápětí se mu do tváří nahrnula krev. Bože, to snad není pravda, zaúpěl v duchu, je možné, že bych mohl… a se Sasukem Uchihou?! Naruto zkřivil tvář. Tohle bylo špatné. Jak může myslet na jiného kluka v takovémhle smyslu? Je snad… Narutovi se to slovo málem vzpříčilo v krku… gay? Ne! okřikl se okamžitě. Ne, to není možné, líbí se ti přece Sakura, chceš Sakuru! opakoval si stále dokola. To byla pravda. Chtěl přece Sakuru. Tak proč měl zatraceně vždycky tak divný pocit, když se ten černovlasej Don Chuan objevil v jeho blízkosti?! Takovej trapas. Naruto zaúpěl a přetáhl si přes hlavu polštář. Taková ostuda! Myslel, že tohle už snad v životě nerozdejchá. Nepochyboval o tom, že si Sasuke nenechá tuhle neuvěřitelně trapnou záležitost pro sebe. Kdepak. Zejtra už si na něj budou nejspíš ukazovat všichni ve škole a každej bude říkat ,Hele koukej! To je ten kluk, jak se mu postavil, když byl s Uchihou v šatně! Úchyl!´. To ale nebylo všechno, co Narutovi dělalo starosti, i když z pocitu, že by se měl do školy někdy v tomhle století ještě vrátit, se mu dělalo zle. Jak na to zareagují ostatní lidi ze třídy? Zavrhnou ho úplně? A zrovna když měl pocit, že ho někteří spolužáci začínají brát… Vykašle se na něj i Kiba? Dokáže tohle Kibovi vysvětlit? Nebo mu na to jeho nejlepší přítel ani nedá čas a prostě ho vyšoupne z lavice? Bylo tu však ještě něco. Ačkoliv se za to Naruto hluboce styděl, mrzelo ho, že se takhle ztrapnil zrovna před Uchihou. Nedokázal si tenhle pocit vysvětlit, ale nechtěl před ním vypadat jako nadržený pako, což se mu ale náramně povedlo. Věděl, že si teď o něm bude Sasuke myslet, že je naprostej vůl s podivnými sexuálními představami a ta myšlenka ho obzvlášť trápila, i když to nedokázal pochopit. Co by mu mělo záležet na tom, co si o něm myslí ten černovlasej zmetek? Neměl Sasukeho rád. Tak proč pořád dokola přemýšlel, jak si u něj napravit reputaci? Chtěl si s ním promluvit a nějak mu to vysvětlit, ale zároveň si nedokázal představit, že by se mu ještě kdy mohl podívat do těch černých očí. Bože, znal ho pár dní, víceméně týden a… a vůbec! Naruto měl v hlavě tisíce otázek a ani jednu odpověď. Nakonec se rozhodl, že ráno moudřejší večera, zamračil se a po půl hodině převalování a zakazování si myšlenek na Sasukeho upadl do neklidného spánku.

„Hele Naruto, pospěš si s tou snídaní, musíš do školy.“ Připomněl mu Iruka, jenž pobíhal po domě a hledal zase nějaké dokumenty. Iruka byl hrozný bordelář. „Cože? Tos toho moc nesnědl. Proč se v tom tak nimráš, když nejíš?“ otázal se, když nahlédl Narutovi přes rameno. Ten jenom trhnul hlavou a odnesl svou misku s cereáliemi na kuchyňskou linku. „Chceš jet dneska se mnou? Nejedu na stanici, máme nějaký případ, takže tě můžu vyhodit u školy.“ Nabídl mu hnědovlasý muž a zaklapl přezku své tašky.

„Hm… třeba.“ Odvětil bezvýrazně Naruto.

„Tak si pospěš, vždyť přijdeš pozdě!“ pobízel ho Iruka. Blonďák si hodil přes rameno svůj batoh s učením, obul se a na rozloučenou podrbal za ušima Breta, který se rozvaloval v chodbě a nadšeně bušil ocasem do svého pelechu, když kolem něj procházeli. „Není ti něco? Jsi nějak zakřiknutý.“ Poznamenal Iruka v autě, zatímco startoval.

„Nechce se mi tam.“ Přiznal popravdě Naruto a vyhlédl z okénka.

„Nějakej test?“ zajímalo Iruku, jež se hladce zařadil do nepříliš hustého dopravního provozu.

„Hm…“ zabručel Naruto pouze. Přestože Iruku bral skoro doopravdy jako vlastního otce, nechtělo se mu svěřovat se se svým problémem. Nejradši by si to vzal s sebou do hrobu. Iruka se naštěstí spokojil s tou vyhýbavou odpovědí a s přáním ať to zvládne vyklopil Naruta před budovou školy. Iruka ještě Narutovi mávl, než pokračoval v jízdě. Na školním nádvoří postávaly hloučky studentů, kteří se smáli, živě se bavili nebo kouřili, případně provozovali všechno najednou, sem a tam se trousili po dvojicích, trojicích či jednotlivě žáci s otráveným ranním výrazem a téměř všichni mizeli ve dveřích školní budovy. Naruto si povzdechl, nadhodil si batoh na zádech a pokud možno nenápadně se snažil vmísit mezi ostatní a proklouznout do školy. Byl přesvědčený, že každou chvíli uslyší, jak na něj někdo posměšně pokřikuje, ale zdálo se, že si ho nikdo ani nevšiml a jemu se podařilo proniknout do školy, aniž by ho kdokoliv zastavil. Na chodbách bylo živo. Ještě nezvonilo, takže tu žáci pobíhali z tříd do jiných tříd, korzovali po chodbách, courali na záchod, vše bylo samozřejmě také doprovázelo hovorem a smíchem. Naruto se nenápadně rozhlížel a čekal, kdy odněkud přijde ten nevyhnutelný útok. Ale míjel kluky i holky a u nikoho neviděl sebemenší chuť si z něj začít utahovat. Dokonce ani jeho příchod do třídy nevzbudil žádnou senzaci a Naruto zjišťoval, že mu nikdo nevěnuje o nic větší pozornost než jindy, až na to, že ho teď pozdravilo víc lidí, mezi nimi i Shino a Shikamaru. Ještě nedávno ho zdravil jenom Kiba. Ten seděl v jejich společné lavici a o něčem debatoval s Choujim. Když k nim Naruto dorazil, Chouji už odcházel.

„Nazdar Naruto.“ Usmál se na něj Chouji a ještě jednou se obrátil na Kibu: „Tak fajn, do večera to máš na mailu.“.

„Ahoj Chouji, čau Kibo.“ Pozdravil Naruto, hodil batoh na stolek a začal si vybalovat.

„Díky Chouji. Ahoj Naruto.“ Uvítal ho Kiba, když Chouji odkvačil, „jak je?“. Naruto po něm střelil pohledem. Asi se to k němu ještě nedoneslo.

„No… dobře.“ Odpověděl vyhýbavě a posadil se. Z otevřeného penálu na něj vypadla černá Sasukeho propiska. Naruto ji zamyšleně vzal do prstů.

„Tak jsem nám zařídil látku ze včerejška.“ Informoval ho Kiba a pohodlně se rozvalil na židli.

„Cože?“ odtušil nepřítomně Naruto.

„Výklady. Ze včerejška. Jak jsme byli na tom basketu.“ Zopakoval Kiba a zkoumavě si blonďáka prohlédl, „není ti něco?“.

„Ne… ne, jsem v pohodě.“ Ujistil ho Naruto a v tu chvíli zazvonilo. Do třídy nakráčela učitelka na biologii, paní Cintová. Po obvyklém pozdravu se pustila do dnešního výkladu. Jakési rozvleklé vyprávění o fyziologii rostlin, o katabolických a anabolickývh dějích Naruto popravdě řečeno skoro vůbec nevnímal a věnoval mu zhruba stejnou pozornost jako mouše, která poletovala na okenním parapetu. Kupodivu si však nevšímal ani Sakury, ačkoliv ho její přítomnost obvykle sváděla k zasněnému civění na temeno její růžové hlavy. Ne. Tentokrát si prohlížel černou propisku a přemýšlel o Sasukem Uchihovi. Že by se v něm mýlil? Že by si ten černovlasý arogantní frajírek nechal celou tu trapnou záležitost pro sebe? Že by nikomu neřekl, jaký je Naruto úchyl? Blonďák sevřel propisku pevněji, až mu zbělaly klouby na prstech. Nepochyboval o tom, že kdyby Sasuke chtěl, mohl by ho už dávno ztrapnit tak, že by to Naruto jen těžko přežil se zdravým rozumem. I když v té šatně nebyli žádní svědkové, Uchiha byl oblíbený a všichni by mu uvěřili. Jistě, našli se i takoví lidé, kteří ho neměli rádi. Buď proto, že mu záviděli, těch bylo více, nebo proto, že zkrátka nesnášeli Sasukeho povýšené chování, těch bylo méně. Ale i tak tvořily obě části minimum z téhle školy a Naruto si byl jistý, že kdyby se rozkřiklo, jak ho v šatně vzrušil Sasuke Uchiha, měl by okamžitě ze života peklo. Aspoň z toho školního života. Převážnou část vyučování strávil tím, že neustále čekal, odkud přijde nějaký útok, ale když zazvonilo po poslední hodině, musel přiznat, že Sasuke nikomu nic nevykecal. A i když ho to trochu štvalo, byl mu za to hodně vděčný. Nicméně byl překvapený. Myslel si, že si Uchiha nedá ujít příležitost, aby mohl někomu takhle zavařit. Ale jak se zdálo, měl černovlásek přece jen nějaký ten charakter. Tím víc však v Narutovi narůstala potřeba se mu za celou záležitost omluvit a nějak mu to vysvětlit. Jenže nevěděl, co by mu měl říct. ,Hele Sasuke, sorry, já fakt nevím, co to se mnou je, ale pokaždý když tě vidím, mám z toho zvláštní pocit.´, by asi znělo upřímné doznání. Jenže to mu nemohl říct. Tak co měl sakra vlastně dělat?

Doma Naruto po osamělém obědě (Iruka byl v práci) zapnul počítač. Bret se pohodlně rozvalil na jeho posteli, natočil čumák k páníčkovi a žebral o pohlazení. Blonďák ze zvyku zkontroloval e-mail a zjistil, že má jednu nepřečtenou zprávu. Kupodivu nebyla od Kiby, ale od neznámé přezdívky, která nenaznačovala, zda je kontakt muž či žena. Klikl tedy na ni a zobrazil se mu text:

„Strážní andělé. Přepošli tuto zprávu v ten den, co ji dostaneš. Zní to divně, ale přichází pokaždé v tom správném momentě. Věříme, že se něco má stát. Andělé existují, jenom občas nemají křídla a nazýváme je ,Přátelé´! Ty si jednim z nich. Příští týden v úterý v 10.55 ti někdo řekne něco, na cos čekal již delší dobu. PS nepřerušuj tento řetěz. Pošli tento mail alespoň 7 Přátelům…“.

Naruto se rozesmál, ale potěšilo ho to. Ještě nikdy žádnou řetězovku od nikoho nedostal. Jenom ho zajímala jedna věc. Klikl na okno pro rychlou odpověď a napsal krátkou zprávu: „Kdo jsi? :)“. Potom šel podrbat Breta za uchem.