Kapitola 7 – Pozor! Důležitá informace

S hlasitým jekem vyběhla z domu klanu Aburame, deku držíc v jedné ruce. V té chvíli jí bylo úplně jedno, jestli někoho vzbudila, nebo kam půjde teď, ve tři hodiny ráno. Jediné na čem záleželo, bylo to, jak daleko je schopná se dostat od broučí famílie a zůstat v mezích hranic Konohy.
Tohle byla už sedmá noc, kdy ‘spala‘ u Shina. Pokaždé to totiž končilo jekem – Akane začala být strašně paranoidní a ošívala se, i když jediný brouček v jejím okolí jí byl vzdálen několik metrů.
A teď už běžela ulicemi Konohy, aby se nakonec zhroutila u zdi neznámého domu. A i když nebyly zrovna mrazy, vedro k padnutí tu taky nebylo a proto to také vypadalo, že Akane nečeká příjemná noc, pokud spadne do krajiny snění zrovna v tomhle místě.
Ale vysvětlujte tohle zrzce, které v určité části mozku naprosto přeskočilo a jejíž jediná touha pro tento okamžik zní –  spát!
A tak se zabalila do deky, zavřela oči a počkala, až o sobě nebude vědět…

„Akane!“
Zelenooká dívka, která měla právě svá okýnka do duše schovaná pod víčky se neklidně zavrtěla. Spát celý zbytek noci v sedě nebylo nic pohodlného a její tělo to vědělo, takže nakonec skončila ve zvláštní poloze – napůl na zdi a napůl na zemi. Ačkoliv tohle spaní nevypadalo příliš vábně, dívka nevypadala, jako by se jí chtělo vzbudit a přivítat nový den.
„Akane!“
Pokusy o vzbuzení zrzky byly zjevně příliš slabé. Pokud šlo o ni, tak bylo na nic. Ona si ještě klidně pochrupkávala a snila o místě, kde by nebyli žádní brouci, zatímco krutá realita klepala na dveře. Naštěstí pro ni ne v podobě hmyzu.
„Tak sakra Tsubaki, vzbuď se!“
Kunoichi ze sna podrážděně zavrčela a původce hlasu, který se ji snažil vzbudit, ztratil trpělivost a odešel. Po chvíli se však vrátil – s plným kýblem ledové vody. A samozřejmě, že veškerý obsah nádoby skončil na Akane.
Ta jen vyprskla vodu, která se jí už stačila dostat do těla nosem nebo pusou a vyjeveně otevřela kukadla. Viděla chlapce, který se nad ní s potměšilým výrazem skláněl.
„C-co?“ vykoktala naprosto zmáčená dívka.
„Nešlo mi tě vzbudit,“ pokrčil rameny ninja a položil kýbl na zem.
„Takže mám místo toho radši umrznout…“ zabrblala potichu zrzka a zabalila se do peřiny.
„Co tu vlastně děláš?“ zajímal se, ignorujíc její stížnost.
„Spím, nevidíš?“
„Až moc dobře.“
„Tak fajn, s dovolením bych se ještě trochu prospala… vlastně… nemůžu, protože bych umrzla,“ zamračila se zrzka a s nádechem sarkasmu ještě dodala: „Díky, Kibo.“
„Tak pojď…“ podal jí ruku s povzdechem a pomohl jí na nohy. Podepřel ji a spolu ušli pár metrů.
„Kam vlastně jdeme?“ zajímala se Akane.
„K tobě domů, přeci,“ odvětil hnědovlásek s nezájmem.
„Ke mně?“ nechápala zelenoočka. Pokud to věděla dobře, v Konoze vlastní byt neměla.
„Vlastně ne tak úplně – jdeme samozřejmě k domu klanu Aburame.“
Akane zmrzla na místě. Tak tam už ji nikdo nedonutí jít, ani za milion!
„Nikam nejdu,“ prohlásila s drobnou hysterií v hlase a odmítala udělat další krok.
„Proč proboha?“ podíval se na ni jako na blázna její týmový partner.
„Brouci,“ řekla jen a hlídala se, aby při představě těch malých potvůrek zase neskončila na zemi.
„Fajn, tak ti tam aspoň dojdem pro oblečení, pak se všechno vyřeší.“
„Nikam nejdu!“ zasyčela na něj vynervovaná dívka a pevněji mi zmáčkla ruku.
„Dobře, dobře…“ kapituloval Kiba a začal ji tahat za sebou. „Tak pojď, zatraceně!“
Zrzka se ani neobtěžovala s odpovědí a nasadila mód hadrová panenka.
Inuzuka zvedl oči vsloup a popadl ji do náruče. Překvapená dívka mu věnovala jen pohled, který doslova říkal: cože?
Po chvíli ticha, které přerušovalo jen klapání Kibových bot o zem, se Akane opět vzmohla na slovo.
„Kam jdeš?“
„Ke mně domů,“ pokrčil rameny chlapec s červenými trojúhelníky na tvářích.
„Co tam?“
„Budeš tam bydlet?“
„Cože?!“
„Neslyšelas?“
„Právě, že až moc dobře.“
„Super. Takže tě dám na starost mamce… aha, radši ne, tak Haně a dojdu ti pro věci k Shinovi, hm?“ vzal situaci do svých rukou psovod.
Stále trochu ospalá dívka z Mlžné se zmohla na pouhé nevěřícné zírání a poté, co se oba dva ocitli před domem Inuzuka, také na slabounké souhlasné kývnutí.

Hnědovlasá dívka se s heknutím složila na postel. Unaveně si promnula zmožené končetiny a zívla. Přechozí dny pro ni byly opravdu náročné. Připomenulo jí to, že tady už nejde jen o zábavu a dobrodružství, ale že doopravdy musí posilovat své tělo a vše brát vážně. Nikdy se nedostala do situace, kdyby jí šlo vyloženě o život a musela se nějak bránit. Bylo to nové a … namáhavé, samozřejmě. Zhluboka se nadechla a zachumlala se do tenké přikrývky. Doma normálně spala pod duchnou – a to celoročně. Tady však zima nikdy nepanovala a jí bylo v noci neuvěřitelné horko, a tak si musela několikrát obrátit peřinu. Složila hlavu na polštář a zamyslela se nad událostmi za poslední týden.
„Narashi-san, něco tady pro tebe mám,“ zazubil se Gai, a ač to tak nevypadalo, snažil se působit tajemně. Narashi se zarazila.
„Vy pro mě něco máte?“ na to se Gai uličnicky zazubil. Bůhví odkaď vytáhl dvoje sakra těžká závaží. Narashi polkla.
„A co s tím?“ Snad se nechystá udělat to, co si myslím… pomyslela si Narash.
„Tato super těžká závaží si připevníš na obě lýtka. Lee, pojď sem a ukaž ta svá,“ zavolal Maito na svého žáka, a ten během několika sekund poslušně dorazil a splnil to, co mu sensei zadal.
„Sakra… je to hodně těžké?“ zeptala se. Lee se zazubil a pokrčil rameny.
„Vlastně ani nevím, nepamatuji si, že bych s tím měl zezačátku nějaké problémy. Hned mi to šlo.“ V tu chvíli Gai praštil Rocka Leeho do hlavy.
„Lee! Vyprávíš tu hlouposti. Copak si nepamatuješ, jak jsi ze začátku ani nemohl správně chodit?“
„O-omlouvám se, Gaii-sensei.“
„To je v pořádku, Lee.“ Starší zelenáč vzal toho mladšího do náruče, barvy se ztlumily a za nimi se objevila pláž se zapadajícím sluncem, zatímco oběma tekly z očí slzy proudem.
„Ehm, ehm.“
„Ah, omlouvám se, Narashi-san. Trochu jsme se zasnili,“ zamumlal Lee omluvně, zatímco se jeho sensei nervózně podrbal na hlavě ve stylu Kakashi.
„Narashi-san, máš u sebe ještě nějaké obvazy?“ zeptal se Gai. Dívka kývla a na znamení, že je opravdu má, je vyndala z menšího postranního pouzdra, které měla připevněné u boku. „Lee, ukaž jí, jak si má správně závaží nandat a připevnit.“
„Hai, sensei,“ kývl Lee a začal zaučovat svou novou přítelkyni.
Narashi se usmála. Musela si nejprve sundat podkolenky, zavázat obvazy a na ně teprve připevnit závaží. Uznala, že vypadala jako tučňák, co neumí chodit. S lehkým smíchem si vzpomněla, co se dělo pak.
„Ještě něco pro tebe mám,“ řekl Gai. „Tahle zbrusu nová uniforma v zeleném odstínu byla právě v prodeji, a já si tak nemohl pomoct. A jelikož jsi dítkem Síly mládí, tak…“
„…“ Narashin výraz mluvil za vše. Tyvole… pomyslela si.

Dalšího dne měla hnědovláska volno. Oblékla se a vyrazila do kuchyně, která byla hned vedle jejího pokoje.
„Dobré ráno, Narashi-chan. Dnes nemáš trénink, že?“ usmála se na ni matka TenTen. Kaimi jí úsměv opětovala.
„Ne, nemám. A jelikož je TenTen dneska na osobním tréninku s Nejim, rozhodla jsem se navštívit Akane,“ vysvětlila a převzala od Sokkusu výživnou tyčinku. Mimochodem si vzpomněla na to, jak se při každém setkání její nová kamarádka a ten debil z klanu Hyuuga políbili.
„To je hezké,“ řekla. „Ale neměla by ses tu moc potulovat. Od té doby, co se v naší vesnici potulují někteří členové Akatsuki, nepřijdu se zde moc v bezpečí.“  Narashi vyflusla kousek tyčinky, který jí nebezpečně uvízl v krku.
„A-Akatsuki? Tady ve vesnici?“ Tady začíná něco smrdět…
„Hai, hai. Pořád Godaime-sama podlézají s mírovou smlouvou a-„
„Promiňte, ale už musím běžet. Arigato!“ zavolala ještě za Sokkusu. Musím okamžitě najít Akane! Kishimoto mě zabije! bědovala v duchu, zatímco urychleně spěchala na místo, kde tušila přítomnost své kolegyně. Jsem v hajzlu…


Narashi prohledala snad celou Konohu, než svojí přítelkyni našla. Dokonce se stavila i za TenTen, která trénovala s Nejim. Ten na ní měl samozřejmě hnusné poznámky, a tak ho poslala do háje a vyrazila dál hledat. Akane se jí povedlo zpozorovat na louce za Konohou. Spatřila ji už z dálky, a jelikož jí potřebovala sdělit důležité informace a projednat další věci, rozeběhla se a bleskurychle se snažila k zrzce dorazit. No, alespoň tak rychle jak, jí to závaží dovolila. A jelikož se snažila působit důstojně jako jedna z nejstarších, povedlo se jí vymáznout se těsně před Akaninýma nohama. Ale ona za to nemohla, to ta závaží jí strhla k zemi. Do prdele… Teď jsem za debila… Zelenooká se překvapeně podívala k zemi a následně dostala záchvat smíchu. Ještě chvíli se hnědovlasé smála, než jí pomohla na nohy.
„No, moc se nesměj…“ zavrčela Narashi a oklepala si z kolen prach. Nesnášela, když se jí někdo smál. A ze všeho nejmíň to měla ráda od přátel.
„Klid, klid…“ mávla rukou zrzka, tentokrát se už jen usmívala. „Pročpak tě k nám nohy… nesou?“ dodala po chvíli váhání a vesele se zazubila.
„No…“ hraně se zamyslela. „… nejspíš pro to, že jsem tě skoro dva týdny neviděla?“ zasmála se, a nevědomky si vzpomněla na jejich první den v Konoze. „Taky jsem ještě nepoznala členy tvého týmu, a chtěla jsem pozdravit Kurenai-sensei,“ řekla. Vtom se otočila, a pohlédla na mistra. „Zdravím vás, Kurenai-sensei,“ Ta se jen ušklíbla. „A taky… musím s tebou projednat pár… mhmm, informací,“ zašeptala jí do ucha.
„Dva týdny? Týjo, to je doba…“ zamyslela se mlžná kunoichi. „Za tu dobu už jsem toho stihla spoustu udělat. Můj život se změnil v stereotyp – jít spát, vzbudit se uprostřed noci, zpozorovat brouky, zaječet, utéct a jít na trénink. Jo, život v Konoze je vážně zajímavej.“ zašklebila se Akane, když pomyslela na to, jak je zvláštní, že si ještě nevyřvala hlasivky.
„Hej hej, dneska jsi to trochu změnila, ne?“ ozval se z druhé strany mýtiny veselý hlas.
„Já? Né…“ protáhla dívka se sarkastickým podtónem v hlase. „Všechno bylo v pohodě.“
„Jo, až na to, že už nebydlíš u Shina…“
„A víš čím to je? Tys využil toho, že jsem byla ospalá a přinutil mě k tomu!“ vyprskla na něj Akane, na oko vztekle.
„Cože? Ty už nebydlíš v Zoo – ehm, u Shina?“ zeptala se Nara, aby na sebe upozornila. V tu dobu k nim už přicházeli poslední dva členové týmu Kurenai.
„Ne, on,“ ukázala obviňujícně prstem na Inuzuku, „mě k tomu přinutil! Bůhví jaký nemravnosti se mu honěj hlavou,“ povzdechla si, jako kdyby byl Kiba bůhvíjaký úchyl.
„To nechceš vědět.“ ozvalo se dvojhlasem dvou kluků z týmu osm.
„Taky si myslím,“ přikývla Akane a lehce drcla do Narashi, aby jí dala najevo, že už se na ty novinky, o kterých jí šeptala, těší.
„A ty jsi kdo?“ blýsklo se Kibovi v očích při pohledu na neznámou dívku.
„Narashi, těší mě. A ty jsi? Nebo vlastně… vy jste?“ usmála se mile a nervózně si v drdolu upravila jehly. Neměla ráda takovéto trapné chvilky.
„Inuzuka Kiba,“ představoval se hned ten, který před chvílí rozmlouval s druhou povídkářkou. „A tohle je…“ nedopověděl.
Na Narashi skočila obrovská bílá koule a ona už podruhé za den skončila rozplácnutá na zemi. Tentokrát ovšem byla příčina živá a dokonce jí začala olizovat tvář.
„Jsi fakt hezkej, ale olizovat mě nemusíš…ééh,“ smála se Narashi, když velkého bílého psa odstrkovala od své tváře, zatímco Kiba dokončil větu.
„…Akamaru.“ Když se Nara konečně postavila, hleděla přímo do tváře modrovlasé dívce.
„Já… já jsem Hyuuga Hinata,“ řekla jemně kunoichi a hnědovlasá se na ni zadívala.
„Yosh, to by odpovídalo. Jste si s Nejim strašně podobní,“ usmála se Narashi.
„S Nejim-kun? Odkud ho znáš?“ zeptala se uživatelka byakuganu.
„Řekla bych,“ vložila se do debaty Kurenai, která až doposuď zůstávala zticha. „že to bude tím, že jsi byla přiložena k týmu Gai, nemýlím-li se?“
„Ano, je to tak. Godaime-sama mě přidělala do zeleného týmu, a teď musím jen makat, makat a makat,“ povzdychla si Narashi.
„Tím se také vysvětluje to, proč máš na nohou ta závaží,“ podotkla rudooká. Na to dívka jen kývla.
„Takže kunoichi?“ drobný úsměv od Hinaty.
„Ano, jsem,“ usmála se též Narashi, a nevědomky si přitom vzpomněla na to, že vlastně není kunoichi ale babička, co má hlad. „Kurenai-sensei, mohla bych si prosím vás půjčit Akane? Dlouho jsme se neviděly, a je dost věcí, co bych jí chtěla říct.“
„Dobrá,“ vstřícně se usmála černovláska, „Ale co nejdřív ji vrať, potřebuje trénovat. A myslím, že ty na tom nejsi o nic líp, koneckonců je tvým mistrem Gai,“ dodala ještě a mávla rukou na znamení, že můžou odejít.
„Hej, Kurenai-sensei, to není fér!“ slyšely dvě mladé kunoichi klučičí hlas, jak si stěžuje.
„Když se budeš dobře učit, taky ti to projde!“ rozesmála se jeho týmová partnerka, když zopakovala větu, kterou jí často říkali rodiče. Když se budeš dobře učit…

Když se dívky dostatečně vzdálily od týmu rudooké shinobi, usedly do stínu stromů. Akane se unaveně opřela o strom, zatímco Narashi dala přednost tureckému sedu na zemi.
„Tak co?“ zeptala se Nara. „Jak ti to jde, jak se ti tu líbí, a tak?“ nechtěla hned začínat se zprávami, které pro ni měla, a tak odbočila někam jinam.
„Řekněme, že by to bylo vcelku fajn,“ naklonila hlavu ke straně její kamarádka. „U našeho broučího přítele už díkybohu nebydlím, možná bych mohla zavést nový stereotyp a to ječení uprostřed noci úplně vypustit,“ ušklíbla se. „A co ty?“
„No… jak to říct? Je to fakt záhul. Hned druhý den mi Gai-sensei podstrčil tahle závaží,“ řekla. „A musím uznat, že jsou fakt těžký, strašně mě zpomalujou. No, a jinak je to celkem v pohodě. TenTen je strašně hodná, dokonce jsme si přestaly říkat zdvořilými sufixy, a momentálně u ní bydlím. Jen s Hyuugou se nesnesu. Chová se jak kretén a nedokáže mě uznat. Blbeček jeden. Nechápu, jak mohl být má oblíbená postava. Grr!“ zavrčela dívka. „No, a co genjutsu? Jak jsi pokročila?“ odbíhala stále od tématu.
„Ale jo, není to tak špatný,“ pousmála se zelenoočka. „Nově umím únikové genjutsu a právě se učím jedno na vytvoření falešného okolí… Kurenai-sensei tvrdila, že budeme brzo hledat nějaké iluze přímo na mě, nejen ty od ní… no, ale každopádně, co byly ty novinky, které jsi mi chtěla sdělit?“ zajímala se Akane. Narashi nasucho polkla.
„Ehm. Dneska ráno jsem bavila se Sokkusu-san – to je TenTenina máma. No, a ona mi řekla, že se nemám moc potulovat po vesnici. Že se tady prý poflakují ninjové z Akatsuki…“ zamumlala.
„Cože?“ vyhrkla zrzka s vytřeštěnýma očima. „Snad nemyslíš, že se má stát…“
„Myslím…“
„Chudáček Kishi,“ zašklebila se mladší z povídkářek při vzpomínce na mangaku.
„Co uděláme? Vůbec nic mě nenapadá, jedině že by jsme nějak rozvrtaly jejich vztahy. A abych řekla pravdu – do Akatsuki se mi teda moc nechce,“ sklopila Kaimi hlavu.
„Tak zaprvé, musíme se pokusit zmanipulovat Hokage. Alespoň maličko ji nahlodat, že to není dobrý krok. A co se týče Akatsuki – tam by tě stejně nevzali, kdybys nebyla extra dobrá. A myslím, že ani já, ani ty, nedosahujeme úrovně třeba Sasoriho. Ale někoho tam poslat, to je dobrý nápad… Jenže koho, že?“
„A taky je tu další problém…“ prohlásila hnědovlasá.
„Jaký?“
„Dochází mi lak na nehty…“
„Proboha, ne! Naro, jak to zvládáš?! Snad to není ten úžasný růžovoučký!“ předstírala zděšení druhá.
„S růžovou si vyliž kýbl, dochází mi fialový. Asi brzo navštívím tým, kde je Sakura nebo Ino. Jo, a ještě něco… „
„Tentokrát se ti roztrhly legíny z New Yorkeru, ne?“
„Nemám žádné peníze,“ zamračila se Narashi na svou kamarádku. „TenTenina rodina mě sice momentálně živí, ale já si chci vydělat nějaké vlastní peníze. Chci na nějakou misi, abych si mohla něco koupit. Už mi skoro došly i jehlice, většinou jsem je házela po Nejim, ale on mi všechny zničil tím svým Kaitenem. Idiot.“
„Narash?“ začala opatrně její kamarádka. „Já se mu nedivím, když jsi je po něm házela. Je fakt, že já bych ti je nezničila, ale podívej se na to, jak jsem neschopná, že jo,“ ušklíbla se. „Každopádně, peníze taky nemám. Někdy půjdem překecat Tsunade, aby nám dala něco na práci, ne? Až se ještě trochu zlepšíme,“ mrkla na svou spoluspiklenkyni.
„Takže to bude pěkně brzo!“ rozesmála se brunetka a dvě povídkářky si sehraně plácly.

„Na,“ hodil Katsuro hnědovlasé dívce kunai. Ta se ho pokusila chytit, ale nepovedlo se jí to, a tak se zbraň zabodla kousíček od její nohy do písku. Zisi se bezděčně otřásla, pak však nasadila veselý úsměv a dýku ze země vytáhla.
„Tak, co teď, sensei?“ zazubila se na svého nového učitele.
„Zkus se trefit do tohohle terče,“ ukázal prstem na terč, visící ve vzduchu. Dívka tuto abnormalitu zpozorovala také a neubránila se údivu.
„Týjo…“ vydechla. „Jak to děláte?“
„Tajemství. Ale možná ti ho řeknu, jestli se trefíš,“ zadal podmínku hnědovlasý mladík a mrknul na ni.
„Fajn!“ vykřikla s odhodláním Zisi, zamířila a hodila.
Kunaiem se však do terče netrefila, vlastně spadnul pěkně daleko od něj. Hnědovláska sprostě zaklela, nechala se málem přizabít dalším hozeným kunaiem a pokusila se zbraň hodit alespoň trochu blíž k cíli.
„Skvělý hod,“ poznamenal s ironickým obdivem Katsuro. „Dokonce už je to od toho terče vzdálené jen padesát metrů.“
„Jo, já vím, jsem prostě dobrá!“ pochválila se naprosto vážně jeho žačka a v očích jí zaplály jiskřičky. „Učím se rychle, víte,“ prohodila směrem k muži. Ten se jen ušklíbl a pokusil se ji knockautovat další zbraní vyhozenou do vzduchu. Zisi se však nedala a uhnula chvilku před tím, než dýka skončila zabodnutá do její hlavy.
S novým elánem vrhla. A víte, co se stalo? Že nevíte?
Tak já vás budu chvíli napínat. A Zisi terč… netrefila. Překvapení! Tentokrát však kunai neskončil několik set metrů vpravo či vlevo od cíle. Zbraň totiž terč přeletěla.
„Já už vím, čím to je!“ vykřikla nasupeně dívka. „Ty zbraně pily redbull! A víte, kdo jim ho dal? Vy!“ obvinila ho a po nechápavém pohledu, který jí byl udělen, to celé zjednodušila.
„Ty kunaie jsou prostě udělané tak, aby se s nimi trefit nedalo! To je pěkně podlý, takhle používat ninjutsu, víte,“ kázala zelenoočka a gestikulovala na svého učitele stylem ‘Ty-ty-ty!‘
„Aha, jasně,“ vysmál se jí Katsuro, sebral ze země jeden z kunaiů a trefil se přímo do černého políčka. „A tohle bylo co?“ samolibě se usmál.
„… a můžete se s nimi trefit jen vy, když to jutsu zrušíte!“ nevzdávala se Zisi své teorie.
„Nestěžuj si a prostě házej. Aspoň trefit na kraj terče bys mohla, ne? Pak toho klidně necháme.“
„Yattá!“ zajásala brunetka a začala okolí terče zasypávat dýkami.