Kapitola 7 – Zrada

Pár minut se nic nedělo. Oba jsme čekali, až ten druhý ztratí nervy a promluví první. Samozřejmě jsem to vzdal. Před Sangokuem si koneckonců na drsňáka hrát nemusím, on ví ze všech nejlíp, že nejsem.

„To by stačilo. Vylez, Sangoku,“ oznámil jsem temnotě svou porážku.

Teatrálně se vynořil z černé mlhy přímo přede, evidentně si svůj nástup pečlivě naplánoval tak, aby to působilo co nejdramatičtěji. Od doby, co jsem ho viděla naposledy, dost vyrostl. Incident s Ten-Ten nepočítám, protože tenkrát jsem ho přes bahno v očích pořádně neviděl.

„Jsi sám?“ zeptal jsem se. Sangoku se unaveně posadil proti mně.

„Za koho mně máš?“ prohlásil naoko uraženě.

„Promiň. O čem jsi se mnou chtěl mluvit? Abych se k tobě přidal, co?“

„Co jiného bych po tobě mohl chtít?“ pokrčil rameny.

„A za koho máš ty mně?“ zopakoval jsem jeho slova.

„Chápu, že ses nechal těmi psy najmout, Aiko. Ale tvoje práce už skončila. Zavedl jsi je do vesnice,“ teoretizoval Sangoku a propaloval mně očima, až mi to bylo nepříjemné. Cítil jsem se jako v pasti. A navíc, kde se tohle všechno ten bastard dozvěděl?

„Nemůžu uvěřit, že po mně žádáš, abych je zradil. Nežil jsem v Mlžné dost dlouho, aby se mi tenhle váš zvyk, zrazovat každého, koho vidíte, stačil zažrat pod kůži.“

Tohle jsem přehnal, protože Sangoku sebou trhl, ale nakonec to přešel bez komentáře.

„Navíc je mám rád.“ Už když jsem to říkal, připadal jsem si jako hňup.

„Vždycky sis rychle a snadno dělal přátele, Aiko. Ale teď chceš obětovat naše dlouholeté přátelství kvůli několika novým známým? Nechápu!“ vyjel na mně vztekle. Na jednu stranu mu rozumím, ale na druhou mu nevěřím ani slovo. Sangoku je nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal. Bezmezně mu věřím – ale jen když byl sám, nezatížen povinnostmi. Když je Sangoku na misi, tak se nezná. Pro úspěch je schopen všeho. Nejednou bodl své podřízené do zad. Kdybych mu dal příležitost, zkusí to na mně taky.

„O čem to mluvíš? Já přece nic neobětuju. Prostě teď stojíme proti sobě, ale až tahle mise skončí, všechno bude jako dřív,“ řekl jsem opatrně. Nejsem si jistý. Skutečně nevím, co v příští chvíli můj přítel udělá. Ta nejistota mě mrazila až do morku kostí.

„To teda nebude!“ zařval tak hlasitě, až jsem nadskočil a náhle se ocitl těsně přede mnou. Zděšeně jsem umlkl. Ne, Sangoku nikdy takhle nedával najevo svoje emoce. Co se děje? Dostal jsem strach. Vždycky byl silnější než já, dokonce i teď, když jsem se vypracoval mezi elitu. Má mě v pasti, může udělat prakticky cokoliv. Může mě zabít.

„Nechápeš? Tohle není hra! Pokud zůstaneme proti sobě, jeden z nás zemře!“ syčel na mně a já na tváři cítil jeho dech. Sebral jsem veškerou drzost, která mi ještě zbývala a neucukl jsem.

„Opravdu?“ zasyčel jsem. Tohle musím rychle skončit, nebo mě opravdu uškrtí. Sangoku vypadal jako sám ďábel. Z očí mu sršely blesky a skřípěl zuby.

„Tak mi řekni, o co tu jde. Mně to totiž pořád připadá jako nevinná hra. Řekni mi, po čem jdeš a možná se k tobě přidám.“

„Nemůžu.“ Trochu se uklidnil a odtáhl se ode mě, takže podstatná část nervozity ze mě spadla. Dobře, kámo, takhle z dálky je to hned lepší.

„Aha. Je mi to jasný. Nemáš mi co říct. Promiň, Sangoku, ale tahle debata prostě nemá smysl.“ Zvedl jsem se k odchodu.

„Počkej!“

„Co ještě chceš?“

„Posaď se. Ještě jsem s tebou neskončil!“

„Ale já s tebou už jo.“

Otočil jsem se a chystal se seskočit ze stromu. Takhle jsem si tedy setkání s přítelem po dlouhé době nepředstavoval. Bodlo mě u srdce, ale musím tuhle pózu dohrát až do konce. Už neběhám, jak on řekne. Nejraději bych se mu vrhl kolem krku, pravda. Ale musím mu ukázat, že už na něm nejsem závislý.

„Aiko, počkej!“ křikl skoro zoufale Sangoku, ale to mě nezastavilo.

A pak, přesně v okamžiku, kdy jsem chtěl skočit, se za mnou zjevil stín. Kde se tu vzal? Podvědomě sebou trhnu nazpátek a to mě nejspíš zachrání od jisté smrti. Na kluzké větvi mi podjede noha a já po zádech padám dolů. A ta krev… černá krev, která proudem vystříkla k zamračené obloze… je moje? To ne… já bych se do tak hloupé pasti vlákat nenechal. Ta krev je bezpochyby moje. Proč je černá? Proč mám dojem, že se mě to vůbec netýká? Rána přece nemůže být tak hluboká… vždyť jsem se jí skoro vyhnul. Sangoku, čekal jsem od tebe podraz… ale teď? Věřil jsem… věřil jsem, že mi aspoň dáš šanci.

Dopadnu do bahna. Je to zvláštní, nedokážu se ani hnout. Nic mě nebolí. Otrávená čepel, to bude tím. Hm… Šedý stín se znovu objeví nade mnou. Chce mě dorazit? Co jiného. Je mi to jedno. Aha, už to začíná bolet. Chci se schoulit do klubíčka, ale nemohu. Nejde to. Bolest je nesnesitelná. Chci křičet, ale nedokážu otevřít ústa. Opravdu jsem nečekal, že skončím až takhle uboze.

Stín napřáhne čepel k poslední ráně. A rozprskne se. Obě paže svírající katanu letí pryč. Z hrudi mu vyrazí zaťatá pěst. Hlava se nakloní do nepřirozeného úhlu ke straně a já slyším, jak kůže na krku praská, jak se trhají tepny a láme vaz. Ve tmě za nešťastným stínem šíleně září rudé oči ďábla.

Stínovo tělo letí stranou jako hadrová panenka. Na tvář mi šplíchne sprška horké krve. Co se stalo. Stmívá se… stmívá…

Rudé oči dopadají do bahna vedle mého těla a za nimi se vynoří Sangokuova tvář stažená do ošklivé grimasy. Klesá na kolena a bere mě z bahna.

„Aiko!“

Sleduji ho mrtvýma očima. Nechápu to… opravdu ne. Zaklání mi hlavu a cosi mi lije do úst. Tekutina mi stéká zpátky po bradě a na krk.

Sangoku sprostě kleje. Sám se zhluboka napije z malé lahvičky a tiskne svoje rty na mé. Chuť tekutiny, která mi proudí z jeho úst do krku, necítím. Necítím vůbec nic. Jen tu bolest. Tma před očima houstne. A poslední, co uslyším, je Sangokuův hlas, který pořád dokola křičí jméno.

Dítě, asi pět let staré. Nevidím mu do tváře ani nepoznám, jestli je to chlapec nebo dívka. Má dlouhé, černé vlasy propletené bílou stuhou. Černé kimono z drahé látky, zdobené drobounkými stříbrnými kvítky. Je mnohem hubenější, než bývají děti v jeho věku, i když, soudě podle bohatého oděvu, hlady nikdy netrpělo.

Dítě sedí v krátké trávě, zády se opírá o kmen stromu, schoulené do sebe a drobná ramínka se otřásají pláčem. Jdu blíž… chci vědět, co se stalo.

Vtom odkudsi přilétne nuž a zabodne se do kůry stromu několik centimetrů nad jeho hlavou. Dítě poplašeně vyjekne, ale nestačí ani utřít slzy, protože kolem se mihne rozmazaný stín a srazí ho na zem.

Když se usadí zvířený prach, dítě leží na zádech a na hrudi mu sedí chlapec stejného věku, který do něj soustředěně buší pěstmi. Jeho rány vůbec nejsou chaotické ani dětské. Navzdory nízkému věku jsou to přesně mířené údery cvičeného bojovníka, který moc dobře ví, co dělá. Dítě v černém se brání, ale marně. Pláče, ale marně.

Pak se chlapec zvedne a ustoupí. Má hladké, pískově světlé vlasy, jiskřivé oči barvy noční oblohy a uprostřed spodního rtu čerstvou jizvu po sečné ráně, která se mu táhne až k bradě. Z celé jeho osobnosti, postoje, držení těla a chování vyzařuje přímo nezdravé sebevědomí a uvědomění. Jako by ten chlapec už zabil. Zabil člověka.

„Vstávej!“ ucedí světlovlasý. Černé dítě choulící se na zemi usedavě vzlyká.

„Vstávej, ty malej bastarde!“ křikne světlovlasý.

„Hned se postav! Co si o sobě myslíš? Řvaním nic nespravíš!“ Teď už řve, obličej mu rudne a na čele nabíhá tepající žíla.

„Jestli se hned nezvedneš, zmlátím tě tak, že se tejden nepostavíš na nohy!“

Dítě na zemi se schoulí do ještě pevnějšího klubíčka.

„Jak chceš!“ Silně ho nakopne. Dítě vykřikne bolestí.

„Proč si to necháváš líbit? Umíš taky něco jiného než pořád brečet? Zvedni se! Nakopej mi taky prdel! Dělej, ty malá kryso!“ ječí světlovlasý a každé slovo zdůrazňuje krutým kopancem do ležícího, který se ani nepokouší bránit.

„Jestli okamžitě něco neuděláš, ukopu tě k smrti!“

Černovlasé dítě se náhle rozvine z klubíčka jako blesk a útočníkova noha uvízne v dokonalém krytu vytvořeném z obou rukou černovlasého. Útočník se pokusí v kopu pokračovat, ale nedokáže se ze sevření vyprostit. I když to musí být ohromná síla, ve tváři ležícího se nezračí ani kapka úsilí. Jen zděšení a strach. Snad strach z vlastní síly.

Černý znovu vzlykne, pustí nepřítelovu nohu, rychle si znovu obejme kolena a zaboří uslzenou tvář do trávy.

Světlovlasý nad ním chvíli stojí, jako by nevěděl, co dělat. Pak klesá na kolena, bere uplakaného do náručí a něžně jej k sobě tiskne.

„Proč… proč se chováš jako chcípák? Proč se o tebe pořád musím starat? Proč tohle vůbec dělám?“

Hladí černé dítě po vlasech.

„Proč jsi takový idiot? Proč, Aiko?“

Aiko? Vidím jen překvapené a hrůzou rozšířené oči černovlasého dítěte. Jsou to moje oči.

Proč jsem si vzpomněl zrovna na tuhle příhodu?, je první věc, která mě napadne, když otevřu oči. V místnosti je sice šero, ale v očích neuvyklých světlu to stejně zabolí. Chvíli počkám a pak to zkusím znovu. Nade mnou je šedivý rákosový strop. Co se stalo? Sangokuův kumpán na mě zaútočil. Víc si nepamatuju. Tak to jsem asi v pekle. Nebo jsem to přežil. Haha, to těžko. Otáčím hlavu ke straně. Kupodivu to ani moc nebolí. Ležím v dřevěné posteli, do pasu přikryt hrubou našedlou dekou. Kimono, které mám na sobě, je nahoře rozhalené, takže vidím, že mám celý hrudník pečlivě obvázaný sněhobílou bandáží. To znamená, že mě někdo našel a ošetřil. Nejsem mrtvý. Ale proč mě Sangoku nedorazil?

Pokusím se posadit, ale nejde to. Něco mě drží. Sakra. Otočím se na druhou stranu. A… aha. Na lůžku, asi v úrovni mého pasu, spočívá pískově zlatá hlava. Moje ruka je kdesi pod ní. Pevně ji svírá. Panebože… Sangoku… Už si vzpomínám! Bože můj! Vždyť ty jsi toho ninju, co na mně zaútočil, zabil. Holýma rukama jsi mu urval hlavu!

Podaří se mi nadzvednout.

„Sangoku,“ zachraplám. Můj hlas vůbec nezní jako můj. Jak dlouho už tu asi ležím? Sangoku nereaguje, spí. Snad tu u mě neseděl celou dobu?

„Hej!“ Druhou rukou ho pohladím po vlasech. Zase jsem se o sebe nedokázal postarat. Zase mě musel zachraňovat.

„Sangoku!“

Chlapec se probudí a zvedne hlavu. Pravou tvář má trochu otlačenou a oči lehce zčervenalé. Asi od pláče. Jeho nechápavý, rozespalý výraz v okamžiku vystřídá úlevná radost.

„Aiko!“ vykřikne a vrhne se mi kolem krku. Au! Kurva!

„Sangoku… to bolí,“ bráním se, ale marně. Jeho radost nezná mezí. Divné. Sangoku nikdy svoje emoce nedával najevo.

„Aiko, tys přežil!“

„Ovšem. Taková blbost mě přece nezabije.“

„Ty nic nechápeš! Díky bohu! Nic nechápeš!“ brečí Sangoku a objímá mě kolem krku. Hm? Tohle opravdu… nechápu.