Kapitola 8

Bylo kolem 4 ráno a Ayame se náhle s trhnutím probudila. Někdo s ní třásl. Hiei seděl vedle ní na posteli a cloumal s ní takovou silou, že jí tam určitě naskákaly modřiny.
,,Honem, vstávej, nemáme moc času,“ šeptal a neustále se kolem sebe ostražitě rozhlížel. Ayame se ze sebe snažila setřást ospalost a posadila se.
,,Co prudíš, jsou teprve čtyři. Genkai ještě určitě vyspává, tak toho nech a běž si ještě lehnout,“ pokynula jako malému dítěti a přetočila se na druhý bok. Ale jakmile dolehla, Hiei s ní znovu zatřásl, tentokrát ještě o něco surověji. Ayame se naštvaně zvedla, teď už čilá jako rybička.
,,Hele, o co jde? Potřebuješ deku? Nebo do koupelny?“ zeptala se a promnula si oči. Najednou se ale zarazila, když viděla Hieiho nervózní pohled.
,,O to tu vůbec nejde. Obleč se, ale rychle,“ pobídl ji a vstal. Ayame na něj zmateně hleděla.
,,Copak nemáš Kuramu?“ vydala ze sebe a mírně zrudla. Měla jen štěstí, že byla ještě tma. Tentokrát se na ni nechápavě koukal Hiei. Pak mu došlo, co tím chtěla říct, a naštval se.
,,Hej, ani na to nemysli! To si piš, že mám Kuramu! Jdi se rychle obléct, já mezitím vzbudím Ayako. Ale pohni si, nebo bude pozdě pro všechny,“ seřval ji ve vší tichosti a nasupeně přešel k posteli Ayako.
,,Tak promiň, ale co jsi sakra čekal, když mě vzbudíš uprostřed noci a ani nevím, proč? Vždyť se koukni, ještě napůl spím,“ mračila se Ayame uraženě, vzala si oblečení a zavřela se s třísknutím v koupelně. Hiei měl co dělat, aby tam nevletěl a nezabil ji.
,,Prej napůl spí, to určitě. Hej ty, dělej, vstávej. Nemám na to náladu,“ zavrčel a zatřásl s Ayako. Ta byla v mžiku vzhůru a nechápavě se rozhlížela po pokoji.
,,C-co se děje?“ zděsila se už při pohledu na rozběsněného Hieiho a rychle vstala.
,,Běž se obléct, ale rychle, jo?“ opakoval Hiei a snažil se trochu uklidnit. Ayako se ho raději na nic neptala a běžela se obléct. Hiei jí byl vděčný za to, že se ho na nic zbytečně nevyptávala. Ocitl se v pokoji sám a znovu se zaposlouchal. V noci, když se pokoušel na chvíli usnout, zaslechl zvuky. Byl zvyklý na všelijaký vřískot a podobné věci, ale tohle ještě nikdy neslyšel. Znělo to, jako by naříkali všichni mrtví, ale co ho nejvíce znepokojilo, byl posměšný chechot tří hlasů drásající uši. Alespoň jeho, zvuky totiž byly tak tiché, že je zaslechl jen Hiei. Teď už neslyšel nic, ale nechtěl příliš riskovat. Genkai ho varovala, že v noci se může někdo „stavit s nožem na návštěvu“, a přestože byl silný, nechtěl nic podcenit.
,,Tak teď už bys nám mohl vysvětlit, proč jsi nás vzbudil, co myslíš?“ ozvala se Ayame uklidněně, když se sestrou vylezly z koupelny. Hiei leknutím málem nadskočil, a tak jim došlo, že to nebude příjemný důvod.
,,V noci jsem něco zaslechl a-“
,,Počkat, mám pocit, že jsem taky něco slyšela, byla to hrůza…No ale myslela jsem, že se mi to jen zdálo ve snu…“ poznamenala Ayako a otřásla se.
,,Počkej, ségra, nech ho domluvit,“ napomenula ji Ayame a očima pobídla Hieiho, aby pokračoval.
,,No a já mám silné podezření, že to jsou tři démoni, kteří veleli oné skupině povstalců. Jinak řečeno, někde tady se ukrývají tři přízraky, kteří vás chtějí zabít,“ řekl Hiei a naznačil jim, že mají šeptat.
,,T-to myslíš vážně? Opravdu jsou někde v domě?“ zděsila se Ayako a rukou si zakryla ústa.
,,Díky Bohu za Genkai…“ pomyslela si Ayame uznale a sedla si na postel.
,,Tak co jako budeme dělat? Odejít dveřmi nemůžeme, ale že bych tu hodlala zůstat, to se taky nedá říct.“
,,No právě, takže si vezměte deštníky, nebo jak tomu říkáte, a připravte se na seskok,“ kývl Hiei s mírným škodolibým úšklebkem a šel otevřít okno.
,,Cože?!“ vykřikla Ayame rozhořčeně, ale hned ztichla a omluvně se zahihňala. Hiei protočil oči v sloup a pro jistotu vytáhl katanu.
,,Už jste jednou skákaly, ne?“
,,No právě…“
,,Hele, to bude v pohodě. Hiei nám s tím pomůže, že jo, Hiei?“ obrátila se Ayako na Hieiho a upřela na něj psí oči.
,,Ještě pořád nevěřím tomu, že byste vy dvě mohly zachránit svět před těmi démony,“ odfrkl si Hiei znechuceně, ale nic jiného mu nezbývalo. Nejdříve ven přenesl Ayame, pak Ayako, jako minule.
,,A teď bychom si asi měli pohnout, jestli nechceme skončit s kudlou v zádech,“ poznamenal Hiei, a tak se rozběhli k nedalekému lesu. Hiei se neohlížel, ale jasně cítil něčí vražedný pohled na svých zádech. Ayame s Ayako deštníky dávno zahodily, v běhu jim jen překážely. Po pěti minutách už byli všichni zmoklí na kost.
,,Hele, Hiei, nemůžeme se na chvíli zastavit? Už nemůžu, a navíc, kam to běžíme?“ oddychovala těžce Ayako, když se už asi po třetí rozplácla v blátě. Sestra jí pomohla na nohy a otočila se k Hieiovi.
,,Má pravdu. Kam chceš teď jít, když ne ke Genkai?“ Hiei se k ní pomalu otočil s nezájmem ve tváři.
,,To jsem už jaksi nedomyslel…“ zabrblal a sledoval housenku, která se mu plazila vedle nohou. Ayame na něj hleděla s pusou dokořán a tentokrát zrudla vzteky ona.
,,Jak to myslíš, žes to nedomyslel?! To si snad děláš srandu! To jsme tam rovnou mohli zůstat a nechat se zabít, protože tady nás stejně najdou!“
,,Tak poslyš! Už mě nebaví to tvoje věčný kňourání! Tak si dojdi ke Genkai, je to odtud sice 200 mil, ale to je jedno, když tam tolik chceš! Ale nespoléhej na to, že bych tě tam přenesl, na tohle svou silou plýtvat nehodlám!“
,,Tak proč tu vůbec jsi?! Jasně, vytáhl jsi nás z domu, ale co budeme dělat teď?! Posadíme se tady hezky do bláta a budeme čekat do rána, až doprší?!“ Ayako jejich hádku se zájmem sledovala, dokud za sebou nezaslechla dunivé kroky.
„L-lidi? M-myslím, že máme p-problém…“ zašeptala vyděšeně. Hiei a Ayame se zarazili a ohlédli se za tím, co Ayako nazvala problémem.
,,Jo, to teda máme,“ přikývla Ayame s vytřeštěnýma očima.
,,Já věděl, že nemáme zastavovat…“ řekl Hiei kysele a připravil si katanu.