Kapitola 8 – Beznaděj

Kapitola 8. – Beznaděj

Zajatecký tábor – agent Jean River

Bručel si pro sebe, zatímco štípal dřevo a do očí mu padaly nemyté prameny černých vlasů. V duchu nadával sám sobě, že nechal Cassidy bez ochrany. Teď byla pryč, neznámo kde. Bál se o ni. Slíbil si, když je poslali na hranice, že na ni dohlédne, aby nevyváděla pitomosti.

Kdosi mu poklepal na rameno, takže se otočil a nadskočil leknutím.

„Jsi duch, nebo jsem v pekle?“ dostal ze sebe.

„Myslíš, že duch by se ti poškleboval?“

Oplatil úšklebek a kysele se podíval stranou, pracoval tam nějaký Angličan, kterého chytili při pokusu vloupat se do tábora. Hleděl na něho jen chvilku, pak se opět zadíval na svého spoluvězně, ale hlavně kamaráda.

„Nevíš, kde je Diane?“ zeptal se nenuceně.

„Nás přivezli před chvílí, takže nevím nic. Kdybych to věděl, tak bych ti to řekl, Gonzálesi.“

Zasyčel a přimhouřil oči. „Bacha na jazyk, Thomasi,“ pronesl kousavě a ztišil hlas, zatímco se opatrně rozhlížel kolem sebe, jestli je náhodou někdo nesleduje, nebo neposlouchá, a vydechl úlevou, když zjistil, že zrovna v jejich blízkosti moc dozorců není.

„Kde je, že se mě na ní vůbec ptáš?“ zeptal se hnědovlasý agent tiše.

„To je právě to, co nevím. Neviděl jsem ji už několik dnů a mám podezření, že ji odvezli pryč,“ šeptl a odložil sekyrku, přitom nespouštěl oči z agenta, který své pravé jméno, Thomas Lerner, užíval i jako krycí.

Jeho přítel pracně promýšlel, co dělat dál. Vrátili ho zpátky z jiného tábora, protože u nich sabotoval, takže si na něj měl dohlédnout zdejší velitel, ale Thomas začínal mít dojem, že ten chlap odjel pryč a vzal s sebou mladou agentku jako rukojmí.

Vztekle zavrčel a chtěl začít přemýšlet nahlas, ale někdo do něho strčil, takže se mu zpřetrhaly myšlenky. Rychle se otočil a nevraživě se zadíval na zelenookého muže s blonďatými vlasy. Přelétl pohledem po jeho zelené uniformě a podíval se na černovlasého, jiskřilo mu v očích. O několik let starší agent, ale duší spíše mafián, si jen povzdychl.  Thomas nabral muže ramenem a rukou mu šel po krku. Anthony Gonzáles pozoroval rvačku a královsky se u toho bavil.

Angličan si útok nenechal líbit, bránil se. Povedlo se mu, že hnědovlasého praštil do oka. Uchechtl se, bylo mu jasné, že tam bude mít modřinu, až se mu rána vybarví.

Thomas zavrčel a udeřil blonďáka do holeně, načež mu podrazil nohy a pobaveně hleděl na to, jak muž nadává a pracně se zvedá. Soudil, že se mu nejspíš povedlo narazit si záda.

Hnědovlasý k cizinci napřáhl ruku. „Jsem Thomas,“ představil se a Anthony, stojící za ním u špalku s naštípaným dřevem, se rozchechtal. Agent se jen otočil a přimhouřil oči, jenže mafián se chechtal dál. V ten okamžik Lerner vypěnil. „Zavři zobák, Anthony!“ Zkusil ho zklidnit, ale jeho přítel, zčásti agent, jinak mafián na plný úvazek, se chechtal dál, a k nakažlivému chechotu se přidal už i Angličan.

Anthony se nepěkně zašklebil a skočil po svém mladším kolegovi. „Zásada číslo jedna…“ Zkroutil Lernerovi ruku za zády. „…žádná pravá jména, pitomečku!“ zasyčel a pustil ho, než se usmál na Angličana, který se po něm zmateně podíval, takže mafián měl jistotu, že nic z toho, co řekl svému spolubojovníkovi, ten cizí voják neslyšel.

Cassidy a Kiku v domě

Černovláska seděla na posteli a četla si Utopii. Ani nevzhlédla, když někdo vešel a přinesl jí jídlo. Už několik hodin raději nezkoušela své věznitele o něco žádat, například o svobodu.

Zůstal stát v pokoji, jídlo položil na stůl. Pozoroval, co dívka čte, přestože co chvíli se mu pohled stáčel na její tvář.

„Utopie?“ Byla to jen řečnická otázka, ale odpověděla mu na ni přikývnutím.

„Je to krásná knížka a Arthurovo věnování sis tehdy zasloužil.“

„Věnování?“ Zatvářil se zmateně.

Přikývla a nalistovala stránku, kterou onehdy začernila obyčejnou tužkou. 

Podíval se na ni a zamračil se, když viděl, co vyvedla. „Do knížek se nekreslí,“ prohlásil káravě. „Myslím, že za tohle si zasloužíš potrestání.“ Vzal jí knížku z rukou a odložil ji na stolek.

Znejistěla. Nebyla si vůbec jistá, co chce mladík dělat. Pořád byla zmatená, hlavně kvůli tomu, co k němu začínala cítit. Co udělá? Nervózně si skousla ret.

Pohladil ji po tváři. „Ale… snad se nebojíš, Cassidy?“

„Měla bych?“ odvětila opatrně.

„Mohla bys,“ zašeptal, než ji začal nejdříve šimrat, pak už pořádně lechtat.

Vypískla a snažila se odtáhnout, zatímco se začala smát. „Ne! Dost! Tohle je mučení!“ dostala ze sebe ztěžka a podařilo se jí spadnout na postel a Kika stáhnout s sebou.

Pozoroval ji a nic neříkal. Nechtěl tu chvíli nějak neuváženě zkazit. Zarazila se, zatímco mu hleděla do očí. Rychle přišla na to, že ji přestal lechtat. Odtáhla se od něj, jakmile si všimla, že se na ni zaraženě divá a mlčí. „Tohle nemůžeme,“ prohlásila opatrně, pak vstala z postele a přešla k oknu.

Přistoupil k ní. „Já to vím,“ zašeptal.

„Jenže i přesto…“ Chtěla něco namítnout, ale pak ji nic nenapadlo, takže raději ztichla.

„Jenže i přesto je válka a my jsme nepřátelé. Mělo by to tak zůstat, Cassidy.“

„Mělo,“ šeptla, aniž by se na něho podívala. „Takže bys… byste… asi měl jít,“ dostala ze sebe ztěžka.

„Nemusíš mi vykat.“ Zůstal stát.

„Bude to tak lepší.“ Zatřásl se jí hlas, ale doufala, že si toho nevšiml.

„Dobrá tedy… slečno Jonesová.“ Vydal se ven a zavřel za sebou, očima zůstal viset na klíči. Nebudu ji zavírat, dokud něco neprovede. Nechám jí alespoň trochu volnosti. Nerozumím tomu, nechápu, proč se rozhodla jednat takhle… tak odtažitě. Chová se podivně a já měl obrovské štěstí, že zatím nevypátrala, že se Alfréd zapojil do tohohle konfliktu.

V duchu si povzdychl. Už brzy se bude muset vrátit do tábora. Pevně doufal, že Cassidy bude rozumná a dobrovolně zůstane v domě.

Zajatecký tábor – Arthur Kirkland (Anglie)

Ocitl se v podzemní cele. Seděl u zdi a nesourodé myšlenky mu v hlavě vytvářely zmatené hádanky, na něž neznal odpovědi. Nechal se chytit, pro nepřátelské vojáky to bylo velice snadné, a mohl jen doufat, že Ludwig nezjistí, že není na frontě. Dělal si starosti i v zajetí, ale ne o sebe. Povzdychl si, zavřel oči a na malou chvilku si dovolil vzpomínat. Na dívku, teď už vlastně mladou ženu, která mu pila krev natolik, že nikdy ani nepomyslel na to, že by se mu ji někdy podařilo k něčemu přemluvit. Vždy se dočkal jen hořkého zklamání. Po dobrém to s ní totiž vážně nešlo.

Zalomcovala provazy na nohou a sklonila se k nim, přestože věděla, že se z nich nedostane. Nehodlala na toho prašivého skunka, kterým Arthur Kirkland bezpochyby byl, plýtvat urážkami. On si nezasloužil ani jedinou z těch mnoha, které znala.

Vešel dovnitř a sledoval, jak dívka zkoumá provaz na nohou, který jí měl zabránit v pokusu o útěk. „Máš to marné, Irsko.“ Na rtech mu pohrával úšklebek, když sebou černovlasá škubla a narovnala se. „Jako pravítko,“ zaryl si a přiblížil se k ní.

„Jdi ode mě, ty bezpáteřní zmetku!“ zasyčela a ohnala se po něm rukou, chytil ji za ni.

„Takže teď jsem zmetek? Pokud se nepletu, tak jsem právě získal výstavní trofej.“ Pohladil ji po tváři, ale ucukla. „Divocí koně se krotí nejlíp, to jsi nevěděla?“ dodal pobaveně a vydal se pryč.

„Vilém Oranžský nikdy neměl vyhrát a tím si upevnit nadvládu nad Irskem,“ zašeptala si pro sebe, přestože i on ta slova zaslechl, jak zůstal poslouchat za rohem.

Otevřel oči, když uslyšel kroky a hlasy. Příliš jim nerozuměl, přestože rozpoznal několik útržků a mohl si poslepovat slova dozorců do jediné věty. Velitel se vrací. Přesně tak mu zněla. Arthur nad tím chvíli přemýšlel, než potlačil bolestné syknutí, jak se ozvala naražená záda.