Kapitola 8 – Doton, Katon a Pár problémů

Kdesi daleko od Suny v opuštěných končinách, hluboko v podzemí, se z týdenního bezvědomí probírala dívka připojená na kapačkách. Nejprve o sobě skoro vůbec nevěděla, ale o chvíli později se jí začaly navracet smysly. Jako úplně první to byla chuť, dále sluch a nakonec hmat se zrakem. Čich naštěstí momentálně nepotřebovala, a tak si ani nevšimla, že ho postrádá. Jak se smysly postupně vracely do služby, poznala, že opět leží na něčem měkkém. Tentokrát to však bylo jiné – přes tělo měla přehozenou přikrývku. Jediné, co se nezměnilo, byla její nitrožilní výživa a kontrola nad tělem, které si všimla, jakmile se pohnula.
„Konečně ses probrala,“ uslyšela, stejně jako minule, ledový hlas. „Orochimaru-sama si už skoro myslel, že budeš nepoužitelná,“ řekl šedovlasý ninja.
„Co se stalo?“ zachraptěla unaveně a snažila se trochu pohnout.
„To si to nepamatuješ? Ach ano, jak bys také mohla. Já a Orochimaru-sama jsme tě vystavili jednomu našemu výzkumu. A překvapivě se to povedlo. Ani nevíš, jak byl můj pán nadšený, dokonce tě nechtěl zabít.“
„Výzkum?“
„Ano, výzkum. Tvoje chakra se několikrát zvýšila a Orochimaru-sama se rozhodl tě nezavraždit. Máš docela štěstí, děvče. Budeš třetí žena, kterou si vytrénuje k obrazu svému,“
„Chakra?“ Zeptala se opět jednoslovně. Smajli teprve teď začaly docházet všechny věci a okolnosti, co se prozatím staly. Objevila jsem se někde ve tmě, v neznámé chodbě. Jako poslední si odtamtud pamatuju červené oči, které zářily do tmy… a pak jsem se zase probudila, to po mě chtěl tenhle týpek striptýz. Při dalším probuzení jsem na sobě měla nějaké přísavky a pak… jenom jedno velké okno. A teď jsem tady. Kabuto… a Orochimaru-sama… červené oči… Smajli doširoka vytřeštila svá kukadla.
„Ano, v tom bude problém. Zjistili jsme, že chakru ani neumíš používat. Je to pravda, že ano?“ dívka jen kývla. „Dobře. Teď tě nechám ještě chvíli spát.“
„Mám hlad…“
„Oh, úplně jsem zapomněl, že jsi spala tak dlouho, nedivím se ti. Ještě tady zkontroluji pár věcí a pak ti něco přinesu.“ A jak řekl, tak udělal. Ve dveřích se ještě zarazil. „A až se podíváš do zrcadla… snaž se nekřičet, prosím,“ ušklíbl se a zmizel. Smajli se za ním překvapeně dívala. Co tím mohl myslet?
Než se Kabuto vrátil, snažila se o své situaci popřemýšlet ještě jednou. Napadl ji útěk, přeci jen – Orochimaru jí nikdy sympatický nebyl. A teď je v jeho skrýši, on ji bude ‘vychovávat‘, a ani neví, jak se sem dostala. Povzdechla si a zaposlouchala se do ticha úkrytu. O chvíli později uslyšela kroky, které se nejspíše musely přicházet z veliké dálky, jelikož se dveře otevřely až za poměrně dlouhou dobu. Nejenže Kabuto opravdu přinesl jídlo, jak slíbil, dokonce ani nebyl sám. Tuto návštěvu chtěla sice vidět co nejméně, ale konečně si mohla prohlédnout pána podzemní říše v klidu a bezbolestně. Nebyl nijak zvlášť vysoký – mohl měřit maximálně okolo sto sedmdesáti centimetrů. Jak už ze sledování anime věděla, měl černé vlasy, žluté oči, jakési fialové pruhy u nich a byl nezvykle bledý. I přes tohle všechno a i přes svou nenávist k němu musela uznat, že je docela pohledný. Ale starý… musela si připomenout a v duchu se profackovala. Zatímco si ho zkoumavě prohlížela, jeho služebník ji odpojil od kapaček a opatrně ji přinutil se posadit.
„Na,“ řekl. „Tyhle proteinové tyčinky by tě měly rychle postavit na nohy. Ale nitrožilní výživa, kterou jsem ti až do teď dodával, by ti měla dát dostatečné množství živin.“
„Tak jak je možné, že mám hlad?“ zeptala se.
„Jelikož jsi nejspíše nikdy neměla možnost si kapačky vyzkoušet, šlo jen o pocit, protože za tu dobu, co jsi spala, jsi neměla možnost ústy polknout jediné sousto,“ osvětlil jí situaci Kabuto.
„Aha…“
„Jak to vypadá s její chakrou, Kabuto?“ ozval se poprvé za dobu strávenou v místnosti hadí muž. Kabuto pohlédl na přístroj, který jí ještě před chvilkou měřil hladinu životní energie.
„Vše je v pořádku, Orochimaru-sama. Její chakra se drží pořád na stejné výši. Pokud ji dobře vycvičíte, bude z ní dobrá kunoichi. Alespoň myslím…“
„Vycvičí?“ podívala se tázavě na oba muže, v hlase lehčí náznak drzosti. Copak jsem nějakej pes?! Kabutovi poskočilo obočí, ale jeho nadřízený se jen ušklíbl.
„Kočička vystrkuje drápky,“ řekl svým, lehce zženštilým hlasem. „Ale možná je to dobře. A ano, budu tě trénovat, Smajli-san. Ten pokus, který jsme na tobě prováděli-„
„Já vím, já vím. Zvýšil mi hladinu chakry, kterou vůbec neumím používat. To už řekl tenhle ten….“ skočila bledému drze do řeči, až se šedovlasý divil, že ji Orochimaru nezabil. „Mimochodem – až do této chvíle jsem neměla nejmenší tušení, že nějakou chakru vlastním,“ zamumlala. Chmmmm… ale bylo by to užitečné se s ní naučit zacházet…
„Buď už zticha, nebo tě zabiju,“ zavrčel nebezpečně Orochimaru. Pokud by to vážně udělal, probudím se doma ve své posteli. Nebo to snad není noční můra? V tu chvíli jí něco napadlo.
„Jasně…“ zamumlala a podívala se na lak na nehtech. Když je k němu drzý Sasuke, proč by nemohla být ona, že? Přece jen, Orochimaru má takovéto ambice rád.
„Máš svou hlavu, jak vidím. To se mi líbí, s takovou bys to mohla dotáhnout daleko. Ale zpět k tomu, co jsem již říkal. Budu tě trénovat až do padnutí. Dobře mi posloužíš pro mé účely.“ A jako moje příští schránka za šest let, blesklo mu hlavou.Podle se usmál a pokračoval. „Mimo jiné, mám zde v prostorách úžasného shinobiho, Uchihu Sasukeho.“ Při vyslovení jeho jména sebou Smajli překvapeně trhla. „Chm, vidím, že jsi jeho jméno už slyšela. Možná se někdy naskytne možnost, že tě i on něco naučí. Ale pochybuji, protože by tě okamžitě zabil,“ dívka se zachvěla.
„Uchiha? To sotva…“ odfrkla si, i když jí mrazilo v zádech.
„Vidím, že máš kuráž. Ještě několik dní tě nechám odpočívat a pak začneme s tréninkem,“ řekl. „A pokud se pokusíš utéct, “ zadíval se jí chladně do očí, „bez váhání tě zabiju.“ S tím odešel z místnosti. Chvíli bylo ticho.
„Jak si dovoluješ se k Orochimarovi-sama chovat takhle… takhle drze? Jsi snad ještě horší než Sasuke-kun. Kdybych na tebe neměl dávat pozor, hned bych tě zabil,“ zavrčel podrážděně Kabuto.
„Když to říkáš,“ pronesla ledabyle dívka.

„A víte, co to znamená?“ usmála se šibalsky hnědovlasá dívka, stojící poblíž velkého kusu země posetého dýkami. Zhruba uprostřed se ve vzduchu vznášel téměř nedotknutý terč.
Ale jak už bylo psáno – pouze téměř.
„No, copak to znamená?“ povzdychl si její učitel.
„Že už nemusím házet kunaii!“ vykřikla vítězně a prstem ukazovala na ne jeden, nýbrž dvě zbraně zabodnuté v cíli.
„No to to tedy neznamená,“ usadil ji klidně Katsuro a když viděl, že už otvírá pusu, aby řekla nějakou námitku, rychle pokračoval: „To jenom znamená, že už házení se zbraněmi nebudeš cvičit dneska. Ale zkoušet to ještě musíš, protože… no, jak to říct, máš v tomhle ohledu jisté nedostatky,“ ušklíbl se s pohledem upřeným na jistou oblast, na které se pro samé železo ani nedalo chodit.
Zisi si odfrkla, zkřížila ruce na prsou a odvrátila se od něj na znak toho, že trucuje. Ale takhle ‘naštvaná‘ dlouho nevydržela – po chvíli hlavu natočila zpět, v očích jí hrály jiskřičky.
„A co teď, sensei?“ ptala se rozjásaným hlasem. Co na tom, že se před chvílí zlobila? Dlouho taková být prostě nedokázala. Žila přítomností.
„Teď…“ začal rozvážně, „zjistíme, jak jsi na tom s ovládáním chakry. A navíc, na co máš třeba talent, tvoji podstatu, všechno. Souhlas?“ zeptal se, i když na něm bylo vidět, že je mu jedno, jak bude znít odpověď.
„Jistě!“ věnovala mu šťastný úsměv a odtančila směrem k Suně.
„Hej, počkej!“ křikl na ni Katsuro, ale dívka ho buď neslyšela a nebo ho záměrně ignorovala.
„Není ona tak trochu hyperaktivní?“ zamumlal si pro sebe muž a povzdychl si. Avšak s úsměvem na tváři (který mu tam nevykouzlil nikdo jiný než jeho žačka) se vydal za Zisi.


Smajli seděla na posteli v novém pokoji a prohlížela si v zrcadle sama sebe. Před nedávnem, když zjistila, že se její barva vlasů a očí změnila na rudou barvu, překvapeně vyjekla a skoro zrcadlo rozbila. Když se však podívala pozorněji, zjistila, že i tahle barva může být v něčem krásná, a tak si svoje nové vlastnosti oblíbila. S povzdechem odložila zrcátko na noční stolek a natáhla se na postel. Zatímco civěla na nepravidelnosti stropu, začala se opět zabývat svými myšlenkami. Uvědomila si, jak začala být k Orochimarovi a jeho služebníkovi nehorázně drzá. Bylo jí jasné, že se jí to může šeredně vymstít, jenomže tu bylo jedno ale. Jak věděla z anime, Orochimaru si Sasukeho vážil i přes to, že k němu byl nanejvýš drzý. Myslel si, že pak bude ještě silnější. A i když se třásla pokaždé, když viděla hadího muže, měla se svojí drzostí značnou výhodu.
„Nemůžu se dočkat, až uvidím Sasukeho,“ pousmála se a přetočila se na bok. Ve svém novém pokoji už byla několik hodin a celkem se nudila. Kabuto ji, i přes její protesty, zamkl, takže se nemohla pohybovat po sídle. A protože u sebe neměla žádný časopis nebo alespoň karty, umírala u nicnedělání. Dokonce se i začala těšit na to, až ji začne Orochimaru cvičit. Během doby strávené v pokoji si udělala seznam a utřídila informace:
Zaprvé, Orochimaru je starý, slizký a chladný zabiják, který má ve zlozvyku většinu lidí zabíjet, a ty ostatní cvičit do sedření kůže.
Zadruhé, Kabuto je idiot a nesnáší ji, protože byla drzá na jeho pána. Ona nesnáší jeho, a neopřela by o něj ani kolo. Sice rychlý úsudek na to, že se známe takhle krátko, ale když se to tak vezme – znám ho vlastně mnohem dýl. Anime udělá svoje, zasmála se.
Zatřetí, je drzá na své nadřízené a čistě teoreticky by se jí to mohlo vymstít. Když se nad tím zamyslela více, nebylo to pouze teoreticky, ale co už.
A začtvrté, strašně moc chce potkat Sasukeho.
Jak nad těmito body bádala, přehlédla, že někdo dveře odemkl a není již v pokoji sama.
„Orochimaru-sama tě chce vidět. Takže zvedni zadek a pojď.“ A jelikož byla Smajli v hloubi své mysli, bezmyšlenkovitě vstala a udělala to, oč ji Kabuto žádal.
Po chvíli chůze dorazili do jakési velké haly se sloupy. Jako skoro každá místnost v úkrytu pána hadů, i tato byla ponořena ve tmě a osvětlovaly ji pouze svíčky na zdi. Než prošli ode dveří na druhou stranu, také to zabralo nějaký ten čas, a Smajli si stihla rozmyslet, jak se bude chovat. Když se spolu se šedovlasým mužem ocitli na konci místnosti, zrak jim padl křeslo, které spíše vypadalo jako trůn. A jak se dalo předpokládat, seděl na něm samotný Orochimaru.
„Mhmm, Smajli-san. Jak se ti líbí ubytování, které jsem ti poskytl?“ zeptal se a olízl si svým dlouhým jazykem rty. A i přes to, že se jmenovaná lehce zachvěla, odpověděla rozhodným hlasem.
„Viděla jsem lepší.“ Orochimaru se ušklíbl.
„Samozřejmě jsem tě musel nechat zamknout, pro všechny případy. Jsem si jist, že to chápeš.“
„Nerada bych riskovala, že v chodbách narazím na nějakou obludu,“ zamumlala zhnuseně. „Ale abych řekla pravdu, být celej den zalezlá v temným koutě taky není nic extra,“ řekla a rozhlédla se kolem. „Ale jak to tak vypadá, ty temný kouty jsou tady všude,“ nadechla se, a pak si dál mlela svou. „Chtělo by to nějaký veselejší barvy. Být vámi, vyzkouším si to tu třeba vymalovat žlutě a polepit stěny nějakými obrazy nebo plakáty. A abych nezapomněla,“ zazubila se. „docela by mi bodl nějaký časopis. Třeba Blesk, Život pro ženy, Aha, dokonce i to Bravíčko bych snesla…“
Když jí Orochimaru věnoval pohled, vzkazující jí, že jestli toho okamžitě nenechá, nedožije se další ho rána, převedla řeč na něco více k věci.
„A co ten trénink?“
„S tréninkem začneme zítra,“ oznámil chladně Orochimaru, ignorujíc její stěžování.

„Doton, Katon,“ vyjmenovával Katsuro, zatímco jeho žačka seděla na zemi v tureckém sedu a pozorně ho poslouchala. „…a pak je tu ještě pár problémů.“
„Ehm? Jakých problémů?“ vykulila oči dívka, zprvu plná nadšení, když zjistila, že je schopna užívat dokonce dva elementy – zemi a oheň. Ale teď byla jen zmatená – problémy?
„No… máš v záloze jistou specialitu. Víš, co je to kekkei genkai?“
„COŽE?!“ vyjekla Zisi, zatímco její hlava se snažila zpracovat tuto informaci. Ona a vrozený talent? To snad není…
„Ano,“ pokýval v klidu hlavou písečný ninja. „Jenomže je tu zádrhel…“
Avšak tento dodatek už hnědovláska neslyšela, jelikož začala křepčit kolem svého učitele v jakémsi bláznivém tanci. Radostně si prozpěvovala a přiznejme si to, v té chvíli vypadala, jako kdyby utekla z léčebny pro duševně choré.
Katsuro složil hlavu do dlaní. Tak tohle bude ještě na dlouho… blesklo mu hlavou, když pomyslel na to, že učení téhle nepoučitelné a neuvěřitelně hyperaktivní dívky jen tak neskončí. Je jako Uzumaki Naruto, vzpomněl si na blonďatého ninju ze Skryté Listové. Ale učení toho paka by bylo ještě horší, než tahle Zisi, ušklíbl se. Na všem se musí vidět to nejlepší, ne?
„Ale je tu zádrhel,“ zopakoval mnohem hlasitěji. Když se mu ani teď nedostalo pozornosti, prostě ztratil nervy a po dívce sáhl chakrovými vlákny.
Přitáhl si ji k sobě, postavil ji k sobě čelem a pak, již potřetí za den, zopakoval: „Jenže je tu zádrhel.“ Tentokrát dával důraz na každé slovo a probodával svou žačku pohledem.
„Problém?“ otevřela své zelené studánky plné dětské radosti z předchozího oznámení.
„Máš strašně málo chakry…“ ozřejmil jí klidně muž a opatrně ji pustil ze svých chakrových provazů. V duchu se modlil, aby si toho nevšimla. Možná to nevěděla a možná ano, nemohl ponechávat nic náhodě. V Suně totiž loutkářů nikdy moc nebylo.
„M-málo chakry?“ tentokrát už dívka vypadala vykolejeně. „Co to znamená?“
„Že se brzo unavíš a moc technik v boji použít nemůžeš…“ nastínil jí situaci její učitel.
„A-ale…“ vypadala vážně a Katsuro měl dojem, jako by se jí v koutcích očí něco zatřpytilo.
„Neboj, něco s tebou uděláme,“ usmál se na ni povzbudivě. Přeci jen, ten Zisin temperament by mu chyběl, kdyby byla najednou smutná.
„Nejdřív ze všeho půjdeme zjistit, jakou máš kekkei genkai, co ty na to?“ navrhl.

„Mokuton z Listové?“ četla z papíru, který jí Katsuro podal a zkusila jutsu s dřevem.
„Ne, na to potřebuješ doton a suiton. Pečetě ti zjevně nefungují.“
„Hyouton ze Skryté Sněžné?“
„Hm, ne, ani to nezkoušej. Nemáš na led správné elementy.“
„Jinton z Kamenné?“
„Zkus to,“ kývl na ni její učitel. „Ne, prachový element pro tebe není,“ řekl po chvíli.
„Bakuton z Kamenné?“
„Ne.“
„Jak to můžete vědět?“
„Prostě to vím, čti dál.“
„Ale… co je to vlastně ten Bakuton?“ zajímala se brunetka a vysloužila si tak povzdech od druhého člověka v místnosti.
„Výbušný element. Co tam máš dál?“
„Ranton, z Oblačné,“ řekla Zisi s pohledem upřeným na Katsura.
„To je zbytečné, bouřka se tě netýká, nemáš bleskovou podstatu…“ muž se zhroutil do křesla. „Ještě něco na tom papíru je?“ optal se unaveně.
„Ne…“ dovětila s lehkými náznaky paniky v hlase zelenoočka. Co když…
„Ukaž,“ natáhl ruku a když mu do ní hnědovláska papír vložila, přelétl text očima. Chvilku přemýšlel a pak dostal geniální, přímo spásný nápad.
Otočil ho totiž na druhou stranu.
„Zbývá Youton ze Skryté Mlžné,“ oznámil jí a slabě se pousmál, když viděl, jak jeho žačka trošku ožila. „Ani to nebudeme zkoušet, bude to ono. Potřebuješ zemi a oheň, obojí máš. Teď už jsem zbývá vymyslet, jak tě naučit lávu používat…“

Od Smajliny návštěvy Orochimara uplynuly již dva dny. Dva dny plné snahy, potu, soustředění chakry a vůbec všeho možného, co ji vyčerpalo. Celou tu dobu prožívala stejně – vstala v pět (což by ji v minulém životě asi zabilo), šla za hygienou a najedla se. V šest hodin měla sraz se svým senseiem, kterého opustila vždy v deset hodin večer. To už měla energii jen tak akorát na to, aby se osprchovala a zapadla do postele. Dokonce si i odpouštěla urážky na Kabutovu osobu – a to bylo vážně co říct. Šedovlásek si k ní vypěstoval nepřátelství, a za její poznámky by jí nejraději někam zatáhl a tiše, pomalinku a bolestně jí přinesl smrt.
„Dnes tě, Smajli-san, seznámím s Kuchiyose no jutsu,“ řekl, jakmile se dívka, třetího dne zrána, objevila před ním. Prohrábla si své dlouhé rudé vlasy, zívla a překvapeně zamrkala.
„Kuchiyose?“ zeptala se užasle. „Chcete mě naučit vyvolávat hady?“ S pokrčeným obočím si vzpomněla na předchozí den, kdy se musela šrotit jutsu, při kterém jí vylézaly hadi z rukávu. Nevědomky se otřásla – byla potom totiž celá uslizená.
„Ne tak docela,“ začal hadí muž. „Včera jsi procvičovala techniky s hady, ale… hmm…“ odmlčel se. „… ti hadi nebyli z tvé přítomností moc.. no, nadšení.“ Smajli nasadila nechápavý pohled, a jeden ze tří Sanninů si povzdechl. „Nejsi s hady kompatibilní. Nehodí se na tvůj typ chakry a povahu.“
„Aha…“ rudooká se zamyslela. „Hmm, ale co mě potom naučíte vyvolávat? Žáby? Slimáky? Yorkšíry?“
„Smlouvu se slizkými žábami nebo slimáky nemám. Navíc, ti by se k tobě hodili daleko méně, než moji hadi,“ osvětlil jí situaci. „A yorkšíři se nevyvolávají,“ dodal otráveně. To však v mysli zahloubaná Smajli přeslechla.
„Tak co teda?“ zeptala se. Orochimaru se ušklíbl.
„Jednou jsem měl ve své službě někoho, kdo uměl  vyvolávat pavouky.“ Dívce se udělalo černo před očima.
„P-pavouky?“
„Ano. Neříkej, že jsi jedna z těch slabochů, co má z těchto roztomilých zvířátek strach,“ usmál se zlomyslně její sensei.
„N-ne… nevadí mi,“ odporovala, ale ve svých představách zašlapávala imaginární pavouky do země. Chcípněte, potvory! hysterický hlas jejího vnitřního já se rozlehl jejím mozkem.
„To je jedině dobře. Nikoho slabého ve svých řadách nestrpím,“ zasyčel. Smajli koutkem oka zahlédla pohyb. Otočila se a zjistila, že k nim kráčí jakýsi znetvořený muž. Všimla si, že místo normálního počtu horních končetin jich má osm. Přesně jako pavouk… pomyslela si, když se jí nad tou vizí zvedl žaludek.
„Volal jste mne, Orochimaru-sama?“ osmiruký se nedovažoval svému pánu pohlédnout do očí.
„Smajli-san, tohle je Kidoumaru,“ představil jí muže. Ta jen vytřeštila oči. Kidoumaru? Ten je přece…?! Orochimaru si jejího pohledu všiml. „Kidoumaru je jediný člen Zvučené čtyřky, který přežil souboj se členy Listové.“
„Ale jen díky vám, můj pane,“ vložil se do rozhovoru Kidoumaru. Ještě pořád se nepodíval jinam, než na zem.
„A?“ zeptala se kunoichi.
„Bude tě trénovat. On jediný zvládá Kuchiyose s pavouky.“
„Aha…“ zamumlala jen Smajli.
„Chhm.. můžete začít. Já vás budu sledovat,“ ušklíbl se. „Nezklam mě, Smajli-san. Nebudu to tolerovat,“ dodal ještě, než se odebral do stínu stromů.

„Kazekage-sama, prosím o povolení doprovodit Zisi Kurowsaki do Mlžné vesnice,“ žádal Katsuro skloněný před psacím stolem zástupce hlavy vesnice.
„Takže tahle holka má lávu, ano?“ ujistil se jeho nadřízený a muž naproti němu jen kývnul.
„Hm…“ zamyslel se Kankurou a probodl druhého shinobiho pohledem.
„Můžu si být jistý, že mě nezradí?“
„Asi ne, pane. Ale dám na ni pozor,“ slíbil hnědovlásčin učitel.
Zisi, která se opírala o zeď pracovny, začínala celá konverzace silně iritovat. Jednali o ní, jako kdyby tam vůbec nebyla a navíc tak, jako kdyby jí bylo pět!
„Už nejsem malá, Kazekage-chan!“ vykřikla naštvaně a záměrně použila nezdvořilý sufix. Katsurovi zacukaly koutky a nejvýše postavenému muži v místnosti se pobaveně zablesklo v očích, ale přesto po ní hodil přísný pohled.
„Zjevně ano,“ ušklíbl se, „Příponu -chan používají jen malé děti nebo lidé v důvěrném vztahu. A vzhledem k tomu, že to druhé se nás netýká…“
Přešel k brunetce a pohladil ji po hlavě. V tu chvíli nebyla schopná slova a čelist jí spadla až někam k nohám. (A/N: Ozvalo se tupé zadunění… :D)
„Malá, malá.“ prohlásil ironicky Kankurou a odešel zpět ke svému stolu, zatímco Katsuro svou žačku horko těžko držel, aby Kazekage nepřišel k úhoně…

Zisi házela do batohu, vyfasovaného od Katsura, všechno, co se jí přišlo pod ruku. Kunaie, shurikeny, oblečení, vázy, a dokonce se tam pokusila nacpat i koberec.
Poté, co se jí trochu vrátilo rozumné uvažování, zase vše, co na cesty nepatřilo, vyházela ven a sama si vynadala, jak jí ta cestovní horečka stoupla do hlavy.
Když bylo všechno v pořádku a hnědovláska si svázala vlasy do ohonu, aby jí při misi nevadily, energicky vyrazila ke vchodu vesnice Skryté v Písku, kde na ni čekal její učitel.
Ulicemi vesnice doslova proběhla a vzápětí už se zářivým úsměvem stála před hnědovlasým mužem, který měl také batoh.
„Jsi připravená? Všechno v pohodě?“ ptal se jí se stínem starostí v obličeji Katsuro, ačkoliv jeho pohled byl spíše rozpustilý a lehkomyslný.
„Jasně!“ zazubila se Zisi a pak vykročila pryč ze Suny.
„Vyrážíme!“

Smajli vykřikla, když se na ní sesypalo několik set malinkých pavoučků. Odolávala touze ušlapat ty malé zrůdy k smrti. To by se však jejímu novému učiteli určitě nelíbilo, a tak se musela krotit. A k tomu nechtěla zklamat Orochimara. Už už se chystala zahájit protiútok, ale nestihla to. Z obrovské kukly se na ní vysypala další várka osminožců.
„ÍÍÍÍEEEÁÁÁ!“
Orochimaru se ušklíbl. „Kabuto… nemáš náhodou nějakou práci?“ zeptal se, když jeho smysly zmerčily další osobu v okolí.
„To sice mám, ale ta tolik nespěchá,“ řekl. „A navíc…“ posunul si brýle ke kořeni nosu. „… tohle jsem si přece nemohl nechat ujít,“ jeho pán se zlomyslně zašklebil.
„Přišel jsi právě včas. Kidoumaru ji učí vyvolávání pavouků.“
„Heh, chm… ale jak to tak vypadá, moc se jí to nelíbí,“ zkonstatoval při pohledu na vyděšenou kunoichi. „Jak dlouho trénujete?“ vyzvídal.
„Od rána. Už budeme končit, začíná se stmívat. A navíc – je čas, aby osobně poznala dalšího muže v mém úkrytu.“ Kabuto se zamračil.
„Když jsem ho ráno viděl, neměl moc dobrou náladu. Asi mu vadí, že jste ho přestal učit, Orochimaru-sama.“ Oslovený kývl hlavou.
„Sasukeho-kun jsem toho naučil už dost. Je silný tak, že by možná porazil i mě. Ale na to by musel ještě chvíli cvičit, když u mě není ani jeden celý rok.  Smajli-san má úžasnou schopnost se rychle učit. Už jen za ty poslední dva dny jsem ji naučil tři jutsu. A to vůbec neuměla zacházet s chakrou. Měl jsi pravdu, Kabuto… bude z ní skvělá kunocihi.“
„Skvělá nebo ne, je drzá jak opice.“ Na to se Orochimaru jen uchechtl.
Oba muži počkali ještě deset minut, než se přemístili na cvičební pole.
„To stačí, Kidoumaru, Smajli-san,“ zastavil jejich trénink pán podzemního sídla. „Zítra budete pokračovat,“ dodal ještě. Jmenovaná dívka se unaveně sesunula k zemi. Za to, že Orochimaru přerušil její trénink, byla velice vděčná. Dnešní přivolávací technika  ji opravdu unavila, a ani by se nedivila, kdyby se jí v oblečení zahnízdili nějací pavouci. Udělají si tam hnízdo, nakladou vajíčka a z těch se pak vyklube na milion těhlech hnusů. Při té představě se otřásla odshora dolů. Kidoumaru jen kývl, a v obláčku kouře se vypařil.
„Kabuto… pomoz Smajli-san do úkrytu. Tam se postarej o to, aby měla dostatek živin a energie. A nezapomeň jí vyléčit rány. Představím jí Sasukeho-kun.“
„Hai, Orochimaru-sama,“ nechal se slyšet jeho podřízený a ke Smajli si klekl. Na místě jí začal hojit malé i větší ranky. Nakonec jí pomohl vstát a v pořádku jí dopravil do skrýše jeho pána.

„Jak je to ještě daleko?“ zabrblala brunetka, zatímco se pomalu sunula za Katsurem.
„Jak to vezmeš.“
„A když to vezmu ze strany utahaný holky, která ani není kunoichi?“
„V tom případě to moc blízko není,“ mrkl na ni muž a Zisi přidušeně zasténala.
„Co jsem komu udělala?“ zaúpěla a útrpně se podívala na spoustu písku kolem nich.
„O tom by se docela dalo spekulovat…“ zamyslel se její učitel a po očku sledoval, jak zareaguje. Její reakce bylo každopádně očekávaná – nafoukla tváře jako bublina, založila ruce na prsou a odvrátila od něj hlavu. Mělo to jen jednu nevýhodu, totiž tu, že jaksi neviděla na cestu a tak se málem poroučela k zemi. Naštěstí to však ustála a s vítězným výrazem kráčela pouští. Na Katsura se při tom ani nepodívala.
Ten jen pokrčila rameny a s malou nadějí si pomyslel, že ho nebude ignorovat věčně. Protože ačkoliv znal Zisi jenom krátce, začínal ji mít docela rád. Do jeho života přinášela nějakou jiskru, něco, co v jeho životě už dlouho nebylo – vlastně to nebylo tak dávno, ale jemu to připadalo jako věčnost. Povzdychl si.
Kdy to vlastně začalo? Kdy se to všechno pokazilo?
Že by to bylo tehdy, kdy jeho rodiče zemřeli? Že by začal ztrácet ten oheň, který v něm život zažehl? Věděl, že to nešlo naráz. Že se všechno stalo postupně.
Ale možná… možná se ty časy zase vrátí. To byla jeho naděje, to, co v něm vzbuzovala jeho hnědovlasá žačka.
„Naučím tě běhat tak, jak běhá ninja. Bude to mnohem rychlejší.“ navrhl s potutelným úsměvem, který vzbudily jeho myšlenky.
Podle jeho očekávání se k němu brunetka okamžitě obrátila. V očích jí zaplála radost smíchaná s drobnou nadějí, když prohlásila: „To by šlo?“
„Samozřejmě, když už z tebe má být kunoichi…“ mrkl Katsuro a zastavil se.
„Tak to si nechám líbit!“ výskla dívka a v návalu radosti muže objala. Ten tam chvíli jen tak zkoprněle stál, než od ní odstoupil a začal ji učit novou věc.

Na běhání projevila Zisi daleko větší talent než na házení kunaiů. Zanedlouho už běžela tak rychle, jak nikdy nevěřila, že by toho byla schopná. To jí natolik zvedlo náladu, že ani nezačala trucovat, když Katsuro řekl něco, co se jí dotklo.
A když tak uháněla pouští, s jejími vlasy si hrál vítr a krajina se kolem ní míhala, uvědomila si věc, které nikdy před tím nevěnovala pozornost. Katsurovy techniky byly… zvláštní.
Vlastně to ani nevypadalo jako techniky, jenom mohl hýbat s předměty i s lidmi a… bingo! Brunetce se rozsvítilo. Ale bylo možné, aby byl její učitel loutkář?
Vždyť v celé Suně byli loutkáři jenom tři – zástupce Kazekageho, což byl mimochodem Gaarův starší bratr, pak Sasori z Červených písků – člen Akatsuki a tvůrce těch nejlepších loutek, a nakonec Chiyo-baasama, babička Sasoriho a lékařský ninja.
Ať se na ten problém dívala z jakých stran chtěla, jméno Katsuro mezi těmito třemi prostě nefigurovalo. Sice tu byla jistá podobnost se jménem prozatímní hlavy Písečné vesnice, ale nebyly stejné. Takže zbývala pouze jedna otázka. Kdo je Katsuro?
Je to skutečně ten, za kterého se vydává, obyčejný řadový chuunin Suny? Zisi tomu nevěřila. Technik, které měnily vzhled, na světě nebylo málo. Na změnění chování stačilo být dobrý herec. A vlastně, co ona věděla, někdy stačilo být herec pouze průměrný.
Takže co to bylo? Henge nebo nějaká rafinovanější technika? To se honilo hnědovlásce hlavou, ale po chviličce jí došlo, že si pokládá špatnou otázku. Ze všeho nejdůležitější totiž bylo zjistit, kdo její učitel vlastně je.
Kankurou byl ve Vesnici Skryté v Písku a zastupoval Gaaru ve vedení vesnice. Kdyby najednou zmizel, bylo by to příliš podezřelé a hned by si toho někdo všiml. Takže ten ne.
Babičku Chiyo si nedovedla představit jako Katsura, kterého znala. Její osobnost taková nebyla a dle všeho muž neměl stejný humor jako ona. Ale  ničím si nemohla být jistá, vše muselo být ověřeno.
„Sensei, znáte Bílého Tesáka z Listové?“ statečně nadnesla otázku a napjatá čekala na odpověď. Shinobi k ní otočil obličej a nezaujatě odpověděl.
„Něco jsem o něm slyšel. Proč to chceš vědět?“ A v tu chvíli to Zisi věděla jistě. Tenhle člověk, který před ní stál, rozhodně nebyl stará paní loutkářka. Její reakce na tohoto muže byly ohnivé a agresivní. Takže… Katsuro, kdo jsi?
Zelenoočka zalapala po dechu.
Katsuro-sensei… jako Akasuna no Sasori?!!