Kapitola 8 – Kruté světlo nového dne

„S-Sasuke-kun… já… já jsem…“
Těžko rozeznával slova mezi vzlyky. Jen ji sledoval temnýma očima a čekal, tak dlouho čekal, co z ní vypadne. A pak to nějak přišlo samo.
Natáhl k ní ruce, ona mu spadla do náruče, slzy tekoucí ještě větším proudem.
Jen tam tak stál, hladil ji po zádech a nechal si rameno kropit slanými kapkami.

Chvíli bylo ticho. Sasuke se rozvaloval v křesle, kde ještě před chvilkou rozespale upíjel vodu. Sklenička už ale byla dávno zapomenuta, a stejně tak i rozespalost – mladý Uchiha měl pocit, jakoby jeho nevolnost byla už několik hodin vzdálená, šlo těžko uvěřit pouze několika minutový rozdíl.
Občas opatrně kmitnul pohledem k druhé osobě v místnosti, ale ta nevypadala, že by si jeho projevů zájmu vůbec nějak všimla.
Hinata Hyuuga seděla na krajíčku pohovky, rovná jako svíčka. Zoufalý pohled upírala na parkety, a Sasuke byl přesvědčený, že kdyby vrozenou schopností jejího klanu byl laser v očích, už dávno žádnou podlahu nemá.
Černovlasý by už tou dobou ztrácel trpělivost. Tedy… kdyby se jednalo o normální den nebo o někoho jiného. V této vzácné chvíli ale jenom tiše seděl a čekal, kdy se něco dozví.
Muselo se stát něco vážně strašného, mihlo se mu hlavou. Tehdy se probudil druhý hlas v jeho mozku.
‚To si piš, idiote. Idiote!‘ zopakoval dvakrát své oslovení Druhý, aby snad ten, na koho mluvil, nezůstal na pochybách, že slyší dobře a rozhodně si to zaslouží.
Sasuke se zavrtěl.
Proč by to měla být moje vina, kreténe? odfrkl pohotově, ale jeho slova postrádaly tu pravou jiskru, tu pravou aroganci. Znělo to jako nadurděná odpověď dítěte, které ztratilo kontrolu i nad svými panenkami a autíčky – zkrátka a dobře, Sasuke Uchiha byl nervózní.

‚Ty si vážně nic nepamatuješ?‘
Vůbec nic.

‚Nojo, vždycky jsi byl hlava dubová. A cedník k tomu. Že mě to nepřekvapuje…‘
Tak už to vyklop! mračil se na své druhé já jako kakabus.

‚Ale ale, naše princátko má konečně o někoho strach?‘
Tázaný mlčel.

‚Konečně mu na někom zase záleží?‘
Stále mlčel.
‚A to už jsem si myslel, že se toho dne nedožiju… od té doby, co ti rodiče zabavili tvoje bárbínky už jsi jen jako ledovec, chlapče. Ale komu by tehdy nebylo líto blonďaté topmodelky Kunhůty, že?‘
Teď už to Sasuke nevydržel.
Ty jeden hajzle odpornej! Myslíš, že je teď chvíle na vtipy? Je to nemístný, nevhodný, nechutný, arogantní a… a…  zastavil se. Jeho vlastní myšlenky ho ale zradily a šeptly: Nepopsal jsi právě teď sám sebe?

‚Ty ses nám ale rozohnil,‘ ušklíblo se potměšile jeho alter ego. ‚Když mě tak nádherně a srdceryvně prosíš, tak dobře.‘
Sasukemu opět sklouzl pohled na mladou kunoichi na gauči. U té však nenastala žádná změna.

‚Copak ty si vážně vůbec nevzpomínáš, jak jsi vykládal Kibovi, že ses s ní vyspal?‘
Venku se rozpršelo.

Zazvonil zvonek. Kiba zabručel a s ospalky v očích se vydal ke dveřím, čekaje, že až je otevře, bude za nimi stát jeho sestra úplně promočená deštěm, vracející se z dopolední mise. Povzdechl si, protože tušil že ho pořádně sjede za to, jak už je pozdě a on stále vyspává. Neměl jsi pít, troubo jeden, skoro slyšel hlas svojí sestry.
Ale ta za dveřmi nestála.
Návštěvník měl sice také dlouhé vlasy, z kterých spadaly v malém potůčku na zem kapky vody, ale mladý Inuzuka dospěl k názoru, že se jedná o snad úplně přesný opak jeho sestry.
Neji na něj upřel dlouhý pohled.
„Je tady Hinata?“ vypadlo z něho, stále zíraje mladšímu chlapci do očí.
„Ne, proč?“ odvětil bez většího zájmu.  Zamžoural na svého návštěvníka, hlava najednou plná otázek.
Počkat… zdá se mi to, nebo měl Neji v očích nějakou naději?

Sasukemu se rozšířily zorničky.

To ne. To snad ne. Nevymýšlej si takový věci, chlape! Nech toho!

Právě tu chvíli si vybrala modrovláska, aby přerušila zvuk dešťě bubnujícího o střechu.

„J-já… strašně moc se omlouvám, že jsem sem tak vtrhla,“ začala Hinata hlasem ochraptělým od pláče, „ale už jsem nevěděla, k-kam… kam bych mohla jít.“

Ninja sedící naproti ní jen beze slova kývl, aby pokračovala.

„Ráno si mě zavolal otec, aby mi něco řekl. A t-taky mi toho… toho vážně hodně oznámil.“ Tahle věta ji viditelně znovu rozrušila. Někdo takový jako ty se nemůže nazývat Hyuugou! Vypadni, už tě v tomhle domě nechci vidět! Zhluboka se nadechla a donutila se uklidnit. ON se taky vždycky dal dohromady. Nic na světě ho nemohlo rozházet. A ji taky ne, lhala si pohotově do kapsy.

„Sasuke… on to věděl. Všechno. Říkal… křičel na mě. Že… ž-že už si zvykl, jak jsem neschopná a nemožná jako shinobi, jak se schovávám za zástěrkou slušné tiché holčičky… že už mi nevěří nic. A… a prý jediné, co jsem od malička kdy dokázala bylo zesměšnit a zahanbit celý náš klan před vesnicí…“

Tiše vzlykla, snažíc se všechny emoce udržet na uzdě.

„Prohlásil… on… že někdo j-jako já už u něj v domě nemá místo. Někdo, k-kdo… rozhodně ani nemůže být jeho dcera… A všichni, všichni by byli lepší než já v jeho vlastní rodině. Hanabi je prý sice příšerný zvíře, ale… nikdy neklesne na moji úroveň.“

Zaklonila hlavu dozadu, obličejem nyní směřovala ke stropu. Dělala první i poslední pro to, aby ignorovala tu občasnou zbloudilou slzu, která se sklouzla po cestičce k jejímu uchu, kde zajela do vlasů.

„Ptal se všech bohů… proč se Neji nenarodil místo mě.“

Tu poslední větu jen tiše vydechla, plná bolesti a viny. To už mladý Uchiha nezvládl. Rozhodně se zvedl z křesla, přisedl si k ní pohovku a nenásilně kolem ní obtočil paže.

Hinata se nechala. Už neplakala, nemohla dál a měla pocit, že už z ní za jedno ráno vypadlo tolik vody, aby další desetiletí neuronila ani slzu. Poslušně se zhroutila do uklidňující náruče, kterou teď tolik potřebovala, tak moc.

Otřásla se. Zas a znova se jí tělo klepalo, nezávisle na tom, co chtěla či nechtěla. Vždyť ji nic nemohlo rozházet, jako Naruta… nebo mohlo?

Neměla sílu na to, aby si dál lhala. Zavřela oči a stáhla se ještě více do sebe, naivně doufala v to, že by jí mohlo být tepleji.

Ruce, které ji držely, houpaly, uklidňovaly najednou zmizely a nechaly ji o samotě. Cos myslela, ty hloupá? Že tě bude celý večer uklidňovat?

Možná… možná si to vážně myslela. Přinejmenším doufala. Ale kdy v jejím životě něco vyšlo?

Najednou ucítila lehký dotyk na zádech. Snesla se na ni teplá deka jako anděl spásy z nebes, a v zápětí se objevil i polštář… živý polštář. S otevřenou náručí.

„Šš, už je dobře. Už je dobře,“ ucítila letmý dotyk v vlasech. Čeho? ptala se sama se. Rtů?
Sama se sobě vysmála. Už zase si budeš vymýšlet romantiku z ničeho?

Pak zavřela oči a nechala se unést tmou.

„Hiashi ji vyhodil z domu? Prostě jen tak?!“ nevěřícně vyjel Kiba, nevědomky najednou stojící na nohách.

„Ne, ještě ji mezitím stihl pořádně seřvat,“ odvětil unaveně bratranec diskutované dívky. „Každopádně, vážně jsem doufal, že je u tebe. Utekla, nevím ke komu, vlastně nevím ani jestli k někomu.“

„Co když teď sedí někde pod mostem a trápí se? Proboha…“ vydechl psovod zděšeně. „A v tom dešti! Ještě prostydne a mohla by z toho i umřít a-“

„Přestaň s těmi katastrofálními scénáři! Pravděpodobně teď někomu brečí na rameni.“

„Jak můžeš bejt v jedný chvíli starostlivý bratranec a ve druhý bezcitnej hajzl?!“

„Drž hubu, Inuzuko. Hledám ji.“

„Pravděpodobně to nestačí.“

„A co mám asi dělat víc, ty chytrej? Zmobilizovat celý ANBU?“

„Jde o Hinatu!“

„Není střed světa!“

„Jak koho!“

Následovala tichá pauza, při které Kiba značně zrůžověl. Rozhodně byl o dobrých několik odstínů tmavší než samotné Sakuřiny vlasy.

„Už ses zkoušel ptát Shikamara?“

Bezradný Kiba, promočený doslova až na kost, stepoval přede dveřmi známého klanu. Shikamaru mu vyložil, jak jeho matka dříve toho dne vyhodila přítelkyni svého syna na ulici a udělala mu přednášku o tom, jak se nesmí nechat využívat dívkami. Velká část ostatních, u kterých se rozhodl zaklepat na dveře, na něj koukala jako kdyby spadnul z višně. Někteří upřímně nevěděli, co se stalo, ale… většina Konohy už byla se situací obeznámená. Skrytá Listová vesnice byla živoucí bulvár.

Dveře se otevřely.

„Co chceš?“ nevrle zavrčel majitel domu, měříc si návštěvníka nepřátelským pohledem.

„Prosím tě, řekni, že je u tebe Hinata.“

„Je u mě Hinata.“

„Tak jsem to nemyslel! Nebyla tu? Nezastavila se? Zlomená holka, vyspal ses s ní, musíš si ji pamatovat.“ Sám nevěděl, kde se najednou vzal ten sarkastický podtón.

„Ale já to tak myslel. Je tu a spí, takže ji neruš.“

Hnědovlasý mladík na chvilku oněměl a zazíral na postavu před ním.

„Ještě něco? Ne? Tak sbohem.“

A dveře mu zaklaply před nosem.

Mladík ještě chvíli civěl na mahagonové dřevo, jež se mu rozmazávalo před očima. Už se chystal odejít zpět do deště, když tu se znovu ozval vrzavý zvuk.

„Vlastně… mám ještě na srdci něco já. Nevím, jestli jsi takhle sobecky podrazáckej vždycky, ale to, že v opilosti vykládám všechno ještě neznamená, že to bude vědět celá vesnice. Gratuluju, žes zničil život svojí týmový partnerce,“ vyplivl na něj Uchiha, chystaje se zase dveřmi třísknout, ale tentokrát se Kiba na odpověď zmohl.

„To je právě divný, Sasuke. Já nikomu nic neřekl.“