Kapitola 8 – Modré roucho

Andělé a Démoni VIII. Modré roucho

                Měl jsem sen. Zdálo se mi, že jsem opět doma a schovávám se před otcem v koupelně. Slyšel jsem kroky a následně cvaknutí kliky. Hned na to přišlo trhavé probuzení a já na malou chvíli nevěděl, kde jsem.

                „Vstávej, můj malý andílku,“ ucítil jsem na svých rtech lehký a něžný polibek. Sam si rukou podpíral hlavu a mile se usmíval.

                Vzpomněl jsem si na včerejší noc a musel se také pousmát. Cítil jsem se jako ve snu, kde nemám žádné potíže a po dlouhé době jsem byl šťastný. „Dobré ráno, Same.“

                „Jak ses vyspal?“

                „Dobře, ani nevím, kdy jsem usnul. Musel jsem být pořádně utahaný,“ protáhl jsem se jako kočka před ranní rozcvičkou.

                „To věřím,“ pobaveně se uculil Sam a pohladil mě po tváři „Něco ti povím. Jsem teď šťastný jako jsem za posledních dvě stě let nebyl.“

                Usmál jsem se a chytil jeho dlaň do svých. „Já taky, nevěřil jsem, že bych někdy mohl mít v něčem štěstí.“

                Sam si se spokojeným úsměvem lehl na polštář a přitáhl si mě do náruče. Byl jsem opravdu rád, že je ten modrooký anděl zrovna se mnou a myslel jsem si, že se už nic špatného stát nemůže.

                Leželi jsme tak vedle sebe mlčky. Nebylo potřeba něco říkat, oba jsme cítili jak tomu druhému je. Chtěl jsem tak zůstat celý den, ale vzpomněl jsem si na Mary a na své povinnosti „Promiň, ale asi bych měl jít. Myslím, že Mary pro mě bude mít nějakou práci.“

                „Odteď už budeš mít den o hodně volnější,“ pousmál se a vytáhl se do sedu, aby našel nějaké oblečení.

                „Volnější dny a nabitější noci,“ poznamenal jsem více méně pobaveně a napodobil jsem ho, ale k mé smůle jsem měl všechno oblečení na koberci před krbem.

                Sam se pokřiveně usmál a políbil mě „Ještě řekni, že ti to vadí.“

                „Ale vůbec ne,“ spokojeně jsem zavrněl a rozhlédl se po pokoji „Promiň, že otravuju, ale podáš mi prosím oblečení, je moc daleko.“

                „Nene, zapomněl jsi snad, že teď budeš mít jiné?“ zasmál se Sam, natáhl si hedvábné kalhoty a došel až k velké skříni.

                Opravdu bych málem zapomněl na světle modrá roucha zadaných andílků. Mohl jsem na něj být hrdý, ale trochu mě děsilo pomyšlení, co bude, až vylezu ven v modré barvě a zrovna se SAMOVÝM znakem na zádech. Raději nemyslet.

                „Tady je to,“ obdařil mě dalším ze svých příjemných úsměvů a vytáhl ze skříně ono roucho „Bude ti slušet.“

                „Díky,“ vzal jsem si to a oblékl se. Bylo stejně jemné a pohodlné jako to bílé, jediný rozdíl byl v barvě a znaku dvou propletených draků na zádech „Jak vypadám?“

                „Perfektní,“ pochválil mi to „A teď už běž, aby se po tobě Mary nesháněla.“  Ještě jednou si mě přitáhl do náruče a věnoval mi polibek, než jsme se rozloučili a já vyšel na chodbu.

                Byl jsem trochu nervózní, a tak jsem se rozhodl jít prvně na snídani a až potom za Mary, jenže když jsem vešel do jídelny, která byla momentálně plná andílků, uvědomil jsem si, že takhle opravdu nenápadný nebudu. Někteří si mě všimli a pár z nich koukalo překvapeně, nejspíš mě od vidění znali.

                Ve chvíli, kdy jsem se otáčel k odchodu, chytla mě něčí paže za rameno „Kam jdeš? Držíme ti fleka,“ byl to Tom, kluk, který sem přišel ve stejnou dobu jako já.

                „J-jasně, už jdu,“ došel jsem si pro tác se snídaní a zamířil ke stolu, kde seděl Tom a nějaký jeho kamarád. Cítil jsem, jak mě sleduje stále víc a víc očí – to bude tím, že zahlédli znak na zádech. Posadil jsem se a trochu se ošil. Nemám rád pozornost cizích lidí a nikdy jsem neměl. Většina andílků se vrátila ke svému jídlu, ale pořád bylo slyšet štěbetání a já měl pocit, že vím, o čem nejvíce hovořili.

                „Ahoj, lidičky,“ najednou se odněkud objevil Max se svým veselým úsměvem, ale hned jak mě viděl, spadla mu čelist údivem „M-Miki?!“ koukal na mě, jako kdybych měl na hlavě čepici ze sedmikrásek. Chápu, ž tohle asi nečekal, ale k mému štěstí jsem seděl zády ke zdi – další překvapení bude až za chvíli.

                „Čau, Maxi,“ pousmál jsem se a snažil se dělat jako by nic.

                Tom si poposedl a pak nedočkavě vychrlil: „No ták, Miki, koukej se už přiznat. Když jsem tě viděl ve dveřích v tom modrém, málem jsem spadl ze židle.“

                Zvedl jsem oči od snídaně a pozorně si je prohlédl. Tom byl nedočkavý, nadšený a evidentně šíleně zvědavý a Max se tvářil hodně překvapeně, ale ani se mu nedivím, když ještě včera jsem se tomuto zákonu tvrdohlavě bránil.

                „No k čemu se mám přiznat? Vidíte sami,“ poukázal jsem na bledě modré roucho a napil se kakaa.

                „K čemu asi tak? Samozřejmě nás zajímá, s kým teď seš?“

                „To je pravda, to by mě opravdu zajímalo,“ poznamenal Max, ale pak se také pousmál. Zřejmě byl rád, že jsem to konečně přijal.

                „No … momentálně jsem andílkem Sama,“ zamumlal jsem a otočil se k nim zády, aby se díky specifickému znaku na zádech roucha mohli ujistit.

                „To snad není možné …,“ vydechl Max a byl opět šokovaný jako na začátku. Toma to tolik nevzalo, přeci jen nevěděl nic o Samově minulosti, a tak jenom spokojeně kývl „To se teď budeš mít dobře, když jsi s jedním z Královských.“

                „Doufám. Sam je moc hodný a budu teď mít větší klid,“ pustil jsem se konečně do snídaně jako hladová ovečka do vlka. Nebo je to naopak?

                Za neustálého štěbetání Toma jsme v klidu snídali, dokud se s námi onen ukecaný andílek nerozloučil a spolu s tím druhým klukem neopustili jídelnu. Zůstali jsme s Maxem sami u jednoho stolu.

                „Miki, můžeš mi prosím tě říct, jak se ti to povedlo?“ ozval se můj kamarád po pár minutách mlčení a už měl zase ten svůj překvapený pohled. Nejspíš to pro něj byla velká záhada.

                „Já ani nevím, sám mi to nabídl,“ pokrčil jsem rameny „A pokud jsem si měl vybrat mezi Samem a Clarkem, zvolil jsem si Sama.“

                „Cože?! Clarkem?!“

                „Ano, řekl, že mě dostane a dneska měla vypršet lhůta, takže jsem rád, že to takhle dopadlo,“ pousmál jsem se.

                Max se zamračil a pokýval hlavou „Tak to chápu, Clark je známý děvkař, asi by se ti s ním nelíbilo.“

                Přikývnul jsem a zvedl se k odchodu „Měj se, Maxi,“ a vydal jsem se pryč z jídelny, abych navštívil Mary.

                „Vidím, Miki, že jsi změnil oblečení,“ nalila mi trochu čaje a šla honem přepsat můj denní rozvrh. Mary je opravdu moc milá žena, ani nevím, co bych si tu bez ní počal.

                „Děkuji,“ usmál jsem se a usrkával pomalu horký čaj.

                Po pár minutách se vrátila ke mně a vřele se usmívala „Doufám, že se ti tady teď bude líbit ještě víc. Poslední dobou si mi připadal trochu posmutnělý, ale Sam je moc hodný, takže se nemáš čeho bát.“

                „Ano, je, myslím, že tu budu spokojený,“ opravdu jsem v to věřil a měl jsem radost z toho, že teď už na mě Clark nemůže.

                Od Mary jsem se vydal chodbou do jižního křídla paláce, kde se nacházely balkónové zahrady a byl odsud nádherný výhled do okolí. Těchto zahrad zde bylo asi osm a ta největší se nazývala Zahrada Života, právě tam mě nesly nohy. Měl jsem celé dopoledne volno a hodlal jsem toho využít k přemýšlení a kochání setou krásou, která mi najednou nepřišla ledově a stroze bílá, ale tajemně čistá a klidná.

                Rozhlížel jsem se po cestičkách mezi porosty nachových květů zčásti přikrytých jemným závojem vysokých kapradin. Opravdu to bylo nejkrásnější místo v Nebeském paláci. Pěšiny byly spojené s můstky, pod kterými protékaly potůčky skrz naskrz celou zahradou a nakonec se spojovaly v řeku, která přepadala přes okraj zábradlí dolů do bílých mraků jako jeden velký vodopád.

                Najednou mě ze zadu objaly něčí paže a já musel přestat obdivovat ráj na zemi (nebo vlastně v Nebi – achá tolik složitostí). Myslel jsem, že je to Sam, kdo jiný? Ale hned první věta z úst té osoby vše uvedla na pravou míru.

                „Ale ale, moje malá děvka se stihla zaprodat někomu jinému?!“ Clarkův hlas zněl hodně naštvaně.

                Prudce jsem se otočil a vrhl na něj co možná nejošklivější pohled „Prakticky si mě k tomu donutil, tak mě teď nech na pokoji!“ zavrčel jsem.

                „Nebuď drzý, skrčku, víš vůbec, s kým mluvíš? Já jsem anděl a ke všemu jeden z Královských, můžu si dělat, co budu chtít!“ změřil si mě pohledem, jako když rys číhá na zajíčka a chystá se mu provést něco nepěkného „Je mi jedno, že patříš tomu parchantovi Samovi, já tě prostě dostanu!“ s tím mě chytil bolestivě za paži a zatáhl mě mimo cestičku do husté trávy.

                „Ne, Clarku nech mě!“ marně jsem se pokoušel mu vytrhnout „Když to uděláš, tak … tak …,“ vlastně jsem netušil, co se takovému andělovi stane.

                „Tak Sam bude mít oficiální povolení mě zabít, a pokud to neudělá, budu vyhoštěn z paláce a tebe pošlou zpátky, odkud jsi přišel jako Poskvrněného,“ ušklíbl se a svalil mě do měkkého mechu.

                „T-to přeci nechceš! Tak to nedělej!“ ve skutečnosti mi bylo jedno, co se stane s Clarkem, ale za žádnou cenu jsem se nechtěl vrátit zpátky do Londýna, kde to všechno začalo. Byl jsem tam až moc zranitelný. Dřív nebo později by mě našla policie a šel bych do děcáku, v horším případě zpátky k rodině. Ne, to se nesmí stát! Sam řekl, že mě á rád, určitě by nedovolil, aby mě jen tak poslali pryč. Namlouval jsem si, že tento krutý scénář nikdy nenastane. To by byla moje smrt!

                „Nechci, ale když si s tebou jen trochu pohraju, tak mi nikdo nic udělat nemůže,“ ďábelsky se zasmál a začal ze mě, i přes mou obranu, strhávat roucho.

                „Ne! Clarku, prosím, přestaň a já slibuji, že to nikomu neřeknu,“ snažil jsem se ze všech sil, abych mu zabránil v pokračování, dokonce jsem se i snížil k tomu, aby ho prosil.

                Clark mi věnoval pouze pobavený pohled „Řekni si to komu chceš, ale já jsem v klidu, protože, aby mě mohli tímto zákonem usvědčit, musel bych se s tebou vyspat a to se vším všudy, rozumíš?“

                Maličko jsem přikývl a v krku se mi udělal obrovský knedlík. Pokud se během chvilky nestane nějaký úžasný zázrak, kdoví co se mnou Clark udělá. Začal jsem mít strach a úplně jsem znehybněl a čekal, co si ten bastard osud na mě přichystal ….