Kapitola 9

Minulost naznačuje zítřek

Bára seděla na okenním výběžku. Porada už dávno skončila a všichni odešli domů jako ona. Ale její bratr se ještě toulal po vesnici. Věděla co ho trápí. Nikdy neviděla bratra tolik zmateného jako poslední dobou. Něco se s ním děje a ona chtěla vědět co. Házela vinu na novou přistěhovalkyni Blanku. Bude to asi čarodějnice, protože si dokázala uchovat v mysli anděla a ještě obměkčila srdce jejího zakyslého a chladného bratra. Je to skoro nemožné, ale začínala věřit, že je opravdu hodně zvláštní.

Bára si vytáhla z kapsy krabičku cigaret- davidovky. Potutelně se usmála nad tak drahou značkou a vzala si jednu cigaretu, kterou si následně zapálila. Pomalu odechla kouř z plic a vychutnávala si její chuť. Na mysl se ji vkradla další myšlenka. Její minulost, jež se tak snažila skrýt do koutku svého srdce. Všechno to pro ni bylo příliš bolestné a čerstvé, aby o tom dokázala normálně mluvit.

Ještě si pamatovala svoje dětství. Když ještě nevěděla, co je. Když ještě netušila, že její dobrý přítel je vlastně její nepřítel. Na škole v tý době nebylo moc oblíbená. Měla svůj život a o ostatní se nezajímala. Její ale tichou existenci narušil kluk- Ondra. Zprvu se ho chtěla zbavit a sabotovala všechny jeho pokusy o kamarádství. Ale nakonec ji přirostl k srdci a oni se stali velmi dobří přátelé. Ondra byl stejný samotář jako ona a proto spolu dobře vycházeli.

Ale všechny ty chvíle zmizeli, když jejího bratra vyhodili ze školy pro delikventi. Začal chodit na normální základní školy společně s Bárou a Ondru k ní nepustil. Jako by věděl to, co ona ne. A byla to pravda. Po několika utrápených týdnech se dozvěděla co vlastně je, a co ve skutečnosti je Ondra. Už s ním nepromluvila slovo, kromě výhružek smrti.

Bára si znovu popotáhla cigaretu a dívala se jak vydechlí kouř mizí, jako její vzpomínky. Všechno co s Ondrou zažila byla chyby. Teda tak si to aspoň říkala, aby zakryla tu ukrutnou díru v duši, jež ji tak trápila. Ale teď je všechno jinak. Teď začíná ten pravý boj a ona ho bude muset zabít. Nevěděla jestli to dokáže. Pořád ho měla ráda, ale nemohla to dát najevo. Jinak by to byla zrada. Nejistota ji užírala čím dál tím víc a ten den se pomalu blíží. Bude schopna ho vůbec zabít, potom co prožili?

Cigareta už pomalu dohasínala a den se ukryl pod měsícem.

Craft zamyšleně hleděl na západ slunce, než vešel do svého domu. Nikdo nebyl doma. Jeho rodiče pracovali dlouho do noci a on mohl žít samostatně. Všechnu domácnost dělal už od desíti, ale nevadilo mu to.

Došel do obýváku a padl zadkem na gauč. Podíval se na vypnutou televizi a dlouho trvalo než vzal do ruky ovladač a zapnul ji. V televizi se objevil muž hlásající zprávy dne. Craft upřeně hleděl na obrazovku, aniž ji vnímal. Jeho hlavou se motalo něco jiného. Myslel na svoji pomstu. Všechno mu připadalo tak rychle, až ho to děsilo. Co když to nezvládne? Nedokáže se pomstít a ještě tam umře. To byla věc, která mu vrtala hlavou. Strach ze selhání. Bára to přece zvládla a zmasakrovala ji. Ale on chtěl víc. Chtěl si užít její utrpení za to, co mu udělala. Chtěl ji oběsit na jejích vlastních střevech. Při té představě se olízl vrchní ret.

Někdo najednou zaklepal na dveře. Craft otočil hlavou tím směrem.

„Dále!“ zakřičel celým domem a čekal až se neznámí host objeví v jeho dosahu. Do obýváku vešla Tereza.

„Ahoj, Crafte.“ Řekla vesele a sedla si vedle něho. Podívala se na televizi a pak zpátky na Crafta.“Jak se cítíš?“ zeptala se ho.

„Dobře. Konečně pomsta.“ Řekl trochu tiše a zastřeně.

„Máš strach, že to nedokážeš viď? Nemusíš. Víš přece, že jsi dobrý bojovník.“ Řekla a dál se dívala na televizi.

„To jo, ale Anna je taky dobrá. Řekl bych že nejlepší z těch holek.“ Řekl trochu zoufalým hlasem, ale jeho oči vypovídali o tom, že se nemůže dočkat.

„Možná, ale stejně nemáš jinou možnost než to zkusit. Dlužíš to svojí sestře. Hele Bářina vražda je v televizi.“ Křikla Tereza a ukázala na obrazovku. Žena tam stála u policisty a dávala mu otázky ohledně brutální vraždy v telefonní budce. Poté divákům u televize ukázali zakázané záběry zmasakrované dívky.

„Pání, Bára to teda neflákala.“ Hvízdl úžasem Craft a jeho natěšenost ještě víc stoupla.

„Bára se z ničím nesere.“ Potvrdila Tereza. Najednou se zvedla z gauče a odešla do kuchyně hledat nějaký alkohol. Našla leda tak dvě plechovky od piva. Vzala je a donesla do obýváku. Craft ji pozoroval.

„Uděláš to dneska v noci?“ zeptala se ho Tereza a věnovala dlouhý pohled do jeho očí.

„Možná.“odpověděl ji a prsty se dotkl jejich vlasů. Potom ji chytil za krk a vášnivě ji políbil. Tereza se mu poddala bez protestu. Poté se oba svalili na gauč v dlouhém políbení.

Blanka šla ulicí. Její tváře byli červené vzteky a zklamáním. Myslela si, že je Tomáš nenormální, ale to co ji řek,l ji dorazilo. Nemohla uvěřit, že ji tohle říkal, jen aby ji dostal do postele. Teda aspoň si tohle myslela. A možná by se to i stalo. Možná by se mu poddala. Jen kvůli jeho krásným modrým pronikavým očím a jeho sexy úsměvu. O bože, teď o tom uvažuj, jak nějaká děvka, pomyslela si a přidala více do kroku.

Slunce bylo už dávno za obzorem a vzduch se ochladil. Blanka se otřásla zimou.

Najednou slyšela nějaký šelest. Prudce se otočila. Její oči se rozšířili překvapením, když spatřila Aleše. Jeho oči byli snad ještě temnější, než obvykle. Pohled, jenž ji probodával, byl pronikaví a bylo v něm něco jiného. Něco přívětivého. Tuhle jeho stránku ještě neznala.

„Jsi tady sama. To je nebezpečné,“ řekl chladným hlasem a jeho pohled se ani jednou neuhnul. Blanku to trochu znervóznilo, ale nenechala se zastrašit.

„Neboj, už jsem silná holka,“ odpověděla mu žertem a na obličeji se ji objevil kratičký úsměv. Aleš se ani nepohnul. Působil jako socha, bez žádných emocí.

„Já se nebojím,“ zkusil to Aleš znova a udělal jeden krok k Blance. Blanka se polekaně na něj podívala, ale nepohnula se. Nemohla. Jeho pohled ji to nedovolil. Jako by ji očaroval. Aleš udělal další krok. Blance se zatajil dech. Všechno kolem jako by se rozmazalo a byli jenom oni dva. Měla divný pocit v žaludku. A další krok z Alešovi strany. Už byl jen maličký kousek od ní.

Natáhl k ní ruku a dotkl se její tváře. Blanka zavřela oči. Jeho pohlazení bylo pro ni jako andělská zář. Její tvář se více naklonila k jeho ruce. Najednou se od něho odtáhla. Alešovi se ve tvářích objevil zmatek. To Blanku ještě víc znervóznilo. Trochu nejistě se usmála.

„Víš já-já-já už musím jít.“ Vykoktala ze sebe Blanka a otočila se na podpatku. Už se chtěla rozběhnout směrem domů, ale Aleš ji chytil za paži. Otočila na něj hlavu. Aleš přiblížil obličej k jejímu. Blanka cítila jeho dech přímo na své tváři. Něco se v ní hnulo.

Aleš naklonil svoje ústa blíž k jejím. Poté ji políbil. Blanka se mu poddala. Nic pro ni neexistovalo, nic kromě ní a Alešem. Svět se s ní točil. Aleš vzal Blanku kolem pasu a víc si ji přitáhl. Jeho jazyk si hrál s jejím jen chvíli, ale Blance to připadalo jako věčnost. Nádherná věčnost.

Aleš se od ní odklonil a hluboce se ji podíval do očí. Spatřila v nich zmatek. Jako by nemohl uvěřit, co právě provedl.

„Neříkala si, že musíš jít?“ zeptal se ji Aleš a aniž by čekal na odpověď odešel. Blanka se na něj dívala dokuď ji nezmizel z dohledu. Nic nechápala. Pocit v žaludku nechápala. Jeho chování nechápala. Pohled, který ji podal do srdce nechápala. Ale v jednom měla úplně jasno, na tenhle polibek nikdy nezapomene.

Anna seděla na zábradlí balkónu. Pozorovala vyšlé hvězdy, jež vyšli už před necelou hodinou. Nadechla se čerstvého vzduchu. Ucítila vůni krve. Tušila, že dnešek jednou příjde. Její nervy byli na pochodu a krev se ji vařila vzrušením. Věděla, že dneka příjde její dávná kořist. Cítila to.

Její pohled zamířil na nejzářivější hvězdu na nebi-Polárku. Připomínala ji plamínek, který vídala v Cravtovích očích. Ty časy, kdy byli spolu už jsou ale dávno pryč. Odcizili se tak rychle, jak slunce mizí na konci dne. Byli odlišní, až moc odlišní. Byli nepřátelé a ona to pochopila dřív než on. Pamatovala si zmatený pohled Crafta, když ho chtěla na výročí jejich ročního vztahu zabít. Nechtěla to, ale příkaz byl jasný.

V paměti ji utkl moment, kdy ji to Tomáš oznámil. O příkazu k zabití i o jejím původu. Bylo to pro ni bolestivé. Člověk, kterého tak milovala byl protikladem jí. Všechny naděje ztroskotali v ten moment. Ale nechtěla zradu, musela ho zabít. Kdyby se ji do cesty nepřipletla jeho mladší sestra, byl by už mrtví. Útok předvedla brilantně a bez emocí, ale nepovedlo se.

A teď je čas, kdy konečně dokončí to, co před několika lety načala. Tentokrát bez žádných narušitelů.

Uslyšela pod sebou zvuk. Instinktivně skočila dolů do zahrady a tasila nůž. Zář z měsíce osvítila jeho ostří. Na trávníku stál Craft s roztaženými černými křídli a výrazem, jenž by mohl zabíjet. Anna neváhala ani minutu a vyrazila kupředu. Na jejich zádech narostli sněhově bílá křídla. Párkrát s nimi zamávala a její tělo se sneslo do hvězdné oblohy. Poté se obloukem otočila a střemhlav namířila na Crafta. Ten byl už připravený na útok a tasil svůj meč. Jejich zbraně se střetli tak silně, že vylítli jiskry. Craft švihl zápěstím proti Anně. Ta nápor nevydržela a odlítla dozadu. Zády narazila na tvrdou zem. Z pusi ji vystřelila krev.

„Konečně po tolika letech tě vidím zase krvácet,“ řekl chladně Craft a zlostně se usmál. Anna ho probodla pohledem. Začala kašlat. Náraz byl pro ni moc silný.

„Je to jen začátek, lásko. Uvidíš, co umím,“ řekla tiše Anna. Rychle se zdvihla a vystřelila proti Craftovi. Ten nestačil zakročit a schytal říznutí do břicha. Rychle se otočil, aby se vyhnul dalšímu jejímu útoku. Všude kolem nich létalo peří. Craft se chytl volnou rukou za zranění, ze kterého vytékala rudá teplá tekutina.

Anna se úskokem vyhnula Craftovému meči a sama se snažila zaútočit na nepřítele. Boj byl vyrovnaný, stačila jen jediná chyba.

Blanka utíkala ulicí. Dech měla zrychlená a tváře červené. Nevěděla jestli ze zimy nebo se zážitku s Alešem. Všechno to pro ni byli ještě moc čerstvé, než aby nad tím mohla normálně uvažovat. Co se tady děje? Byla dost zmatená. Nejdřív vleze cizímu klukovi do baráku a teď ještě ten polibek s Alešem.

Blanka se otočila za sebe, aby si připomněla ten příjemný pocit u srdce, když se jejich rty spojili. Najednou do něčeho vrazila. Než si stačila uvědomit, že zavazející věc v jejím běhu je Tomáš, spadla přímo na něj. Tomáš ztratil rovnováhu a oba se zřítili k zemi, Blanka ležíc na něm. Jejich obličeje byli tak blízko, že cítila jeho horký dech na svém obličeji. Modré oči jako barvy moře se na ni dívali a uváděli i do rozpaků. Tvář ji zčervenala jako rajče.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Tomáš a ruka se mu ocitla na Blančině pasu. Blanka po dotyku ztuhla.

„A-a-ano, myslím, že ano,“ vykoktala ze sebe Blanka a její ruka byla položená na Tomášův hrudní, přesně na místě, kde má srdce. Bušilo zrychleně jako její.

„Když dovolíš.“ Řekl Tomáš a zdvihl Blanku tak, aby si mohla čupnout. Poté ji pomohl na nohy. Blanka se snažila, aby se mu nedívala do očí. Byla to pro ni past.

„Ukaž jsi špinavá.“ Řekl tiše Tomáš a začal ji oprašovat břicho. Najednou se jeho ruka dotkla Blančiných prs. Tomáš se zarazil uprostřed svého jednání. Blanka málem trapasem omdlela. Oba jako by byli naráz zmraženi. Tomáš zvedl svoji zčervenalou hlavu a nasadil trpký úsměv, jenž měl skrýt rozpaky. „Promiň,“ vysoukal ze sebe a zase hlavu sklopil.

Blanka se snažila srovnat svůj dech. Ale když si vzpomněla, proč tak rychle zmizela z jeho domu a krev se ji znovu nahrnula do hlavy.

„A běž ode mě, ty jeden lháři!“ vykřikla vztekle Blanka a žduchla do Tomáše. Ten se znovu skácel k zemi. Poté se otočila na podpatku a hrdě odkráčela pryč.

„Počkej, chtěl jsem se ti omluvit.“ Zařval na ni Tomáš a rychle se zvedal ze země. Blanka zastavila, ale neotočila se na něj. Bála se, že podlehne znovu jeho ulhaným očím. Uslyšela kroky, jak se k ní blížil. Zhluboka se nadechla. Ucítila na svém rameni jeho ruku. Po zádech ji přejelo příjemné mrazení.

„Promiň, řekl jsem ti to asi moc brzo. Je mi to líto.“ Řekl šeptem a Blanka cítila jeho dech u svého ucha. Ale když si jeho slova přehrála v hlavě, neseděli ji.

„Cože?! Jak řekl moc brzo? To chceš s tou svojí kravinou pokračovat?“ rozkřičela se Blanka a prudce se na něj otočila. Ale to co spatřila ji přesvědčilo o pravdě, jež ji Tomáš říkal. Jeho sněhová křídla ozařoval měsíc a ony vypadala jako ze stříbra.

Craft vrazil takovou silou do zdi až pod nárazem praskla a rozbila se. Bitva byla stále intenzivnější a vztek soupeřů rostl každou ránou. Craft ležel na zemi a snažil se popadnout dech. Rána na břiše se svědčila o několik centimetrů. Zasyčel bolestí. Celé tělo ho bolelo.

„Copak lásko, to je vše co zmůžeš. Myslela jsem, že jsi větší chlap.“ Řekla škodolibě Anna a pomalu šla za ležícím Craftem. Položila nohu na jeho břicho tak, aby se její podpatek zabodl do craftovi rány. Craft zkřivil obličej nesnesitelnou bolestí.

„Kurvo!“ přesedil mezi zuby a chytl svůj meč, jenž se válel blízko něho. Švihl s ním proti Anině noze. Meč projel lehce masem a odpojil nohu od těla. Anna zaječela a skácela se na zem. Z rány vytékala krev a stříkala všude po zdech domu. Craft rychle vstal a meč držel před sebou. Trošku vrávoral a viděl rozmazaně z nedostatku krve. Anna se držela za zbytek nohy a ruce měla celé od krve.  

„A co uděláš teď? Zabiješ mě? Tak dělej!“ křikla na něj Anna a v jejím obličeji by se mohlo vyčíst šílenství. Craft se k ní přiblížil. Vzpomínky se míhali s přítomností. Pořád ji viděl. Viděl jak byli šťastní a jak ji miloval. Ale vzpomínky na ni nemohli odčinit to, co udělala.

„Nechci tě zabít. Chci, abys trpěla.“ Řekl a jeho meč prořízl Annino břicho. Velká krvavá čára se táhla až k pupku a byla hluboká několik milimetrů. Anna zavila v agónii. Byla celá bílá a celá od krve. Craft si olízl vrchní ret.

Sebral Annu z podlahy jednou rukou a přitiskl ji ke dveřím. Na každý vrchní roh trámu přibil nožem Anniny ruce. Anna přes bolest už skoro ani nevnímala. Slzy smíšené s krví se ji kutáleli po tváři.

Craft vzal pramen Anniných vlasů do ruky a odhrnul je stranou z obličeje. Poté ji dal menší polibek na ústa. Anna udiveně zdvihla hlavu. Byl to nepatrný pohyb.

„Teď jsme si kvit, brouku.“ Řekl Craft a chtěl odejít.

„Počkej.“ Řekla tiše Anna. Craft ji poslechl. „Je konec. Vím, že jsem prohrála. Podstatě už jsem mrtvá.“ Trpce se usmála nad tou myšlenkou.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se zmateně Craft a hleděl ji přímo do očí, ve kterých se odrážel cit, jenž Craft už dobře znal. Láska.

„Všechno už je stejně jedno. Měl bys něco vědět. Příkaz o zabití tvé sestry mi nedal Tomáš. Byl to někdo jiný. Chtěl, aby zemřela, protože byla stejná jako ta nová holka-Blanka. Byla něco, co mi neznáme. Něco pro nás nebezpečného. Kdyby to nebylo tak, tak bych příkaz odmítla. Ale teď té vraždy lituji, protože přestávám věřit řečem o nebezpečí.“ Řekla tiše Anna a vykašlala krev.

„A kdo to teda rozkázal?“ zeptal se Craft. Ale Anna už neodpověděla.

Craft překvapením vytřeštil oči. Kdo by chtěla zabit jeho sestru? Rychle vzal Aninu tvář do ruky a čekal, že bude reagovat, ale její tvář už byla bez života. Pohled na ni mu způsobil malé bodnutí u srdce.

Ondra šel mrazivou nocí po mostě vedoucí k malé chatě u jezera. Nad vodou se vznášela mlha a všude byl klid. Najednou uslyšel kroky. Věděl, kdo to je. Měla schůzku na tomhle místě.

„Jsi tady brzo.“ Řekl Ondra a zůstal v bezpečné vzdálenosti.

„A ty jdeš pozdě.“ Řekla postava ve stínu. Ondra se nad tou odpovědí pousmál.

„Dnes zemře další.“ Řekl do ticha Ondra a čekal na reakci jeho společnosti.

„Ano, ale nevím, kam tím míříš.“ Řekla neznámá osoba a opřela se o zábradlí mostu.

„Myslíš, že je Blanka nebezpečná?“ změnil téma hovoru Ondra.

„Ano. Tak jako byla Craftova sestra. Nevíme co umí a nechci dělat krok do neznáma.“ Řekla postava tající svou identitu. Ondra si dal ruce do kapes. Cítil jak do něj vztupuje nejistota.