Kapitola 9

Paprsky vlezlého slunce se mi plazili po očních víčkách a já byl nucen je otevřít. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde se právě nacházím. Tak zaprvé, nebyl jsem ve svém bytě, za druhé mne někdo obímal a za třetí mám pocit jako by to byl Sasuke. Tuhle myšlenku jsem ihned zavrhl, jelikož to byla úplná blbost. Raději jsem zvednul svojí hlavu, abych se podíval, kdo mě to drží.
„Dobré ráno ospalče.“ Mé oči byli samým překvapením vetší, než má sám Pico. A konečně na můj pomalí mozek dolehl celí včerejšek a já jsem poznáním zčervenal. Sasuke se na mne usmál.
„Asi bychom měli vstávat, za hodinu nám začíná vyučování.“ Konstatoval a pustil mne ze svého pevného sevření. Šel nám udělat snídani, zatím co já jsem stále seděl s vykulenými okakami. Mou hlavou stále plynulo mnoho otázek. Například proč mě tu Sasuke nechal spát? Nebo proč se na mě dnes rano usmival? A proč se ke me najednou chová tak mile? Já vím, že jsme kamarádi, ale ani ke svým blízkím přátelům se tak nechová. Nechci si dělat naději, ale on mě nutí jí mít.
„Naruto, běž se podívat do koupelny. Je tam tvoje uniforma.“ Stále vykolejený jsem se zvedl a šel jsem se podívat do koupelny. Po cestě jsem otevřel troje dveře, než jsem trefil ty správné. Má uniforma visela pěkně pověšená tak aby dobře uschla. Přešel jsem neskutečně dlouhou koupelnu a ošahal jsem svoje oblečení, které naštěstí přes tu noc uschlo. To by mě zajímalo kdy to stihl pověsit. Sundal jsem ze sebe Sasukeho oblečení a navlékl jsem na sebe svojí uniformu. Poté, co jsem jeho oblečení složil a vzal jsem ho do náruče, jsem se vydal za šramotem, který pravděpodobně vycházel z kuchyně.
„Doufám, že máš rád tousty. Jinak ti můžu nabídnout něco jiného.“
„Ne. To je dobrý. Tousty mám rád.“
„Posaď se. Přece nebudeš jíst ve stoje.“ Přešel jsem k nejbližší židli, na kterou sem se posadil. Sasuke přede mne postavil talíř s jídlem. Nevím jestli to bylo hladem nebo tím jak to nádherně vonělo, ale na mém talíři zmizelo jídlo dřív než stačil Uchiha dosednout.
„Sice jsem říkal, že si máš pospíšit, ale nemusíš mě brát tak doslova.“ Zasmál se nad mím počínáním. Zbytek rána se nedělo nic zajímavého.
***
„Proč Kiba mlátí hlavou do stolu?“ Zeptal se mě a Sasukeho o přestávce Suigetsu. Trochu se divil, když zjistil, že mi dva si povídáme a chudáčka Kiby si nevšímáme.
„On si myslí, že tím tam tu matiku narve.“ Odpověděl jsem mu a přitom pokrčil rameny.
„A proč si ju tam snaží narvat?“
„Ve čtvrtek píšem písemku.“ Řekl za mne Sasuke a sledoval zoufalého Kibu, který stále mlátil hlavou do stolu.
„A proč si ju tam rve už těď, když je teprve pátek?“
„Protože je na matiku úplně tupej.“
„Hele to, že mlátím hlavou do lavice neznamená, že sem hluchej!“ Otočil se na mne rozhořčeně. Jen co se otočil já a Sasuke jsme se nehorázně rozesmáli. Suigetsu si zakryl ústa rukou aby jeho smých nebyl tolik slišet.
„Čemu se tak tlemíte!“ Teď už byl Kiba rudý vzteky.
„Si v porádku?“ zeptal se ho starostlivě chlapec s nejsvětlejšími vlasy. Dnes vypadal opravdu dobře. Jeho jindy rozpuštěné vlasy byli dnes svázané gumičkou, aby mu nepadaly do očí, ale stejně je gumička neudržela a tak některé prameny mu spadali do tváře.
„J-jo.“ Yakoktal se Kiba a hned na to si odkašlal, aby se jeho hlas vrátil do normálu.
„Jestli chceš pomůžuti se to naučit.“ Nabídl mu Suigetsu a mezitím si sedl naproti něho.
„To by bylo super.“ Zazubil se na něj brunet. Rozhlídl jsem se po třídě a nevšímal si rozhovoru, který vedli. Znovu veškerá pozornost padala na nás. Někteří si o nás dokonce i šuškali. dál jsem jezdil pohledem po třídě, až jsem se zastavil u jedných očích.Ty oči mě propalovali nenávistným pohledem. Psichopatka, nechápu jak sem jí mohl milovat. Najednou vztala a šla k nám. Raději jsem se zaposlouchal do debaty.
„Suigetsu měl by ses ostříhat.“ Řekl mu Sasuke.
„Proč holkám se to líbí.“ A usmál se na celé kolo.
„Mě se to taky líbí.“ Špitl Kiba. Suigetsu se na chvíli zarazil, ale pak se na něj usmál.
„Co si myslíš ty, Naruto.“ Zeptal se mě Sasuke.
„No-“ „Sasuke-kun, půjdeš dnes se mnou na rande?“ Bože to je ječák.
„Ne.“ Odpověděl jí rázně a chladně.
„Ale vždzť dnes nic nemáš.“ Nedala se odmítnout.
„To není pravda já už něco mám. A teď vypadni.“
„A co máš, neříkej, že máš rande s někým jiným!“ Kdo to má poslouchat a teď už se otočila opravdu celá třída.
„Jo, máš pravdu, mám rande s někým jiným.“ Znovu ten ledový a arogantní hlas. Jen co to dořekl ve mě hrklo. Já věděl, že si nemám dělat falešný naděje. Ale proč to tak bolí, když se mi jenom líbí. Neříkejte, že jsem se do něj zamiloval. Pokud jde, se do někoho zamilovat za pouhé dva dny, tak jsem v háji. Ikdyž u něj je možné všechno. A to jak je na mne milí, řekněte kdo by si nedělal naděje. Musel jsem sklonit hlavu, aby si nikdo nevšiml slz, které se mi drali do očí. Rychle sem je zamrkal, naštěstí si toho nikdo nevšiml. Každý přemýšlel ským může mýt Uchiha rande. A mou hlavou plynula stejná otázka. Kdo to jen může být? Ne nadarmo se říká že mezi nenávistí a láskou je tenká hranice, z toho pline, že jsem ho mohl milovat už dřív jen jsem si toho nebyl vědom.
„A ským? Ským máš to rande!?“ Zaječela růžovlasá.