Kapitola 9

Naruto dorazil domů celý rozjásaný. V chodbě se musel jako obvykle bránit Bretovým nájezdům a vlčák se zklidnil, až když ho Naruto podrbal na hřbetě. Potom pes následoval blonďáka do kuchyně.

„Ahoj Naruto!“ ozval se z obývacího pokoje Irukův hlas.

„Ahoj.“ Odpověděl Naruto na pozdrav a vešel do obýváku. Iruka seděl na pohovce a pročítal jakýsi spis. Ale při bližším pohledu Narutovi neušlo, že Irukovy oči se ve skutečnosti nehnuly z místa a hnědovlasý muž hleděl stále na jedno a to samé místo v papíru. „Stalo se něco?“ zajímal se Naruto, hodil batohem na konferenční stolek a plácnul sebou do křesla naproti Irukovi.

„Co? Ne… ne, nic…“ odpověděl nepřítomně Iruka, ale neusmál se jako obvykle a Narutovi bylo jasné, že lže.

„Tak co se stalo?“ nepřestal blonďák dorážet. Iruka si povzdechl.

„Nic vážného Naruto. Asumu jenom přeložili k dopravákům.“ Objasnil starší muž.

„Fakt? Jak to?“ vyptával se Naruto, kterého to zaujalo. Asuma byl Irukův kolega a přítel už v době, kdy si Iruka Naruta přisvojil.

„Na vlastní žádost… víš Naruto, vyšetřovat vraždy není práce pro každého. Asuma už na to zkrátka nemá žaludek a já to chápu.“ Vysvětloval Iruka a trošku hořce se pousmál.

„No a… máš už nového parťáka?“ zeptal se blonďák.

„Jo, to mám. Jmenuje se Kakashi Hatake.“ Přisvědčil hnědovlasý muž.

„A? Jaký je?“ vyzvídal Naruto. Iruka pokrčil rameny:

„Docela fajn. Zatím se ještě moc neznáme, ale myslím, že bude snad v pohodě.“. Irukovi se na chvilku v očích mihl zvláštní výraz, který Naruto nedokázal hned identifikovat. „No nic, na sporáku je svíčková, tak si to udělej, myslím, že je ještě teplá.“ Doložil pak Iruka a znovu se zabral do lejstra, tentokrát už doopravdy. Naruto se zvedl a vrátil se do kuchyně. Z lednice vytáhl šišku knedlíku, ukrojil si tři plátky, které dal napařit do mikrovlnné trouby. Po cinknutí to vše zalil omáčkou a s celou baštou se přestěhoval k jídelnímu stolu. Ještě skočil do kredence pro skleničku s brusinkami, z příborníku vytáhl vidličku a nůž a pustil se do jídla. Zatímco obědval, do kuchyně strčil hlavu Iruka.

„Jo mimochodem, Naruto, pořádáme taky na počest Asumy něco jako rozlučkový večírek. Byl bych rád, kdybys šel se mnou.“ Nadhodil Iruka. Naruto se v duchu pousmál. Nebylo to nic výjimečného, účastnil se většiny Irukových pracovních večírků. Vzhledem k tomu, že Iruka neměl manželku ani přítelkyni, stával se Naruto jeho jediným doprovodem. Občas blonďák uvažoval nad tím, proč si vlastně Iruka nikdy nikoho nenašel. Byl veselá kopa, průměrně hezký, ale především to byl fajn člověk. Nakonec vždycky usoudil, že je to kvůli jeho práci. Irukova pracovní doba byla nestálá a povolání nebezpečné.

„Proč ne? Půjdu.“ Přikývnul a podstrčil zbytek jídla na talíři Bretovi, který nikdy nepohrdl, ačkoliv měl v chodbě granule.

„Dobře. Já teď pojedu nakoupit, chceš jet se mnou?“ nabídl mu Iruka a sepisoval nákup.

„Ani ne.“ zazubil se na něj Naruto, nalil si do skleničky z lednice pomerančový džus a zhluboka se napil.

„Myslel jsem si to.“ Zasmál se Iruka, „mám ti něco koupit?“.

„Gumový medvídky.“ Prohlásil Naruto a šel si z obýváku vyzvednout školní tašku.

„OK. Hele a nezapomeň vyhodit Breta na zahradu, aby se vyvenčil!“ křikl za ním ještě Iruka, když se Naruto dekoval do svého pokoje.

„Bez obav.“ Ujistil ho blonďák, než za sebou zavřel dveře. V pokoji pohodil batoh do kouta, otevřel okno dokořán a pustil si hudbu. Neopomněl se podívat na e-mail a čekalo ho příjemné překvapení. Měl tam vzkaz od onoho neznámého kontaktu. Na otázku, kterou mu Naruto před týdnem položil, to sice odpověď nebyla, ale stálo tam:

Chci tě hladit po tváři a vidět, jak tvé oči zazáří, chci se s tebou smát a s tvými vlasy si chci hrát.

Naruto málem samým údivem zapomněl zavřít ústa. Nebylo náhodou tohle milostné vyznání? Od koho??? Že by snad… Na kratičký okamžíček Narutovi proběhla hlavou myšlenka, že by třeba tím tajným ctitelem mohl být Sasuke a i ta chvilka stačila na to, aby se mu opět v hrudi rychle rozbušilo srdce a zaplavila ho vlna euforie. Ale pak si uvědomil, jak by to bylo absurdní. Sasuke by měl určitě nějaký nick, podle kterého by se dal poznat. Měl by v seznamu spousty přátel. Tenhle kontakt neměl vyplněné ve svém profilu vůbec nic. Na chvíli se zase Naruta naopak zmocnilo obrovské zklamání. Pak ho ale napadlo ještě něco. Třeba to doopravdy mohl být Sasuke… Nemusel mu přece psát ze svého vlastního nicku. Nebylo přece nic snazšího, než si vytvořit nový kontakt, jenom za jedním určitým účelem. Ale že by Uchiha Sasuke posílal zrovna jemu milostné básně? To mu teda nepřipadalo moc pravděpodobné… Ale co kdyby? Řekl přece o něm, že je zvláštní. Naruto se usmál sám pro sebe a vyťukal odpověď: „Hezká básnička. Řekni mi prosím, kdo jsi!!“. Poté se protáhl a pohled mu sklouzl na školní batoh. Měl na zítřek spoustu úkolů… Nepochyboval o tom, že by mu je Kiba dal ráno opsat, ale vtom se mu v mysli vynořila ozvěna Inina hlasu. „A slyšela jsem, že je i hrozně chytrej! Ve třídě patří k nejlepším studentům.“. V Narutovi bodl drobný osten hanby. Co když Sasuke zjistí, že na škole sotva prolejzá? Určitě by si o něm hned myslel, že je zabedněný idiot… Tak před ním vypadat nechtěl. Možná… by se na to učení měl trochu podívat. Koneckonců mu hrozilo zkoušení z biologie… Blonďák přelétl pohledem od tašky k monitoru počítače a zase zpátky. Trochu si povzdechl a přitáhl si sešit z bižule.

„Enzymy jsou substrátově a funkčně specifické, to znamená, že každý enzym je specifický pro určitý substrát, na kterém může provést jen jeden typ přeměny.“ Vysvětloval Naruto před tabulí. Neušlo mu, že je ve třídě větší ticho než obvykle při zkoušení bylo a fandil si, že to bylo kvůli němu.

„Ano, to je pravda. A víte, jaký komplex spolu vytváří enzym a substrát?“ zeptala se profesorka Cintová a pozorně si blonďáka prohlížela.

„Ehm… no… vytvářejí takový komplex… komplex…“ Naruto si skousl ret a zoufale pátral v paměti. Tohle se přece taky učil. Enzym plus substrát… vytvářejí komplex…

„No, tak když je to enzym a substrát…“ napovídala mu učitelka, „no tak pane Uzumaki… není to tak složité. Enzym a substrát…“.

„Enzym a substrát.“ Opakoval Naruto pomalu, „enzym… a substrát… no jasně! Spolu tvoří enzymsubstrátový komplex!“.

„No vidíte. A co se stane potom z toho komplexu?“ vyzvídala dál profesorka.

„No… ten enzym vlastně zůstane nezměněný ne? A ten substrát… hm…“ Naruto zoufale lovil v mysli potřebnou informaci, ale ta jakoby byla skryta někde hluboko, kam na ni nedosáhl.

„Z toho substrátu se stane produkt. Tak dobře, to by stačilo. No, pane Uzumaki, musím říct, že jste mě příjemně překvapil. Vidíte, že to jde, když chcete. Dám vám dneska dvojku. Sedněte si.“ Propustila ho mávnutím ruky a usmála se. Naruto jí úsměv s „díky“ opětoval a zapadnul zpátky do lavice ke Kibovi. Cestou zaznamenal, že mu Shino ukázal zdvižený palec a blonďák se na něj široce zazubil.

„Teda, já nevěřím svým očím. Ty ses učil!“ zíral na něj Kiba vytřeštěně.

„Jo… trochu jsem se na to v úterý kouknul.“ Přiznal Naruto. Musel uznat, že mu dvojka patřičně zvedla náladu. Dosud školou prolézal jen proto, že mu Kiba nechával opsat všechny testy. Ze zkoušení měl většinou čtyřky nebo pětky.

„Ty mě udivuješ.“ Prohlásil Kiba a pochvalně ho poplácal po zádech.

„Na-Naruto… já… gratuluju ti.“ Ozval se jim za zády tichý hlásek. Oba chlapci se otočili. Byla to Hinata a jako vždycky klopila oči do lavice a červenala se.

„Díky Hinato.“ Usmál se na ni blonďák, než se s Kibou obrátili zpět čelem ke katedře.

„Hele, zajdeme po škole na jedno do Konohy, co říkáš Naruto?“ navrhl Kiba a zběžně si zapisoval další výklad o fotosyntéze.

„Jasně, proč ne?“ usoudil Naruto a po zaváhání si do sešitu načmáral nadpis. Tentokrát používal svojí propisku, protože se bál, že by mohl tu Sasukeho vypsat a to by mu pak Uchiha asi moc nepoděkoval. Trochu se zamyslel a snažil se vnímat látku. Mohl by si taky něco málo poznamenat… Přitlačil hrot propisky: Fotofosforylace patří do světelných procesů fotsyntézy. Dělí se na cyklickou a necyklickou… Vlastně to není taková otrava, pomyslel si v duchu, když si po zbytek hodiny zapisoval, aspoň to rychleji uteče, když mám pořád co psát. Na konci hodiny si s uspokojením přečetl svůj text. No, Kiba si toho určitě napsal víc, ale měl toho dost na to, aby případně obstál při nějakém nečekaném testu.

„Jdeme do tý Konohy ne?“ připomněl Kiba Narutovi po poslední hodině, „hej Shino, Shikamaru, jdete s náma?“.

„To si piš!“ souhlasili oba chlapci. Než se dostali z budovy školy, přidali se k nim ještě Neji, Lee, Sakura a Ino. Se smíchem se celá skupinka pomalu ubírala do malé útulné hospůdky. Blonďákovi, který se právě hlasitě smál nějakému Nejiho vtípku, zmrzl úsměv na rtech, když dorazili dovnitř a od jednoho stolu k nim vzhlédla partička studentů z druháku. Narutovi srdce okamžitě hodilo několik temp navíc, když zaregistroval Sasukeho Uchihu i jeho nohsledy. To už se ale ostatní s druhákama vítali, jelikož mezi nimi bylo i několik kamarádů Narutových spolužáků. Slovo dalo slovo, obě party srazily k sobě dva stoly a jejich členové si poposedali kolem. Naruto uhnul před pohledem černých očí a vecpal se mezi Kibu a Sakuru. Brzy se rozproudil veselý hovor. Naruto usrkával svojí kolu, smál se vždy, když se smáli ostatní, ale sám se do debaty nezapojoval. Občas mu pohled zalétl k černovlasému chlapci po levé straně naproti němu. Moc mu na náladě nepřidávalo, když viděl, jak ta červenovlasá holka, která ho všude a vždy doprovázela, sedí vedle něj tak těsně, jakoby k sobě byli připoutáni. A očividně se to nelíbilo ani Sakuře, která na ni vrhala naštvané pohledy a na Sasukeho svůdné úsměvy. Několikrát měl Naruto dojem, že ho Sasuke pozoruje. Vždycky ho z toho pocitu polilo horko a rychle vzhlédl, ale nikdy Uchihu nenachytal.

„Poslyš, Karin, můžeš mi prosím tě poslat na mail ten tvůj referát o Antarktidě? Trošku jsem si nestihl zapisovat.“ Oslovil tu rudovlásku jakýsi druhák. Takže Karin se jmenuje ta kráva, ušklíbl se Naruto v duchu.

„Jasně.“ Přikývla Karin a v tu chvíli byla její slova přerušena podivně tlumenými skřeky. No kde jsi, snažím se ti dovolat už hodinu! Slyšíš mě jo?! Tady máma, slyšíš?! Koukej to zvednout, zapomněl sis doma složit košili! Okamžitě domů, jasný?! Celá společnost se rozesmála, když jeden kluk vytáhl z kapsy džín mobil a přijal hovor.

„Čau mami. Ne, nejsem. Jo, v pohodě. Tak do devíti snad. Hm. Tak ahoj.“ Ukončil volání.

„Dobrý vyzvánění.“ Ocenil to Shikamaru.

„Jo, takovou mámu bych teda fakt nechtěl.“ Uznal Neji a lokl si ze svého půlitru.

„Já bych jí možná bral.“ Prohodil Sasuke naprosto klidným hlasem. Pár lidí se opět zasmálo.

„Prosím tě, to máš tak strašnou mámu?“ uklouzlo Narutovi s úšklebkem a nechápal, proč do něj Sakura z jedné strany šťouchla loktem.

„Jo, no řekni Uchiho, to je tvoje matka tak hrozná? Nepřipravuje ti svačinky nebo co? Já vždycky myslel, že tak dokonalý chlapeček jako ty musí mít i dokonalé rodiče.“ prohlásil Kiba jedovatě.

„Kibo!“ sykla Sakura varovně. Na několik nepříjemných okamžiků bylo u stolu ticho. Sasuke si Kibu měřil ledovým pohledem. Pak vstal, hodil na stůl několik bankovek za útratu a beze slova zamířil k východu.

„Sasuke, neblbni!“ křikl za ním nějaký druhák.

„Inuzuko, ty jsi magor.“ Zavrčela na hnědovlasého chlapce Karin a zvedla se taky.

„Jo, buď rád, že ti Sasuke nerozbil držku, ty kokote!“ přidal se Suigetsu a oba následovali Sasukeho vzor. Juugo si povzdechl, stejně jako ostatní položil na desku peníze a vstal.

„Tohle už radši neříkej Kibo.“ Pravil klidně a také pomalu odešel za svými přáteli.

„Hej, přece jsem neřek nic tak hroznýho!“ bránil se Kiba nechápavě.

„Ty jsi fakt debil Kibo!“ obvinila ho Sakura, „navážet se do jeho mámy, když žádné rodiče nemá?!“.

„Cože? Jak to myslíš, že je nemá?“ zpozorněl Naruto.

„Prostě je nemá. Sasuke vyrůstal v děcáku.“ Pravila naštvaně růžovovláska. Chvíli bylo opět ticho.

„To jsem nevěděl.“ Hlesl Kiba zaraženě a tak trochu omluvně.

„No… tak pro příště.“ Poplácal ho Shino po zádech. Hovor se znovu rozproudil, ale už nebyl tak veselý jako ze začátku, trochu v něm přetrvávalo předešlé drama. Naruto už ani nesledoval, o čem je řeč a ztracen ve svých myšlenkách se brzy taky vytratil.