Kapitola 9

Ranní červnové sluníčko stálo na azurově čisté obloze a vysílalo své hřejivé paprsky do okolí. V trávě se třpytily kapky rosy jako poztrácené démanty a krajinou se rozléhalo veselé ptačí cvrlikání. Na kopci se v jitřním jiskřivém vzduchu skvěl kamenný hrad, v jehož jedné komnatě právě otevíral oči mladý blonďatý chlapec. Naruto chvíli mžoural na rudá nebesa nad sebou, než pořádně prokoukl. Dnes se mu spalo až nezvykle dobře, samotného ho to překvapilo. Vytáhl se do sedu a zívl na plnou pusu.

„Výborně, už jsi vzhůru.“ Zazněl z křesla v koutu pokoje sametový hlas. Naruto se automaticky otočil za zvukem. Nepřekvapilo ho, když tam spatřil sedět Sasukeho Uchihu, jež v prstech svíral sklenku s červeným vínem a upřeně ho pozoroval. Co však bylo pro něj nové, ve chvíli, kdy upíra spatřil, v žaludku jakoby se mu náhle zatřepetalo několik motýlů. Byl to zvláštní pocit.

„Ehm… jak dlouho už tu sedíte?“ zeptal se a trochu si protáhl ztuhlé svaly.

„Asi čtyři hodiny.“ Pokrčil rameny černovlasý mladík a napil se.

„Páni, čtyři hodiny?“ opakoval Naruto udiveně, „a kolik je?“.

„Po deváté.“ Odtušil Uchiha, „spal jsi dobře?“. Naruto překvapeně zamrkal.

„No… ano.“ přiznal potom upřímně, „vlastně až moc. A vy?“. Sasuke nadzvedl obočí.

„Jo, já jsem spal dobře.“ Odpověděl potom. Naruto přelezl k okraji postele, kde se posadil. Všiml si, že na židli u postele leželo jeho oblečení z předchozího dne, začal se tedy převlékat, zatímco ho Sasuke netečně sledoval. Blonďák už se před ním dokonce ani nestyděl. Upír ho už viděl nahého tolikrát, že mu to skoro přestalo vadit. Sasuke mu pokynul paží ke stolu, na kterém se stejně jako včera skvěla bohatá snídaně: „Jez.“. Naruto tedy obsadil jednu židli a bez námitek se pustil do snídaně. S potěšením zaznamenal, že kamenný džbánek obsahoval čistou vodu namísto obvyklého vína. Spořádal jídlo poměrně rychle, tentokrát mezi oběma chlapci neprobíhala žádná konverzace jako předchozího dne. Když Naruto dojedl, ozval se Uchiha s otázkou: „Jak jsi na tom fyzicky? Bolí tě to ještě?“. Blonďák se trochu začervenal, ale pevně opětoval Sasukeho pohled, když odpovídal popravdě:

„Už je to skoro dobré.“. Sasuke naklonil hlavu na stranu a zamyšleně si ho měřil očima. Z jeho kamenného výrazu se nedalo nic vyčíst.

„Lehni si, ošetřím ti to.“ Pravil upír poté a vstal. Naruto trochu pozvedl obočí, ale poslušně odkráčel zpátky k posteli a bez protestů začal zase odkládat oděv. Zcela nahý se vyhoupl na matraci a automaticky už si lehl na břicho. Sasuke k němu neuspěchaně došel, přičemž po cestě vytáhl z kapsy obvyklých černých kalhot malou nádobku. Poté si sedl na okraj postele a jedním prstem přejel blonďákovi po páteři, až se Naruto zachvěl. Tentokrát však Sasuke celou věc nijak neprotahoval. Až překvapivě jemně roztáhl Narutovi obě polokoule pozadí a prohlédl si ránu. „Řekl bych, že zítra už to bude v pořádku.“ Konstatoval potom s jakýmsi zadostiučiněním. Otevřel lahvičku a nabral si na prsty hojivou mast. Naruto trochu zasykl, když ucítil chladný dotek na svém nejintimnějším otvoru, ale ani se nehnul. Vnímal, jak Uchiha pečlivě roztírá heřmánek a uvažoval, co asi zavinilo tu změnu jeho jindy tak chladného chování. Zabrán do svých myšlenek si ani neuvědomoval, kdy tmavovlasý mladík dodělal svojí péči a zavřenou lahvičku položil na noční stolek. „Už se můžeš obléknout.“ Vytrhl Naruta z úvah jeho sametový hlas. Blonďák zamrkal a teprve teď mu došlo, že Uchiha skončil.

„Ehm… jasně…“ zamumlal rozpačitě a bez váhání na sebe znovu navlékl oblečení. Sasuke ho celou dobu sledoval pohledem.

„Takže… půjdeme?“ položil mu poté Sasuke poněkud zvláštní otázku.

„Ehm… cože? K-kam bysme měli jít?“ znejistěl Naruto. K jeho nesmírnému překvapení se upírovou tváří mihl náznak úsměvu.

„Včera sis stěžoval, že jsi tu už několik dní zavřený v tomhle pokoji. Myslel jsem, že změna prostředí by ti neuškodila.“ Odvětil pak klidně. Naruto šokovaně pootevřel ústa.

„To jako vážně?“ ujišťoval se potom pomalu, „můžu… můžu na chvíli někam jinam?“.

„Provedu tě po hradě.“ Řekl Sasuke a v očích mu zajiskřilo, „aspoň to tu trochu poznáš.“. Mladý Uchiha zamířil ke dveřím, otevřel je a pokynul zkoprnělému Narutovi ven z komnaty. Blonďák ještě okamžik nebyl schopen pohybu, pak se ale zazubil a následoval černovlasého mladíka ze dveří, které se za nimi hlasitě zabouchly.

Ve velkém, vkusně zařízeném a poměrně útulném salónku seděli v křeslech u krbu dva muži. Oba měli hodně společných rysů – uhlově černé dlouhé vlasy, stejně tak smolně černé oči, ostře řezané rysy ve tvářích, smetanově bledou pokožku a také zvláštní temnou krásu, kterou oba oplývali. Oba dva se také věnovali stejné činnosti – četbě. Z jejich podivně nezaujatých obličejů se nedaly vyčíst žádné emoce. Ti dva spolu vůbec nemluvili, vlastně se na sebe ani nepodívali a nejhlasitějším zvukem v místnosti bylo praskání polen v ohništi a občas zašustění papíru, když některý z nich otočil stránku. Až do té doby, než se otevřely dveře místnosti a dovnitř vstoupily další dvě postavy, obě mužské. První byl hubený blonďatý kluk střední postavy s blankytně modrýma zvědavýma očima a jakýmsi nevinným výrazem ve tváři. Ten druhý byl o něco vyšší a na první pohled musel být příbuzný dvou mužů v křesle – i on měl tytéž vlasy barvy sovího dne, i když je měl na rozdíl od nich krátké, měl však i stejně půlnočně tmavé oči a bledší odstín sametové pokožky. Také byl výrazně mladší, i když jeho rysy byly už dost ostře řezané.

„Tak tady trávíte většinou čas? Máte tu… oh…“ blonďatý chlapec začal mluvit, ovšem když spatřil v křeslech postavy starších Uchihů, zarazil se a zachvěl. Naruto sklopil oči a uhnul pohledem. Nečekal, že zde narazí na Sasukeho příbuzné a trochu ho to vyděsilo. Na Sasukeho už si tak nějak zvykl, ale vůbec netušil, jak na jeho přítomnost budou reagovat další upíři. Sasuke vytušil, odkud pramení Narutovo zakoktání a mávl rukou směrem k tmavovlasým mužům u krbu.

„To je můj bratr Itachi a můj strýc Madara.“ Okomentoval jejich přítomnost. „A tohle je Naruto.“ Dodal směrem k upírům. Blonďák váhavě zvedl oči a pokusil se na oba trochu bázlivě usmát, i když mu to moc nešlo:

„Těší mě.“.  Ovšem ani v nejmenším to nevypadalo, že by mu starší Uchihové hodlali zdvořilost oplatit. Itachi na něj jen krátce úsečně kývl a Madara dokonce ani to. A oči, kterýma se na Naruta dívaly, byly tak děsivě studené, až sebou blonďatý chlapec polekaně cukl. Opět cítil, jak mu v žilách koluje strach, když viděl ty ledové výrazy. Okamžitě zatěkal pohledem jinam a roztřeseně polkl. Měl takový dojem, že kdyby tu teď Sasuke nebyl s ním, nejspíš by ho rozsápali na kusy. Nejmladší Uchiha si však zřejmě žádné starosti nepřipouštěl. Úplně klidně vzal Naruta za paži a postrčil ho k jedné ze stěn, aby mu mohl ukázat portréty, které na nich visely.

„Tohle je můj praprapraděd, ten nechal přistavět k hradu celé západní křídlo. A ta žena vedle něj, to je moje praprapramáti, byla z rodu Hyuuga, ten myslím žije dodnes někde ve Francii…“ vysvětloval černovlasý chlapec a Naruto zaujatě poslouchal. Oproti jeho veškerému očekávání to bylo docela zajímavé, slyšet ze Sasukeho úst historii rodu Uchihů. Sasuke svůj výklad prokládal několika zábavnými historkami, takže se blonďák občas i celkem bavil. „Jinak, tohle je část naší knihovny, zbytek je v jedné z komnat v jižní části hradu.“ Poukázal Sasuke na pár těžkých dřevěných skříní, v nichž bylo vyskládáno pár desítek knih.

„Páni…“ uteklo Narutovi, „a vy to máte všechno přečtené?“.

„Zajisté. Tyhle znám skoro zpaměti.“ Nejmladší Uchiha přejel láskyplně dlaní přes kožené hřbety několika z nich.

„To proto, že seš takovej knihomol.“ Uchichtnul se od krbu Itachi.

„Zmlkni, hňupe.“ Doporučil mu Sasuke, aniž by na bratra pohlédl.

„Nemluvím snad pravdu?“ zasmál se dlouhovlasý ze sourozenců, „věčně máš frňák zabořenej do stránek, div si ho neodřeš.“.

„No, na rozdíl od tebe se aspoň zabývám nějakou perspektivní činností. Vědomosti jsou důležitější než nějaké tvoje patlaniny. Itachi totiž maluje.“ Prohodil Sasuke směrem k Narutovi a posměšně se na bratra ušklíbl, „nebo si aspoň myslí, že maluje. Já bych ovšem za jeho kresby nedal ani groš.“.

„V umění je budoucnost a je to rozhodně zábavnější, když něco sám tvoříš, místo toho, abys jen četl o skutcích, které vykonali jiní.“ Přimhouřil Itachi oči a zamračil se.

„Jo, jenže znát historii je důležité, jelikož se opakuje. Lidi se nemění, mění se jen kulisy. Je lepší, když se vzděláváš a naučíš se reagovat na určité situace.“ Kontroloval okamžitě Sasuke. Blonďák nejistě těkal očima od jednoho k druhému a nervózně si hryzal spodní ret.

„Ale všeho moc škodí, navíc vzdělání tě neuživí.“ Naklonil Itachi hlavu na stranu.

„A ty tvoje mazanice by tě jako uživily jo?“ rozesmál se Sasuke, „zajímalo by mě, kdo by měl zájem o obrazy od takovýho trouby jako seš ty.“.

„No, furt lepší bejt trouba než takovej mrňavej spratek jako ty.“ ohrnul Itachi horní ret.

„Závidíš, co šmejde?“ odfrkl si Sasuke.

„Jo, ještě kdyby bylo co, ty prevíte.“.

„Idiote.“

„Blbče.“

„Kreténe.“

„Ty jedna malá štěnice…!“

„Nezdá se ti jakoby tu někdo mluvil, Naruto?“ obrátil se Sasuke přezíravě k blonďákovi. Itachi zúžil oči a zasyčel. Narutovi z toho zvuku naskočila husí kůže. Nejmladší Uchiha zase odhalil zuby a hrozivě zavrčel. Bylo to děsuplná podívaná, jak tam proti sobě stáli a cenili zuby jeden na druhého jako nějaké divoké šelmy.

„Přestaňte sakra, oba dva!“ zazněl od krbu výhrůžný hlas Madary, „pořád se jenom haštěříte, je to vážně unavující, najděte si laskavě jinou zábavu!“. Oba bratři se po napomenutí pomalu uvolnili ze svých bojových pozic a přestože po sobě ještě pořád vrhali zlověstné pohledy, ani jeden z nich už nic neřekl. Naruto, který se ještě trochu chvěl strachem z předchozí situace, tázavě pohlédl na Sasukeho. Ten si odkašlal a malinko se na něj pousmál:

„Promiň. Pojď, půjdeme, chci ti ještě něco ukázat.“. Naruto vděčně zamířil ke dveřím – nemohl se dočkat, až se dostane z dohledu dvou starších Uchihů, kterým očividně nebyl ani trochu po chuti. Na prahu se ještě nervózně ohlédl:

„Ehm… moc mě těšilo.“ Dodal na rozloučenou zdvořile. Madara ani Itachi mu však neodpověděli a Sasuke se jen trochu pobaveně zaculil a vydal se na chodbu za blonďákem. Než za sebou zabouchl těžké dubové dveře, ještě na malý okamžik si pohlédl s Itachim do očí.

„Tak pojď.“ Pobídl venku před salónkem světlovlasého chlapce a vykročil. Naruto se k němu připojil. Tentokrát kráčeli mlčky až do té doby, co v jedné z dalších chodeb narazili na postavu starého sluhy.

„Sarutobi!“ vyhrkl Naruto s jakousi bezděčnou radostí v hlase.

„Dobré poledne, pane Sasuke, Naruto.“ Pozdravil je stařík s laskavým úsměvem na tváři.

„Sarutobi.“ Kývl na něj upír, „je všechno připraveno?“.

„Ovšem, pane. Je na nádvoří.“ Přisvědčil Sarutobi.

„Výborně.“ Řekl Sasuke, „neměl jsi problémy?“.

„Ani moc ne, pane. Dělal jsem, co jste mi poradil.“ Zavrtěl Sarutobi hlavou.

„Fajn.“ Přikývl znovu Sasuke.

„Co je připraveno?“ nechápal Naruto a zvědavě těkal očima od jednoho k druhému.

„Pojď a uvidíš.“ Pousmál se nejmladší Uchiha a postrčil ho k dalším dveřím. Tyhle byly velké, dřevěné, s těžkou mosaznou klikou. Sarutobi je úslužně otevřel a Naruta v tu chvíli napůl oslepily sluneční paprsky, které na něj znenadání zaútočily. Překvapeně mrkal, jak se snažil bránit před prudkým světlem, ale bez odporu se nechal provést ven. Když se jeho oči vzpamatovaly, naskytla se jim podívaná, která způsobila, že blonďák šokovaně pootevřel ústa. Byl venku! Temné šero, které vládlo uvnitř hradu nahradil oslnivý jas letního slunce a chřípí se mu naplnilo panensky čerstvým ranním vzduchem. Po těch čtyřech dnech mu tahle změna připadala velice rapidní. Okamžitě zvedl hlavu, aby mohl spatřit jasně modrou oblohu s několika bílými beránky a do uší mu znělo ptačí cvrlikání. Pak zaslechl, jak se Sasuke pobaveně zasmál: „No, je vidět, žes byl opravdu zvyklý na pobyt venku.“. Naruto na něj pohlédl, jakoby ho viděl poprvé v životě a zcela automaticky k němu pocítil nával vděčnosti. Pak se zvědavě rozhlédl kolem. Stáli se Sasukem na kamenném a prostorném nádvoří, které se ještě tak trochu halilo do lehkého oparu mlhy. Zaregistroval obrys studny, o které se zmiňoval Sarutobi, pak ale jeho zrak upoutalo něco jiného. Zhruba uprostřed nádvoří stál vysoký černý hřebec. Jeho srst hrála všemi barvami noční oblohy a leskla se jako černé hedvábí. Bohatá hříva mu spadala až na krk a s dlouhým hladkým ocasem si pohrával mírný vánek. Stál úplně klidně, sotvaže občas ladně přešlápl z nohy na nohu. Od nozder mu v chladivém ranním vzduchu unikala pára, když poprvé zafrkal a netrpělivě zahrabal kopytem na hrubém kameni. Díky té jeho temné kráse a díky bílé mlze, která se mu rozvalovala kolem nohou a v dálce za ním tvořila oponu, se zdál kůň jako divukrásné stvoření z jiného světa.

„Páni…“ uteklo Narutovi, když s vytřeštěnýma očima zíral na ušlechtilé zvíře.

„Líbí se ti?“ zašeptal Sasuke, kterého těšil ten Narutův okouzlený tón.

„Je nádherný.“ Přisvědčil Naruto s téměř posvátnou úctou v hlase. Oba chlapci chvíli jen sledovali tu úchvatnou podívanou.

„Pojď.“ pokynul pak Sasuke gestem k němu. Šel první a Naruto se obezřetně držel kousek za ním. Nejmladší Uchiha přešel až ke koni, ale když se přiblížil blonďák, černý hřebec protestně zaržál a vzepjal se na zadních, až Naruto vystrašeně ucouvl o několik kroků. Sasuke chytil koně za uzdu a přitáhl si jeho hlavu. Naruto neslyšel, co zvířeti šeptal do ucha a přitom ho lehce hladil po nozdrách. Trvalo to jen okamžik, pak koně popleskal po tváři a obrátil se k Narutovi. „Pojď,“ zopakoval, „neboj se, nic ti neudělá.“. Naruto na upíra podezíravě pohlédl. Přece jenom… zdálo se, že ten kůň je z divokých vajec. Nerad by dostal jednu kopytem. Blonďák tedy opatrně přišel blíž a obezřetně si hřebce měřil očima. Zvíře se však ani nehnulo, jen klidně oddechovalo. Naruto nasucho polknul a přiblížil se na vzdálenost asi dvou stop.

„Teda…“ hlesl, když si zblízka prohlížel krásné zbarvení srsti, velké černé oči a sametově jemné pysky.

„Jmenuje se Daemon.“ Informoval ho tiše Sasuke, „ je mu šest let. Dostal jsem ho jako dárek k narozeninám.“.

„Je úžasný.“ Pousmál se Naruto a zářícíma očima sledoval, jak se hrudník velkého zvířete pravidelně zvedal.

„Můžeš se ho dotknout.“ Navrhl Sasuke a Naruto po něm střelil rychlým postranním pohledem, „myslím to vážně, Naruto. Neublíží ti.“. Naruto nejprve zaváhal, ale pak se zatajeným dechem vztáhl ruku a pomalu se lehoulince dotkl Daemonovy líce. Hřebec nedal najevo žádné zvláštní pohnutí, jen párkrát zamrkal. Blonďák ho fascinovaně pohladil naplocho dlaní po tváři – jeho srst byla neuvěřitelně hebká jakoby to ani nebyly žíně. „Je to skutečný ďábel.“ Šeptl Sasuke a v jeho onyxových duhovkách byla znát nefalšovaná náklonnost k vznešenému zvířeti, „ukážu ti, jak je rychlý. Vylez si na něj.“.

„Cože?“ otázal se Naruto vylekaně, „ne, to ne… ne, ne… v životě jsem neseděl na koňském hřbetě.“.

„Tak to zkusíš poprvé.“ Usoudil Sasuke a v očích mu zajiskřilo, „nic na tom není, pojď sem.“. Obešel koně a Naruta táhl za paži za sebou, až se ocitli u Daemonova boku, kde mu nastavil z dlaní stoličku. „No tak.“ pobídl blonďáka, když to jeho okolkování už trvalo moc dlouho, „neboj se.“. Naruto měl však trochu strach a jen velice neochotně a váhavě si jednou nohou stoupl na Uchihovy spojené dlaně a za Sasukeho pomoci se neohrabaně vyškrábal na hřebcův hřbet. Daemon temně zaržál, nespokojeně zahrabal kopyty a ohnivě odfrkl. „Inactivitas, Daemon, inactivitas.“* Prohodil Sasuke podmanivým, ale varovným hlasem směrem ke koni a konejšivě ho poplácal po krku. Poté se jedním elegantním a plynulým pohybem vyhoupl za Naruta a sevřel v rukou uzdu.

„Já nevím. Mně to nepřijde jako dobrý nápad.“ Zafňukal Naruto a nervózně shlížel na zem. Ten kůň byl ale vážně vysoký, kdyby teď sletěl…

„Nenechám tě spadnout.“ Ujistil ho Sasuke, jakoby přesně věděl, na co blonďák myslí, „věříš mi aspoň trochu, Naruto?“. Jmenovaného ta otázka malinko zaskočila a překvapeně otočil hlavu, aby se mohl setkal s upřeným pohledem smolně černých očí. Potom krátce přikývnul. Okamžik nato černovlasý mladík lehce zaryl paty do boků koně a hřebec vyrazil z nádvoří jako blesk.

*„Klid, Démone, klid.“