Kapitola 9

Když Teo další den vystoupil z autobusu na zastávce, kde normálně vystupoval jenom Erik, byl napnutý jako pružina. Po Eričině telefonátu předchozí večer toho černovláska nemohl vyhnat z hlavy. Ani se jí v tom spěchu nestačil zmínit, kam jdou. To by se jeho kamarádka asi zbláznila definitivně. Byl hrozně nevyspalý. Celou noc se budil a házel sebou- divoké sny s ním dělali hodně. Obzvlášť, když hlavním aktérem byl Erik.
„Ahoj Teo.“ Nezvykle usměvavý černovlásek k němu došel od plotu, o který byl opřený.
„Eriku…“ vydechl Teo, a okamžitě zčervenal. Musel sklopit hlavu, aby to nebylo hned poznat. Erik mu pocuchal vrabčí hnízdo.
„Tak co, vyrážíme?“ Teo jen přikývnul. Snažil se honem rychle vyhnat z hlavy obrazy ze svých divokých snů. Pořádně se nadechl a zatřepal hlavou. „Co to děláš, Teo?“ podivil se Erik nad tím podivným chováním. I když sám měl co dělat, aby se choval normálně. Taky neměl klidnou noc. Stále měl před očima obraz smějícího se Tea a z hlavy nemohl vyhnat okamžiky v kině, kdy u sebe byli tak blízko. Samozřejmě, aby svým povídáním nerušili ostatní. Snažil se sám sebe přesvědčit- zezačátku. Ale nakonec to vzdát musel. Teo- něco ho k němu strašně moc táhlo, a on si s tím nevěděl rady. Každý letmý úsměv, vlídné slovo z jeho úst- každý dotek v něm probouzel motýlky, kteří ho lechtaly a dováděly na pokraj šílenství. Nedokázal si s tím poradit. Tak dlouho si všechny tyhle emoce odpíral. Neuměl se s nimi poprat, protože ho zasáhly silou jemu dosud nepoznanou.
„Co? Promiň…“ Teo se konečně dokázal trochu uklidnit. „Jsem ještě rozespalý…“ zkusil zakrýt svoje rozpaky. Hluboce se nadechl, aby se srovnal… Ale Erik byl natolik konsternovaný svými vlastními pocity, že to ani nezaregistroval.
„Měli jsme se dohodnout na později… Ještě usneš a utopíš se mi tam…“ pokusil se o odlehčený úsměv. Když bazén navrhoval, netušil, že ho bude z rovnováhy vyvádět i myšlenka na to, jak to bude celé probíhat.
„To ne… Neutopím. To je dobrý…“ zamluvil to honem Teo. „Tak kudy?“ Už dál na místě stát nedokázal. Musel něco dělat. Soustředit se na cestu- cokoliv. Erik mu pohybem hlavy naznačil směr, a společně se vydali na cestu.
Ani jeden nemluvil, nevěděli o čem. Když došli do vstupní hale, Teo začal hledat peněženku na zaplacení lístku.
„Teo, to nech…“ zavrtěl Erik okamžitě hlavou a ruku s peněženkou mu nasměroval zpět do baťohu. Tělem mu projel elektrický výboj. Okamžitě si vynadal, že to udělal. „Patří to tu tátovi, vstup máme zdarma…“ vysvětlil hned. Stačilo jen mávnout na slečnu v recepci, a už mohli ke skříňkám.
Teo se rozpačitě podíval na Erika a pak na převlékací kabinku.
„Tak… Já se skočím převlíct…“ zakoktal. Erik jen rychle zakýval hlavou.
„Já taky,“ ukázal na jinou kabinku. „V oblečení se plave špatně…“
a stejně jako následně Teo, i on rychle vplul do kabinky. Musel se ušklíbnout. Choval se jako dvanáctiletá zamilovaná puberťačka. Ale nemohl si nevšimnout, že není jediný, kdo je dnes poněkud rozpačitý. Teo se stále zakoktával a sklápěl hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje. Že by? Erikovy přišla na mysl myšlenka, která byla vlastně jen jeho snem, Ne, to není možné… To je absolutní nesmysl… Měl by být vděčný za to, co měl. A nedělat si větší nároky. Raději se pokusil zahnat všechny představy z večera. To byl prostě jen sen.
Mezitím se už Teo přes značné problémy s rozepínáním košile stihl převléci. S ručníkem přehozeným přes ramena čekal u skříněk, kde si zamknul věci. Konečně se otevřeli dveře Erikovy kabinky a Teo měl co dělat, aby mu nespadla čelist. Najednou si připadal ještě hubenější nedochůdče, než byl. Erikova sportovní postava lákala Teův zrak víc, než by se mu líbilo.
„Ty posiluješ?“ zeptal se Teo zpod vlasů, za nimiž schovával ruměnec.
„Hrál sem fotbal… A občas běhám…“ odpověděl Erik pobaveně. Nemohl si pomoci a pečlivě si Tea prohlédl. Kdo ví, jestli bude mít ještě někdy možnost vidět ho bez trička. On byl vážně roztomilý. Nejen obličej, celé jeho tělo bylo jemné, až měl Erik dojem, že před ním stojí porcelánová figurka. Radši od Tea rychle odtrhl pohled. „Tak jdem…“ zavelel a vydal se vstříc vodě. Teo za ním poslušně cupital.
Došli až k lehátkům, kam si Erik odhodil z ramena ručník, který odhalil jeho malé tajemství. Na hrudníku, malý kousek pod klíční kostí měl malé tetování. Teo na to vykulil oči. Že mu ručník upadl na zem, vůbec nevnímal. Erik znejistěl. Došlo mu, kam se zrzek tak fascinovaně dívá, a raději se k němu otočil bokem tak, aby dva černé znaky nebyly vidět.
„Toho si nevšímej. To byla blbost…“ Ale Teův pohled dával jasně na jevo, že tohle nezůstane jen tak, neprozkoumáno.
„Co to znamená?“ zeptal se a upřel svá zelená štěněčí kukadla na Erika.
„Nic hezkého.“ Erik sklonul hlavu. „Pojď, půjdem se koupat…“ a ukázal k velkému bazénu, ve kterém bylo takhle po ránu jen málo lidí.
„Ne…“ Teo si dupnul. Konečně nabral trochu sebejistoty. „Nikam nejdu, dokud mi to neřekneš.“ A maličko se na něj ušklíbl. Chtěl vypadat sebejistě. Erik na něj upřel prosebný výraz.
„Nemůžem to nechat plavat.?“ Teo se zamračil.
„Nechci slyšet, jaks k tomu přišel… Jen, co to znamená. To snad není tak težký, ne? Já už nechci, abysme si navzájem kecali a vymlouvali se. To už stačilo…“ Sám sebe překvapil vážností svých slov. Erika docela překvapila ta změna nálady. Vlastně ho to úplně vyvedlo z míry.
„Ale to by to muselo platit i pro tebe, Teo…“ ujasnil mu, podle jakých pravidel by se mělo hrát.
„Vždyť jo. Platilo by to pro nás oba…“ přikývl Teo, a uvědomil si, jak zbytečně na Erika vlastně vyjel. „Promiň… Ujelo mi to.“ Erik se usmál.
„V porádku. Pokud to bereš takhle, tak jsem rád, že se to řeklo.“ Na okamřik se odmlčel. Přejel si prsty po znacích na hrudi a povzdechl si. „Smrt. Znamená to smrt.“ Teo zatřepal nevěřícně hlavou. Ale asi trochu tušil, jaký důvod ho k tomu tetování vedl.
„Dobře…“ a pak najednou vystřelil jak pérko k bazénu, nabral vodu do ruky a Erika postříkal. Už tam nechtěl tak zatrpkle a nejistě stát a mlčet.
„Aaaa… Teo!“ vykřikl Erik a povyskočil, aby ze sebe studenou vodu dostal. „Ty mizero podlej. Takhle mě rozhodit a pak zákeřně zaútočit, to se dělá?!“ Teo na něj vyplázl jazyk. A v zápětí opatrně, ale co nejrychleji, ťapkal kolem okraje bazénu, z dosahu Erika, který se ho jal se smíchem pronásledovat. Obťapkal skoro půlku bazénu, než se dostal na zákeřné mokré místo. Noha mu podklouzla a on s překvapeným vyjeknutím spadl do vody. Chvilku se motal pod hladinou, než ho někdo vytáhl. Začal prskat vodu a smát se. Nehledě na to, že Erika málem trefil šlak, když ho viděl padat.
 „Bože, já jsem nemehlo…“ ještě chvilku se smál, než mu došlo, kdo ho ještě pro jistotu drží kolem pasu a starostlivě si ho prohlíží.
„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Erik. Stále Tea pevně držel, a přes všechnu chladnou vodu ho něco uvnitř hřálo. Chvilku se na sebe upřeně dívali, než Teo uhnul pohledem a opatrně odstranil Erikovu ruku ze svého těla.
„Jo jsem… Musím dávat větší pozor.“
„To bys měl.“ Přitakal mu Erik, který v jediném okamžiku ztratil chladnou hlavu. Cítil horko ve tvářích, motýlky v břiše a před očima viděl, jak Tea líbá. To bylo špatně. To nemělo být. Zradily ho vlastní city, a soudnost si dala dovolenou. Rychle skočil pod vodu, aby schladil hlavu. Teo, který na tom byl podobně, stál po pás ve vodě a zmateně koukal okolo sebe.
Sice to chvíli trvalo, ale nakonec se oboum chlapcům podařilo situaci ustát. Dlouho se pak cachtali ve vodě, stříkali po sobě jako malí a smíli se. Erik si v jedné věci ale nemohl pomoci. Sem tam se Tea letmo dotknul, pochuchal mu mokré vlasy, šťouchnul do něj. A Teo za pár okamžiků zapoměl na celou svoji nejistotu a nervozitu, a byl spokojený, že je tam kde je a s kým tam je. Za nic by ty chvíle nevyměnil. Bylo mu dobře, i když se mu do hlavy pořád vkrádala myšlenka, jaký by to bylo, kdyby tu nebyli jen jako kamarádi. Kdyby ho Erik zase objemul, pohladil ho…
Nakonec se, vysmátí a už trochu utahaní, posadili na lehátko a povídali si o hloupostech. Teo byl zabalený v ručníku, a jeho pohled mu pořád od Erikova obličeje utíkal na to malé místečko pod klíční kostí, kde se leskly v kapičkách vody dva znaky. Svoji zvědavost neuhlídal. V nestřeženém okamžiku, kdy se Erik rozhlížel, zvednul ruku a prsty se toho místa dotknul. Erik sebou trhnul a nejistě Tea pozoroval. Ten se bříšky prstů jemně dotýkal tetování. Fascinovalo ho to. Když tohoto černovlasého chlapce potkal poprvé, vůbec by ho nenapadlo, že by spolu mohli někde takto být. V míru a klidu. Jen tak sedět, povídat si a jemně se dotýkat. Erik se pod jeho prsty zachvěl. Moc dobře si uvědomoval vzrušení, které mu lehce vibrovalo tělem, i zvědavé a často znechucené pohledy lidí na lehátkách okolo.
„Teo…“ šeptnul měkce a nasál vůni Teodorových vlasů. Vůbec nechápal, kde se v něm všechna ta náhlá citlivost vzala. On byl přece zlý a nesnesitelný. Na povrchu. Ten kluk se mu dostal pod krunýř, a pomalu ho pro sebe uchvacoval. Tolik si přál mu vyjít vstříc.
„Hmm,“ brouknul Teo, a dál studoval ty dva překrásné znaky, které v překladu vůbec krásné nebyly.
„Teodore…“ vydechl Erik, a trochu pod jeho dotykem ucuknul. Teo, zaražený tím oslovením, vzhédl k Erikově tváři.
„Udělal jsem něco?“ zeptal se provinile. Erik se prostě musel pousmát.
„Ne… Jen… Nedotýkej se mně tak… Ti lidé si nemyslí nic hezkého…“ Teo se porozhlédnul po ostatních u krytého bazénu a pokrčil rameny.
„No a? Tobě to vadí?“ Myslel tím doteky… Byl hrozně zvědavý, a jeho oči stále odbíhaly k tetování.
„Ne… Je to příjemné, a-…“ začal Erik. Hned si ale rozmyslel, co chtěl původně říct, a raději se stáhnul hlouběji do svého krunýře. „Ale vypadá to, jako bychom spolu něco měli…“ dořekl úplně něco jiného. I když to také byla pravda. Ovšem jen částečná. To, že by mu vůbec nevadilo, kdyby to tak jen nevypadalo, ale skutečně bylo, raději vynechal. Teo rychle odtáhl své ruce z Erikova dosahu. Zamračil se na všechny okolo.
„To, že jsem ve společnosti dalšího… dalšího g-“ tiše zaúpěl.
„Já to slovo nesnášim…“
„Jaké?“ zeptal se Erik, i když odpověď tušil.
„Gay…“ pípnul Teo otráveně.
„Budeme muset vymyslet nějaké jiné…“ povzbudil ho Erik.
„Jo, to jo… Chtěl jsem říct… Že to, že jsem ve společnosti člověka, který je na tom stejně jako já,“ poupravil si větu Teo, aby se vyhnul onomu nepříjemnému slovu, „neznamená, že spolu hned musíme spát… Můžeme být přeci jen známí, kamarádi… Ne?“ vyslovil svou lehce naivní myšlenku, kterou chtěl přesvědčit především sám sebe. Erikovi ale malinko zkazil náladu.
„Samozřejmě, že můžeme,“ přikývl, ale jeho vlastní pocity si myslely zcela něco jiného. Už zase nevěděl na čem je. Ubíjelo jej to. Vybavovaly se mu chvilku, jak se objímali, jak se na sebe dívali. Jak se dotýkali. Teo ho začal nevýslovně přitahovat, každým dnem a víc, a on se bál, že se již brzy neudrží, a něco provede. Měl chuť to něco udělat právě teď a na tom místě, aby už nemusel stát v nejistotě. Aby veděl, jestli je šance… Trochu se k Teovi naklonil. Povšiml si, jak zrzek hned znervózněl, ale klidně se na něj usmál.
„Chtěl bych ti jen něco říct…“ šeptl mu do ucha. Musel to udělat. Kvůli sobě i jemu. I když bylo možná příliš brzo. Nebo možná příliš pozdě. To potřeboval zjistit.
„Tak povídej…“ pobídl ho Teo, ale setkal se s odmítnutím.
„Ne, tady… Nechci aby mě tu někdo přerušil, nebo sledoval…“
„Pročpak?“ nechápal Teo. Nerozuměl Erikovým slovům. Šel z nich trochu strach.
„Prostě to tak nechci… Nepůjdeme už?“ vykrucoval se Erik, a snažil se Tea dostat do ideální situace. Teo přikývl.
„Stejně už jsem trochu unavený…“ prohodil a začal si balit osušku, aby se mohl vydat k šatnám. Pak, s Erikem po boku, zamířil k východu od bazénu, aby se, po důkladném zamotání do teplého oblečení, vydal na cestu domů. Procházeli ulicemi, mlčeli. Teo odkopával kamínky, a jemně se uculoval. Až na ten prapodivný konec to bylo velmi příjemné dopoledne. Došli k zastávce Teova autobusu. Erik bydlel poblíž, ale s rozloučením nepospíchal. Ještě tu bylo něco, co ho velmi zajímalo. Byli na zastávce sami, toho chtěl využít. Další možnost už se také naskytnout nemusela.
„Teo?“ oslovil zrzavého chlapce studujícího svůj odraz v louži.
„No…“ houknul Teo, ponořený do vlastních myšlenek.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat… Podívej se na mě…“ Teo uposlechl. Byl zvědavý, co mu to u bazénu chtěl Erik vlastně říct. Erik neváhal. Rukou si chytil Tea zezadu na týl, a přejel svými rty po jeho. Pak se na ně opatrně přisál a vychutnával jejich jemnou chuť. Ovšem po kratičké chvíli dostal strach. Že všechno pokazil.
Teo nic nedělal. Stál tam jak zkoprnělý, vyděšeně zíral před sebe. Už se skoro odtáhl, když se ho Teo najednou chytil a polibek nejistě prohloubil. Obejmul Erika kolem pasu, a tomu se najednou chtělo skákat dva metry do vzduchu. Nechal polibku, a podíval se chlapci do očí. Teovy rty se jemně chvěly, a přímo vybízely k dalšímu laskání.
„Vážně chceš být jenom můj kamarád?“ zeptal se s nadějí v hlase. Teo zamrkal, pak zalapal po dechu. Trochu se od Erika odtáhl a se zrudlými tvářemi se podíval do země.
„Ty nechceš být můj kamarád?“ zeptal se, když si uvědomil, co právě udělali. Hledal únikovou cestu od přímé odpovědi. Popadla ho nejistota. Erik mu položil ruce na ramena.
„Ne, chci být víc… Kamarád mi nestačí…“ a tiše doufal. Teo ryl teniskou v zemi.
„Já nevím…“
„Co nevíš?“ překvapilo Erika. Přidřepl si, aby Teovi viděl do očí.
„Když… Ono je to všechno složitý…“ koktal. „Nejdřív sestra přijde na to, že jsem… jsem… Že se mi líbí kluci… A pak… Ty… Ona tě… Nesnáší… Já… Nechci jí ublížit… A Oliverovi… Oni… Jsou moje rodina… Ale ty. A dnešek, a v tom kině…“ blekotal zmateně, myšlenky mu v hlavě řádily. Erik si povzdechl. Přesně tohodle se bál. Že Oliver a Ema zvítězí… Že jim dá Teo přednost.
„Teo… Nikdo o tom zatím nemusí vědět…“ zkusil to jinak. „Pokud budeš chtít…“ Celou tu vážnou situaci překazil přijíždějící autobus, na který Teo pohlédl jako na spásu. Juknul na poraženecky se tvářícího Erika. Nejistě ho pohladil po tváři.
„Já… Musim si to rozmyslet. Dej… Mi prosím čas…“ upřel na něj štěněčí kukadla, a když se nesetkal s žádnou odpovědí, rozloučil se krátkým úsměvem.
„V pondělí ve škole…“ a rychle nastoupil do autobusu. Když se posadil, oddechl si. Na jednu stranu byl moc rád, že to Erik udělal, na druhou se topil v nejistotě. Ještě před pár měsíci ho ten chlapec nenáviděl. A teď ho líbal. Pak tu byla Ema, a hlavně Oliver- o něj nechtěl nikdy přijít. Bylo to hrozně těžké, moc komplikované. Podíval se na Erika, který mu zvenku zamával, a pak odešel. Se svěšenými rameny. Tea to mrzelo. Ta jeho zabedněná nerozhodnost a strach. S rozpolcenou náladou přetrpěl těch pár stanic k němu domů. Když vystoupil, vůbec nic se mu nechtělo. V hlavě měl jen Erika a to, co se stalo. Ten polibek. Teo se dotknul svých rtů. Pořád to cítil. Krásně ho hřálo u srdce. Ale pak si vzpomněl na Emu. A na Olivera. Pak všechna ta krása náhle zmizela. Dokážou to někdy pochopit? Jak jim jen vysvětlí, že to, co se o Erikovi povídá, není pravda? Když neni nikdo, kdo by to dokázal… Pomalu se docoural domů. Ani moc nevnímal nadšené vítání Anky a Arky. Jen letmo pozdravil do kuchyně, a chtěl jít k sobě do pokoje.
„Teo? Kdes byl celý dopoledne?“ vyzvídala Ema, připravující oběd.
„V bazénu…“ odtušil Teo unaveně. Ze vší té vody se mu chtělo spát.
„Vážně? Užili jste si to s Erikou?“ Teo se na chvíli zarazil…
„Jo, bylo to fajn…“ a zamířil nahoru do schodů. Musel v duchu Erice poděkovat, za to, že jí má. Bůhví, z čeho by ho pak podezřívali.
„Emo…“ houknul ještě uprostřed schodů. „Erika možná ještě odpoledne přijde, neva?“
„Samozřejmě, že ne… Stejně jdu s Tomem pryč. A Oliver bude mít asi taky program.“ Zavolala mu souhlasnou odpověď na zpět Ema. Teo zapadl do svého pokoje a hned se chopil telefonu. V seznamu vyhledal odpovídající číslo.
„Halo! Eriko…“
„Teo, copak se děje?“ kamarádka okamžitě poznala, že něco není úplně v pořádku. Teo zněl lehce zoufale.
„Můžeš přijet? Potřebuju s tebou mluvit…“ zaprosil.
„Co se děje?“ Erika byla s jeho tónu malinko vylekaná.
„Erik…“ zakničel zrzek. Erice to okamžitě docvaklo. Něco se mezi nimi změnilo. A Teo byl určitě zmatený.
„Vydrž Teo, pojedu nejbližším busem… Za chvíli mě tam máš.“
„Děkuju, jsi zlatá…“ vydechl Teo a padl do peřin.
„Vždyť já vim…“ Erika už se balila. Položila telefon a nechala Tea, ať si tu hodinku, než přijede, nějak poradí.
A celou tu dobu, kromě deseti minut, kdy ho Ema donutila k obědu, pochodoval po pokoji a nedočkavě vyhlížel kamarádku. Potřeboval jí všechno říct. Ema mezitím už odešla za Tomem a Oliver vyrazil hrát fotbal s kamarády. Nechali Tea samotného, jen s jeho zmatenými myšlenkami. Sotva vrzla vrátka k nim na zahradu, Teo vyrazil dolů, kamarádku přivítat. Erika ani nestihla zazvonit, když jí padnul kolem krku.
„Já jsem idiot!“ vydechl. Erika, která byla ráda, že ten nálet ustála, ho pohladila po zádech. „Tak pojď. Všechno mi povíš…“ Společně se přesunuli k Teovi do pokoje, kde zrzek odložil své unavené tělo na postel. Erika zabrala křeslo a čekala, než se její kamarád rozpovídá.¨
„Já… my… Víš, dneska sme byli v bazénu.“ Začal Teo nejistě. Erika vykulila oči. O tom jí nic neřekl. Teď už jí bylo jasné, že se stalo něco důležitého. Teo rýpal korálky na ozdobném polštářku na klíně a pečlivě formuloval další věty. „Víš… Já jsem tam jednou spadl do vody. Nic vážnýho… No a…“
„A?“ drobná dívka hořela zvědavostí. Odvážil se Erik konečně k něčemu?
„No, on mi prostě pomohl. I když jsem vlastně pomoc nepotřeboval… A jak mě tak držel. Jak se díval.“ Teo zavzdychal. „Myslel jsem, že zešílím…“
„A to je všechno? Oba přece dobře víme, že se mu líbíš. A podle mě i víc než to.“ Prohlásila Erika trochu zklamaně.
„Ježiš, Eriko!“ zrzek po ní nazlobeně hodil polštář. „Ty bys nás hned viděla v posteli… A všechno to nebylo…“ zabručel. Erika vypískla a vyskočila ke kamarádovi.
„No tak mě nenapínej! Co se stalo? Co udělal? No táák!“ skoro ho samou zvědavostí povalila.
„Eriko, uklidni se! My nejsme žádná telenovela!“ vynadal jí trošku. To byla vážná věc, a ona vyváděla, jako u nějakého filmu…
„Ale vždyť já vim…“ odmávla to Erika a posadila se vedle něj.
„Jen to prosímtě neprotahuj, ať tu nejsme do zítřka.“
„No jo…“ houknul Teo. Začal rýt nohou do koberce u postele a žmoulal si ruce. „Když jsme čekali na zastávce. No, tak mi řekl, že se chce na něco zeptat… Tak jsem se na něj kouknul, a on… Mě políbil.“ Vydechl, jakoby se stala ta nejhorší věc na světě. Ani si nemohl všimnout, jak Erice zazářili oči.
„No, konečně…“
„Jak, no konečně?“ Teo se na ní, skoro naštvaně, podíval. Kamarádka ho se smíchem obejmula.
„Ale vždyť to bylo jasný jak facka. Jak jste se na sebe pořád koukali, povídali si… On na tobě může oči nechat. Je dobře, že přestal chodit kolem horké kaše.“ Vysvětlila mu , jak to celé viděla ona. „…A co? Líbilo?“ Teo zčervenal jak rajské jablíčko. Další odpověď nebyla třeba… Erika si spokojeně tleskla. „No, a teď mi řekni, co řešíš? On se ti líbí, ty se mu líbíš. Jste do sebe zamilovaní jak blázni. Tak v čem je problém?“
„Ve všem…“
„Tomu nerozumím, Teo.“ Přiznala se Erika, které to opravdu nešlo do hlavy.
„A co Oliver? Dobře, ten by to možná časem kousnul. Ale Ema! Nesnáší ho… Moc dobře víš, co se o něm povídá, a ona všemu věří… Jak jí mám dokázat, že to tak nebylo?“ Teo rozhodil rukama. Postavil se a začal zběsile pochodovat po pokoji. Anka s Arkou koukaly stejně nechápavě jako Erika. Taky si myslely, že plaší zbytečně.
„Dobře… Přiznávám, že tohle bude těžší.“ Začala Erika. „Ale když tak v pohodě, na to, že proti homosexualitě byla, přijala to, že se ti líběj kluci, nechápu, proč bys jí nemohl přesvědčit o tom, že Erik není zlý. Když mu věříš ty- kterej byl do teď schovanej za svýma velkýma sourozencema… Nevim, proč by mu časem nemohli uvěřit i oni. A jestli ne, tak si je osobně podám.“ A praštila se silácky pěstí do dlaně. „A na názory ostatních se můžeš vybodnout.“ Teo na ní nevěřícně zíral. Kam zmizela ta křehká Erika, s nesmělým úsměvem. Oba se tolik od začátku roku změnili.
„Proč bys to dělala? Proč vůbec tohle všechno děláš?“ nechápal. Erika se zase usmávala.
„Protože tě mám moc ráda… A protože mě ten mizera přesvědčil, že tě má taky fakt rád. To mi stačí…“
„Děkuju…“ pípnul Teo, div mu neukápla slzička. Všechno hned vypadalo pozitivněji, než před hodinou. Možná tam vážně byla šance… Po něj, pro ně oba.
„Nemáš za co, hlupáčku…“ Erika Tea chytila za ruku a přitáhla si ho k sobě k velkému objetí.
„Doufám, že ho nenecháš moc dlouho čekat. Aby ti nakonec neutekl…“ dodala po chvilce zuřivého mačkání. „Ale dneska tě chci mít ještě pro sebe…“ Teo přikývl a začal se smát. Všechno bude v pořádku… Hned další ráno mu zavolá a pojede za ním. Všechno mu poví. Pak si ale ještě něco uvědomil.
„Eriko, ale než to všechno povím Emě a Oliverovy, budeš mi muset krýt záda…“ významně se na ní podíval.
„S tím se počítá…“ mrkla na něj Erika a ukázala mu palec nahoru.