Kapitola 9

23. října

Už tomu bylo devět dní, co se Sasuke záhadným způsobem dostal do Konohy. Našli ho ležet na cestě k jezeru. Přesněji řečeno, našel ho Naruto. Pár dní si poležel v nemocnici, než se Tsunade rozhodla ho propustit. Od té doby bydlí v Narutově bytě. Koruny stromů zuřivě tančily v poryvech větru. S každým pohybem se k zemi sneslo další listí, které se pohodlně uvelebilo na prochladlé půdě. Zima se kvapem blížila. Pokojem se rozneslo dlouhé, hlasité zívnutí připomínající vytí. Hned na to se z pohovky skoulel blonďatý chlapec a s tupou ránou dopadl na zem.

„Aghr!“ Zahučel blonďáček a vymotal se z deky. Vzápětí se do ní, ale zase zamotal, protože v místnosti byla až podivná zima.

„Si v pořádku?“ Optal se Sasuke, který stál ze zadní strany pohovky a zvědavě ho pozoroval. Naruto sebou trhnul a prudce se otočil, čímž docílil jen toho, že se opět svalil na zem.

„Ksó!“ Vyjekl a začal se neohrabaně stavět na nohy. Sasuke udělal pár kroků, aby se k němu dostal blíž a chytl ho za paži.

„Děsně neohrabanej..“ Zasmál se černovlásek a vytáhl Naruta do stoje.

„Vyděsil si mě a navíc.. Kdyby tu nebyla taková zima, neměl bych tu pitomou deku a nezabil bych se o ní…“ Hučel Naruto dotčeně a balancoval na jedné noze, zatímco druhou vymotával z přikrývky.

„Zima?“ Špitl Sasuke jako by nic a nenápadně se vytratil k oknu, které už před pár hodinami otevřel.

„Uhm, chtěl jsem udělat něco k snídani, ale tady jsou jen samé špagety.“ Hlesl, zatímco se nenápadně snažil zavřít okno. Naruto si očividně ničeho nevšiml a v klidu zápasil s vším, co se kolem něj válelo.

„Špagety?“ Podivil se, když mu došlo, co Sasuke říkal.

„No… Nudle… Nejspíš to bude rámen.“ Podotkl po chvíli mlčení černovlásek a nervózně se pousmál.

„Víš, že občas používáš slova, která jsem nikdy v životě neslyšel… Špagety, mobil, autobus…“ Naruto si ho šibalsky prohlížel, zatímco Sasuke pod jeho pohledem tál jako zmrzlina na sluníčku.

„Co kdy bychom radši zašli pro nějaké normální jídlo… Rád bych se tu porozhlídnul. Už tu trčím zavřený třetí den, tak jsem si myslel že…“ Sasuke se toužebně zadíval na Naruta.

„Pokud mi zase Tsunade nepřidělí nějakou hodně záživnou misi, tak by to možná šlo.“ Odvětil Naruto a stáhl ze sebe oranžové tričko.

„Vážně?“ Zajásal Sasuke a v očích se mu rozzářily jiskřičky. Byl nadšený, že se konečně dostane ven, ale tahle myšlenka ho přešla ve chvíli, kdy uviděl Narutovo snědé, vypracované tělo. Jeho svaly, které se napínaly, když si přes hlavu přetahoval tričko, když si svlékal kalhoty. Sasuke zmapoval jeho odhalenou hruď až k pupíku a ještě níž k lemu trenek. Dál se ale neodvážil.

„Osprchuji se a pak zajdeme za Tsunade… Což mi připomíná, že ty tam tak či onak musíš. Už předevčírem mi Sakura vyhrožovala, že si pro tebe dojde, kvůli kontrole…“ Naruto otráveně protočil oči, ale pak se mu na tváři rozzářil úsměv.

„Sakura má kratší vlasy. Až jí uvidíš, vážně jí to sluší.“ Prohodil a zamířil do koupelny. Sasuke jen němě přikývl, snažíc se pochopit, jak se zrovna Sakura může někomu líbit. Jak si jí pamatoval z anime, byla to pěkná pijavice. Jenže jak tomu ve skutečnosti bylo? Opravdu se dostal do anime? Částečně to tak vypadalo, ale na druhou stranu každý z Konohy si žil vlastním životem. Jako by to vůbec nebyly kreslené figurky, ale opravdový lidé s vlastní vůlí. Tak nebo tak, Sasuke byl teď tady, nevěděl jak se dostat zpátky, takže mu nezbývalo, než se do jisté míry smířit s tím co teď prožívá.

„Sasuke?“ Vyhrknul Naruto a ne zrovna něžně ho bouchl do zad.

„Co tu ještě postáváš, hoď sebou.“ Blonďáček stál před Sasukem jen v bílém ručníku, který měl nedbale omotaný kolem pasu. Černovláskovy tváře získaly lehký načervenalý nádech.

„Uhm… Jo jasně, já se jen převléknu….“ Špitl Sasuke a rychle se ztratil v Narutově ložnici, která mu dočasně sloužila jako jeho pokoj. Netrvalo dlouho a oba chlapci vyšli z bytu. Sasuke se rozhlédl kolem sebe a nasál do plic vůni čerstvého vzduchu. Voněl tlejícím listím a přicházející vodou. Bylo lehce pod mrakem a zdálo se, že dřív nebo později začne pršet.

„Už se blíží zima.“ Konstatoval blonďáček, když procházeli kolem květinářství, patřící rodině Ino. Vzduch už byl celkem chladný a tak se nebylo čemu divit, když oba chlapci přidali do kroku. Zanedlouho se dostali do sídla Hokage.

„Bábi-chan!“ Vřískl Naruto a bez jakéhokoliv oznámení vtrhnul do kanceláře Tsunade. Ta ztuhle seděla na židli za stolem a pozorovala ho.

„Na-ru-to!“ S každou další slabikou se její hlas nebezpečně stupňoval a žilky na jejím obličeji vzteky tmavly.

„No ták, Hokage. Gomen! Koukej Bábi-chan, přivedl jsem Sasukeho!“ Obrátil rychle Naruto a strkal černovláska před sebou. Ten se bránil při pohledu na Tsunade zuby nehty, ale proti Narutovi neměl šanci.

„Skvělé! Hned tě vyšetřím, ale nejdřív… Naruto! Přestaň se přehrabovat v těch přísně tajných spisech a vem si tohle! Úkoly na dnešní den! A začneš hned pomocí při stavbě toho nového krámku na rohu! K večeru se tady zase zastavíš a vyzvedneš Sasukeho!“ Nařizovala Hokage a než se Naruto nadál přitloukal hřebíky prkna, k novému stánku. Sasuke jen vyděšeně pozoroval všemožné postupy Tsunade. Byla jako stará ježibaba vařící lektvary. Chybělo jí jen koště a oškubaná kočka na rameni. Od odběrů krve, až po nekonečně dlouhý, nudný výslech plný zatloukání a lhaní, že si na nic nevzpomíná.

„Zdá se, že jsi už naprosto v pořádku. Tedy až na tu paměť, ale věřím, že i to se časem spraví.“ Tsunade se usmála a chlácholivě Sasukeho poplácala po rameni. Ten jen němě přikývl.

„Uvidíme se zase za pár dní. Zatím tu počkej na Naruta, brzy by se tu měl ukázat. Já mám ještě nějakou práci, tak tedy zatím.“ S těmito slovy se ona prsatá blondýna uchýlila k sobě do kanceláře, aby si vychutnala svojí denní dávku saké. Sasuke mezitím posedával na lavičce v hale nemocnice. Napjatě se rozhlížel všude kolem sebe, pramínky černých vlasů mu nezbedně padaly do očí. Po chvíli ho to přestalo bavit, navíc se mu dělalo zle z toho pachu desinfekce. Nechtěl celý den trávit v nemocnici, ale stalo se. Teď už se skoro stmívalo a on neviděl z Konohy vůbec nic. Po krátkém váhání se zvedl a zamířil ven.

„Přece se tu musím trochu porozhlédnout. Navíc Naruto mě určitě najde… A když ne, cestu si pamatuju.“ Uvažoval, zatímco se dostal do nějaké ulice. Minul nějaké obchůdky a prošel dál až ke stánku s rámenem. Odtud se nesla vůně čerstvě připraveného vepřového rámenu. Nasál jí do plic a v ústech se mu okamžitě nahromadil přebytek slin. Jaký on měl příšerný hlad. Dlouho nad tím, ale nepřemýšlel a vydal se ještě dál. Dostal se až k místu, kde se ve větru pohupovala houpačka. Popošel blíž a prsty zlehka přejel po provaze, na kterém byla zavěšená. Byl roztřepený, nejspíš už tu visel hodně dlouho. Sasuke se posadil a zadíval se na oblohu, na které se začaly objevovat hvězdy. Nohama se letmo dotýkal země, čímž způsoboval, že se houpačka začla letmo pohupovat sem a zase tam. Pozoroval stále temnější oblohu a vzpomínal na události předchozích dnů, dokud ho nevyděsil něčí hlas. Byl to Naruto.

„Sasuke!“ Vykřikl na černovláska, který se díky tomu, málem ocitl na zemi.

„Všude jsem tě hledal! Měl si na mě čekat v nemocnici!“ Vřeštěl blonďáček. Vlasy mu neposedně trčely do stran, od pusy mu létaly sliny a v očích mu tkvěla starost. Starost, kterou si o Sasukeho dělal, když přišel do nemocnice a nikde ho nenašel. Ještě, že se o tom nedozvěděla Tsunade. Už by tu nejspíš nebyl.

„Naruto.“ Načal černovlásek, ale byl opět přerušen Narutovým hlasem. Ten stál před ním a vyčítavě se na něj díval.

„Měl si tam zůstat. Nemůžeš se jen tak v noci potulovat po Konoze! Něco se ti mohlo stát, navíc to tu ani pořádně neznáš!“ Vyčítal Naruto, až se Sasuke vážně cítil provinile. Sklopil hlavu a zadíval se na zem, i když v té tmě nic neviděl.

„Sasuke, si v pořádku?“ Špitl Naruto, když se trochu zklidnil a všiml si Sasukeho chování.“

„Promiň. Nechtěl jsem ti způsobit nějaké problémy. Jen jsem to tu chtěl vidět.“ Hlesl Sasuke, který se na Naruta podíval naprosto prázdným a vychladlým pohledem. Blonďáček sebou trhnul a zadíval se stranou. Po chvíli se rozešel za Sasukeho, chytl provaz, na kterém houpačka visela a lehce jí rozhoupal do stran.

„Jen jsem si dělal starosti.“ Špitl Naruto. Jejich těla se díky kymácení houpačky letmo dotýkala, třela se o sebe. Oba dlouho mlčely, nezmohly se na jediné slůvko. Až znenadání promluvil černovlásek.

„Co semnou bude dál Naruto?“ Ptal se beznadějně, jako by Naruto mohl znát odpověď.

„To já nevím Sasuke. Až se ti vrátí paměť, odejdeš domů. Do té doby…“ Už to ani nestihl doříct. Všiml se, že se Sasuke chvěje. Třásly se mu ramena a mikina odhalovala jeho běloskvoucí šíji. Naruto se sehnul a ze zadu ho objal. Paže mu obtočil kolem hrudi a přitiskl se blíž k němu. V obličeji ho šimraly Sasukeho vlasy. Nedbale se opřel bradou o jeho rameno a vydechl mu teplý vzduch na tvář.

„Už je zima, vrátíme se domů.“ Špitl mu Naruto do ucha a po chvíli ho pustil. Sasuke se nezmohl na jediné slovo. Byl celý ztuhlý. Zimou a tím, co právě Naruto udělal. Cestou do bytu, se mu neustále vybavoval jeho dotek, jeho dech a slova…