Kapitola 9. – Rozum proti touze

Kapitola 9. – Rozum proti touze

Cassidy vzpomíná

Ležela na posteli a dívala se na fotografii v medailonku, který nosila schovaný pod uniformou. Byla to její jediná vzpomínka na domov a bratry. Nepřemýšlela nad tím, že by mohl někdo přijít a uvidět ten medailon. Potřebovala se uklidnit a aspoň chvíli vzpomínat na rodinu a přátele.

Poslouchala rozhovor Arthura s Alfrédem tajně, za dveřmi, aby o ní nevěděli. Ve vzduchu se vznášelo něco ošklivého a to se jí nelíbilo. Mezi lidmi se říkalo, že Německo začalo válku a obsazuje Francii, která se rozhodla pomoci již obsazenému Polsku.

„Mám se do toho vložit i já, Arthure?“ Alfréd mluvil nahlas a Cassidy nedělalo potíže se zaposlouchat.

„Ne, Alfréde. Tvůj nadřízený by to nedovolil, a jestli se budeš držet stranou, tak udržíme mimo tohle válčení i Cassidy.“

Arthur mluvil rozumně a Alfrédovi nezbylo než souhlasit. Ani jeden z nich nechtěl, aby se jejich mladší sestra zapletla do něčeho takového, a doufali, že ji udrží mimo nebezpečí.

Arthur vstal a otevřel dveře, než se mu překvapený pohled změnil na rozzlobený, jakmile si všiml černovlásky. „Cassidy Jonesová!“ zahřměl a Alfréd si v místnosti povzdychl.

„Ano?“ zeptala se drze.

„Za dveřmi se neposlouchá,“ vzdychl, jak ho nenapadlo nic lepšího. Pak založil ruce v bok. „Pojedeš s Alfrédem domů. Tady v Evropě nezůstaneš. Ta válka brzo dorazí až sem, ke břehům Británie. Chci, abys byla pryč, než se to stane.“

„Takže mě chceš dostat za moře,“ odvětila klidně.

„Přesně tak.“ Spokojeně si promnul ruce, protože neprotestovala. „Čím dál budeš, tím to pro tebe bude lepší, sestřičko.“ Objal ji.

„Nebude to lepší, Arthure,“ špitla. „Snažíte se mě vyšachovat.“ Oplatila mu objetí.

„Pro tvé vlastní dobro, Cass,“ hlesl.

Zamrkala, zatímco hleděla na fotografii bratrů v medailonku. Pořídili ji před začátkem války a oba proti focení brojili a protestovali, ale nakonec je přemluvila. Na fotce se drželi za ramena a usmívali se. Před válkou jsme byli plní naděje, že k ní nakonec nedojde. Bylo to naivní a dětské, stejně jako já pořád naivně doufám v to, že tahle válka už brzo skončí.

Prstem přejela po medailonku a zavřela ho, než jej uschovala pod uniformu a vzdychla si. Uplynulo už hodně dnů od doby, co byla v tomhle domě. Snažila se je spočítat, ale nemělo to cenu. Jedinou útěchou při pobytu v kleci bylo zahojené žebro a vytrvalá naděje, že její přátelé jsou naživu a bratři v pořádku.

Uslyšela venku hlasy, jak se měnily hlídky, a zaslechla lámanou angličtinu, nejspíše tlumočníka. Poskládala si útržky toho, co říkal, než ho venku napomenuli, aby mluvil rodným jazykem, což muž odmítl.

Zajali vojáky, kteří bránili Filipíny, po útoku na Pearl Harbor. To musí být lež… přeci nemohli zničit základnu v Tichomoří! To by znamenalo, že se Alfréd zapojil a Státy jsou oficiálně ve válce. Navíc… od doby, co jsem se zranila a skončila tady, uběhlo už několik dnů. Japonsko by se už měl vrátit zpátky do tábora.

Vstala a začala lomcovat s klikou. Okřikli jí, nedbala na to. Čekala jen, až dovnitř vejde Kiku Honda. Přišel, jakmile mu řekli, co se děje, a postěžovali si, že slečna lomcuje s klikou a odmítá přestat. Odstoupila ode dveří hned, jak vešel.

„Zaútočili jste na Pearl Harbor?“ zeptala se a zarazilo ji, jak provinile se zatvářil.

„Nevěděl jsem o tom, Cassidy,“ odvětil.

„Takže ano,“ šeptla a znejistěla, když si všimla, že má na sobě bílou, velitelskou uniformu.

„Vracím se na frontu, slečno Jonesová, i když spíš než na frontu jedu dohlédnout na nové zajatce v táboře.“ Naprosto klidně jí vykal.

„Pojedu taky! Nezůstanu v tomhle domě!“ Postavila si hlavu.

„Zůstaneš! Nehodlám dovolit, aby ses tam vrátila!“

„To je mi jedno!“ odsekla. „A je mi jasné, že o smrti mých přátel jsi mi lhal,“ konstatovala naprosto klidně a viděla překvapení v jeho obličeji, jak nečekal, že by tu lež prohlédla.

Tak tohle si s tebou ještě vyřídím, Kiku Hondo. Za každou lež, kterou jsi mi řekl, se tvůj život změní v peklo, pěkně pomaloučku. Nenechám nikoho, aby si se mnou zahrával, i kdybych ho milovala, přestože stále doufám, že jsem si jen něco nalhávala.

Vzpamatoval se. „Nepojedeš! Tábor bude, včetně nových zajatců, které tam přivedou, přeplněný. Bude tam o dost víc lidí.“ Snažil se ji přivést k rozumu.

„Je mi to jedno,“ zopakovala tvrdohlavě.

„Proč jenom jsi takový mezek?“ Zatřásl s ní. Vytrhla se mu a o krok ustoupila. Sledovala ho, ale neodpověděla. „Dobře. Tak dobře. Pojedeš, ale nespustím tě z očí. Jakmile něco provedeš, dostaneš trest. Chceš se tam vrátit i přesto, že se oba budeme muset chovat jinak?“ Věděl, jaké odpovědi se nejspíš dočká, a ve skutečnosti ji ani slyšet nechtěl.

„Jsem s tím smířená,“ odvětila a ucukla, když k ní přešel. „Nepřibližuj se ke mně,“ šeptla prosebně.

„Proč ne, slečno Jonesová? Co vám vadí?“ Mluvil tiše, podmanivě, hrál si s ní jako kočka s myší.

„Tvoje blízkost,“ zašeptala dřív, než mohla vymyslet něco jiného.

Nijak se k tomu nevyjádřil. Chvíli hledal v kapse, než našel šátek. „Zavážu ti oči, abys venku a cestou nic neviděla. Budeš mi v táboře vykat a nebudeš nic vyvádět, i když vím, že mi to neslíbíš.“ Zavázal jí oči, ale nepouštěl její ruku, aby věděla, že je stále u ní, přestože se mu snažila vytrhnout.

Gilbert před odjezdem

Zabalil si nejnutnější věci, když mu konečně plně došlo, že by měl začít plnit rozkaz, který dostal od nadřízeného. Musel si dokonce přiznat, že se do Irska těší, přestože v dřívějších dobách často slýchával, že tamní národ je nebezpečný a bojuje až do samého konce. Musel se šklebit, když mu přišlo na mysl, že lituje, že se příkaz, který dostal, změnil. Původně měl jen zpovzdálí sledovat situaci v Británii, teď mu nakázali stát se volavkou pro odlákání pozornosti, aby se Irsko dalo snáze obsadit.

Seděl v kuchyni u piva a pozoroval Ludwiga, jak rázuje sem a tam a nepřestává vraštit čelo.

„Co se děje? Sedni si. Vypadáš, jako bys měl každou chvíli vypěnit.“ Gilbert se zašklebil.

„Kiku chytil nějaké agenty. Mezi nimi je prý žena a mám dojem, že ta holka rozpaluje v Japonsku krev.“ Napil se piva, které k němu Gilbert přistrčil.

„Určitě to nebude tak horký. Můžu přemluvit Antonia a vzít to přes Japonsko cestou do Irska. A ty se uklidni, jinak si dojdu pro vajíčka.“

„Proč pro vajíčka?“

„Tvoje rozpálená palice bude úžasná pánvička.“ Gilbert se rozesmál nad Ludwigovým vražedným výrazem. „Doufám, že Irsko ti dá případně zavyučenou, abys přestal myslet na blbosti,“ povzdychl si blonďák.

„Čekáš, že ten národ potkám?“

„Řekl bych, že ano, ale byl bych radši, kdyby ses s ní nesetkal.“ Zarazil se, jak si uvědomil, co řekl.

„Je to ženská?“ Gilbertovi se zvláštně zalesklo v očích. Pozoroval bratra a čekal na jeho odpověď. „Zapomeň na to, Gilberte. Nic jsem neřekl.“ Ludwig se rozhodl vycouvat a Gilbertovi se v červených panenkách zvědavě blýskalo, ale víc se bratra neptal. Sám se nemohl dočkat, až Irsko pozná.