Kapitola I. – Hottan

Bolest pomalu prostupovala jeho tělem. Velmi pomalu, téměř nekonečně dlouho. Otevřel oči, jen tak napůl, aby mu nesvítilo do očí. Upřel zrak na modré nebe. Tak nádherně čisté modré nebe bez mráčku, bez skvrnky, dokonalé.

Pokoušel se vzpomenou si. Nemohl, nešlo to. Vzpomínky tu nebyly, ani vědomosti, naprosto nic. Pamatoval si ten pád. Nekonečně dlouhý, nebo byl krátký? Nepamatoval si.

Proč si na nic nevzpomíná? Chtěl by vědět. Všechno. Jaké je jeho jméno, jak vypadá, jací jsou jeho přátelé a nepřátelé…. jaký je jeho život.

Obličej mu zastínil něčí stín. Neviděl, kdo to byl, ale pulzující bolest byla příliš silná. Otupovala jeho smysly a zírat na dokonalost modré oblohy mu ubíralo sil. Nemělo cenu nalhávat si, že cítí bolest. Necítil ji, necítil nic. Vůbec nic, žádnou část svého těla. Nemělo cenu zůstávat naživu. Naposled se zadíval na oblohu, pak zavřel oči.

Nebyl mrtvý, přežil. Překvapilo ho to.  Otevřel oči, aby je zase upřel na dokonalou oblohu. Ale nebyla tam. Jen ten bílý strop. Proč? Proč tu není obloha? ptal se sám sebe.

Vyděsil se. Naprosto bezdůvodně ho popadla panika. Rychle se posadil. Projela jím ostrá bolest. Vykřikl, ale rychle si zakryl ústa rukama. Příliš nahlas, někdo by ho mohl slyšet.

Do pokoje vběhla žena v bílém.

„Je vám něco, mladý pane?“ zeptala se. Přitiskl si dlaně těsněji k ústům a zavrtěl hlavou. Žena k němu pomalu došla a lehce odtáhla jeho ruce od úst.  „Nic vás nebolí?“ Znovu zavrtěl hlavou. „Měl by jste si ještě odpočinout,“ usmála se žena a lehce zatlačila na jeho rameno. Přikývl a lehl si. Možná, když se vyspí, si vzpomene. Možná….

*-*

Itachi si nemohl pomoct. Necítil vinnu za zradu, které se dopustil. Byla to jen bezvýznamná záležitost. Ale na druhou stranu – je záchrana nepřítele zradou? Pozoroval toho chlapce ležícího na nemocničním lůžku. Na tváři měl spokojený výraz, možná se mu zdálo něco příjemného. Blonďaté vlasy rozhozené na bělostném polštáři vytvářely kolem jeho hlavy malou svatozář.

Bojovali spolu dlouho, překvapivě dlouho. Byl to vyrovnaný boj, to musel, ač nerad, přiznat. Ale o jeho vítězství rozhodla náhoda. Stačil jenom jeden šatný krok a Naruto se zřítil se srázu. Itachi pozoroval jeho nekonečně dlouhý pád a cítil podivné chvění v okolí žaludku. Ztráta. Ztráta, to bylo to slovo, které mu problesklo hlavou. Necítil se jako vítěz, někde byla chyba. Ne, v něm nebyla, ale v tom chlapci. Cítil k němu obdiv. Nikdy by nedokázal to co on – mít hlavu stále vztyčenou, cenit si maličkostí…. Přemýšlel nad tím. Chtěl znát to tajemství. Proč  je Uzumaki Naruto vítězem, i když prohrál? Jak to dokáže? Měnit lidská srdce…

On zabil spousty lidí, mají z něho strach, je tou temnou postavou v lidských myslích, která je straší a krade jim klidný spánek. Kolik lidí zabil ten chlapec? Pochyboval o tom, že jich bylo hodně, ne-li vůbec nikdo. A přesto málokdo dokáže popřít, že je ten chlapec obdivuhodný.

Tehdy, když slézal skály, aby se podíval na jeho mrtvolu, cítil smutek. A když zjistil, že není mrtvý, tak radost. Proč? Nevěděl, jak ten pocit pojmenovat. Úcta a obdiv… Pocity, které nikdy necítil. Nebylo koho obdivovat, nebylo koho uctívat.

Věděl, že ten chlapce má na to, aby si splnil svůj sen. Itachi věděl, že z Naruta bude skvělý Hokage, mnohem lepší než ti předchozí. Dá tomu jménu, i jménu celé vesnice, nový rozměr. Doteď je Hokage jenom prázdným titulem.

Proč tu ještě jsem? ptal se sám sebe. Byla to dobrá otázka, zachránil ho, teď už mu neměl co říct. Ale nedokázalo něj odrhnout zrak. Byl jako droga. Vzpomínal si, že přesně tohle dělal, když se narodil jeho bratr. Seděl u kolébky a zíral. V naprostém tichu. Podivný zvyk.

Vstal. Přešel k oknu a otevřel ho. Bylo zataženo a jinak modré nebe dnes zakrývaly těžké černé mraky. Ve vzduchu byl cítit déšť. Zhluboka se nadechl. Miloval bouřky, kdy nebe bylo černé a těžké kapky nemilosrdně všechno smáčely, kdy se na nebi křižovaly blesky a ozývalo se ohlušující hřmění. Ať už to znělo od něho jakkoliv, miloval pohled na koruny stromů, se kterými si hrál divoký vítr.

Když se otočil, aby si sedl zpět, zjistil, že Naruto sedí na své posteli a sleduje ho. Čekal, co přijde.

„Kdo jsi?“ zeptal se chlapec a lehce pootočil hlavou na stranu. Neodpověděl. Co na tohle měl, k sakru, odpovědět? Přimhouřil oči a pečlivě si ho prohlížel. Ne, nepředstírá to, nebo je v tom hodně dobrý. Ale takhle chladnokrevné předstírání se nehodilo k někomu, jako byl Uzumaki Naruto.

„Ty si… nic nepamatuješ?“ řekl nakonec. Dobrá otázka, prověří, zda ten chlapec lže.

„Je něco, co bych si měl pamatovat?“ Nelže. Opravdu ztratil paměť….

*-*

Sakura seděla na střeše, odkud viděla na celou vesnici. Tohle bylo Narutovo oblíbené místo. Proto tu teď seděla, tady mohla vzpomínat. Neustále si to přehrávala v hlavě – boj a ten strašný pád. Seběhlo se to tak rychle….

Naruto ho už skoro měl, málem porazil Uchihu Itachiho. Sama tím byla překvapena, Narutův trik vyšel. Ale udělal jen jeden chybný krok. A ten ho stál život. Nikdy nezapomene na ten nekonečně dlouhý pád.

Teď se cítila podivně prázdná. Odmítala si připustit, že Naruto zemřel. Něco takového by nikdy nemohl udělat. Nikdy! Nikdy by neporušil svůj slib, že přivedou Sasukeho zpět do vesnice.

„Sakura-chan…“  ozvalo se jí za zády tiché povzdechnutí.

„Hm?“ Neobtěžovala se otočit. Nechtěla s nikým mluvit. Ale nemohla se zbavit pocitu, že si ostatní myslí, že kuje pomstychtivé pikle. Taková lež!

„Jak dlouho tady už sedíš?“

„Záleží na tom? Kakashi-sensei?“

„Je to bolestivá ztráta, Sakuro, pro všechny. To ale neznamená, že nebudeme žít dál. Určitě by nechtěl, aby ses tak trápila.“

„Nic jsem neztratila, Kakashi-sensei.“

„Ještě stále věříš, že to přežil?“

„Budu v to věřit, dokud neuvidím jeho tělo!“ vykřikla Sakura a vyskočila na nohy. Viděli ten pád, ale pochybovali o tom, že by ho Naruto mohl přežít. Ona nepochybovala. Byla si tím jistá. Naruto, kterého znala, by si nikdy nedovolil takhle zemřít.

„Sakura-chan….“ začal Kakashi, ale Sakura ho přerušila.

„Proč, Kakashi-sensei? Proč s tím nikdo nic neudělá?“ Pokusila se zastavit proud posledních slz, který se jí nezadržitelně dral z očí. „Proč ho nikdo nedonesl zpět do vesnice? Proč si podle vás nezaslouží být pohřben? Proč mi nikdo nevěří, nepokusí se zjistit, co se opravdu stalo?“ křičela.

„Sakuro! Viděla jsi ty skály? Myslíš, že má cenu riskovat život za mrtvého?“ Kakashiho hlas byl ledový. Znal spoustu lidí, kteří se zhroutili poté, co jim někdo zemřel. Sakura to brala jinak. Byla přesvědčena, že ten chlapec žije. Měl obavu, že nakonec bude donucena skončit jako ninja.

„Za mrtvého, Kakashi-sensei? Mluvíte o něm, jako by to byl někdo cizí. Protože za mrtvého nikdo riskovat život nebude, ale za Naruta ano!“

„Nezdá se ti, že už to přeháníš?“

„Kakashi-sensei! Dejte mi jedinou šanci. Jen jednu jedinou! Pomožte mi zjistit, co se stalo a já pak uznám svoji chybu! Prosím!“

Kakashi ji přeměřil pohledem. Přemýšlel. Byla to přece jen jediná šance a když to jeho jediné zbývající studentce pomůže….

„Tak dobře. Jedinou šanci.“

„Arigatou, Kakashi-sensei…“ zašeptala a znovu se otočila k vesnici.

„Sejdeme zítra po poledni u brány,“ oznámil jí a zmizel. Pochopil, že potřebuje být sama. Jediní dva lidé, jejichž přítomnost potřebovala, tu nebyli.

–

Sasuke seděl na skále a houpal nohama. Pozoroval západ slunce. Sledoval ho každý den, jen dnes se mu zdál jiný. Něco se stane, věděl to – nebo to spíš tušil. Slunce sklánějící se k západu mělo neobvykle rudou barvu. Nemohla se vak rovnat jeho očím. Aka. Aka bylo to správné slovo. Červená.

„Sasuke-san?“ ozval se jeden ze členů jeho stávajícího týmu. Nestaral se o ně, ať si krátí čas svými bezvýznamnými šarvátkami.

„Hm?“

„Před chvíli dorazil posel, na kterého jsme čekali. Dal nám svitek a řekl, ať ti ho dáme. Pak natáhl papuče.“ Suigetsu se ani nepokoušel skrývat svou ironii. Bylo to pro něj tak typické. Natáhl k němu ruku a Suigetsu mu podal svitek. Sasuke si ho pozorně prohlédl. Pocházel z Konohy. Stalo se tam snad něco? Zřejmě.

Přelomil pečeť a roztáhl svitek. Byl trochu napjatý, byl zvědav, co se děje v jeho bývalé vesnici. Možná byl příliš klidný, možná začal číst příliš rychle. Obsah zprávy mu vyrazil dech. Měl co dělat, aby před Suigetsem zachoval svůj ledabylý výraz. A stejně se mu to nepovedlo.

„Děje se něco?“

„Ne,“ odsekl. „Zítra za úsvitu vyrážíme dám.“ Jasné znamení, že by měl Suigetsu odejít. Zprvu měl strach, že to nepochopí, ale Suigetsu se po chvíli schlíple vrátil k ohni.

Ta zpráva… Znovu si ji přečetl. A pak zase a zase. nemohl tomu uvěřit. Co se tam psalo? Uzumaki Naruto zemřel…. Tak to tam stálo, černé na bílém. ….zabit Uchihou Itachim…. Zmocnila se ho zlost. Byl v pokušení zprávu roztrhat, nakonec však své emoce ovládl. Tohle mu neprojde! zuřil v duchu. Ani jednomu z nich. Jeho bratr zabil jeho nejlepšího přítele. Abys měl stejné oči jako já,musíš zabít svého nejlepšího přítele.

„K sakru!“ uniklo mu tiše. Prudce zavrtěl hlavou. Ne, neodpustí jim. Neodpustí Narutovi, že zemřel, neodpustí Itachimu, že ho zabil.