Kapitola I. – Naše 16. století

Akt I.: Il viaggio

Romano vztekle hodil papír na stůl. Co to mělo být? To snad ani nebylo možné! Ten dopis… Chvíli se třásl vzteky nad obsahem, nakonec už ani nevydržel stát na nohou a znovu usedl na nepohodlnou, dřevěnou židli. Natáhl nohy pod stůl a nenávistně probodl papír pohledem. O co bylo horší, že tahy brku jako by předvídaly adresátovu reakci. Písmena byla napsaná pečlivě a s rozmyslem, ne zbrkle, jak tomu bývalo zvykem. Každý oblouček byl vytvořen s pečlivostí a nerozhodností – jako by pisatel musel dobře rozmýšlet, co napíše dál.

Bylo to tak jiné, než ty ostatní dopisy, které mu Antonio posílal. Obvykle to bylo… Naškrábané na koleně a sotva čitelné, občas používal italská nebo německá slova a především ty dopisy byly přeplněné řečmi o Felicianovi, občas i o jiných lidech, jejichž jména neznal a jejichž tváře nikdy neviděl.

Tentokrát o tom rozkošném chlapci, který byl údajně k sežrání roztomilý, nepadla ani řádka. Nebyl to veselý a upřímný dopis. Bylo v něm cosi odtažitého a strohého. Kdyby tak dobře neznal Antoniův rukopis, myslel by si, že ten dopis nepsal on. Omlouval se mu. Lo siento, psal. Je mi líto, ale musím odjet. Odjížděl bojovat do Nuevo Mundo. Nemusel tam jezdit. Však kolik měl Karel vojáků? Moc! Modli se za můj šťastný návrat. Modlit se za jeho návrat? Na to teď nemohl ani myslet. Měl vztek, takový vztek! Čeká na mne ještě několik neodkladných záležitostí v Madridu. Madrid byl tak blízko. Tak blízko, že kdyby se teď vydal na cestu, po poledni už by se mohl procházet rušnými ulicemi. Nalodím se v Cádizu. Sbohem a modli se za můj šťastný návrat. Antonio. Jel na velké dobrodružství, ve kterém tak snadno mohl přijít o život a místo, aby se rozloučil, poslal dopis. Bude zabíjet indiány, zatím co on, Romano, bude hnít v Toledu. Nalodím se v Cádizu. Z Madridu se do přístavního města jelo právě přes Toledo.

Nechápal, co se stalo. Ah, neodepsal na Antoniův poslední dopis. Ale na kolik jich předtím neodepsal? Neměl potřebu dlouze se rozepisovat o svých nudných dnech. To přece nebyl důvod, aby… Vztek pomalu vystřídala melancholie. Byl to konec. Co jiného konec by to mělo znamenat? Ten bastard Antonio si očividně zamiloval jeho zatraceného bratra, proč by se měl tedy vracet k němu. Proč by ho ještě vůbec měl trpět ve svém domě?

Romano zaťal nehty do opěrek. Bylo to jako rána do srdce. Pociťoval zvláštní bolest a tíhu na svých ramenou. Celé ty roky, co byl Antonio po většinu roku pryč, litoval svého rozhodnutí zůstat ve Španělsku. Byla to jeho vlastní tvrdohlavost, ale… Netušil, že to dopadne takhle. Byl mnohem osamělejší, než čekal, nudil se a Antonio mu možná posílal dopisy, ale nakonec i on se raději rozhodl nesetkat se s ním.

„Musím odjet, Romano. Nemám na výběr. Karel byl zvolen císařem a já musím být tam, kde je mě třeba. Chci, abys jel se mnou.“

Jenže tehdy byl mladší, než byl teď. Tehdy ho štvalo všechno, co Antonio udělal, nebo řekl. Bylo pochopitelné, že jeho nabídku nevybíravě odmítl. 

„Ty idiote…“ sykl. Sám nevěděl, jestli ta slova patří jemu nebo Antoniovi. Zaklonil hlavu a zahleděl se do zdobeného stropu. Nezbývalo mu nic jiného, než se modlit za Antoniův šťastný návrat…

Akt II.: La noche de los ángeles

Když šel po kamenné podlaze, měl pocit, že ozvěna jeho kroků je jiná, než bývala. Už to dávno nebyl lehký a veselý krok. Ne, zvuk k němu doléhal v pravidelných rytmech vojenského pochodu. Nebyl to jen jeho krok, co se změnilo.

„Kde je?“ vyštěkl na roztřesené služebnictvo. Celou tu dobu nespal a hnal koně, aby byl doma co nejdřív, aby se mu konečně mohl osobně omluvit, že se s ním nerozloučil a teď… Teď nebyl Romano nikde k nalezení. Jeho staré já by počkalo do rána, jeho staré já by nikdy nenapadlo, aby Romana budil uprostřed noci. Jenže on ho nechal vzbudit a teď v něm vřela krev. Co ho tak rozčílilo? Že není po jeho, když on sám nikdy neplnil sny druhých?

„Se-señor?“ zajikla se jedna ze služebných. Kývl, aby jí dal slovo. „Od vaší cesty do Nového světa se zdržoval v místním kostele. Možná bude tam, pane.“

Aniž by ženě poděkoval, otočil se na patě a zamířil k místu, které zmiňovala. Byla pravda, že mu psal, ať se za něj modlí, ale nepředpokládal, že to Romano doopravdy udělá. Musel o něj mít strach. Antoniův krok zůstal pořád stejný, šel dál stále stejným tempem, ačkoliv měl chuť utéct. Netušil, co se stalo, ale poslední dobou měl pocit, že nedokáže jednat podle toho, co cítí.

Rozrazil dveře kostela. Mozaikou v oknech dopadalo bledé, tlumené měsíční světlo a v mihotavé záři svíček zahlédl postavu v bílém schoulenou v první řadě lavic. Na moment přestal dýchat.

„Romano…“ zašeptal do chladu kostelních zdí. Rychle vykročil směrem k postavě, brzy si však uvědomil, že našlapuje opatrně a tiše. Došel až k němu a nedočkavě na něj shlédl.

Vyrostl. Za tu dobu, tak dlouho pro jeden lidský život, ale tak krátkou pro ten jejich, neuvěřitelně vyrostl. Vždycky, když na Romana vzpomínal, viděl to malé dítě, které si kdysi přivezl s sebou domů. Červenolícého chlapce, který mu dával víc starostí než radostí. Realita mu ale uštědřila tvrdý políček. Dávno už nemohl mluvit o malém chlapci. Z jeho tváře už dávno vyprchala dětská roztomilost a nastoupilo cosi jiného. Tajemného a zvláštního, co svádělo a odzbrojovalo.

Klečel tam jen v tenké bílé košili, ruce úpěnlivě spjaté v tiché modlitbě a hlavu o ně opřenou – spal. Jeho kůže zbledla a prsty zmodraly chladem. Antonio obdivně pootevřel ústa, Romano vypadal jako anděl. Ano, doopravdy se podobal neskonale krásným mramorovým sochám andělů, kteří na ně shlíželi z vysokých podstavců.

Neodvažoval se ho ani dotknout. Kdo by se bez bázně dokázal dotknout něčeho tak božského? Vždyť až se Romano vzbudí, stane se z něj nejhorší z ďáblů. Nejkrásnější z andělů. Ve dne padá z nebe, aby mu dělal ze života peklo, a v noci mu Bůh znovu propůjčuje křídla, aby vyletěl ozdobit království nebeské.

Nakonec v něm ale přece jen vyhrál rozum. Nedokázal by ho nechat mrznout v kostele, i kdyby měl nad hlavou svatozář a ze zad mu trčela bělostná křídla. Sundal si kabátec a přehodil ho Romanovi přes ramena. Pak ho s námahou vzal do náruče.

Teď… Teď se na něj nedokázal zlobit. Niky to nedokázal.

Akt III.: El aljedrez

Na chvíli zavřel oči. Ťuk, ťuk, ťuk. Šachové figurky pravidelně ťukaly do dřevěné podložky. Pevně sevřel ucho křišťálového džbánu. Nenáviděl svůj život, nenáviděl Antonia, nenáviděl všechno. Už zase. Už zase jen nenáviděl. A temnota, které čelil, ho stahovala stále hlouběji a hlouběji. Ještě před pár lety v tomhle pokoji skoro brečel touhou Antonia spatřit a teď? Teď měl chuť mu sám vrazit kudlu do zad.

Pootevřel oči a znovu se podíval na dvojici hrající šachy. Byl to zvláštní pohled. Antonio tam seděl rovně jako svíce v přísně černé, jemně se usmíval a potěšeně sledoval šachovnici. Jeho ruce se pohybovaly rychle a bez grácie, jako ruce jeho spoluhráče. Francis, oděn do veselých barev, se skoro až znuděně opíral o opěrku polstrované židle. Dloubl po něm pohledem a povzbudivě se na něj usmál. Romano rychle sklopil zrak k podlaze.

„Nemusíš ten džbán pořád držet, Romano,“ ozval se Antonio, aniž by odvrátil oči od šachovnice. Romano s povzdychem položil džbán s vínem na stůl vedle sebe. Antoniův tón byl věcný a neupřímný. Takhle předtím nemluvil. Romano nechápal, co se v tom domě vlastně dělo. Někdo ty zdi musel stokrát proklít. Když se Antonio vrátil z Nového světa, všechno jako by se vrátilo do starých kolejí a on si jen oddechl, že ten dopis nic neznamenal. Brzy se ale vše změnilo. A pak… Pak ho jednou Antonio o něco požádal a on odpověděl ne. „Já se tě neptám, já ti to přikazuju.“ Ta slova se mu vyryla do paměti. A všechna další taky. Bylo to ze dne na den, jako by ho něco posedlo, začal se Antonio chovat chladně a nepřístupně. Tu jeho veselost a upřímnost nahradila přísnost. A Romano začal mít strach.

„Šach mat. Zase si prohrál, Antonio.“

„Na malých bitvách nezáleží.“

„Když prohraješ všechny malé bitvy, nebude z tebe mít nikdo respekt,“ upozornil ho Francis. V jejich slovech se skrýval jed. Romano nikdy nechápal, jak se spolu mohou přátelit a přitom být vždy na ostří nože.

„To je všechno, co mi chceš říct?“ zašeptal Antonio a sledoval, jak Francis znovu staví figurky na šachovnici.

„Ne,“ usmál se Francis. „Máme pár stejných zájmů, o kterých jsem s tebou chtěl mluvit.“

„Nemysli si, že přestanu jednat s Arthurem jen proto, že si to přeješ.“

„To ani nečekám.“ Romano přešlápl. Zase se bavili o Anglii. Nebyl hovor, ve kterém by nefigurovalo Arthurovo jméno. Musel to být důležitý člověk. Romano ho neznal, nikdy ho neviděl. V poslední době za ním Antonio často jezdil, jeho však nikdy nevzal s sebou, ačkoliv se z Romana stal Antoniův osobní sluha. Ale, jak se zdálo, jen na půdě Španělska. Jen mezi chladnými zdmi jejich domu, ve kterém se čím dál tím víc cítil jako vězeň.

„Ale Arthur je mnohem chytřejší než ty,“ pokračoval Francis a pohnul figurkou na šachovnici. „Je chytřejší a tvrdohlavější než my dva dohromady.“ Antonio to přešel bez poznámky. Romano se zahleděl ven z okna. Nebavilo ho to. Proč tu vlastně musel stát a poslouchat je? Bylo mu to k ničemu.

„A ty tvoje problémy s Nizozemskem… Bude pro něj snadné zahnat tě do rohu. A on to udělá, když bude muset. Nebude s tím mít sebemenší problém.“

„Bůh je se mnou,“ odpověděl Antonio s hraným klidem. Byl stejně špatný herec jako lhář. Romano poznal, že se zlobí. Poslední dobou se Antonio zlobil často. Křičel a třískal vším, co se mu dostalo pod ruku. Nadával na hříšnou děvku a Arthura a pak za ním jel dohodnout spojenectví. Vesele se usmíval na Nizozemsko, a jakmile mladý Holanďan zmizel z dohledu, zlostně syčel, že mu podřeže krk jak praseti.

„Bůh sám toho moc nezmůže,“ dosekl Francis a Antonio mu věnoval podrážděný pohled. „Nemůžeš si dovolit války ani prohry, když máš problémy i mezi svýma.“

„Nepleť se do mých věcí,“ uťal ho Antonio. Všichni přítomní ale moc dobře věděli, že má Francis pravdu. Romano s tím dokonce počítal, ačkoliv se s tím nikomu nesvěřil. Nechtěl v tom domě zůstat, ale jen tak odejít nemohl. Dobře věděl, že musí být trpělivý, pokud nechce dopadnout stejně jako Nizozemsko. Ale nebyla to trpělivost, co ho tam drželo. Byl to strach.

„Sám to máš za pár a budeš mi dávat rady?“ pokračoval Antonio a už se ani své rozčilení nepokoušel skrýt.

„Jestli máš na mysli Arthura…“ začal varovně Francis. Romano se zamračil. Zase Arthur. „Tak to je úplně jiný případ!“

„Ani mi nepřijde,“ odpověděl Antonio a posunul šachovou figurkou dopředu. Pevně zmáčkl hlavičku pěšáka, jako by ji chtěl utrhnout. A když Francis otevřel ústa, aby něco zlostně namítl, protože nesnášel, když někdo narážel na jeho vztah s Arthurem, otevřel Antonio ústa a zavolal: „Nalij nám víno, Romano.“

Rychle vzal džbán znovu do rukou a několik vratkými kroky přešel až ke stolu. Stál tam už několik hodin a bolely ho nohy.

„Nerozlij to,“ upozornil ho Antonio, když nahnul džbán, aby naplnil dvě vysoké sklenice hrdě stojící vedle šachovnice. Romano cítil, jak ho Antonio pozoruje. Jakkoliv se Antonio vyhýbal každé příležitosti se na něj podívat, teď přímo zíral. Upřený, zoufalý pohled.

Nafoukl se nad tou výtkou a zrudl. Oba dva muži ho pozorovali. V pokoji se rozhostilo nepříjemné ticho, ve kterém slyšel svůj vlastní dech. Zhypnotizovaně pozoroval, jak rudá tekutina oblizuje nevinné sklo sklenice, jejíhož okraje se dotýkaly Antoniovy rty. I přesto zahlédl, jak se Antoniova ruka pohnula. Ty dlouhé prsty, které se kdysi dokázaly dotýkat věcí a lidí s takovou jemností a něžností, se téměř dotkly jeho ruky.

Vyděsil se a ucukl, přičemž džbánem zavadil o sklenici, jejíž obsah se rozlil po leštěné desce stolu. Antoniovy prsty tvrdě dopadly do vína rozlitého na stole.

„Říkal jsem ti, abys to nerozlil,“ řekla a hlas se mu třásl. Francis zkoprněle seděl na židli a snažil se pochopi situaci, na kterou se mu naskytl pohled. Víno tiše dopadalo na podlahu.

Romano se nafoukl. On za to přece nemohl! Nerozlil by to, kdyby… Mlčel. Neříkal nic, jen probodl Antonia nenávistným pohledem. Snažil se ho nerozzlobit, vážně se snažil. Nebyla to jeho chyba, že čím víc se snažil, tím hůř to dopadalo. A když se to nedařilo, měl chuť s tím skončit. Měl toho plné zuby. Pevně sevřel prsty kolem džbánu a pak… A pak ho pustil.

Doslova jím třískl o zem. Ani pořádně nevěděl, co dělá. Pak se otočil na patě a dal se do běhu.

„Romano!“ Slyšel, jak Antonio křičí. „Okamžitě se vrať!“ No jistě! Vrátí se a Bůh ví, co by se stalo pak. Nezastavoval se a běžel. Slyšel za sebou rozčilené hlasy a běžel tak dlouho, dokud ho neobklopovalo naprosté ticho. Teprve pak se zastavil a pokusil se nabrat dech do plic.

Vyšel do zahrad, měl je rád, často do nich chodil. I doma měl zahrady, byly kousek od moře, a když si v nich jako malý hrával, slyšel mořský příboj a slaná vůně ho doprovázela na každém kroku. Tady moře neviděl, kolem něj byly jen zelené pláně. Chybělo mu moře a vřískání racků na pobřeží. I písek, který se dostal všude.

Schoulil se u brány, byl tam stín a chlad. Cítil se tam v bezpečí, obklopen zelení a zpěvem ptáků. Černým myšlenkám však jen těžko dokázal uniknout. Co se muselo stát, aby se všechno vrátilo do starých kolejí?

Vzlykl. Třásl se vztekem i neznámou hrůzou. Už ničemu nerozuměl.

„Lovno?“ Trhl sebou. Nesnášel, když mu tak někdo říkal. Setřel si slzy z očí a rozčileně vzhlédl nahoru. „Jsi v pořádku?“ Francis? Vlastně… Bylo dobře, že to byl on a ne někdo jiný.

„Jo,“ zahučel. Bylo mu trapně. Možná to doopravdy přehnal. Neochotně vstal, přestože si teprve před chvílí sedl.

„Docela jsi mě vyděsil, víš?“ usmál se Francis a vjel mu prsty do vlasů. Romano podezíravě přivřel oči. „Ale změnil se hodně, že?“ pokračoval Francis. Romano sklopil hlavu. Zatraceně hodně se změnil. Tak moc, až to nebylo ani možné. Přikývl. Ne každá změna je dobrá, tahle toho byla zářným příkladem. „Podívej, Romano,“ promluvil znovu Francis, sjel prsty po spánkové kosti až k čelisti a zvedl mu hlavu, „musíš vědět, že máš kam jít.“

„Cože?“ Zamračil se.

„Máš přece bratra, který tě má rád. Máš bratra, který má dost dobré známé na to, aby tě odsud dostal. A pokud je ti blbé prosit mladšího bráchu o pomoc, můžeš vždycky přijít za mnou.“ Romano cukl. „Netvař se tak. Jestli chceš odsud pryč, pomůžu ti.“

Romano zamrkal. Znělo to jako obyčejná, lákavá nabídka. Ale ne… V takové věci nevěřil. Proč by mu někdo jen tak nabízel pomoc? Něco za tím muselo být, ale i kdyby nebylo, nemělo cenu o tom ani přemýšlet.  Odejít z jednoho zajetí do druhého. Co by tím získal?

„Ne, to….“

„Rozmysli si to,“ mrkl na něj Francis a pokračoval ve své cestě pryč z jejich chladného sídla. I on si toho všiml, i jemu to vadilo. Antoniova změna. Tak náhlá a radikální. Romano vztekle kopl do prašné cesty. Proč se to stalo? Proč Antonio nemohl být takový, jako dřív?

Akt IV.: Mi amor

Tiše otevřel dveře jeho pokoje. Srdce měl až v krku, bál se, dokonce i když Romano spal. Bylo jedno, jak moc se Romano vztekal a jak moc nadával, stejně v něm nikdy nezlomil dojem, že je z toho nejkřehčího porcelánu. Posadil se na postel a tiše ho pozoroval.

Neměl právo tam sedět. Dělal, co mohl, aby v sobě zabil ten palčivý pocit, podobný tomu, když se rozžhavené železo přikládá na kůži. Výsledkem nebylo nic jiného, než zloba. A poslední dobou měl pocit, že sám sebe pozoruje odkudsi seshora. Nepoznával se.

Jemně, aby ho neprobudil, pohladil Romana po vlasech. „Odjíždím,“ zašeptal. „Tuhle válku vedu ve jménu Boha… Jsem ochráncem jeho jména, musím tam být.“ Podíval se směrem ke dveřím. Nechtěl být tím, čím byl. Necítil se jako vládce světa, nenáviděl stíny, které ho dnem i nocí pronásledovaly. Nemohl být milý k lidem, které měl rád, nesměl jim dovolit podrývat autoritu, kterou nikdy neměl a… Stačilo by mu žít u mořského břehu v zemi, v níž slunce nezapadá, pěstovat rajčata a smát se s Lovinem po boku. Tak málo by mu stačilo. Nemohl to mít. Vyvolil-li si ho Bůh, musel žít podle jeho pravidel.

„Možná se nevrátím.“ Jak děsivě ta slova zněla v hrobovém tichu a temnotě noci. Jestlipak pro něj bude Romano brečet? Pochyboval. Udělal všechno pro to, aby ho nenáviděl. Nebyl to sice výsledek, který chtěl, ale… Copak měl na výběr?

„Budeš mi chybět,“ zašeptal. „Me gustas tú.“ Opatrně ho políbil na čelo. Možná už se nevrátí a ten polibek ho pálil na rtech jako oheň pekelný. Romano… Kdo ho jen poslal do jeho domu? Bůh nebo ďábel? Přejel prsty po jeho vyprahlých rtech. „Vzpomínej na mě v dobrém.“ Poslední a největší v přání.

Vstal. Dělal, co mohl, aby svůj odjezd před Lovinem zatajil. Dalo mu to moc práce, ale povedlo se. Bude ho za to nenávidět ještě víc, ale kdyby to neudělal… Zmizel by Romano dřív než by stačil říct mi amor. To nemohl dopustit.

„Sbohem.“ Zavřel těžké, dřevěné dveře. Půjde bojovat. Možná zemře, možná bude konec dnům neskutečného pokušení, které stále zažíval. Možná jeho utrpení skončí. Možná…

Akt V.: La lettera

Nebylo horších novin než těch, které mu v to slunečné poledne donesli. Sevřel ruce v pěst. Jakmile však posel domluvil, opustil Lovina všechen vztek a nastoupil smrtelný strach.

„Z-zajali ho?“ Nedokázal ovládnout svůj třesoucí se hlas. Antonio byl takový pitomec! Odjel si do války a ani mu ti neřekl, dokonce vydal příkaz, že nesmí opustit dům. Teď ho zajali a on mu nemohl jet na pomoc.

„Ano,“ přikývl Filip. Romano si ztěžka sedl na židli. Antonio, ten bastard!

„Co… Co budeme dělat?“ zeptal se roztržitě, ale Filip jen trpce mlčel. Nevěděl. Nebo jen nechtěl nic dělat? Romano zaskřípal zuby. Nemohl to přece jen tak nechat. Antonio byl jeho idiot, neměl v úmyslu ho nechat jiným. Když zůstane v zajetí… Jak mu pak bude moct utéct přímo pod nosem?

„Chci napsat dopis!“ vykřikl znenadání.

„Komu?“ Jak se mohl Filip tak pitomě ptát? Nechtěl snad španělský král zachránit svou zemi?

„Arthurovi!“

„To je zbytečné,“ odvětil Filip. „Co by s ním tak Angličané dělali? Pošlou ho zpátky.“ Jak o tom mohl být tak přesvědčený? A jak vůbec dokázal zachovat takový klid? On Antonia nenáviděl a teď trhnul hrůzou, co se mu stalo.

„Chci ho zpátky hned!“ vyštěkl. „Hned!“ Proč vlastně? Byl rád, když se dozvěděl, že je pryč, zlobil se, když se dozvěděl, že odjel do války. Svět byl jiný, když v něm Antonio nebyl. Antonio dával světu zvláštní barvy. Bylo by smutné, kdyby měly zmizet. Ne, ne smutné. Něco horšího. Romano měl pocit, jako by mu rvali srdce z těla. Nechápal sám sebe. Když byl Antoni u něj, nenáviděl ho, když byl daleko, mohl by umřít steskem.

„Dobře, tak napiš dopis.“ Romano si vztekle přitáhl papír a kalamář a brk. Chvíli přemýšlel, jak začít a pak se rozhodl, že si nebude brát servítky. Nechtěl, aby svět ztratil své barvy!

Akt VI.: El inglés

Antonio první otevřel jen jedno oko. Nakonec otevřeli druhé, protože nic z toho, co bylo kolem něj, nepoznával. Na stole kus před ním plápolala svíce. Vlastně nebyla jedna, byly tři. Na židli u stolu někdo seděl. Celý obraz byl rozmazaný a Antoniovi bylo příliš špatně na to, aby se namáhal se zaostřováním.

Bolest, která mu prostupovala tělem, mu jasně napovídala, že stále ještě žije. Zcela jasně taky věděl, že nemá boty ani košili a že jeho kalhoty už jsou dávno suché, ačkoliv si byl jistý, že minimálně jednou spadl do vody. Přesně si ty události nevybavoval. Všechno to splývalo…

Zaslechl šustění a neznámý se k němu otočil čelem. Byl to Arthur. Držel v rukou list papíru a pobaveně se usmíval. Nevěstilo to nic dobrého. Nikdy nebylo dobré, když se Arthur pobaveně usmíval.

„Zábavné,“ promluvil Arthur, aniž by odlepil oči do papíru. „Vážně mi to zlepšilo den.“ Pokynul papírem a pak jej odložil na stůl. „První tě zachráním a ani nevím proč a pak, když už přemýšlím, že tě prostě sprovodím ze světa, mi přijde dopis s příkazem, abych tě vrátil zpátky. Musím uznat, že máš zajímavé poddané.“ Antonio zamrkal. Jak to jen zpropadený, hříšný Angličan myslel? „Ve výchově dětí jsi na tom snad ještě hůř, než Francis.“

„Co…“ sykl Antonio. Nechápal to. Mohl se jen domnívat, o kom je řeč. Měl jen jednoho poddaného, který by se odvážil rozkázat Arthurovi.

„Máš štěstí, pošlu tě domů,“ ušklíbl se Arthur.

„Proč?“ Samozřejmě, Arthur nemusel vůbec dát na dopisy. Mohl ho zabít, to byla přece ta nejchytřejší možnost.

„Přiznám se, že ke mně takhle ještě nikdo nemluvil.“ Antonio z něj nespouštěl oči. Francis o něm říkal, že je chytřejší, než on. Nevypadalo to tak. Arthur pro něj nikdy nebyl ničím víc než vrtošivým a povýšeným děckem. Zaskřípal zubama. Bylo to ponižující. Seděl na slámě kdesi ve sklepení nízkých, anglických domů u pobřeží v řetězech. „Na druhou stranu to je urážlivé, nemyslíš? Nemám důvod mu vyhovět. Mohl bych nasednout na loď a vypořádat se s tou drzostí osobně, nemyslíš?“ Zase ten úšklebek.

Antoniovi bylo jedno, že krvácí z rány na boku, najednou mu bylo ukradené i to ponížení, že ho porazil malý pirát – ho, krále světa! Na Lovina ho sáhnout nenechá, i kdyby za to měl položit krk na špalek. Prudce vyrazil kupředu, dokud ho řetězy na rukou nezastavily. Výhružně vycenil zuby.

Na moment zahlédl v Arthurových očích záblesk hrůzy. To ten malý pirát vědět nemohl, že dokud má opravdový důvod bojovat, nezastaví ho nic. Že bojoval za Boha… Co byl Bůh? Něco, v co věřili lidé. Něco, na co si nemohl sáhnout, někdo, s kým nemohl mluvit ani mu pohlédnout do očí. Zato Lovino… Lovino byl z masa a kostí, mohl se ho dotknout, mohl slyšet jeho hlas. Cítit jeho přítomnost.

„Dotkni se ho a…“ Nechal větu varovně viset ve vlhkém vzduchu. Kdyby mu jen zkřivil vlas na hlavě, zlámal by mu všechny kosti v těle. Za každou slzu, kterou by Romano prolil, by Artur přišel o kousek těla.

„Co?“ ušklíbl se Arthur. Přesto však couvl. „Co uděláš? Zničíš moji zemi? Ha! Jednou jsem tě porazil, porazím tě znovu!“

„Zničím tebe,“ zasyčel Antonio. Co mu bylo do země? Ne, i Arthur cítil tělesnou bolest. Postaral by se, aby si jí užil dostatečně, aby nikdy nezapomněl, co se stane, když sáhne na něco jeho srdci tak drahého.

Arthur zaskřípal zuby. „To mám za svou shovívavost?“ Antonio nic neříkal. Jel do bitvy, aby zemřel. Už dlouho se necítil doopravdy živý. Ale to nemohl pochopit nikdo. Ani Arthur, ani Francis. Nikdo z nich nevěděl, jaké to je, když mu vnitřnosti trhaly mohutné a ostré drápy zakázaných citů. Tak moc chtěl… Tak moc chtěl Lovina aspoň sevřít v náručí, když už nic jiného. Dříve si myslel, že musí být silný, aby mohl chránit své milované. Ale jakmile se dotkl moci, ztratil všechno. A nebylo cesty zpět.

„Oba dva si zasloužíte lekci,“ odfrkl Arthur.

„Dělej si se mnou, co chceš,“ pronesl chladně Antonio, smířen se svým osudem, „ale ho z toho vynech.“

„Tak takhle jsi učil své děti zodpovědnosti? Že oni si nadrobí a ty to smeteš?“ zašklebil se Arthur. „Aspoň už znám tvé slabé místo.“ Antonio se usmál. Záleželo přece jen na úhlu pohledu. To jen Arthur se mylně domníval, že ho ty řetězy pevně drží na místě. Kdyby bylo třeba, vytrhl by je ze zdi. Nic ho nemohl zadržet, když šlo o Lovina. O tom už se přesvědčil v Novém světě. Ani domorodci, ani nové národy, ani nemoci a zranění… Ani Bůh nebyl tak silný.

Arthur k němu přistoupil. „Jediné, co je tu k smíchu, jsi ty.“ Antonio přivřel oči. A když se pěst toho malého, zrádného piráta zaryla do jeho žaludku, kousl se do rtu, aby ani hlásek neunikl z jeho úst. Z rány v boku vyjela ostrá bolest až do hlavy. Jako by ho oslepil blesk. Ztěžka dopadl na kolena a olízl si krev ze rtů.

„Eres desesperado,“ sykl. Arthur se zamračil.

„Zavedou tě na loď. Možná budeš mít štěstí a cestou domů nevykrvácíš.“ S tím pirát odešel. Antonio se svalil na zem v okamžiku, kdy se za tím zatraceným pirátem zavřely dveře. Bolelo to, z rány na boku se řinula krev. Cítil, jak ho to obírá o poslední zbytky sil. Doopravdy… Mohl zemřít aspoň v bitvě. Ne jako pes, když ho Arthur posílal zpátky domů. Bůh ho musel strašlivě nenávidět. Jeho hřích byl asi příliš velký…

Akt VII.: Il amore

Rozrazil dveře, neohlížeje se pohoršené pohled lidí okolo. Už mu bylo všechno jedno. Když mu řekli, že Antonio umírá, utekl z domu, ve kterém byl vězněn. Musel ho vidět. Musel mu říct, jak ho nenávidí, musel mu říct, že je pitomý bastard a že mu neodpustí, pokud zemře. Musel toho Antoniovi ještě tolik říct.

Klesl k jeho posteli. Už u ní nikdo nestál, v pokoji již nebyly žádné židle. A za dveřmi stál kněz připraven dát poslední pomazání. Příšerné, bylo to příšerné. Cítil v hlavě neuvěřitelný tlak a srdce mu svírala ledová pěst smrti.

Antonio vypadal hrozně. Z jeho obličeje se vytratila všechna barva, oči měl možná pokojně zavřené, ale pootevřené rty se chvěly. Po spáncích stékaly potůčky potu, dýchal jen s námahou. Romanu mu odrhnul vlasy z hořícího čela.

„Antonio?“ zašeptal. Dál už mluvit nemohl. Hrdlo se mu stáhlo pláčem. Opřel se lokty o postel a složil hlavu do dlaní. Pokusil se zadusit vzlyky, aby nerušil spícího, ale nešlo to. V hlavě neměl nic, jen jeho. Antonio… se často smál. Smál se, aby utěšil, aby povzbudil, aby dodal naději i aby se omluvil. Dal by duši za to, aby ten úsměv mohl vidět ještě jednou.

„Prosím…“ vzlykl a setřel si slzy z očí, jejich proud ale zastavit nedokázal. Úsměv, pohlazení… Chtěl tak moc? Co udělal, že ho Bůh tak trestal? Vždycky nadával a vždycky si na Antonia stěžoval. Byl to snad důvod, aby mu ho Bůh vzal?

„Nesmíš umřít, ty idiote! Nesmíš!“ křikl do ticha. Nemohl jinak. Musel křičet a brečet nahlas. Nemohl to v sobě dusit, nedokázal to. Chtělo se mu řvát tak nahlas, aby to slyšel i Bůh na nebesích a ďábel v pekle. Neuměl truchlit v tichosti.

Dlouhé prsty se mu vpletly do vlasů a konejšivě ho pohladily. „Ještě žiju,“ upozornil ho slabý hlas, který bylo tak snadné přeslechnout. Romano zvedl oči. Antonio ho pozoroval zpod přivřených víček, bezbarvé rty sevřené bolestí, které mu předchozí slova způsobila.

„Spagna…“ zajíkl se Romano. Antonio se mdle pousmál a třesoucíma se rukama mu setřel slzy z očí.

„Nebreč…“ Romano si přitiskl jeho dlaň na tvář zmáčenou slzami. Znovu a znovu se mu valily do očí, nedokázal je zastavit; každé Antoniovo slovo v něm vyvolávalo neovladatelnou vlnu smutku, která se přes něj vždy přehnala a smetla všechny jeho pokusy o zastavení přívalu slz, jako mořská voda vždy smetla všechny hrady z písku, které si jako malý postavil na pláži.

Byla to podivná doba, topil se, protože nedokázal plavat ve víru událostí. Antonio se k němu poslední dobou choval jako kus ledu. Jediná slova, kterých se od něj dočkal, byly strohé příkazy. A přesto… Přesto nemohl říct, že by s ním bylo jinak zacházeno zle. Jako by každá maličkost v domě byla zařízena speciálně pro něj a zároveň jako by Antonio jeho existenci popíral. Romano ho za to nenáviděl a za každé ledově pronesené slovo měl chuť ho udeřit do tváře.

Když tam tak klečel u jeho postele a svíral jeho ruku, uvědomil si, že od něj chtěl slyšet jen milá, hloupá slova, jaká mu Antonio kdysi dávno říkával. Celou tu dobu ho bral jako svého nejhoršího nepřítele, ale kdo chce od nepřítele slyšet milá slova?

„Ještě neumírám.“

„Ale skoro jo!“ vyštěkl Romano podrážděně. Copak to ten idiot neviděl? Byl jednou nohou v hrobě! Co bude dělat, když Antonio umře? Kam by šel? Neměl kam jít. A v tuto chvíli ani nechtěl někam jít.  Antonio se přetočil na bok a s námahou zvedl se na lokti. Romano polekaně vyskočil na nohy. Ten Bastard, o co se to pokoušel? „C-co to děláš?“ Antonio jeho otázku ignoroval a vyškrábal se až do sedu.

„Vidíš…“ procedil skrz zaťaté zuby. „Do hrobu… mám ještě… daleko…“

„Ty ses úplně zbláznil…!“ Romano vyděšeně zalapal po dechu. Co mu to chtěl ten idiot dokázat? Nestačilo, že už tak měl o něj strach? Musel ho ještě víc okrádat o spánek? Kolik nocí nedokázal usnout poté, co se dozvěděl, že ten idiot odjel do války! A když usnul, budily ho noční můry.

„Pojď sem,“ natáhl Antonio ruce a Romano se poslušně nechal obejmout. Přes tenkou košili, kterou měl na sobě, cítil Antoniovo zpocené tělo na tom svém.

„Říkali, že umíráš. Mně přijdeš živý až moc,“ prohlásil Romano a vjel Antonovi prsty do vlasů. Byly zvlhlé potem, měkké a poddajné. Tak jiné, než obvykle.

„Tvoje slzy léčí,“ zašeptal Antonio. Romano si povzdychl. Jeho poručník byl opravdový beznadějný případ. Antonio byl tak jednoduchý, šlo tak snadno poznat, co si myslí a přesto… mu nedokázal porozumět. Třeba teď Romano jasně věděl, že Antonio je rád, že je tam s ním. Měl-li ho rád, proč se k němu choval tak chladně? Proč mu znemožnil jet do bitvy s ním nebo mu aspoň přijet na pomoc?

„Antonio?“ zeptal se do ticha, ale reakce se nedočkal. S obavami shlédl dolů a úlevně si oddychl. Usnul. Jen usnul. Cítil, jak tiše a pravidelně oddechuje. Opatrně ho povalil zpátky do polštářů. Vypadal smutně, když spal. Mnohem více mu slušelo, když byl vzhůru a usmíval se. A představa, že by se takhle měl Antonio tvářit už na věky, v něm vzbuzovala spíše odpor než smutek.

Vyprostil zpod unaveného těla bílou přikrývku a přikryl ho. V jisté chvíli se octl blízko jeho obličeje. Napadlo ho, že kdyby se ještě kousek nahnul, mohl by ho i políbit. Cítil se jako princ z pohádky. Políbil by spící princeznu na její bledé rty a ona by zázrakem obživla. Jenže realita byla někde jinde. Možná měl Antonio docela ženské rty, ale jinak měl do princezny stejně daleko, jako on do prince.

A proč nad tím vůbec přemýšlel? Byla ho hříšná myšlenka. Ah, možná pro tohle ho Bůh dopustil! Aby si tak uvědomil svůj hřích! Ale stejně nedokázal najít dost síly, aby touhu ho políbit zahnal pryč.

„Lovino…“ zašeptal Antonio ze spánku a natáhl ruku. Než stačil Romano zareagovat, znovu uvízl v jeho objetí. Pokusil se odtáhnout, ale Antonio ho držel pevně. S povzdechem se tomu podrobil a tiše si vlezl za ním na postel. Pak pevně zavřel oči. Znal lásku ženy, věděl, jaké to je, když se zamiluje do děvčete. Ale byli i jiné druhy lásky, než láska muže k ženě?