Kapitola II. – Naresome

Sakura seděla před bránou. Kakashi tušil, že přišla už ráno.
„Opravdu to chceš udělat?“ zeptal se jí tiše.
„Musím,“ odpověděla. Přikývl, věděl to.
„Jako první se vydáme k tomu srázu,“ oznámil jí. Přikývla a vstala.
„Můžeme vyrazit!“ řekla odhodlaně a doufala, že se Kakashi nevšimne utrpení, které cítila. Věděla, že pro ni bude návrat na o místo bolestné, ale pro klid své duše to musela udělat. Proto musela běžet co nejrychleji. Dokáže jim, že Naruto nezemřel, že jí nezradil.
„Sakuro!“ křikl na ni Kakashi. „Musíme zatočit doleva!“ Přikývla a bleskově změnila směr. Za chvíli tam bude. Sešplhá skály, aby se ujistila, že tam Naruto tělo není. Mohla s jistotou říct, že tam nebude. To předsvědčení sílilo se zkracující se délkou mezi ní a srázem.
Sešplhali dolů. Kakashi se rozhlédl. Dle jeho odhadů musel Narutovo tělo vidět. Ale neviděl ho.
„Není tu, co?“ ušklíbla se Sakura vítězoslavně.
„Pravděpodobně ho Akatsuki vytáhli.“ Když si všiml, že se Sakuřin obličej znovu stáhl do bolestné grimasy, dodal: „Možná bychom se měli porozhlédnout ještě po okolních nemocnicích. Je tu možnost, že ho někdo našel.“
„Arigatou, Kakashi-sensei….“ zašeptala.
Z posledních sil se vyšplhali zpět nahoru. Začalo se stmívat a Kakashi rozhodl, že by se měli utábořit.
„Cestovat v noci není nejmoudřejší.“
 
Shiyuuchi bylo už pátým městem, které navštívili. Bylo to velké město, ne jako ty ostatní. Sakura si promnula oči. Kakashi si všiml, že se začala hrbit. Trápily ho i její kruhy pod očima. Nemohla spát, ztrácela naději.
„Hlavu vzhůru, Sakura-chan,“ pokusil se jí povzbudit. Unaveně se usmála, ale byl to smutný úsměv.
„Pokud nebude v téhle nemocnici…. Co se stane, Kakashi-sensei?“
„Vrátíme se do Listové. A ty budeš muset uznat, že Naruto zemřel.“
„A co když to neudělám, Kakashi-sensei? Co když po něm budu dál pátrat?“
„Sakuro…. Pokud utečeš z vesnice, půjdou po tobě Lovci a pokud se dostaneš příliš blízko Akatsuki…“ Nemělo cenu mluvit dál. Věděla přece, že i kdyby Akatsuki našla, zabijí ji.
„Já vím, Kakashi-sensei. Jen tak mě to napadlo…“
Vešli do nemocnice. Oba pochybovali, že se zde dozví něco nového.
„Přejete si?“ zeptala se jich žena v bílém nemocničním stejnokroji.
„Ano, někoho hledáme,“ řekl Kakashi.
„Snad vám budeme nápomocni,“ usmála se sestřička.
„Hledáme Uzumaki Naruta, blonďák s modrýma očima. Musel být vážně poraněn, spadl se srázu…“ vyhrkla Sakura.
„Moment…“ Sestřička zalisovala v knize. „Ach ano, někdo jménem Uzumaki Naruto tady byl. Odešel předevčírem. Měl vážné zlomeniny.“
„A?“
„Pokud si vzpomínám, byl to on, kvůli komu přivolali medic-nin do nemocnice. Měl štěstí, že si nepoškodil míchu… Musím říct, že to byl zážitek. Poprvé tady byli medic-nin!“ Sakuru překvapila neprofesionalita sestřičky. Srovnávala ji však se sebou, což bylo naprosto absurdní. „Musí to být opravdu syn štěstěny. Málo kdy se stává, že by měl někdo na to, aby někomu zaplatil medic-nin.“
Kakashi zbystřil: „Někdo mu to zaplatil?“
„Ano, ano. Byl to ten člověk, co toho chlapce donesl sem. Víte, normálně by jsem si to nezapamatovala, ale tohle byl extra případ. Ten člověk musel být opravdu bohatý.“ Sestřička se zasmála. „Musíte mi prominout,“ omluvila se nakonec. „Nestává se často, že se tady objevují takoví lidé.“
„Jací lidé?“ Sakura netrpělivě přešlápla.
„Tak… jak to říct… krásní.“ Sestřička se znovu zahihňala.
„A představil se?“ Kakashi, jako obvykle, se soustředil spíše na tu praktickou stránku věci.
„Ne,“ zavrtěla dívka hlavou.
„Byl vysoký s černými vlasy staženými do copu, že?“ ušklíbla se Sakura. Sestřička se na ni udiveně podívala a řekla: „Vy ho znáte?“
„Na to teď nezáleží! Co se stalo s tím blonďatým chlapcem?“ zeptala se Sakura netrpělivě.
„Jakmile se zlomeniny zacelili, odešel s tím boháčem.“
„Dobrovolně?“
„Ano, nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.“
„Co ještě tomu chlapci bylo, kromě zlomenin?“ ozval se zase Kakashi.
„Měl otřes mozku, jinak nic,“ pokrčila rameny sestřička.
„Moc děkujeme,“ poděkoval jí Kakashi a společně se Sakurou vyšli ven. 
„Musím se ti omluvit, Sakuro,“ začal Kakashi. „Měla jsi pravdu, Naruto je živý.“
„Vidíte, Kakashi-sensei. Cítila jsem, že je naživu. Jen jedna věc mi nedává smysl – proč by Naruto dobrovolně odešel s Itachim?“
„To je ta část, kterou taky úplně nechápu,“ zamyslel se Kakashi. „Možná vydírání.“ Možná….

–
 
Naruto seděl na posteli a zíral na cizince stojícího před ním.
„Kdo jsi?“ Itachi chvíli přemýšlel, nakonec však své jméno vyslovil.
„Uchiha…. Itachi.“
„Itachi…-san?“ Přikývl. „A já jsem…?“
„Uzumaki Naruto.“
„Aha…“ Naruto shodil nohy s postele a začal s nimi lehce pohupovat. Přitom jejich pohyb bedlivě sledoval. Vypadal zamyšleně, ale ve skutečnosti nad ničím nepřemýšlel.
„Já…“ začal a hlasitě polkl. „Kam ….. Kam půjdu, až odsud budu muset odejít?“
„Odcházíme zítra.“ Nebyla to odpověď na otázku. Věděl to a ignoroval Narutovu potřebu vědět, co bude dál.
„Kam?“ Naruto zvedl oči a upřel je na Itachiho. Oči barvy oblohy bez mráčku.
„V nedalekém městě máme pokoje, pak budeme cestovat dál.“
„Kam budeme cestovat?“
„Nevím.“ Věděl, co by měl dělat, ale nějaká podivná síla mu v tom zabraňovala. Nepředá Naruta Akatsuki, jak bylo domluveno. Řekne, že ho ztratil. Zjistí to tajemství. Obětuje tomu všechno…. Ale sám sebe podezíral, že důvod je jiný. Byl jen podivný plíživý pocit, nevole nechat tomu chlapci ublížit. A přitom…. bylo tak lákavé ho jednoduše zabít. Ale nějakým způsobem mu to přišlo téměř až zakázané. Bylo to snad tím, že přežil pád, který by byl pro ostatní smrtelný? Že by bohové  nechtěli jeho smrt? Ale Itachi nikdy na bohy nevěřil.
„Itachi-san? Je ti něco?“ Byl až tak zamyšlený?
„Ne, nic.“ Přišel k němu blíž. Zvedl ruku, ale zastavil se v půli cesty. Naruto na něj znovu upřel své nebesky modré oči. „Měl by ses vyspat,“ řekl a ťukl Naruta do čela. Další z jeho podivných zvyků….
 
Naruto nemohl spát. Naspal toho opravdu hodně a únava zcela zmizela. Navíc měl hlavu plnou otázek. Nic si nepamatoval, což ho mátlo ještě víc. Snažil se zachovat klid, ale cítil se zmatený.
Nevěděl nic o muži, který se mu představil jako Itachi. Má mu věřit? Nevěděl, ale nic jiného mu nezbývalo. Musel mu věřit. Neměl kam jít, nebo přesněji nevěděl kam jít. Nevěděl, jestli má rodinu nebo přátele, ani odkud pochází. Znal jen jednoho člověka – Itachiho, o kterém nevěděl vůbec nic. Cítil jen jeho podivnou nebezpečnou auru a nějaký hlas v jeho hlavě mu našeptával, že by mu neměl věřit.
Ano, ten hlas byl další věc, která ho mátla. Ten hlas přicházel odkudsi z jeho hlavy a šeptal věci, kterým nerozuměl. Nevěř mu… Není na tvé straně, nebyl a nikdy nebude. Uteč! Uteč, dokud můžeš! Naruto to nechápal. Tím ,není na tvé straně‘ bylo myšleno, že je jeho nepřítelem? Ale copak se nepřátelé nezabíjejí? A on byl stále ještě naživu. Navíc začal pochybovat o svém duševním zdraví. Nemyslel si, že je normální, aby někdo slyšel hlasy.
„Kdo jsi?“ zeptal se toho neodbytného hlasu. Ty si nic nepamatuješ? Na mě si nepamatuješ? To jsem to zas dopad…
„Nechápu to… Proč mi neřekneš, kdo jsi?“ Proč? To je jednoduché – žil jsi 12 let bez toho, abys o mě věděl a v jistém smyslu mi to přišlo výhodnější.
„A… A proč nemám věřit Itachimu?“ Je to jedno. Buď budeš věřit mě, někomu, kdo tě zná už od narození. Nebo jemu, který tě zachránil a zradil tak ty, kterému věřili.
„Cože? Nerozumím tomu…“ Hlas však mlčel. Ale Naruto měl stále spoustu otázek. Vstal a přešel k oknu. Pršelo. Díval se, jak kapky dopadají na zem a tvoří na chodnících louže obrovských rozměrů. Sledoval lidi pod deštníky, jak ty louže obcházejí.Někteří šli sami, jiní v párech, někteří se krčili pod jedním deštníkem, někteří měli vlastní. I přestože pršelo, ve městě panoval čilý ruch. Spíš by čekal, že při bouřce, jako byla dnes, město utichne. Lidé určitě měli důvod spěchat, měli důvody procházet se v dešti. Za svými sny…. Yume… Zajímalo by mě, jestli taky nějaký mám…..